B – 13. neděle v mezidobí (27.6.2021)

Marek 5:21-43

V knize Leviticus (15:11) se dočteme, že když se člověk trpící výtokem někoho dotkne, musí si ten dotčený vyprat šaty, umýt se a stejně bude nečistý až do večera. V dnešním čtení se Ježíše dotýká nemocná žena a je vidět, že to jeho zázračnou moc nijak nenarušilo: Vzápětí dělá jeden ze svých velkých zázraků, vzkříšení Jairovy dcery. Může snad nečistý člověk konat zázraky ve jménu Čistého Boha? Nelze se nezeptat, jestli je kniha Leviticus špatně, jestli její příkazy jsou jenom zbytečným obtěžováním. Dnes se kloníme k tomu, že hygienické předpisy Starého zákona byly převážně moudré. Ovšem tím, že je už nepovažujeme za součást svého náboženství (ale spíše všeobecného vzdělání), se pro nás osten Ježíšovy rituální nečistoty otupuje.

Je dobré se zamyslet, jestli by se i v naší náboženské praxi nenašly věci, které pro příští generace budou tak otupené, jako židovská rituální nečistota pro nás. Tak jako byli nečistí vyloučeni ze života židovské obce, tak i dnes je nemálo lidí vyloučeno ze svátostného života naší církve. Jsou lidé, kteří podle katolického učení žijí v těžkém hříchu a proto ke svátostem nemohou přistupovat. Například řekneme, že když někdo žije ve druhém manželství, nepochybně žije v těžkém hříchu. Ale v poslední době se množí hlasy, že ta věc jasná být nemusí. Je těžké se rozhodnout. Chybí nám Ježíš, který by – možná – podal své Tělo někomu, komu se jej my podat neodvážíme. Víme, že Ježíš narušoval rituální čistotu, sobotní klid nebo příkaz kamenování, i když tyto příkazy pocházely od samotného Mojžíše. Nám jeho odvaha chybí.

Chybí nám Ježíš, který by nám potvrdil, kdo opravdu je nečistý, koho máme ze svého (tedy vlastně z jeho) společenství vyřadit. Jak si s tím nedostatkem máme poradit? Jedno řešení je popsáno na jiném místě evangelia, v podobenství o zakopané hřivně: V něm pán odchází a nechává odpovědnost svým služebníkům. Při svém návratu pak dva z nich pochválil: Rozmnožili bohatství tím, že jej riskovali. Třetí služebník, který ve strachu (jako kdysi Mojžíš) svou šanci promarnil, je prohlášen za špatného. Také nám spíše sluší riskovat než zakopávat hřivny Boží.

Já osobně jsem pro to, aby církev shromažďovala všechny, které Pán povolal ke svému následování. A nejsem si vůbec jist, jestli opravdu všechny ty věci, které dne považujeme za příznak nečistoty, jsou znamením toho, že sám Bůh člověka odmítá. V Novém zákoně (1Tim 3:2) se dočítám, že lidé vícekrát ženatí se v prvotní církvi nemohli stávat biskupy. Dnes takoví lidé vůbec nesmějí ke svatému přijímání. Nevím, jak daleko církev ve své přísnosti dospěje, než opět přijde Kristus. Myslím ale, že bychom už dnes jeho slovo potřebovali.

Ještě se vrátím k tomu, že Ježíš řekl víra tvá tě uzdravila. Evangelista Marek si ale dává záležet na tom, aby ukázal, že to není celá pravda: Ježíš dobře ví, že z něho vyšla moc. Myslím si, že se zde setkáváme se skromností Ježíšovou, se skromností Boží. Zmínil jsem se o ní už dříve ve své básni. I my býváme v situaci, kdy nevíme s jistotou, jestli milosti, které cítíme ve svém životě, pochází od Boha, nebo je to jenom hříčka živlů. Ježíš mnohdy sám ustupuje do pozadí, jako když se později skryl učedníkům na cestě do Emaus. Jenom podle toho, že naše srdce hoří, když Bůh mluví, poznáváme jeho identitu. Víra zůstává vírou. Skutečné jistotě se Bůh často brání. Papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas z roku 1925 napsal, že Ježíš „…kdykoli se naskytla příležitost, sám sebe nazýval králem“. Ta věta papeže-tradicionalisty by nás neměla zmást. Obraz Ježíšova královského majestátu používal hlavně evangelista Matouš k tomu, aby svým židovským čtenářům naznačil, že Ježíš je kompetentní přehodnotit Zákon, přehodnotit tíživé břemeno tradice, která tehdy s vírou byla spojená. Chceme-li pochopit dnešní čtení, potřebujeme mít před očima spíše Ježíšovu prostotu. Ježíš je především tichý a má pokorné srdce.

B – 12. neděle v mezidobí (20.6.2021)

Marek 4:35-41

Ježíš v Markově evangeliu odplouvá na lodi od zástupu, který podle všeho řadu dní učil. Ale někteří lidé mu stále nechtějí dát pokoj: Když unaven odplouvá hledat soukromí na druhou stranu jezera, následují jej ještě další lodě – lodě lidí dotěrných, vlezlých, netrpělivých. Ježíš potřebuje to, co v české verzi muzikálu Jesus Christ Superstar zpívá s Marií Magdalénou v árii „Vše je tak jak má být“:

Snad se beze mne svět  může sám
chvíli otáčet, vždyť ví snad kam…“
Nech se nést, nech se nést
na vlnách řeky spánku…

Lidé, kteří Ježíše následují v dnešním evangeliu, vytváří úplně jiný obraz: Nechtějí být bez Ježíše ani v okamžiku, kdy on sám se chce od nich vzdálit. Snaha pronásledovat Ježíše, lepit se mu na paty a stále od něj chtít další duchovní zážitky ale není takové následování, k jakému Ježíš (na jiném místě) vyzýval. Následovníci Ježíše přece nemají být dětinští, mají se umět do Božího díla zapojit samostatně. Přímo se vnucuje myšlenka, že v takové situaci Bůh nemůže dělat nic jiného, než poslat bouři, aby pronásledovatele odradila a Ježíše před nimi ochránila. V každém případě z té bouře, o které čteme, Ježíš žádný strach nemá – naopak, konečně se může v klidu vyspat.

Strach ovšem mají Ježíšovi učedníci, kteří jsou s ním na lodi. Myslím si, že když ve dnešním čtení Ježíš v Markově podání kritizuje malou víru učedníků, je to odkaz na tutéž chybu, kterou dělali Ježíšovi pronásledovatelé: Nebyli připraveni vzít věci s odvahou do svých rukou. Ale když Ježíš vidí jejich strach a reálně hrozící nebezpečí, a možná také, když pronásledovatelé jsou zaplašeni, s úsměvem učedníkům vyčiní a bouři utiší. Učedníci schytali kritiku i za své pronásledovatele, protože stejně jako oni nevěřili, že to s pomocí Boží zvládnou. Pro dospělou víru je důležité vědět, že Bůh je na naší straně. Tím spíš, že možná bouři tentokrát způsobil sám.

Podobný problém občas prožíváme i my. V bouři voláme unaveného Ježíše, aby i on vzal ešus a vyléval vodu z lodi (nic jiného než ešus totiž není po ruce). Ale možná bychom někdy mohli spíš cítit zvědavost, jak Pán tuto věc vyřeší. Někdy může být naším úkolem spíše držet příď své lodi proti vlnám, než budit spícího Pána. Věřit, že je s námi na stejné lodi a nenechá ji potopit.

B – 11. neděle v mezidobí (13.6.2021)

Marek 4:26-34

Asi je dobré vzdělávat se ve víře, ale v době po zasetí semene, po obrácení, by člověk měl spíše mít možnost sám čerpat než být indoktrinován. V dnešním čtení se mluví o tom, že Boží království v člověku potřebuje růst s volností, jako obilí na poli. Ve třetí kapitole Janova evangelia, v noční rozmluvě s Nikodémem, se dočteme podobnou věc: Vítr vane kam chce … a tak je to s člověkem, který se narodil z Ducha. V těchto úryvcích Ježíš nejspíš hlavně varuje před tehdejšími židovskými učiteli, kteří se příliš snažili vtěsnat víru svých oveček do jakéhosi systému příkazů a zákazů. Zapomínali přitom, že při pěstování Božího království člověk také potřebuje volnost a trpělivost. Ta slova mají jistě co říci i v dnešní době.

Je to jako učit se jezdit na kole. Zpočátku rodiče drží dítě za sedačku a je kolem toho spousta běhání. Když jsem to před mnoha lety dělal poprvé, byl jsem po první lekci na pokraji zoufalství a zdálo se mi, že se to syn nikdy nenaučí. Ale když po těch prvních pokusech uplyne určitý čas a dítě se vyspí, druhý den jde učení mnohem lépe. Po pár dnech je dítě na kole jako doma. S trpělivostí a laskavostí dosáhnete nejvíc. Ve dnešním čtení Ježíš vysvětluje, že ani život v království Božím k člověku nepřijde ze dne na den. Nějakou dobu trvá, než v něm Boží kralování zapustí kořínky, vyklíčí a vyroste. Království Boží potřebuje volnost a čas.

Ježíš také zmiňuje zralost, při které hospodář může od své rostliny žádat úrodu. I když člověk při svém obrácení naplno pocítí Kristovu víru, naději a lásku, nemáme předčasně žádat plody dokonalosti ani plody hlásání víry. To platí nejen při vedení druhých, ale i u sebe samého. Čas, který si žádá zrání víry, neumíme ničím nahradit. Jsem někdy skeptický k akcím, při kterých si mládež má zkoušet hlásání víry. Někdy mi jejich obilí ještě nepřipadá zralé. Ale nevím, nechci křivdit jejich katechetům, možná mají svůj záměr. Možná spíš já šidím Boha tím, že o své víře mluvím málo.

B – 10. neděle v mezidobí (6.6.2021)

Marek 3:20-35

Občas slýchám úvahy o tom, jestli nějaká zjevení (např. v Medjugorje) jsou pravá. Jejich zastánci jako rozhodující argument používají tvrzení, že zjevení nejsou ve sporu s učením církve. Je zajímavé vidět, že v této disciplíně Ježíš neuspěl. Skutečnost, že nedbal na zachovávání sobotního klidu, byla (spolu s pár dalšími poklesky) pro jeho odpůrce jasným důkazem toho, že jeho víra je ďábelská. Přitom to vůbec neznamená, že by víra farizeů byla v principu špatná: Zachovávání svátečního klidu nebo mytí rukou před jídlem chceme po bližních i dnes. Spíše byl problém v tom, že své regule stavěli na místo lásky Boží. Tak se víra, které učili, stávala modloslužbou. Není divu, že byli ve sporu se Synem Božím.

Svatost v každé době vyžadovala odvahu a byla svým způsobem nenormální. Bohužel je ale také faktem, že rozliční pomatenci sami sebe považují za světce a někdy o tom přesvědčí své okolí. Víme, že za pomateného považovali někteří lidé Otce Pia i svatého Františka, v dnešním čtení považují za blázna samotného Krista.

V nějaké podobě se s podobnými dedukcemi setkáváme i dnes. Lidé, kteří proti papežské exhortaci Amoris Laetitia podepsali tzv. Synovské napomenutí, pocházeli (mimo jiné) z univerzit, tak jako Ježíšovi kritici pocházeli z Jeruzaléma. Přitom si myslím, že papež se v exhortaci snažil o totéž, co ve své době dělal Kristus: Sesadit z trůnu slávy mechanické poučky a usadit na něj lásku Boží.

Rozeznat světce od pomatenců je těžké. Rozum, jak je z dnešního čtení vidět, není sám o sobě dostačující: Vzdělaní učitelé Zákona pomocí svých pouček dokázali odvodit i to, že bláznem je Boží Syn – ani zázraky, mimořádné dobré činy, pro ně nebyly důkazem blízkosti Boží, když v jejich pojetí víry nebyla „sobota pro člověka, ale člověk pro sobotu“. Hledali Boha mezi slovy Písma, ale ne v přerodu lidské duše. Hledali jej ve spisech předků, ale ne kolem sebe. Snažili se plnit smlouvu s Hospodinem, ale zapomněli s ním pěstovat sousedské vztahy. Takto nalézat Boha je i při vší dobré vůli mimořádně nesnadné – i kdyby zrovna stál naproti vám. Závažnost přerodu k opravdové víře Ježíš naznačuje v rozhovoru s jedním ze vzdělanců, Nikodémem, ve třetí kapitole Janova evangelia, když mluví o novém narození z vody a z Ducha.

To, že rozeznat blázna od světce je lidskými prostředky těžké, podtrhuje význam jedné z důležitých pouček duchovního života: Nemáme se spoléhat na člověka, ale na Boha. Bůh si k nám sám hledá cestu. Nezatrvrzujme tedy svá srdce, abychom jej mohli rozeznat, až uslyšíme jeho hlas. Ježíšův život podle evangelií byl plný věcí, které lidé jeho doby byli zvyklí brát jako příznaky zlého: Nemanželské početí, porušování předpisů, kritika od náboženských předáků. Přesto křesťanství učí, že byl Boží syn. Byla by zatvrzelost srdce, kdybychom dnes dělali podobné chyby, které u farizeů vidíme tak jasně. Boží stopy jsou i dnes kolem nás.

B – Slavnost nejsvětější trojice (30.5.2021)

Matouš 28:16-20

Na konci Matoušova evangelia dostávají učedníci program, misijní úkol. Co vlastně po nich Ježíš chce? Obrátit na Kristovu víru Afriku, Egypt, Palestinu, Malou Asii, Řecko nebo Řím – to je věc, která by vyžadovala precizní strategii, koordinované úsilí, logistiku, diplomacii. Ale nemyslím si, že to je Ježíšova metoda. V ekumenickém překladu Matoušova evangelia vypadá jeho příkaz prostší: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Myslím, že toto Ježíš chtěl a chce to po církvi i dnes: Nikoli plánovat spásu po celých národech nebo územních celcích, ale získávat učedníky. Získávat mezi Čechy, Romy i přistěhovalci.

Jestliže se v následujících letech bude církev stávat ekonomicky méně závislou na státu, měla by o tomto posledním pokynu Kristově uvažovat při každém kroku. Peníze, které mezi věřícími bude vybírat a vydávat, by měla rozvrhnout tak, aby maximálně pomohly získávání nových učedníků. Získá (či pomůže neztratit) více duší renovace uměleckých děl, nebo spíš pergola a pár grilů na farní zahradě? Oprava varhan, nebo pořízení místnosti pro setkávání a zpěv s kytarou? Poslání, které máme, je jasné. Tu věc psal i papež František v dopise německým katolíkům k synodální cestě: Postavit evangelizaci na první místo.

Ježíšův pokyn, abychom všechny národy učili zachovávat to, co on přikázal, je v dnešní době náročnější o to, že na skutečné „příkazy Kristovy“ se během staletí nabalila řada věcí, které spíš souvisí s kulturou různých dob. Někteří komentátoři to vysvětlují tak, že se zde Ježíš odvolává na dodržování Tóry. Ať těmi příkazy myslí cokoli, z ostatních částí evangelia víme, jak Ježíš tehdejší příkazy dodržoval: Tak, aby sloužily člověku a ne člověk jim. A myslím si, že to je význam i dnešního Matoušova evangelijního finále.

B – Slavnost Seslání Ducha Svatého (23.5.2021)

Jan 15:26-27;16:12-15

Při výběru dnešního čtení autoři lekcionáře přeskočili prvních jedenáct veršů 16. kapitoly Janova evangelia. Myslím si, že tím chtěli zdůraznit vztah mezi Svatým Duchem a pravdou, o kterém dnešní čtení, tak jak je koncipováno, mluví. Pravda má v Ježíšově učení (hlavně v Janově evangeliu) významné místo. Pravda nás osvobodí, pravda vymezuje rozdíl mezi Bohem a ďáblem. Pravdu obvykle nepojmeme celou, najednou a navždy, ale můžeme jít cestou pravdy. Cesta, pravda a život – tak sám sebe ve čtrnácté kapitole charakterizuje Ježíš. Na cestu pravdy nás uvede Duch. Naše hliněná nádoba nepojme všechnu pravdu světa, celá pravda nemůže být v nás, ale můžeme jít cestou, která je pravdy plná. Můžeme být celí v pravdě.

Nepředpokládám, že když Duch Pravdy přišel k učedníkům, že by začali, jako když bičem mrská, odříkávat sedmero svátostí, sedmero darů Ducha Svatého nebo sedmero hlavních hříchů. Pravda víry nemá podobu dvou tisíc osmi set šedesáti pěti článků katechismu z roku 1992. Ta celá pravda víry, o které Ježíš mluví, má spíše podobu pochopení lásky Boží a jistého nadšení. Má podobu úrodné země, která se objeví, když pluh rozlomí zaschlou slupku na povrchu. Nechci se stavět proti poučkám katechismu, ale všech těch 2865 pouček jsou jenom malby na pilířích chrámu. Nepodpírají jeho strop.

Také když my jsme prožili obrácení, Duch nás uvedl na cestu pravdy. Pravdu jsme ale nedostali jednou provždy, a proto je dobré, abychom se k okamžiku svého obrácení občas vraceli a podobu pravdy si připomínali. Cítíme-li v sobě někdy slova Ducha, nesmíme pochybovat o tom, že v určité oblasti vidíme tu celou pravdu, o které mluví Kristus.

Pochopitelně, ne vše, co nás napadne, je ovocem Ducha. Snad proto autoři lekcionáře do dnešního druhého čtení zařadili návod k rozlišování (Galatským 5:22): Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Mám podezření, že taková pravda, která působí nepřátelství, zoufalství, úzkost, zášť, hněv, závist, rozkol, zmatek a nenasytnost, není pravda celá, že je to jenom část pravdy. Tváří v tvář takové „pravdě“ si musíme uvědomit, že někde se skrývá její další část, kterou teď možná nevidíme. Jedenáct veršů, které dnes byly vypuštěny, mluví o smutných slovech a o smutku, který ta slova vyvolala mezi apoštoly. Ale Duch pravdy, Duch celé pravdy, přinese místo smutku slávu Kristovu.

B – 7. neděle velikonoční (16.5.2021)

Jan 17:11-19

Abys je ochránil od zlého

Zlo ve světě nám působí mnoho bolesti. Ale největší bolest nám působí zlo, které je v nás. Zlo ve světě můžeme chápat jako příležitost k tomu, abychom na jeho místě tvořili dobro, a tímto způsobem má zlo blízko k našemu smyslu života. Ale zlo, které je v nás, je věc, která nám v naplňování tohoto cíle brání. Kvůli zlu v nás nejsme schopni správně rozlišit zlo kolem nás, a když už jej poznáme, mnohdy nedokážeme dělat to, co považujeme za správné. Na příkladu Jidáše vidíme, že ani několikaletý život s Kristem není zárukou toho, že se zbavíme zla, které je v nás. Ve dnešním čtení Ježíš (trochu překvapivě) neříká učedníkům, aby bojovali proti zlu, které je v nich. Místo toho prosí Otce, aby je od zlého chránil, tak jak to také říkáme v Otčenáši. Boj proti hříchu byl tématem číslo jedna v tradiční židovské víře. Je ale nesmírně těžké operovat sám sebe – člověk ani neví, kam říznout, a když už to udělá, ne vždy se trefí. Zbývá nám doufat v Hospodina. A také upřímně hledat pravdu, která nás pak posvětí. Pravdu kolem sebe i pravdu o sobě.

Po neúspěšném dni, po dni, kdy se něco nepovedlo, nebo po dni, kdy jsme zhřešili, když se projevilo zlo v nás, někdy máme sklon si myslet, že by bylo lépe, abychom tady vůbec nebyli. Nebo aspoň, abychom se už o nic nesnažili. To ale není věc, za kterou by Ježíš prosil Otce. Nechce nás ze světa vzít. Tím, že bychom ze strachu před selháním omezili svoji činnost, bychom se dopustili chyby, o které jinými slovy píše svatý Matouš ve 13. kapitole – vytrhli bychom s koukolem i pšenici. Místo toho Ježíš mluví o radosti pro nás, své učedníky.

Nejsou ze světa

Ježíš zároveň říká, že život jeho učedníků je určité poslání, ale že nejsou ze světa. Dalo by se říci, že jejich vlast je jinde – jak to psal Ján Kollár v básni Slávy dcera:

Nepřipisuj svaté jméno vlasti
Kraji tomu, v kterém bydlíme,
Pravou vlast jen v srdci nosíme,
Tuto nelze bíti ani krásti

Ať jsou jedno

Vůbec si nemyslím, že by jednota učedníků s Otcem a s Ježíšem, o které dnes čteme, měla znamenat, že učedníci budou všichni stejní. V předchozích čteních jsme slyšeli řadu věcí, které potřebu naší různosti dokládají. Ježíš dobře mluví o učednících, mezi kterými byli rozhodný Petr i fundamentalista Jakub. Věřím, že dobře mluví i o nás.

B – 6. neděle velikonoční (9.5.2021)

Jan 15:9-17

Začátek dnešního čtení je pokračováním čtení z minulé neděle: Učedníci nemají jeden druhého odřezávat od kmene Kristova, taková věc patří sadaři (Otci), ale spíše se mají navzájem milovat tak, jak je miloval Ježíš. Také druhou část dnešního čtení jsme v jiné formě už četli, a sice před dvěma týdny: V desáté kapitole Janova evangelia Ježíš vysvětloval rozdíl mezi tím, jak o ovce pečuje jejich vlastník a jak člověk najatý za mzdu. Dnes mluví o tom, že když jeho učedník dělá to, k čemu byl povolán, má jednat jako přítel Boží a ne jako služebník. Přítel vás může zastoupit, protože sdílí vaše cíle. Služebník dbá na literu rozkazu, na to, jak výsledky obhájit, aby nedostal výprask. Vztah ke Kristu je prvního druhu. Psal jsem o tom už dřív.

Všichni tušíme, že pravověrná katolická nauka má nesmírně mnoho článků víry s různým stupněm obecnosti a závaznosti. Že Bible byla psána různými starověkými jazyky a různými styly, takže dnes leckdy nevíme jistě, co přesně pisatel myslel. Že i mezi teology jsou na některé věci různé názory. Možná nám někdo zbožný řekl, že hlásat bludy je zločin hodný pekla, nebo aspoň upálení. A naše nevěřící okolí nás k vyznání víry jen málokdy povzbudí. Výsledkem je, že mnoho lidí svoji víru zavřelo do šuplíku a vůbec ji nevytahuje ven. Ale Ježíšův přístup k nám je jiný: Mějte lásku – a když děláte to, co jsem vám uložil, jednejte jako moji přátelé. Tak si vykládám dnešní text.

Učedník Kristův se nemá bát, že neví všechno, co je k jednání zapotřebí; má prostě vzít svoji hřivnu a v lásce s ní dělat to, čemu věří. Ježíš sám přijímá odpovědnost za to, že učedníkovi informace nechybí. Kristova víra je v zásadě jednoduchá.

Vím, že význam 14. verše ve dnešním čtení by mohl být čistě podmiňovací. V překladech to tak vypadá. Pak by logickou obměnou této implikace Ježíš mohl ekvivalentně říci: „Jestliže neděláte to, co vám ukládám, nejste moji přátelé“. Ale nevěřím, že by Ježíš uprostřed promluvy o lásce vyslovil takové citové vydírání. Hned v následujícím verši říká, že učedníky nazývá přáteli, ne služebníky. Vykládám si to tak, že význam verše 14 má být: „Když děláte to, co vám ukládám, dělejte to jako moji přátelé, ne jako služebníci“. O tom je tento můj komentář.

B – 5. neděle velikonoční (2.5.2021)

Jan 15:1-8

Otec je vinař

Když Ježíš (po svém zmrtvýchvstání) pověřoval Petra vedením svých „oveček“, neptal se, jestli ovečky miluje. Ptal se: Miluješ ty mne…? Na tu věc jsem se rozpomněl u dnešního čtení, kdy Ježíš nabádá učedníky, aby se drželi jej jako vinného kmene.

Také upozorňuje, kdo je tu vinař: Není to jedna z ratolestí, kdo má odřezávat ty, které jsou jí nepohodlné. Vinař je Otec. Pro nás, kteří se cítíme poškozováni nebo omezováni těmi, kdo podle našeho lidského pohledu hlásají podivné nauky, by někdy bylo lákavé takové lidi odříznout od kmene církve a prohlásit je za kacíře. Není to ale úkol nás, amatérských teologů, dokonce to ani nebyl úkol apoštolů – v Markově evangeliu (9:38) Ježíš nenechal ani svatého Jana, aby od kmene odřezával ty, kdo mu nebyli po chuti. Tím méně přísluší nám, abychom jeden druhého chtěli od Krista odřezávat. Vinařem kmene Kristova má být sám Otec.

Církev potřebuje být rozvětvená do různých stran. Slunce nesvítí celý den z jednoho úhlu: Jednu část dne jeho světlo padá na větve východní, jindy pak na větve západní. Košatá koruna své listy nastavuje slunci po celý den. Proto církev potřebuje své modernisty i své tradicionalisty, milovníky evangelií i milovníky tridentského sněmu. Nechme Otce nebeského, aby podle svého uvážení sám odřízl ratolesti, které už nenesou ovoce – nesnažme se to udělat sami. Naděje církve je v Bohu, ne v nás.

Můžete prosit oč chcete a dostanete to

Za těch několik desítek let, co se pohybuji v církvi, jsem slyšel řadu zajímavých příběhů o tom, jak byly vyslyšeny modlitby některých svatých lidí dnešní doby. Jedním z nich byl příběh kněze, který se pustil do opravy kostela a v rozhodujícím okamžiku mu na dokončení chyběla dost velká peněžní částka. Klekl a modlil se – a za pár hodin na faře zazvonil neznámý muž s dotazem, že chce darovat právě tuto částku na církev, tak na co by ji měl dát. Nebo příběh člověka, který převážel do komunistického Československa náboženskou literaturu a na hranicích ho vybrali pro přísnou kontrolu – ale sotva se celník sklonil nad kufrem auta, praskl mu šev kalhot na zadku odzdola až nahoru, a tak se hned narovnal a řekl jen „Jeďte!“. Podobných příběhů slyšíme mnoho a často se jedná o pomoc v nouzi nebo o uzdravení. Pro ty, kdo byli podobným způsobem obdařeni, bývá ovšem někdy těžké o tom mluvit. Bývá to věc intimní, někdy se dá vysvětlit i jinak než božským zázrakem. Vím to i z vlastní zkušenosti. A také zůstává mnoho těch, kdo tehdy pro převoz knih byli potrestáni, zůstává mnoho těch, kdo třeba trpí s nemocným dítětem. Bůh nefunguje deterministicky, jako automat na kávu, ale mnohdy nám dává věci, nad kterými zůstává rozum stát. Okamžiky, kdy se zázrak nestal, ovšem nejsou tak dobrým důkazem neexistence Boha, jako je několik zázraků, které se staly, důkazem Jeho lásky. Pro toho, kdo žije s církví, pak není ani zmrtvýchvstání takovým překvapením, jak by se zvenčí mohlo zdát.

B – 4. neděle velikonoční (25.4.2021)

Jan 10:11-18

Dnes čteme z desáté kapitoly. V deváté kapitole farizeové vyhnali ze synagógy mládence, kterého Ježíš uzdravil ze slepoty od narození. Nemyslím si, že by to udělali vyloženě ze zlé vůle. Spíše to udělali ze strachu, aby nezanedbali něco důležitého ve svých povinnostech, ve své nauce a ve své tradici. Aby jim někdo, možná Bůh, nemohl vyčítat, že něco nesplnili, nebo je dokonce potrestat. Po této příhodě v Janově evangeliu následuje pasáž, ve které Ježíš ukazuje rozdíl mezi dobrým pastýřem a mezi tím, kdo se o ovce stará jako nádeník. To chování farizeů totiž bylo typicky nádenické: Nádeníkovi vlastně nevadí, když se ovce ztratí – podstatné je, aby pán nemohl říci, že je to jeho vina. Farizeové takto nádenicky provozovali židovské náboženství a považovali za svou povinnost držet „nakažené“ ovce od stáda dál. Když některá ovce neposlouchá, je lepší ji švihnout, aby se vzpamatovala. Ježíšovy ambice jsou jiné: Na ovcích mu záleží, chová se jako jejich majitel. Zasvětil jim život a zná pastviny lépe než kdokoli jiný. Pak za ním ovce samy jdou, sotva zaslechnou jeho hlas. Tak i my máme hlásat víru.

Konec dnešního čtení patří k věcem, které jsou pro amatérského teologa nejobtížnější. Z textu totiž člověk snadno nabude dojmu, že Otec chtěl, aby se za hřích světa jeho Syn obětoval – a pak bude ochoten ten hřích odpustit. Taková myšlenka není nová: Lidské oběti v některých kulturách přetrvaly hluboko do našeho letopočtu, a i když příběh o Abrahámovi a Izákovi jejich potřebnost popírá, myšlenka na ně vždy žila. I v textech Nového zákona najdeme úvahy, které lze stěží vykládat jinak. Ale skutečný smysl Kristovy oběti je jiný než ten, že by měla smířit rozzlobeného Boha s jeho lidem. V evangeliích spíš čteme o tom, že Ježíš neuhne z prezentace Božího učení ani v situaci, kdy jasným skutkem a postojem dává svým protivníkům záminku k čemukoli. Tak dává život za víru svých ovcí, za život jejich. Na vlastním těle ukazuje, že dát svému životu smysl může vést k jeho obětování. Neuhnout v rozhodné chvíli – to si myslím, že byl „příkaz Otce“, o kterém Ježíš dnes mluví. A moc život zase přijmout je pozoruhodným zaslíbením. To se může týkat i nás.

Nakonec musím odkázat na příběh s koláčky, na jehož konci se snažím vysvětlit, že smírná oběť Kristova měla především smířit rozzlobený lid s jeho Bohem.