V posledních měsících se v konzervativní části americké společnosti hlasitě ozývá myšlenka, že kdykoli se ujme moci levice, snaží se omezit svobodu slova. Často zaznívá pojem cancel culture: Popisuje se jím věc, která se na řadě univerzit skutečně děje, a sice to, že lidé s konzervativními názory jsou vytlačováni na okraj akademické obce nebo přímo vyhazováni z práce. Pokud bych měl uvést evidentní příklad, asi bych zvolil klimatoložku Judith Curry, která byla levicovou většinou ze své pozice v podstatě vytlačena pro svoji kritiku toho, že některá (ne všechna!) tvrzení klimatických alarmistů neměla faktografický podklad – i když o jejích odborných schopnostch nemám důvod mít pochybnosti. Podobných (i horších) případů se stalo více. Tato myšlenka, že ostrakismus a potlačování svobody slova je typickou snahou levice, silně rezonuje i na naší české konzervativní scéně.

Ano, jsem nakloněn věřit tomu, že na některých amerických (i na některých evropských) univerzitách dochází ze strany levice k projevům ostrakismu a narušování svobody slova. Ale je třeba si uvědomit, že cancel culture či ostrakismus v žádném případě není vlastní pouze levici. V naší zemi jsme mohli sledovat řadu případů, kdy byli z univerzit i z církve vytlačováni ti, jejichž názory byly moderní. Potíže, které měli Ivan Odilo Štampach, Tomáš Halík i další vynikající pedagogové na Katolické teologické fakultě v devadesátých letech dvacátého století rozhodně nebyly způsobeny levicí: Byli šikanováni lidmi, kteří patřili k těm nejkonzervativnějším. Tomáš Petráček nebyl v roce 2018 odvolán z pozice kanovníka pražské kapituly levicí, ale konzervativním kardinálem Dukou. Ani to, že prezident Zeman v roce 2013 odmítl jmenovat Martina C. Putnu profesorem, nebylo ani zdaleka projevem levicové cancel culture. V naší české společnosti ostrakismus není typicky věcí levice. U konzervativních vůdců ho vidíme násobně víc.

Američtí konzervativci často argumentují tím, že extrémní případy omezení svobody slova bývají v komunistických zemích. To je věc zřejmá a u nás s tím máme zkušenosti. Omezení svobody projevu a ostrakismus jinak smýšlejících v době komunismu byly devastující. Ale dnes je míček spíš na druhé straně hřiště. Podle mne cancel culture a podobné věci mají s dělením na pravici a levici málo společného. Autoritářům pravice i levice leží v žaludku ti, kdo se na věci dívají jinak. Mnohdy to není věc pravdy a lži. A často to není ani věc spásy a zavržení. V každém případě my nejsme ten sadař, který má odřezávat ratolesti z vinného kmene – tím má být nebeský Otec. My se především máme navzájem milovat. To je poselství evangelia pro dnešní dobu. Pro obě strany sporu.