Nový kostel Brno – Lesná

Na letošní Noc kostelů jsme zajeli do Brna a navštívili jsme nově postavený kostel blahoslavené Marie Restituty, jehož slavnostní otevření bude kvůli koronavirové krizi odloženo až na září. Kostel je nádherný. Když jsme pak večer přišli do katedrály svatých Petra a Pavla v centru města a poslouchali velmi dobrý koncert Besedy brněnské, opakovaně jsem se vzpomínkami vracel k novému kostelu. Přes množství soch a obrazů v katedrále jsem se nemohl zbavit pocitu, že ten nový kostel je nějakým způsobem krásnější nebo posvátnější. Pokusil jsem se v Lesné o pár fotek a rád se o ně s vámi podělím.

Od konečné zastávky tramvaje se ke kostelu jde trošku do kopce:

Ke kostelu přiléhá (už předtím postavený) farní dům:

Levá, červená část vrcholku věže je vyhlídková plošina chráněná ocelovým pletivem. V pravé, žluté části je spousta malých zvonků. V budoucnu to má být zvonkohra schopná zahrát až 50 zbožných písní:

Z nádvoří je vidět, že hlavní budova kostela je se zvonicí spojena ocelovou lávkou:

Nad vchodem kostela jsou dva oválné kůry. Na jednom z nich při mši moc pěkně zpívali mladí lidé, na levém byl později koncert pro cymbál a cello:

Betonové stěny kostela jsou kolem dokola obkrouženy širokým látkovým pásem vzdáleným asi 10 cm od stěny. Soudím, že jeho úkolem je zamezit odrazům zvuku. Akustika je v kostele dobrá, asi díky tomuto pásu.

Svatostánek je chráněn v (uměle vytvořené) puklině:

Strop byl odlitý jako železobetonová kopule. Spodní část formy byla pokrytá šikovně poskládanými kousky dřeva a ty zanechaly v betonu vzorek. Strop je osvětlen sluncem skrze barevná skla, která jste viděli na obrázcích z venku:

Vedle vchodu vedou schody na kůr:

Pohled z kůru do chrámové lodi:

Takhle zapadající slunce promítá barevná okna na zeď:

Církev a sexualita

Pročítám si na stránkách Německé biskupské konference prezentaci, kterou na úvodní konferenci „Synodální cesty“ přednesla Andrea Heimová. Představila tři možné přístupy lidí ke vztahu mezi moderní společností a církevním učením o sexualitě.

První přístup paní Heimová nazvala Nauka církve o sexu je dobrá a správná – žádné kompromisy. Podle této teorie nauka církve správně rozlišuje, co je správné (=přirozené) a co je špatné (=hříšné). Sexualita působí, že člověk je zranitelný, a církevní učení jej chrání. Při jeho prosazování je třeba přísnost. Cudný život je obtížný, vyžaduje disciplínu, je třeba počítat s tím, že ne každý ho zvládne. Mezi úkoly církve patří, toto učení srozumitelně sdělovat, číst Teologii těla od Jana Pavla II., hlásat církevní učení zapáleně, a také modlit se.

Druhý přístup se jmenuje Nauka církve o sexu je dobrá a správná – přiblížit ji životu. Podle něj ve vztahu je hlavní láska, sexualita není tak důležitá. Je třeba nastavit vysokou laťku, ale uplatňovat především milosrdenství. Zaměřit se na konkrétní případy, pravidla nespecifikovat striktně. Učení církve podávat s láskou. Když se někomu zhroutí životní plány (asi má na mysli rozvod), je třeba jej tolerovat a stát při něm. Poskytovat kurzy a poradenství.

Třetí přístup se jmenuje Učení církve o sexualitě se musí změnit. Církev by se měla na sexualitu dívat pozitivně, je to součást přirozenosti člověka, neměla by ji tabuizovat. Současné učení je odtržené od života, vlastně se jím lidé nikdy neřídili, do dnešní doby se nehodí. Církev by měla přijmout realitu života a vědecké poznatky, vrátit se k tomu, co Ježíš učil, spíš doprovázet než dávat istrukce. Měla by přijmout změnu paradigmatu: Zamyslet se nad prevencí, celibátem, umělým přerušením těhotenství, rozvedeným umožnit druhý sňatek.

Výčtem pohledů prezentace paní Heimové víceméně končí. Další zasedání Synodální cesty bylo kvůli koronaviru odloženo na začátek září 2020. Dovolte, abych se k problému vyjádřil.

————————-

Osobně si myslím, že určité pravdivé rysy jsou evidentní ve všech třech přístupech. Sexualitu je potřeba regulovat, je trapné být méně milosrdný než Bůh, ale také je třeba přijmout fakta. A protože pravděpodobně nedojdeme ke shodě na tom, co jsou ta fakta, která je třeba přijmout, bude potřeba se – aspoň zpočátku – vybavit pokorou a vzájemným respektem. Ale ve všech jsou i nedostatky.

Pokud jde o první přístup, tak rozhodně souhlasím s tím, že sexualitu je třeba regulovat. Je ale třeba regulaci nastavit tak, aby to pro člověka bylo schůdné. Jestliže dnešní církevní učení – například – za jediné dva dovolené způsoby sexuálního vybití u chlapců považuje nechráněný manželský styk a noční poluci, dostanou se do problému všichni svobodní chlapci, u kterých k poluci nedochází (odhad z Wikipedie činí něco přes čtvrtinu z každé generace). Někteří z nich přijmou myšlenku, že nejsou schopni nehřešit, dokonce nehřešit těžce, a budou se ze svých jiných vybití často zpovídat. Někteří ale měli už předtím bolestný nedostatek soukromí a tuto metodu nebudou schopni přijmout. V nich církev získá kritiky a nepřátele, kteří ji budou vinit z farizejství. Obří katechismus z roku 1992 to částečně řeší ve druhé polovině odstavce 2352, ale to řešení nejde k podstatě. Možná proto se o něm ani nemluví.

Pokud jde o druhý přístup, souhlasím s milosrdenstvím. Ale nemyslím si, že sexualitu jde snadno odsunout jako nedůležitou. Určitě ne u každého člověka. A je rozdíl, jestli řekneme: Těžce jsi zhřešil ale my odpouštíme, nebo jestli souhlasíme, že člověk není povinen k nemožným věcem. V jakémsi starším odborném článku jsem četl, že kolem pěti procent lidí je ohroženo kompulzivním sexuálním chováním – tedy, že své sexuální chování nedokážou zvládat, i když jim kvůli tomu hrozí vážné potíže (mužů má být dvakrát tolik co žen). Takhle přece nevypadá „nedůležitost“. Nevěřím, že sedm procent mužů je posedlých ďáblem, jak mi to kdosi vysvětloval. Možná spíš nemáme ujasněno, jak lidské tělo funguje. Celkově mi ten druhý přístup připadá vysvětlený málo konkrétně a při pokusu aplikovat ho na reálné situace si nejsem jistý.

Ve třetím přístupu, jak je zde prezentován, mi chybí reflexe toho, že v Desateru je – a vždy bylo – šesté přikázání. Sexualita má vztah k lásce a ke smyslu života, je hnací silou i obsahem mnoha součástí kultury, společnost potřebuje dát jí nějaký řád. Věřím, že toto přesvědčení naprostá většina společnosti – i mimo církev – sdílí. Svůj pohled jsem nastínil před pěti lety a myslím si, že by před Amoris Laetitia obstál. Rozhodně nemyslím, že by se mohlo nad umělým přerušením těhotenství jen mávnout rukou, není to banalita.

Myslím si, že zásadní problém se sexualitou na několik generací zafixovala v církvi encyklika Casti connubii. Myšlenka, že sexuální výchova nepatří do škol, působí zbytečné utrpení velkému počtu lidí. A pokud jde o hodnocení antikoncepce, problém dobře popsal génius morální teologie Bernhard Häring. Přehodnocení této situace se nebudeme moci vyhnout.

Zbožnost a disciplína

Dovoluji si zde zopakovat příspěvek, který jsem napsal do diskuse k článku na Christnetu, který se mimo jiné zabývá dodržováním pravidel.

Nevím, jak to chodí dneska, ale za mého mládí jsem vícekrát slyšel starší lidi říkat, že velkou zásluhou církve bylo, že učila (mladé) lidi disciplíně. Vždycky mě to trochu zarazilo a zůstala ve mně otázka, jestli to skutečně je úkol církve. Na jedné straně vidím, že určitá míra disciplíny je pro úspěch v životě nutná – i kdyby se jednalo jen o to, držet se svých vlastních plánů. Na druhou stranu by bylo smutné, kdyby věřící kvůli své přílišné poslušnosti byli výchovou odsouzeni k plnění podřízených rolí. Říkám si, že vztah k disciplíně by měl vypadat asi tak, jak se v učebnici amatérské fotografie popisoval vztah fotografa k pravidlům kompozice: Člověk potřebuje mít pravidla vštípená, musí umět zdůraznit hlavní objekt, používat zlatý řez, vyvažovat fotografii mezi levou a pravou stranou, umět pracovat s liniemi, trojúhelníky, směry, kontrastem a ostrostí, ale opravdové fotografování začne až tehdy, když se naučí jednotlivá pravidla porušovat a vytvářet napětí. Myslím si, že v církvi to také tak je. Vždy budeme potřebovat znát nějaká pravidla a mít je nacvičená tak, jako Ježíš obratem reagoval na ďáblova pokušení na poušti. Ale opravdová zbožnost začne, až budeme umět nedržet striktně sobotní klid nebo si neumýt ruce před jídlem tak, jak to čteme v evangeliích (nechci svádět k šíření viru, ale odkazuji na Ježíšovy „prohřešky“).

Konec úvah o nedělním čtení

Šest let jsem zde skoro každý týden psal úvahu o evangeliu příští neděle. Šest let jsou dva kompletní liturgické cykly, a i když jsem někdy vynechal (například při stěhování, 2. srpna 2015), prošel jsem většinu nedělních čtení evangelia, většinu dokonce dvakrát. V takovém množství nutně jsou články lepší i horší, ale jen málo je takových, za které se stydím (už dávno jsem dal do koše ty, které jsem se snažil psát anglicky).

Děkuji všem, kdo četli mé články. Neměl bych motivaci psát, kdyby je nečetl nikdo, i když přiznávám, že návštěvnost blogu není velká: Za šest let něco přes šest tisíc zobrazení všech článků dohromady. Ale nevelká publicita není důvodem toho, že s pravidelným komentováním nedělních čtení končím. Důvodem není ani probíhající koronavirová krize, která mě zatím nepostihla zdravotně ani materiálně. Skutečný důvod jsem zmínil výše. Hádám, že největší užitek psaní tohoto blogu přineslo mně samotnému. Obohatilo mě víc, než jsem původně očekával. Zamýšlet se nad slovem Božím je velké bohatství.

Touha psát je se mnou od dětství, je pro mě bohatstvím i bolestí. Ale nechci dopustit, aby se stala důvodem, že v Evangeliu Božím budu hledat věci, které tam nejsou, jen kvůli snaze, abych se neopakoval. Ještě nevím, kam mě ta touha přivede v příštím období. Nejsem ani rozhodnutý, jak často – pokud vůbec – budu na tento blog psát další články. Jako mnoho dalších věcí to možná je v rukou Božích. S tím se dnes loučím

Bohumil Tříska, amatérský teolog
12. 5. 2020
☻☺

2020-05-10: Věřte aspoň pro ty skutky

Jan 14:1-12

Mnoho lidí dnes věří v Ježíše, syna Božího, ale vidíme jen málo skutků, které by připomínaly Ježíšovy zázraky. Přitom Ježíš na konci dnešního čtení slibuje: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší… Věříme špatně, když většina z nás, ani většina kněží nebo většina biskupů, neumí chromému říci vstaň a choď? Možná nevěřím správně, když takové skutky konat neumím. Ani další věřící které znám neumí uzdravovat nemocné nebo proměňovat vodu ve víno. Zázrak je zázrakem proto, že je vzácný. Kdyby všichni věřící uměli lusknutím prstu uzdravit nemocného, byl by jistě zájem o víru větší. Ovšem také by mezi věřícími bylo mnohem víc pýchy.

Pýcha, a nejvíc pýcha na představu, že moje víra je správná, je pro víru jedním z největších nebezpečí. Touha dělat zázraky proto, abychom se svou vírou mohli pyšnit, je sama o sobě příznakem toho, že naše víra je chybná. Možná bychom si zázračně chtěli ušetřit práci, rychleji bychom dosáhli cíle, ale tím by naše cesta nebyla autentická. Pro mnoho lidí může být lepší jít skromně a dělat při své cestě drobné skutky, než stát se Napoleonem. Ježíš po celý život dával za vzor svou tichost a pokorné srdce, a až na konci života, ve dnešním čtení, zmínil své skutky. Možná je zmínil proto, abychom měli odvahu přijmout jeho tichost a pokoru. Tichost a pokora je to, co se učíme, a možná – ale ne často – jejich ovocem budou i velké skutky.

Dnešní čtení končí příslibem toho, že budeme dělat velké skutky (pokud budeme věřit v Ježíše). Neodkládejme stálou pochybnost o tom, jestli naše víra je pravá, protože zde máme jakýsi příznak toho, že to tak být nemusí. Ale už jsem v jiné souvislosti mluvil o tom, že Bible není kniha právnická. Myslím si, že to platí i zde: Na velké skutky nevzniká právní nárok. Tichost může být víc.

2020-05-03: Já jsem dveře

Jan 10:1-10

Ve dnešním čtení Ježíš vysvětluje učedníkům svůj způsob přístupu k lidem. Říká jim, za jakých okolností ovce dychtivě a rády následují svého pastýře. Ovce jsou v tomto případě zřejmě věřící – tehdy to nejspíš nemělo tu příchuť slepé a hloupé oddanosti, kterou má označení „ovce“ dnes. V první polovině čtení Ježíš nastiňuje rozdíl mezi někým, kdo je na straně ovcí, jako pastýř, a někým, kdo jich jenom chce využít ke svým záměrům. Když pastýř vodí ovce, všechno je normální a přirozené, nikdo se nikam nevlamuje, nikoho neznásilňuje. Vede ovce tak, že nacházejí to, po čem samy touží.

Učedníci si významem Ježíšových slov nejsou jisti. Možná jsou příliš zvyklí na to, jak jejich dosavadní náboženští „starší“ učili o Božích trestech, o děsné přesnosti, se kterou je potřeba zachovávat Zákon. Měli pocit, že zbožnost znamená vzdát se svobody, být nějakým způsobem znásilněn, nakonec nejvíc sám sebou. Proto Ježíš doplňuje obraz ještě razantnější: Ve druhé půlce dnešního čtení se sám staví do role dveří, díky nimž ovce mohou vycházet a vcházet. Díky dveřím má ovce svobodu být uvnitř, kde bude chráněna, nebo venku, kde najde pastvu. Židovské tradicionalisty, kteří předtím učedníkům vštěpovali strach z Božích trestů, přirovnává k lupičům. Není mi zřejmé, jestli ze svých přísných katechezí měli nějaké společenské nebo materiální výhody, ale zdá se, že v jejich učení nebyla zohledněna prostota a přirozenost lidské duše tak, jako když s ovcemi jedná pastýř, a nebyla respektována touha duše po svobodě takové, jakou dávají dveře. Nemyslím si, že by Ježíš říkal, že disciplína není potřebná. Říká, že jeho učení není dril. Ale vykládat učení víry násilně – jako lupič – je snazší, než být jako pastýř nebo jako dveře. K násilnému výkladu víry postačí mít míň důvěry, a i dnes k němu mnozí mají sklon.

Jestliže Ježíš ve dnešním čtení říká, za jakým vůdcem ovce jdou, mohli bychom to využít při své evangelizaci: Pomáhat lidem nacházet to, po čem sami touží. Pomáhat lidem nacházet radost evangelia. Je přirozeností křesťanství, že za ním lidé jdou. Někdy je potřeba věřit tomu, co je dobré v lidech, kteří hledají cestu, pravdu a život, dát svobodu jim a Duchu svatosti, který v nich také chce konat. Někdy – a možná dost často – nemůžeme udělat víc, než sami být jako dveře. To je metoda Kristova z dnešního čtení.

2020-04-26: Některé naše ženy nás rozrušily

Lukáš 24:13-35

Kleofáš a další nejmenovaný učedník jdou do Emaus a jsou plni smutku a zmatku. Zbožné ženy jim sice zvěstovaly evangelium, ale oni nevěří. Nevěří proto, že ta zpráva by byla příliš dobrá, než aby mohla být pravdivá. Všichni by toužili po tom, aby to tak bylo, ale takové věci se přece nestávají. My věřící tušíme, že to, co ženy říkaly, je pravda. Víra v Krista je víra v radostnou zprávu, v evangelium.

Když vzpomínám na víru, kterou jsem si přinesl z dětství, hlodají ve mně pochybnosti. Nechodil jsem na výuku náboženství (za komunismu to byla podmínka pro to, aby otec směl pracovat jako učitel aspoň na škole pro mentálně postižené), ale maminka nám několik let před spaním četla z evangelií a dávala nám k nim výklad – dnes tuším, že dobrý výklad. Ale v mé dětské duši převládly představy Boha, který především trestá naše hříchy. Pojem víry se v mé představě spojoval více s vírou v peklo než v radost. Myslím si, že takhle funguje duše mnoha dětí: Zpráva evangelia je příliš dobrá na to, aby ji uprostřed dětských obav, zklamání a zmatků přijala za svou. Představy trestu jsou reálnější. Někdy tak funguje i duše dospělých a ti pak přísnou víru předávají dál; ale není divu, že v moderní společnosti, ve které tresty vychází z módy, taková víra není tak nosná jako ve společnosti tradiční.

Kleofáš a jeho druh uvěří ve vzkříšení, když vidí, že Ježíšovo utrpení mělo v Božích očích smysl. V tomto případě je smysl Mesiášova utrpení podložen příběhy ze Starého zákona. Pro ty, kdo byli v Jeruzalémě, mohl být smysl Ježíšova utrpení zastřen tím, že Ježíš formálně nebyl odsouzen za hlásání království Božího, ale za úplně jiné věci. Proto učedníci potřebují Ježíšův výklad, který jim otvírá oči. A když Ježíše poznají při lámání chleba, vidí, že Ježíš je se svým utrpením srozuměn, je ochoten jej přijmout.

Na mnoha mučednících víry můžeme vidět, že utrpení může mít smysl i u běžných smrtelníků. Přinejmenším ho může mít v Božích očích. Může mít smysl i u nás a našich bližních. To je významné poselství, které křesťanství může nabídnout modernímu světu.

2020-04-19: Viděli jsme Pána

Jan 20:19-31

Každý kdo prožil obrácení zná situaci, ve které se ocitli Ježíšovi učedníci, když mezi ně přišel Tomáš: Obracíme se ke druhým lidem a říkáme: „Viděl jsem Pána“, ale bývá to málo platné. Jako by mezi tím, kdo Pána viděl a kdo ho neviděl, vznikala propast. Je těžké sdělit radostnou zprávu někomu, kdo Krista neviděl. Popisoval jsem to už v článku o plošticích. V této roli mnohdy stojíme i vůči svým přátelům a dětem. Otázka, jak předávat víru dětem, je obzvlášť naléhavá. Všichni si přejeme, aby naše děti měly víru, která nám dělá radost, a aby žily život věčný. Týdenní váhání svatého Tomáše nám ukazuje, že zvěstovat radost zmrtvýchvstání nemusí být snadné ani v případě člověka, který už Pána nějak zná.

Přední američtí katecheté dali dohromady seznam šesti věcí, které by výuka víry měla zahrnovat: Znalost víry, znalost významu liturgie, morální formace, učení modlitbě, průprava k životu ve společenství a misionářská aktivita. Rozhodně jde o věci důležité. Ale podle mne hlavní ze všeho je, aby mladý křesťan dokázal poznat Krista, až se k němu přiblíží, až jej osloví. Jinak všechno vzdělání přijde nazmar. Ježíšovi učedníci – včetně Tomáše – k tomu měli nejlepší podmínky, znali jej už několik let. Pro nás ostatní je podstatné vědět, že s opravdovým Bohem nepřichází strach, ale radost; ne pýcha, ale pokora; ne touha po věcech, ale láska. Vědět, že Bůh je na naší straně. Ty věci pomohou víc než 2865 paragrafů nejnovějšího katechismu.

Ve naší církvi se málo mluví o tom, jak k nám Bůh přichází. Nicméně z mnoha momentů a obrazů v Písmu můžeme ledacos vyčíst. Vánoce jsou obrazem radosti, která provází Boží příchod. Zmrtvýchvstání je obrazem skromnosti, která provází Boží triumf. Ve dnešním čtení se mluví o odpouštějící lásce – ať už se mohlo jednat o ustanovení svátosti smíření, nebo o Ježíšovu výzvu, aby učedníci přijali ducha svatosti a odpustili těm, kdo jemu samotnému připravili tak hroznou smrt. Svůj zážitek obrácení jsem se pokusil popsat už dříve, ale nechci jej nikomu vnucovat – jako jsou různé osudy lidí, může být různá jejich zkušenost obrácení. A zdá se, že někteří lidé mohou žít s Bohem už od dětství, i když si myslím, že taková milost není zvlášť častá.

2020-04-12: Kámen od hrobu odstraněn

Jan 20:1-9

Janovo evangelium o cestě k prázdnému hrobu tady komentuji každý rok. Snažím se zdůraznit věci, o kterých se málo mluví; většinou píšu o tom, že zmrtvýchvstání je sice pozoruhodné, ale že učedníci obdivovali Ježíše už před tím, než k němu došlo. Nebo jsem psal o tom, že Ježíše nikdo vstávat neviděl, že zmrtvýchvstání je možnost, a ta možnost učedníkům, kteří Ježíše znali, nepřišla nepravděpodobná. Podobně ani dnes nepřijde divná těm, kdo s Kristem žijí svůj život. Dovolte mi upozornit ještě na pohled, se kterým jsem začal minulou neděli: Nerad bych, aby ve vznešené oslavě Velikonoc a monumentální hudbě, která k ní patří, zanikla prostota, se kterou Ježíš své skutky dělal.

Ježíš mohl vstát z hrobu velkolepě, s velkým obecenstvem a slávou. Hrdina akčního filmu by to tak jistě udělal: Máchnutím rukou by odhodil od vchodu kámen, světlo by vyšlehlo a přihlížející by se schoulili před mocí, s níž by – za silného dunění – spasitel světa vystoupil ven. Ale v režii Ježíšově vše bylo jinak: Vstal a nikdo jej při tom neviděl. Když jej poprvé spatřili, vypadal jako zahradník. Zemětřesení a trhání chrámové opony možná bylo, ale ne v okamžiku jeho vítězství, ale v momentě prohry (pokud to u synoptiků není jen básnický obraz). Vítězství Kristovo je skromné. Takové bývalo vždycky.

Skromnost a mírnost Ježíšova byla jednou z hlavních věcí, které prvotní církev zdůrazňovala. Například svatý Pavel píše v desáté kapitole druhého listu Korintským: Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově… Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. U svatého Matouše (11:29) to Ježíš sám zdůrazňuje: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Největší nebezpečí, že bychom na tuto věc mohli zapomenout, je právě v oslavě Velikonoc.

2020-04-05: Jsi Mesiáš, syn Boží?

Matouš 26:14-27:66

Ve verši 26:63 se velekněz ptá: Ty jsi Mesiáš, Syn Boží? a Ježíš odpovídá (překlady se trošku liší): Je to tak, jak to říkáš. Za syny Boží se v nějakém smyslu pokládají asi všichni křesťané. Slovo mesiáš znamená pomazaný a nějakým způsobem pomazaný (ke kněžství) jistě byl i sám velekněz. Z pohledu dnešního křesťana se nezdá, že by Ježíšova odpověď tak vybočovala z řady, aby by si velekněz musel teatrálně trhat roucho. Připadá mi pravděpodobné, že ta odpověď byla prostá a vlastně i skromná: Že něco podobného by mohlo odpovědět hodně lidí. Kdyby velekněz chtěl být přesný, zeptal by se, jestli Ježíš je ten jedinečný Mesiáš, na kterého všichni podle své tradice čekají, královský Mesiáš z rodu Davidova, který spasí svůj židovský lid. Je pravděpodobné, že velekněz otázku takto myslel, ale odpověď na ni ve dnešním čtení není jednoznačná.

Myslím si ostatně, že židovskému náboženskému establishmentu byla velkým trnem v oku právě jednoduchost, se kterou se křesťané dívali na náboženské funkce. Už samotný křest, omývání ke službě Bohu, které předtím bylo věcí kněží před nástupem do služby, dávali v podstatě každému. A teď je tu Ježíš, který se skromnou samozřejmostí prohlásí, že je pomazaný syn Boží. Pro tradiční židy nutně bylo rouháním, že by pomazaným Božím mohl být někdo, kdo opakovaně porušuje sobotní klid, nemyje si obřadně ruce před jídlem, stýká se s hříšníky a dotýká se lidí nečistých. Někdo, kdo právě je vězněn. Tedy někdo jako Ježíš. Podle dnešního čtení nejspíš právě toto rouhání přesvědčilo i poslední pochybovače, že Ježíš je hoden smrti (verš 27:1). My křesťané dnes vidíme celkem jasně, že velekněží a starší z dnešního čtení dali přednost své představě nebeské vznešenosti, svému očekávání, které vycházelo z tradice, před prostotou skutečné tváře Boží. Taková chyba je velmi svůdná, zvlášť když někdo tu vznešenost vidí ve funkci, kterou zastává.

Jsme my, dnešní křesťané, vůči podobné chybě imunní? Dokážeme vidět opravdovou tvář Boží v lidech a ve světě a dát jí přednost před svojí naučenou představou nebeské vznešenosti? Někdy je celkem snadné uvidět vznešenost v lidech, kteří jsou k tomu vybraní: V papeži, biskupech, kněžích, hlavně když se oblečou k liturgii. Ale je také důležité, abychom měli na paměti prostotu nebe, prostotu Syna Božího. Pokoru, se kterou Ježíš šel na Golgotu. Pokud to dokážeme, budeme schopni vidět Boží tvář i v nejprostších lidech – a to odjakživa patřilo k základům křesťanství.