2017-11-19: Služebník špatný a líný

Matouš 25:14-30

Mnohdy slyšíme, že do Božího království se můžeme dostat tehdy, když se zřekneme všech hříchů. Aspoň těžkých hříchů. Nebo když se z nich s lítostí vyzpovídáme knězi. V podobenství o zakopané hřivně nám Ježíš předkládá jiný obraz: To, co pomůže služebníkům, aby se mohli jít radovat se svým pánem, není strach udělat něco špatně – je to schopnost udělat něco dobře. Myslím si, že na rozdíl od minulých staletí, kdy lidé považovali určitou míru vzdoru za něco samozřejmého, nám v dnešní době spíš chybí povzbuzování ke svobodě, jak jsem dnešní čtení interpretoval před třemi lety. Ta věc je velmi důležitá. Proto bych dnes chtěl především odkázat na tento svůj starší článek.

Reklamy

2017-11-12: Ženich je tady

Matouš 25:1-13

Podobenství o pěti prozíravých a pěti pošetilých pannách patří do série podobenství o příchodu Páně. To dnešní tvoří jeden celek s podobenstvím předchozím, ve kterém pyšný služebník je zaskočen náhlým příchodem pána. Ve dnešním podobenství jsou zase družičky zaskočeny tím, že ženich dlouho nejde. Tato dvojice podobenství nás nemá poučit o tom, jak bude vypadat poslední soud, ale o tom, jak by měl vypadat náš život: Ať Pán přijde brzy nebo za dlouho, máme být připraveni. Máme být připraveni stále. Naše kroky mají směřovat ke Království stejně dnes, jako zítra. Stálý život ve vnitřní poctivosti, stálé hledání Pána.

Ježíšova víra není ani tak nesena tím, že máme dospět do určitého bodu, jako tím, že máme jít s Duchem Svatým. Ježíš je cesta. Martinu Lutherovi se připisuje citát, že kdyby zítra byl konec světa, tak ještě dnes půjde a zasadí jabloň. Myslím si, že tento výrok klidně mohl pronést, když dočetl na konec dnešního podobenství.

Půl století encykliky Humanae Vitae

Do padesátého výročí představení encykliky Humanae Vitae zbývá přibližně osm měsíců – papež Pavel VI. ji vydal 25. července 1968. Její hlavní náplní je zákaz antikoncepce. Názory na toto dílo jsou různé i mezi amatérskými teology: Tradicionalisté výročí nepochybně využijí k výkladu svého vidění sexuality, modernisté budou žádat zrušení zákazu. Je i mojí povinností se k věci vyjádřit.

Encyklika je na internetu k dispozici v novějším překladu Karla Skočovského a ve starším překladu pro Českou biskupskou konferenci.

Pozadí

Už v roce 1930 papež Pius XI. vydal encykliku Casti Connubii, která používání antikoncepce (vyjma metody neplodných dnů) vyhlásila za těžký hřích a uložila lidem, kteří jsou na tom ekonomicky dobře, aby materiálně podporovali chudé rodiny. V poválečném období se postupně rozšířila praxe, považovat postoj k této piánské encyklice za prubířský kámen pravověrnosti teologů. Dobu kolem 2. vatikánského koncilu, kdy mnoho lidí očekávalo zrušení tohoto zákazu, výborně zachycuje ve svém článku tehdejší génius morální teologie Bernard Häring.

Vydání encykliky Humanae Vitae bylo pro některé lidi šokem, který vedl k jejich rozchodu s církví, nebo k tomu, že se nadále neodvažovali hlásat radostnou víru jménem církve, jejíž učení nechápali – dalo by se říci k odcizení od církve. Ale v žádném případě nelze hromadný odklon Západu od církve koncem dvacátého století připisovat pouze této encyklice. Tento odklon začal nabírat obrátky už před koncilem. A pro některé lidi právě tato nová encyklika byla naopak signálem toho, že církev zůstává věrná svým tradicím.

Ať to je či není pravda, zastánci encykliky říkají, že církev zakazovala antikoncepci od počátku. Nicméně nelze si nevšimnout, že v dnešní době nastává situace, jaká v dřívějších staletích nebyla: Mobilita lidí a s ní související individualizace klade na bedra rodičovského páru větší díl starostí o vlastní děti; díky obrovskému pokroku medicíny přežívá dosud nebývalé procento dětí a bez regulace porodnosti by počet lidí rychle narůstal; rostoucí složitost společnosti (zvláště evropské) způsobuje, že nároky na výchovu dětí rostou a doba úplné závislosti na rodičích se prodlužuje; koncentrace kapitálu a industrializace zmenšuje počet rodin, ve kterých děti navazují na práci rodičů, a to vede k odcizení mezi generacemi. Otázka, jestli církev má i v této situaci trvat na striktním zákazu antikoncepce, není triviální.

Málo se připomíná, že Ferdinando Lambruschini, kterého papež pověřil uvedením této encykliky, ve svém proslovu řekl, že encyklika není neomylná a v případě nových poznatků nelze vyloučit její revizi.

Obsah encykliky

V první části encykliky (odstavce 1 – 6) Pavel VI. vysvětluje, že je to učitelský úřad církve, kdo je kompetentní vykládat tzv. přirozený zákon, který je vyjádřením Boží vůle a jeho zachovávání je nutné k věčné spáse. Ve druhé části (odstavce 7 – 10) podává svoji představu manželské lásky, která je odrazem lásky Boží. Následuje vlastní odmítnutí antikoncepce (odstavce 11 – 12), jeho zdůvodňování (odstavec 13), konkretizace (odstavce 14 – 16) a vykreslení vedlejších účinků, které by povolení antikoncepce mohlo způsobit (odstavec 17). Zbývající část jsou víceméně pokyny k tomu, jakými prostředky je – podle Pavla VI. – možné zákaz uvést do praxe a zmírnit jeho negativní následky.

Dnešní situace

V dalším textu přistoupím na tradicionalistickou terminologii a budu antikoncepcí nazývat metody zabránění početí, které Humanae Vitae odmítá. Jedinou povolenou metodu, metodu neplodných dnů, nazvu PPR – přirozené plánování rodičovství.

Odmítání antikoncepce je v současné době pevně zakořeněno v tradičních kruzích církve a je těžké si bez něj představit kulturu katolicismu. V důsledku nespolehlivosti PPR pak je mezi křesťany velké množství rodičů, kteří díky této kultuře vychovávají takový počet dětí, který by si sami nezvolili. Často je to pro ně zdrojem velkých těžkostí a jsou závislí pomoci dalších dobrých lidí. Převládá mezi nimi názor Pia XI., že každé jednotlivé použití antikoncepce je těžký hřích. Pro tyto lidi by byla velká rána, kdyby najednou učitelský úřad církve „zjistil“, že to vše bylo zbytečné. Na druhou stranu ovšem existují lidé, kteří zákaz antikoncepce odmítají a říkají, že se řídí vlastním svědomím. Jejich svědomí obvykle neabortivní antikoncepci schvaluje. Tito lidé se z antikoncepce nezpovídají, nepovažují ji za hřích – ostatně, encyklika Humanae Vitae slovo hřích vůbec neobsahuje. A někdy se dokonce uchylují k antikoncepci abortivní – sám znám lidi aktivní v církvi, kteří používají nitroděložní tělísko (abortivní antikoncepce).

V církvi se mluví o tom, že encykliku je třeba hlásat novým jazykem. Někteří předpokládají, že ten nový jazyk má přesvědčit ty, kdo ji ještě dnes odmítají. Jiní si pod novým jazykem naopak představují  faktické zrušení zákazu. Kam se má amatérský teolog přiklonit? Je správné ctít kulturu církve, nebo se zbavovat věcí, jež člověka zbytečně svazují?

Můj názor

Samozřejmě bych považoval za ideální, abych sexualitu věřících nemusel nazývat problémem – nicméně taková situace dnes není a asi ani nikdy nebyla: Sexualita souvisí s naplňováním smyslu života a jako taková vždy vyžadovala velkou pozornost člověka. Základním smyslem života člověka je vstupovat do kontaktu se zlem a na jeho místě vytvářet dobro. Ale nesmíme samotnou sexualitu považovat za zlo. Pokud taková věc v některých dobách nastala, měli bychom se poučit z toho, jak církev tuto chybu překonala, ale neměli bychom považovat názory této doby za hodné následování.

V žádném případě si nemyslím, že by zákaz antikoncepce plynul Bible. Příběh Onanův, který se někdy cituje, je odsouzením ekonomického podvodu na ženě, který je navíc spojen se sexuálním zneužíváním. Zákaz antikoncepce jako takové z něj podle mne odvodit nelze. Nicméně také nelze šmahem odmítnout věc, kterou tolik dobrých lidí ctí jako kulturu víry.

Obrovským problémem v diskusích o encyklice Humanae Vitae je to, že se problém antikoncepce většinou vytrhuje z obecného tématu sexuality. Církev potřebuje řešit problém sexuality jako takový – a pokud se to podaří, postoj k antikoncepci z něj může vyplynout. A problém sexuality není jen věcí manželů, ale i lidí svobodných.

Sexualita jako problém se týká více mužů než žen. O těchto věcech se málo mluví, ale je fakt, že velké procento mužů se nemůže vyhnout občasnému vyprazdňování svých váčků semenných. U řady z nich k tomu dochází bezděčně, především noční polucí. Je ale řada takových, u kterých k tomu nedochází, nebo je frekvence polucí nedostatečná. Pokud se váčky semenné přeplní (nebo dojde podráždění příslušných nervů z jiných důvodů), dostává sexualita kompulzivní, nutkavou podobu. V manželství muž obvykle očekává, že osvobození (nebo prevence) přijde od manželky. Svobodný muž, nebo muž, jehož manželka sex dlouhodobě odmítá, se obvykle nevyhne méně důstojnému řešení. A pokud k žádnému řešení nedojde, hrozí, že se muž zachová jako úchyl, že ohrozí své okolí i sám sebe a v případě manžela také svoji rodinu. Mluvit v této situaci o svobodném rozhodování je iluze: Svoboda zde jistě existuje na časových úsecích řádu hodin, ale nikoli na časových úsecích řádu týdnů. Případy zbožných kněží, kteří byli zatčeni např. za pedofilii, jsou toho dokladem.

V odstavci 27 Pavel VI. vyzývá lékaře, aby získali v dané oblasti všechny informace a vedli manžele po správné cestě. Dnes lékaři neuspokojeným lidem, kterým by hrozilo kompulzivní sexuální chování, doporučují masturbaci. Tu věc nelze brát na lehkou váhu, i když postoj církve k masturbaci je záporný. Nicméně občasná nevyhnutelnost tohoto řešení našla i v učení církve své vyjádření: Katechismus v odstavci 2352 hovoří o situacích, kdy vina spojená s masturbací může být snížena „na nejmenší míru“.

Řešení problému sexuality vidím především dvojí: Jednak je to bod číslo 6 mého článku o manželské sexualitě, a jednak odstavec 2352 katechismu. Pokud církev bude na encyklice Humanae Vitae trvat, mohly by tyto věci být součástí již zmíněného nového jazyka. Osobně si myslím, že není jiné cesty.

Encykliku Humanae Vitae jako takovou neodsuzuji, ale nějaké řešení problému sexuality by se vždy mělo hlásat spolu s ní. Odmítání chemické antikoncepce má něco do sebe, odmítání mechanických prostředků také. Teorie manželské lásky, kterou encyklika předkládá, je svým způsobem přirozená a krásná. Také se mi líbí myšlenka, že počet dětí je věcí manželského páru a ne někoho jiného, a už vůbec ne státu.

Přesto si nemyslím, že zákaz antikoncepce je příkaz Boží, jehož zachovávání je nutné ke spáse (viz odstavec 4 encykliky). Vykládat takto evangelium (odkaz na Matouše 7:21) je chyba, které se Pavel VI. měl vyvarovat: Vůle Otcova nebývá založena na poučkách tohoto typu. A podobně nejsem úplně ztotožněn se zdůvodněním zákazu z odstavce 13: Lépe by bylo prostě říci, že pokud se budeme zdržovat určitých způsobů antikoncepce, bude to krásné.

2017-11-05: Kdo se povyšuje, bude ponížen

Matouš 23:1-12

Všechna tři čtení dnešní neděle mluví o tom, jak má být hlásáno slovo Boží: Nestranně, vlídně a skromně. Chybu, kterou udělal Mojžíš, když poprvé nesl Izraeli zákon Boží, jsem vysvětloval už dříve. Dnes Ježíš naráží na neskromnost zákoníků a farizeů. Ta věc se ale týká nejen biskupů, nejen kněží, ale i všech nás, kdo v sobě cítíme touhu zvěstovat slova Boží: Hlásat evangelium s pýchou je nejapné. Hlasatel Kristovy nauky se neobejde bez pokory. Hlasatel křesťanství má být jako pastýř, za kterým lidé sami zatouží jít, protože pravdivost jeho jednání cítí v hlubině svého nitra, a ne někdo, kdo sám svou víru a znalost Zákona staví na odiv.

Ta věc se dotýká i mne, kdykoli pohlédnu na záznam návštěvnosti tohoto svého blogu: Je správné, že jeho návštěvnost je nepatrná? Proč je internet plný odkazů na weby tradicionalistů, jejichž výpověď je nesena myšlenkou my víme, protože se držíme tradice církve, zatímco já jsem se na svém blogu za tři a půl roku dočkal jen jednoho komentáře zvenčí? Možná po mně sám Bůh chce jen to, abych nechal Jeho slovo klíčit ve svém vlastním srdci. Pro hledání Boha není pozornost zástupů podmínkou.

2017-10-29: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem

Matouš 22:34-40

Když chlapec miluje dívku, nechce si svůj cit nechat pro sebe. Touží svoji lásku nějak vyjádřit, dívce ji sdělit. Chce o svém citu mluvit, psát básně nebo zpívat. Chce děvče držet za ruku, případně líbat. Podobně člověk, který pocítí lásku k Bohu, zatouží dát jí vyjádření. Tuto věc nám umožňují obřady různého druhu. Celá mše svatá má být takovým vyjádřením – poklonou Božímu slovu, poklonou společenství víry, a nakonec polibkem takovým, jaký nás naučil Ježíš.

Ani láska k bližnímu nemůže zůstat bez vyjádření. Nechat bližního v nouzi není projev lásky. Tradici křesťanské charity není třeba zde rozvádět. Jenom bych chtěl upozornit na věc, která mi občas působí rozpaky: Někteří křesťané odmítají dávat almužnu žebrajícím opilcům s odůvodněním, že by si za to koupili chlast. Ta věc je ale sporná. Jistě, člověk nemůže soustavně financovat opilcům jejich drogu. Zvlášť, pokud v nich taková pomoc někdy probouzí pýchu. Ale občas se může zamyslet nad konkrétním žebrákem a uvážit, jestli mu v tomto okamžiku umí dát něco lepšího. Jestli není v situaci Ježíše na svatbě v Káni. Možná pak s pokorou dojde k poznání, že i modlitba žebráka může mít svoji cenu.

2017-10-22: Co je císařovo císaři

Matouš 22:15-21

Autoři evangelií si dávají záležet na tom, aby bylo jasné, že tím, kdo kdo Ježíše poslal na smrt, nebyli vládnoucí Římané, ale domácí, tradičně smýšlející židovská elita. Když dnes čteme, jak chtějí Ježíše nachytat, aby se postavil proti císaři, neubráníme se otázce, jestli tehdy pro opravdovou zbožnost (křesťanství) byla lepší římská nadvláda, nebo jestli by byla lepší, například, vláda domácí velerady. Ježíšovu odpověď neumím vyložit jinak, než že si vybral tu první možnost. I když se jednalo o národ vyvolený.

A protože svoji úvahu píšu v době, kdy u nás do voleb zbývá jen pár dní, nemohu nezmínit situaci, která je pro mne bolestná: Že mnoho českých věřících, zvláště těch tradičního smýšlení, slyší na slova těch, kdo straší nadvládou Bruselu a kdo se bojí, že přicházející uprchlíci poškodí křesťanství v naší zemi. Vím, že se marně ptám, jestli si nejateističtější národ Evropy bude sám vládnout křesťanštěji, než jak ho nabádá Brusel. Nebo jestli naše křesťanství více poškodí to, když drsně odmítneme přicházející uprchlíky, nebo to, když se jich ujmeme v duchu evangelia (ač mají jinou víru – tedy za podobných okolností jako milosrdný Samařan).

Pár dní před volbami na mě rozpor mezi „moderním“ křesťanstvím a tradicionalismem doléhá více než jindy. Malý stát je výkyvy doleva i doprava ohrožen více, než je to u států velkých (matematickou ilustrací může být to, že statistická chyba klesá úměrně odmocnině z počtu měření – tedy z počtu hlasů). Je možné, že po volbách budeme děkovat zakladatelům našeho státu za tak opovrhované instituce jako senát či ústavní soud. Také díky nim věřím v dobrou budoucnost našeho národa i po volbách. Podle mého názoru je pro náš národ jaksi samozřejmě žádoucí, aby se náš stát maximálně zapojil do EU.

2017-10-15: Mnoho povolaných, málo vyvolených

Matouš 22:1-14

Ve dnešním čtení narážím na podivnou nelogičnost: Pán zve přátele na svatbu a oni odmítají. A nakonec úryvek končí větou mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených. Listuji ve starořecko – českém slovníku: Slovo ἐκλογή podle něj znamená výběr. V různých komentářích na internetu se dozvídám, že to vyvolení vůbec nemusí znamenat, že by ten výběr dělal Bůh, případně, že se nejedná o Boží rozsudek. Chápu to tak, že význam toho slova není na první pohled jasný jasný. Připadá mi pravděpodobné, že text dnešního čtení je výsledkem chyby v opisu nebo překladatelské chyby – totiž, že to není Bůh, kdo by ten výběr dělal, že je to člověk. Mnoho je povolaných, ale málokdo z nich si království Boží vybere. Takový význam sedí k Ježíšovu dnešnímu podobenství mnohem víc než klasický překlad.

Vzhledem k tomu, že neumím řecky, vím, že má úvaha stojí na velmi tenkém ledě – i proto, že pojem vyvolení se v Písmu často užívá v klasickém smyslu. Ale pokud zde je nějaká šance, že tato má věta je správná, znamená to zajímavý pohled na naši spásu. Pohled podobný, jaký jsem nastínil v případě přijetí Ducha Svatého: Musíme to být my, kdo učiní potřebný krok. Podobně dnes bychom to měli být my, kdo si království Boží zvolí.

Zvolit si království Boží neznamená, že se budeme urputně snažit plnit nějakou sadu příkazů a zákazů, abychom se vměstnali do škatulky, kterou Bůh kdysi opatřil nálepkou „Vyvolení“. Spíše to znamená, že přijmeme Ježíšovu cestu, Ježíšův styl. Bůh nás k tomu povolává, ale volba je na nás. Věřím, že toto je význam dnešního čtení. A zdá se mi, že na to z minulé neděle plynule navazuje.

Correctio filialis de haeresibus propagatis

Překlad první části listu 62 tradicionalistů papeži

Překladatelské poznámky: Se znepokojením pozoruji, jak velkou publicitu dostává dopis, který mnohonárodnostní skupina tradicionalistů napsala papeži. Zde přináším amatérský překlad jeho první a hlavní části (strany 1 – 9).  Za touto první částí  následuje druhá část nazvaná Vysvětlení (strany 10-16), ale ta není součástí tohoto článku. V ní je popisován pohled autorů na modernismus (část A) a na souvislosti mezi papežovými názory a Martinem Lutherem (část B). Strany 17-25 pak tvoří poznámky pod čarou včetně množství citací z jiných textů.

Náročnější čtenář může sáhnout (například) po anglickém textu, ze kterého vycházím. Místy se mi zdá, že se jedná o překlad z jiného jazyka, jindy budí dojem originálního textu. Jestli existuje něco, co by se dalo nazvat skutečným originálem, nevím.

Z anglického textu jsem přeložil i pasáže, které jsou citované z Amoris laetitia, nekopíroval jsem je z oficiálního překladu. Snažil jsem se totiž spíše pochopit záměr autorů textu než vyprodukovat oficiální materiál.

Za to, že jsem si s překladem dal práci, mi dovolte stručně říci svůj názor: Myslím si, že přístup tradicionalistů nevychází z evangelia, jak jej čteme u svatopisců Matouše, Marka, Lukáše a Jana.  Sám sebe v tomto ohledu považuji spíše za papežence než za katolíka v jejich pojetí. Exhortaci Amoris laetitia jsem chválil hned po jejím vydání.


16. července 2017
Svátek Panny Marie Karmelské

Nejsvětější otče,

s velkou bolestí, ale motivováni věrností našemu Pánu Ježíši Kristu, láskou k Církvi a k papežství, a také synovskou oddaností k Vám, jsme nuceni se na Vaši Svatost obrátit  s korekturou, která se týká šíření herezí, které způsobila apoštolská exhortace Amoris laetitia a další slova, skutky a opomenutí Vaší Svatosti.

K tomu, abychom vydali tuto korekturu, nás opravňuje přirozený zákon, zákon Kristův a církevní právo, což jsou věci, k jejichž ochraně Vaši svatost ustanovila božská prozřetelnost. Přirozený zákon: Protože podřízení mají přirozenou povinnost poslouchat své nadřízené ve všech legitimních věcech, mají také právo na to, aby se jim vládlo podle práva, a tedy také mají v případě potřeby právo domáhat se toho, aby jejich nadřízení takto vládli. Zákon Kristův: Byl to totiž Jeho Duch, který přiměl apoštola Pavla, aby veřejně pokáral Petra, když nejednal podle pravdy evangelia (Gal. 2). Svatý Tomáš Akvinský poznamenává, že tato veřejná kritika nadřízeného podřízeným byla legitimní díky tomu, že bezprostředně hrozil skandál ve věcech víry (Summa Theologiae 2a 2ae, 33, 4 ad 2) a k tomu v „poznámce ke svatému Augustinovi“ dodává, že při této příležitosti „Petr dal příklad nadřízeným, že kdykoli se stane, že sejdou z přímé cesty, neměli by přehlížet to, že je kárají jejich podřízení (tamtéž). Církevní právo nás také nabádá, že „Věřící mají právo, ba dokonce někdy i povinnost, přiměřeně své učenosti, kompetenci a vážnosti, kterou požívají, sdělit posvátným pastýřům svůj názor na věci, týkající se dobra církve“ (Kodex kanonického práva 212:2-3; Kodex kánonů orientálních církví 15:3).

Skandál týkající se víry a morálky byl pro církev a svět dán publikováním Amoris laetitia a dalšími skutky, kterými Vaše Svatost dostatečně vysvětlila rámec a účel tohoto dokumentu. Hereze a další chyby se v důsledku toho rozšířily do Církve. Zatímco někteří biskupové a kardinálové dále hájili božsky zjevené pravdy o manželství, morálním zákoně a přijímání svátostí, jiní tyto pravdy popírali, a od Vaší Svatosti se jim nedostalo pokárání, ale podpora. A těm kardinálům, kteří Vaší svatosti předložili dubia, aby tímto časem prověřeným způsobem mohla být snadno potvrzena pravda evangelia, se nedostalo odpovědi, jen ticho.

Nejsvětější otče, Petrův úřad Vám nebyl svěřen proto, abyste věřícím vnucoval podivné nauky, ale proto, abyste střežil poklad až do dne Pánova návratu (Lk. 12; 1Tim. 6:20). Upřímně podporujeme nauku o papežské neomylnosti, jak ji definoval První vatikánský koncil, a proto také podporujeme vysvětlení, které koncil dal k tomuto charismatu. Jeho součástí je následující prohlášení: „Duch Svatý nebyl následníkům Petrovým přislíben proto, aby skrze jeho zjevení oznamovali nějakou novou pravdu, ale proto, aby s Jeho pomocí zbožně střežili a věrně vykládali zjevení či poklad víry, který předávali apoštolové (Pastor aeternus, kap. 4). Z tohoto důvodu Váš Předchůdce, blahoslavený Pius IX., chválil společnou deklaraci německých biskupů, která upozorňuje, že „myšlenka, že papež ‚díky své neomylnosti je absolutní suverén‘ se zakládá na zcela nesprávném chápání papežské neomylnosti“. Podobně komise, která na Druhém vatikánském koncilu dohlížela na dogmatickou konstituci o církvi Lumen gentium, říká, že moc římského pontifika je omezena v mnoha ohledech.

Ale ti katolíci, kteří jasně nechápou meze papežské neomylnosti, mohou v důsledku slov a skutků Vaší Svatosti podlehnout dvěma nešťastným chybám: Buď se mohou chopit herezí, které jsou teď propagovány, a nebo, když si uvědomí, že tyto nauky jsou protichůdné ke slovu Božímu, začnou pochybovat o výsadách papežů. Další z věrných pak zpochybňují to, jak se vzdal papežství emeritní papež Benedikt XVI. Tak Petrův úřad, který církvi věnoval náš Pán Ježíš Kristus, aby podporoval jednotu a víru, je používán způsobem, který otevírá cestu herezi a schizmatu. A dále, protože praktiky, které slova a skutky Vaší Svatosti nyní podporují, jsou v rozporu nejen s trvalou pravdou a kázní církve, ale také s autoritativními výroky Vašich předchůdců, věřící usuzují, že výroky Vaší Svatosti nemohou mít větší autoritu, než výroky předchozích papežů; a tak autentická papežská autorita dostává ránu, ze které se nemusí rychle uzdravit.

Nicméně my věříme, že Vaše Svatost má charisma neomylnosti a právo obecné jurisdikce nad Kristovými věrnými, v tom smyslu, v jakém je církev definovala. V našem protestu proti Amoris laetitia a proti dalším s ní souvisejícím skutkům, slovům a opomenutím, nepopíráme toto papežské charisma, ani to, že Vaše Svatost jej má, protože ani Amoris laetitia, ani další výroky, které sloužily k šíření herezí, které tato exhortace naznačuje, nepodléhají této božské záruce pravdy. Ovšem naše korekce je diktována věrností k neomylnému papežskému učení, které je neslučitelné s některými výroky Vaší Svatosti.

Jakožto podřízení nemáme právo vystavit Vaší Svatosti takový druh korekce, jakým nadřízený donucuje své podřízené pod hrozbou nebo výkonem trestu (viz Summa Theologiae 2a 2ae, 33, 4). Spíše tuto korekci vydáváme proto, abychom ochránili ostatní katolíky – a ty, kdo jsou mimo Církev, kterým nesmí být vzat klíč k vědění (Lk. 11:52) – před dalším šířením nauk, které směřují k profanaci všech svátostí a k převrácení Zákona Božího.

 * * *

Nyní bychom chtěli ukázat, jak několik pasáží z Amoris Laetitia ve spojení s dalšími skutky, slovy a opomenutími Vaší Svatosti, slouží k propagaci sedmi heretických tezí. Máme na mysli následující pasáže Amoris laetitia:

AL 295: ‚Svatý Jan Pavel II. navrhl takzvaný „zákon postupnosti“, protože věděl, že člověk zná, miluje a uskutečňuje morální dobro na různých úrovních svého růstu“. Nejedná se o „postupnost zákona“, ale spíše o postupnost v uvážlivém konání svobodných činů z hlediska osob, které nejsou momentálně schopné pochopit, vyhodnotit nebo naplno uskutečňovat požadavky zákona.‘

AL 296: „V historii církve se stále opakují dva způsoby myšlení: Odmítání a znovupřijímání. Od doby Jeruzalémského koncilu byla cestou církve cesta Ježíšova, cesta milosti a znovupřijetí. Cestou církve není někoho zavrhnout navždy.“

AL 297: ‚Nikdo nemůže být zavržen navždy, protože to není logika evangelia!‘

AL 298: Například rozvedení, kteří vstoupili do nového svazku, se mohou nacházet v celé řadě situací, které  bychom neměli zaškatulkovávat nebo napasovávat do příliš rigidních tříd, které neponechávají žádný prostor pro osobní a pastorační rozlišování. Jedna věc je druhý svazek, který se v průběhu času konsolidoval, s novými dětmi, s časem prověřenou věrností, velkorysým sebedarováním, křesťanskou oddaností, s vědomím neregulérnosti situace a toho, že ve svědomí cítíme, že návrat by znamenal upadnout do nových hříchů. Církev kvituje situace „kdy z vážných důvodů, jako je výchova dětí, muž a žena nemohou splnit povinnost rozejít se [poznámka 329: V takových situacích lidé, kteří znají a přijímají možnost žít jako „bratři a sestry“, kterou jim církev nabízí, poukazují na to, že pokud chybí určité způsoby vyjádření intimity, „často dochází k tomu, že věrnost je ohrožena a že dobro dětí trpí“.] Také existují případy lidí, kteří vynaložili veškeré úsilí na to, aby své první manželství zachránili a byli nespravedlivě opuštěni, nebo takoví, „kdo vstoupili do druhého vztahu v zájmu výchovy dětí a někdy jsou si ve svědomí subjektivně jisti, že předchozí rozbité manželství nikdy nebylo platné“. A jiná věc je nový svazek, který vzniká krátce po rozvodu, se vším utrpením a zmatkem týkajícím se dětí a celých rodin, nebo případ někoho, kdo soustavně neplnil svoje povinnosti k rodině. Musí být jasno v tom, že toto není ideál, který Evangelium rodinám a manželství předkládá. Synodní otcové řekli, že pastýřské= rozlišování musí vždy jít cestou „adekvátního rozpoznávání“, přístupem, který „pečlivě rozlišuje situace“. Víme, že neexistují žádné „jednoduché recepty“.

AL 299: ‚Shoduji se s mnoha synodními otci, kteří podotkli, že „je potřeba pokřtěné, kteří jsou rozvedeni a civilně znovusezdáni, je potřeba plněji zapojit do křesťanských komunit řadou různých možných způsobů, ale přitom se vyhýbat jakémukoli vyvolávání skandálu. Jádrem jejich pastorační péče je logika integrace. Je to péče, která jim umožní uvědomit si, že nejen patří k tělu Kristovu, ale že jejich zkušenost v něm může být radostná a plodná. Jsou pokřtěni; jsou bratry a sestrami; Duch Svatý do jejich srdce vylévá své dary a talenty pro dobro všech. … Je potřeba, aby se takové osoby necítily být exkomunikovanými členy Církve, ale jako žijící členové, schopní v církvi žít a růst a cítit ji jako matku, která je vždycky přijme, vždy se o ně bude starat s náklonností a bude je povzbuzovat na cestě života a evangelia.“‚

AL 300: ‚Protože „míra odpovědnosti není ve všech případech stejná“, ani následky nebo důsledky pravidel nemusejí nutně vždy být stejné. [poznámka 336] To platí i v případě svátostné disciplíny, protože rozlišování může rozpoznat, že v daném případě žádná těžká chyba neexistuje.‘

AL 301: ‚Není už možné [sic] jednoduše říkat, že všichni, kdo jsou v „neregulérní“ situaci nutně žijí ve stavu těžkého hříchu a že jsou zbaveni milosti posvěcující. Ve hře je něco více, než neznalost příslušného pravidla. Člověk může dobře znát pravidlo, ale může mít velký problém s tím, aby rozuměl „hodnotě, která je pro toto pravidlo podstatná, nebo může být v konkrétní situaci, která mu nedovoluje jednat jinak a rozhodovat se jinak bez dalšího hříchu.“

AL 303: ‚Svědomí může udělat více, než jen rozeznat, že daná situace objektivně neodpovídá obecným požadavkům evangelia. Může také upřímně a čestně rozeznat, jaká je v tomto okamžiku nejvelkorysejší reakce, kterou můžeme odpovědět Bohu, a může přijít s určitou morální jistotou, že právě to je věc, kterou Bůh v dané složité situaci žádá, s vědomím naší omezenosti, i když to není úplný objektivní ideál.‘

AL 304: ‚Naléhavě žádám, abychom si vždy připomínali učení svatého Tomáše Akvinského a učili se jej používat v našem pastoračním rozhodování: „I když v obecných principech je obsažena nutnost, čím více sestupujeme do oblasti detailů, tím častěji se setkáváme s nedokonalostmi… Tam, kde jde o jednání, tam pravda či praktická správnost nejsou stejné pro všechny, pokud jde o detaily, ale pouze v obecných principech; a i tam, kde je praktická správnost stejná i v detailu, tam ji všichni stejně nepoznávají… Pozorujeme, že když sestupujeme dále k detailům, principy selhávají“. je pravda, že obecná pravidla ukazují dobro, které nikdy nesmíme zanedbávat nebo brát na lehkou váhu, ale jejich formulace nemůže postihnout všechny jednotlivé situace.‘

AL 305: ‚Při přihlédnutí k okolnostem a k polehčujícím faktorům je možné, že v objektivní situaci hříchu – která nemusí být subjektivně zaviněná, nebo ne úplně – může osoba žít v Boží milosti, může milovat a také růst v životě milosti a lásky, a k tomu se jí může dostávat pomoci od Boha. [poznámka 351: V určitých případech sem může patřit i pomoc v podobě svátostí. Proto chci připomenout kněžím, že zpovědnice nemá být mučící komorou, ale spíše místem setkání s Pánovou milostí. Také bych poukázal na to, že Eucharistie „není cenou pro dokonalé, ale mocnou medicínou a potravou pro slabé.“]‘

AL 308: ‚Rozumím těm, kdo dávají přednost přísnější pastorační péči, která neponechává žádný prostor pro nejasnosti. Ale upřímně věřím, že Ježíš chce Církev, která chápe laskavost, kterou Duch Svatý zasévá uprostřed lidské slabosti, Matku, která, zatímco zřetelně vyjadřuje své objektivní učení, také „vždycky dělá, cokoli může dobrého, i když si přitom ušpiní boty bahnem ulice“.‘

AL 311: ‚Učení morální teologie by mělo zakomponovat tyto úvahy.‘

Slova, skutky a opomenutí Vaší Svatosti, která máme na mysli, a která v souvislosti s těmito pasážemi z Amoris laetitia slouží šíření herezí v církvi, jsou následující:

  • Vaše Svatost odmítla dát jednoznačnou odpověď na dubia, která Vám předložili kardinálové Burke, Caffarra, Brandmüller a Meisner a ve kterých Vás s úctou žádali, abyste potvrdil, že Amoris laetitia nezrušuje pět prvků nauky katolické víry.
  • Vaše Svatost zasahovala do sestavování Relatio post disceptationem pro Mimořádnou synodu o rodině. Relatio navrhlo, aby se dovolovalo svaté přijímání rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům „případ od případu“ a řeklo, že pastýři by měli zdůrazňovat „pozitivní aspekty“ takových způsobů života, jaké církev považuje za těžce hříšné, včetně civilního znovusezdání po rozvodu a předmanželského soužití. Tyto návrhy byly uvedeny v Relatio na Vaše osobní naléhání, i když nedostaly dvoutřetinovou většinu, kterou pro začlenění do Relatio vyžadují pravidla synody.
  • V interview v dubnu 2016 se novinář Vaší Svatosti zeptal, jestli existují nějaké konkrétní možnosti, které by se týkaly rozvedených a znovusezdaných, které neexistovaly před vydáním Amoris laetitia. Odpověděl jste „Io posso dire, si. Punto“, což znamená „Mohu říci že ano. Tečka.“ Vaše svatost pak řekla, že reportérovu otázku zodpověděl kardinál Schönborn v prezentaci k Amoris laetitia. V této prezentaci kardinál Schönborn řekl:

Z tohoto dokumentu mám velkou radost, která spočívá v tom, že logicky souvisle překonává umělé, povrchní a přehledné dělení mezi „regulérním“ a „neregulérním“ a každého přivádí ke společnému volání evangelia, podle slov svatého Pavla: „Bůh všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi smiloval“ (Řím 11:32). … co papež říká o přístupu ke svátostem lidí, kteří žijí v „neregulérních“ situacích? Už papež Benedikt řekl, že „jednoduché recepty“ neexistují (AL 298, poznámka 333). Papež František opakuje potřebu pečlivě rozlišovat situaci, v souvislosti s Familiaris consortio (84) (AL 298). „Rozlišování musí pomáhat hledat možné způsoby, jak odpovědět Bohu a jak růst uprostřed svých omezení. Když si myslíme, že vše je jen černé a bílé, uzavíráme někdy cestu milosti a růstu a odrazujeme od cesty k posvěcení, která by přinášela slávu Bohu“ (AL 205). Také nám připomíná důležitý úsek z Evangelii Gaudium, 44: „malý krok, učiněný uprostřed velkých lidských omezení, může Boha potěšit více, než život, který z vnějšku vypadá v pořádku, ale prochází svůj den bez větších těžkostí“ (AL 304). Ve smyslu této „via caritatis“ (AL 306) papež potvrzuje, že „v určitých případech“ může být poskytnuta pomoc svátostí.

Vaše Svatost ještě posílila toto tvrzení prohlášením, že Amoris laetitia podporuje přístup k rozvedeným a znovusezdaným, který se praktikuje v diecézi kardinála Schönborna, kde je jim dovoleno svaté přijímání.

  • 5. září 2016 biskupové regionu Buenos Aires vydali vyjádření k aplikaci Amoris Laetitia. V něm prohlašují:

[vynechávám různojazyčné texty a uvádím podle svého někdejšího překladu]

6) Ve složitějších případech, i v případech, kdy nebylo dosaženo prohlášení nulity, výše popsaný postup může být fakticky nerealizovatelný. Nicméně, cesta rozlišování je stále možná. Pokud se potvrdí, že v daném případě jsou okolnosti, které zmírňují odpovědnost a vinu (srov. 301-302) – zvláště, když se dotyčný je přesvědčen o tom, že by v důsledku toho vznikla chyba, poškozující děti z tohoto nového svazku, Amoris laetitia nabízí možnost přístupu ke svátostem smíření a Eucharistie (srov. poznámky 336 a 351). Tyto svátosti pak připravují člověka k tomu, aby dospíval a rostl v síle milosti…

9) Může být vhodné, aby eventuální přístup ke svátostem byl poskytován diskrétně, zvláště když lze očekávat nějaké komplikace. Zároveň ale je potřeba doprovázet společenství tak, aby v něm rostl duch porozumění a přijetí, a přitom, aby nedošlo ke zmatení ohledně učení církve o nerozlučitelnosti manželství. Společenství je nástrojem milosti, která je „nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná“ (297).

10) Rozlišování není uzavřené, protože „je dynamické a musí být vždycky otevřené novým etapám růstu a novým rozhodnutím, které umožní realizovat ideál plně“ (303) podle zákona postupné cesty (295) a s vírou v pomoc milosti.

To říká, že podle Amoris laetitia nemá vznikat nejistota ohledně církevního učení o nerozlučitelnosti manželství, že rozvedení a znovusezdaní mohou přijímat svátosti a že setrvávání v tomto stavu je slučitelné s přijímáním pomoci milosti. Vaše Svatost napsala oficiální dopis datovaný tentýž den biskupovi Sergio Alfredo Fenoy of San Miguel, delegátovi biskupů oblasti Buenos Aires, ve kterém píšete, že biskupové oblasti Buenos Aires podali jedinou správnou interpretaci Amoris laetitia:

[Milovaný bratře,

dostal jsem dokument z pastorační oblasti Buenos Aires nazvaný „Základní kritéria pro aplikaci kapitoly osm Amoris laetitia.“ Mnohokrát děkuji, že jste mi jej poslali. Děkuji za práci, kterou jste na něm odvedli: Je to opravdový příklad doprovázení kněží … a všichni víme, jak potřebná je taková blízkost biskupů duchovním a duchovních kněžím. Bližním ‚nejbližším‘ biskupov i je kněz a přikázání milovat bližního jako sebe pro nás biskupy začíná právě u kněží. Dokument je velmi dobrý a zcela vysvětluje význam kapitoly VIII. Amoris laetitia. Žádné jiné interpretace nejsou.]

  • Vaše svatost jmenovala arcibiskupa Vincenzo Paglia prezidentem Pontifikální akademie pro život a kancléřem Papežského institutu pro studium manželství a rodiny Jana Pavla II. Jako představený Papežského výboru pro rodinu byl arcibiskup Paglia odpovědný za vydání knihy Famiglia e Chiesa, un legame indissolubile, která obsahuje přednášky, které tato dikasterie podporovala, na témata ‚Manželství: Víra, svátosti, disciplína‘; ‚Rodina, manželská láska a generace‘ a ‚Zraněná rodina a neregulérní svazky: Jaký pastorační přístup‘. Tato kniha a semináře, o kterých pojednává, měly předkládat návrhy pro Synodu o rodině, a prosazovaly svaté přijímání pro rozvedené a znovu sezdané katolíky.
  • Pod autoritou Vaší Svatosti byly vydané směrnice pro římskou diecézi, které za určitých okolností umožňují prijímání Eucharistie civilně rozvedenými a znovu sezdanými, kteří s civilním partnerem žijí more uxorio.
  • Vaše svatost jmenovala biskupa Kevina Farella prefektem nově ustavené Dikasterie pro laiky, rodinu a život a povýšila jej do kardinálské hodnosti. Kardinál Farrell vyjádřil podporu kardinálu Schönbornovi ve věci návrhu, aby rozvedení a znovusezdaní mohli ke svatému přijímání. Prohlásil, že svaté přijímání rozvedenými a znovusezdanými je „proces rozlišování a svědomí“.
  • 17. ledna 2017 časopis Svatého stolce, Osservatore Romano, publikoval směrnice vydané arcibiskupem Malty a biskupem Gozo k přijímání Eucharistie osobami, které žijí v cizoložném vztahu. Tato směrnice dovolují svatokrádežné přijímání Eucharistie některým osobám v této situaci a tvrdí, že v některých případech je pro takové osoby nemožné praktikovat zdrženlivost a škodlivé se o to pokoušet. Osservatore Romano tyto směrnice vůbec nekritizoval, což znamenalo, že je prezentuje jako legitimní výkon biskupského učení a autority. Toto publikování bylo oficiálním aktem Svatého stolce, který jste Vy nekorigoval.

Correctio
[PP: Jedná se o latinský text, který překládám podle jiného odkazu]

Těmito slovy, skutky a opomenutími, a výše zmíněnými pasážemi Amoris Laetitia, Vaše Svatost s mírou uvědomění, kterou se nesnažíme posuzovat, podporovala přímo či nepřímo, a to jak svým úřadem, tak soukromě, a šířila v církvi následující chybné a heretické záležitosti:

  1. ‚Ospravedlněná osoba nemá sílu na to, aby s Boží milostí uskutečňovala objektivní požadavky božského zákona, jako kdyby pro ospravedlněné bylo některé z Božích přikázání nemožné; nebo jako kdyby Boží milost, když v někom vykoná ospravedlnění, zároveň nevykonala obrácení ze všech vážných hříchů, nebo nebyla dostatečná pro obrácení ze všech vážných hříchů.‘
  2. ‚Křesťané, kteří dosáhli občanského rozvodu od svého partnera, se kterým byli platně oddáni, a kteří uzavřeli civilní sňatek s jinou osobou ještě za života jejich partnera, kteří s tímto civilním partnerem žijí more uxorio [tedy po způsobu manželů, to znamená včetně intimních vztahů], a kteří se s plným vědomím podstaty jejich vztahu a splným souhlasem vůle rozhodli setrvat v tomto vztahu, nemusí nutně žít ve stavu smrtelného hříchu a mohou dostávat milost posvěcující a růst v lásce.‘
  3. ‚Věřící křesťan může mít plnou znalost božského zákona a dobrovolně se rozhodnout jej porušit ve věci vážné, a v důsledku toho nemusí být ve stavu smrtelného hříchu.‘
  4. ‚Když osoba zachovává božský zákaz, může tímto aktem poslušnosti hřešit proti Bohu.‘
  5. ‚Svědomí může pravdivě a správně usoudit, že sexuální akt mezi osobami, které spolu uzavřely civilní sňatek, i když jeden nebo oba z nich jsou svátostně oddáni za někoho jiného, mohou v některých případech jednat morálně správně, případně to Bůh může od nich vyžadovat nebo jim to přikazovat.‘
  6. ‚Morální principy a morální pravdy obsažené v božském zjevení a v přirozeném zákoně neobsahují zákazy, které by absolutně zakazovaly určité způsoby jednání, v tom smyslu, že by byly vždy těžce nelegální z důvodu své podstaty.‘
  7. ‚Náš Pán Ježíš Kristus chce, aby Církev opustila svoji trvalou praxi, že odmítá podávat Eucharistii rozvedeným a znovusezdaným, kteří neprojevují lítost nad svým stavem a pevný úmysl jej zlepšit.‘

Všechny tyto záležitosti protiřečí pravdám, které byly božsky zjevené a katolíci jim musí věřit se souhlasem božské víry. Byly identifikovány jako hereze v petici ohledně Amoris Laetitia, kterou poslalo 45 katolických učenců kardinálům a východním patriarchům církve. Pro dobro duší je nutné, aby byly ještě jednou odsouzeny autoritou církve. Tím, že vypisujeme těchto sedm záležitostí, nemáme v úmyslu  podávat úplný seznam všech herezí a chyb, o kterých by si nezaujatý čtenář, který se snaží číst Amoris laetitia v jejím přirozeném a zjevném smyslu, mohl myslet, že jsou tímto dokumentem schváleny, navrženy nebo podporovány: Dopis poslaný kardinálům Církve a východním patriarchům vyjmenovává 19 takových záležitostí. Spíše jsme se snažili vypsat záležitosti, které slova, skutky a opomenutí Vaší Svatosti ve svém důsledku podpořila a propagovala, jak jsme popsali, k velkému a bezprostřednímu ohrožení duší.

Proto se v této kritické hodině obracíme ke cathedra veritatis, k Římské Církvi, která božským zákonem má výsostné postavení před všemi ostatními církvemi, a jejímiž dětmi jsme a vždy jimi chceme zůstat, a s úctou naléháme na Vaši Svatost, abyste veřejně odmítl všechny tyto záležitosti a tak uskutečnil mandát, který náš Pán Ježíš Kristus dal svatému Petrovi a skrze něj všem jeho nástupcům až do konce světa: „Modlil jsem se za tebe, aby tvoje víra neselhala: a ty, až se jednou obrátíš, buď posilou svým bratřím.“

S úctou vyprošujeme pro Vaši Svatost apoštolské požehnání a ujišťujeme o své synovské oddanosti a o modlitbách za dobro Církve.

* * *

 

2017-10-08: Kámen, který stavitelé odvrhli

Matouš 21:33-43

Minulou neděli jsem se zmínil o tom, jak vytržení úryvku z kontextu Písma může zcela zastínit jeho význam. Kněží, kteří jsou sečtělí v Písmu, se tím jen stěží nechají zmást. Tentokrát to byla spíš hříčka, která varuje, že se taková věc do někdy stává i v naší církvi (i když jsme si spíše zvykli ji pozorovat u kacířů různého druhu). Tuto věc Ježíš náhodou také rozvíjí ve dnešním čtení, které na to minulé přímo navazuje: Vinicí Páně, kterou Bůh zasadil a vybavil vším potřebným, je Boží slovo – a nejde jenom o nám známé knihy Starého zákona, ale i o ostatní součásti židovské víry. Židovští starší mohli tuto velkou tradici použít tak, aby Bohu přinášela bohatství v podobě lidí, kteří by žili ve vztahu lásky s ním. Ale tím, že z ní vybrali jenom to, co se hodilo do jejich systému, začala podstata víry unikat. Taková věc je mimořádně smutná: Působí, že semena Božího slova padají do křoví „tradiční“ nauky a to klíčící rostlinky udusí. Boží slovo přestalo přinášet zisk, a když se proroci (a nakonec i Boží syn) snaží vrátit mu jeho původní smysl, doplatí na to životem.

Správnost tohoto výkladu potvrzuje žalm, z něhož Ježíš bere citaci o kamenu, který stavitelé odvrhli (Žalm 118). Myslím si, že dávný žalmista prošel stejnou zkušeností, kterou zažívali Ježíšovi současníci: Spoléhat se na lidské nauky není tak dobré, jako spoléhat na Hospodina, který pomáhá a osvobozuje, který se stává naší silou i písní. Podstatu Božího slova, kterou stavitelé (řekněme farizeové) odvrhli, nyní řízením Božím vidíme jako kámen úhelný.

Obrazně si to představuji si to tak, že architekt rozmístil do terénu kameny, které měly tvořit nároží Božího chrámu. Ale stavitelé postavili chrám menší, takže jeden z těch kamenů zůstal ležet stranou. My jsme si po čase začali myslet, že jej stavitelé odvrhli. Pravou nauku jsme začali považovat za blud. Najednou ale zjišťujeme, že chyba není v tom kamenu, ale v budově, která je ošizena. V této mé představě Ježíš rozpřahuje ruce a ukazuje, jak měl vypadat skutečný chrám.

Farizeové a velekněží Ježíšův příměr chápou, ale svůj přístup měnit nechtějí. Nedokážou si s plnou vážností uvědomit, že to, co zdůrazňovalo už několik generací jejich učitelů, je jenom část nauky vytržená z kontextu. Na takovou věc si musíme dávat obrovský pozor také my všichni, kdo se snažíme vykládat evangelium. Ježíš s rozpřaženýma rukama ukazuje, že stěna chrámu by měla dosáhnout až k nám.

2017-10-01: Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?

Matouš 21:28-32

Mám dojem, a nemyslím to zle, že dnešní čtení vybíral někdo z koryfejů, někdo z establishmentu církve. Z Ježíšovy úvahy o autoritě a zplnomocnění, o nečinnosti tehdejšího náboženského vedení, vybral kousek, který v takto vytržené podobě málem působí dojmem pouhé výzvy k poslušnosti. Chceme-li pochopit, jak byl myšlen, musíme si 21. kapitolu přečíst aspoň od 12. verše.

Ve dvanáctém verši Ježíš přichází do chrámu a vyhání obchodníky z chrámového nádvoří. Když se pak po nějaké době do chrámu vrátí, lidé odpovědní za správu chrámu a víry se jej ptají, kdo mu k takovému zásahu dal právo. Ježíš se nejdříve ptá, odkud Jan Křtitel měl právo křtít. Když mu nechtějí odpovědět (a vůbec je nezajímá pravda, ale pouze to, čeho by odpovědí mohli dosáhnout), ani Ježíš neřekne, odkud to právo má. A dodává text, který dnes čteme: Ti, kdo se ujali správy Božích věcí, tedy velekněží, zákoníci a starší, jsou starší bratr, který nekonal. Tehdy Bůh oslovil mladšího bratra – Jana a Ježíše, a ti jdou a konají. Poslušný mladší bratr pracuje bez vedení staršího, protože ten na poli není, patrně má jiné zájmy. Pokud se teď tomu staršímu něco nebude líbit, může nadávat jedině sám sobě.