Pročítám si na stránkách Německé biskupské konference prezentaci, kterou na úvodní konferenci „Synodální cesty“ přednesla Andrea Heimová. Představila tři možné přístupy lidí ke vztahu mezi moderní společností a církevním učením o sexualitě.
První přístup paní Heimová nazvala Nauka církve o sexu je dobrá a správná – žádné kompromisy. Podle této teorie nauka církve správně rozlišuje, co je správné (=přirozené) a co je špatné (=hříšné). Sexualita působí, že člověk je zranitelný, a církevní učení jej chrání. Při jeho prosazování je třeba přísnost. Cudný život je obtížný, vyžaduje disciplínu, je třeba počítat s tím, že ne každý ho zvládne. Mezi úkoly církve patří, toto učení srozumitelně sdělovat, číst Teologii těla od Jana Pavla II., hlásat církevní učení zapáleně, a také modlit se.
Druhý přístup se jmenuje Nauka církve o sexu je dobrá a správná – přiblížit ji životu. Podle něj ve vztahu je hlavní láska, sexualita není tak důležitá. Je třeba nastavit vysokou laťku, ale uplatňovat především milosrdenství. Zaměřit se na konkrétní případy, pravidla nespecifikovat striktně. Učení církve podávat s láskou. Když se někomu zhroutí životní plány (asi má na mysli rozvod), je třeba jej tolerovat a stát při něm. Poskytovat kurzy a poradenství.
Třetí přístup se jmenuje Učení církve o sexualitě se musí změnit. Církev by se měla na sexualitu dívat pozitivně, je to součást přirozenosti člověka, neměla by ji tabuizovat. Současné učení je odtržené od života, vlastně se jím lidé nikdy neřídili, do dnešní doby se nehodí. Církev by měla přijmout realitu života a vědecké poznatky, vrátit se k tomu, co Ježíš učil, spíš doprovázet než dávat istrukce. Měla by přijmout změnu paradigmatu: Zamyslet se nad prevencí, celibátem, umělým přerušením těhotenství, rozvedeným umožnit druhý sňatek.
Výčtem pohledů prezentace paní Heimové víceméně končí. Další zasedání Synodální cesty bylo kvůli koronaviru odloženo na začátek září 2020. Dovolte, abych se k problému vyjádřil.
————————-
Osobně si myslím, že určité pravdivé rysy jsou evidentní ve všech třech přístupech. Sexualitu je potřeba regulovat, je trapné být méně milosrdný než Bůh, ale také je třeba přijmout fakta. A protože pravděpodobně nedojdeme ke shodě na tom, co jsou ta fakta, která je třeba přijmout, bude potřeba se – aspoň zpočátku – vybavit pokorou a vzájemným respektem. Ale ve všech jsou i nedostatky.
Pokud jde o první přístup, tak rozhodně souhlasím s tím, že sexualitu je třeba regulovat. Je ale třeba regulaci nastavit tak, aby to pro člověka bylo schůdné. Jestliže dnešní církevní učení – například – za jediné dva dovolené způsoby sexuálního vybití u chlapců považuje nechráněný manželský styk a noční poluci, dostanou se do problému všichni svobodní chlapci, u kterých k poluci nedochází (odhad z Wikipedie činí něco přes čtvrtinu z každé generace). Někteří z nich přijmou myšlenku, že nejsou schopni nehřešit, dokonce nehřešit těžce, a budou se ze svých jiných vybití často zpovídat. Někteří ale měli už předtím bolestný nedostatek soukromí a tuto metodu nebudou schopni přijmout. V nich církev získá kritiky a nepřátele, kteří ji budou vinit z farizejství. Obří katechismus z roku 1992 to částečně řeší ve druhé polovině odstavce 2352, ale to řešení nejde k podstatě. Možná proto se o něm ani nemluví.
Pokud jde o druhý přístup, souhlasím s milosrdenstvím. Ale nemyslím si, že sexualitu jde snadno odsunout jako nedůležitou. Určitě ne u každého člověka. A je rozdíl, jestli řekneme: Těžce jsi zhřešil ale my odpouštíme, nebo jestli souhlasíme, že člověk není povinen k nemožným věcem. V jakémsi starším odborném článku jsem četl, že kolem pěti procent lidí je ohroženo kompulzivním sexuálním chováním – tedy, že své sexuální chování nedokážou zvládat, i když jim kvůli tomu hrozí vážné potíže (mužů má být dvakrát tolik co žen). Takhle přece nevypadá „nedůležitost“. Nevěřím, že sedm procent mužů je posedlých ďáblem, jak mi to kdosi vysvětloval. Možná spíš nemáme ujasněno, jak lidské tělo funguje. Celkově mi ten druhý přístup připadá vysvětlený málo konkrétně a při pokusu aplikovat ho na reálné situace si nejsem jistý.
Ve třetím přístupu, jak je zde prezentován, mi chybí reflexe toho, že v Desateru je – a vždy bylo – šesté přikázání. Sexualita má vztah k lásce a ke smyslu života, je hnací silou i obsahem mnoha součástí kultury, společnost potřebuje dát jí nějaký řád. Věřím, že toto přesvědčení naprostá většina společnosti – i mimo církev – sdílí. Svůj pohled jsem nastínil před pěti lety a myslím si, že by před Amoris Laetitia obstál. Rozhodně nemyslím, že by se mohlo nad umělým přerušením těhotenství jen mávnout rukou, není to banalita.
Myslím si, že zásadní problém se sexualitou na několik generací zafixovala v církvi encyklika Casti connubii. Myšlenka, že sexuální výchova nepatří do škol, působí zbytečné utrpení velkému počtu lidí. A pokud jde o hodnocení antikoncepce, problém dobře popsal génius morální teologie Bernhard Häring. Přehodnocení této situace se nebudeme moci vyhnout.
