B – 30. neděle v mezidobí (24.10.2021)

Marek 10:46-52

Když slyším toto nedělní čtení, žasnu nad vírou slepého muže. Ježíš jej pouze zavolá, nic mu neslibuje, a tento muž odhodí plášť a jde za hlasem. Nevím, jak by slepý muž hledal svůj plášť, kdyby jej Ježíš odbyl jen almužnou. Žasnu nad jeho vírou, a přitom vím, že volání Boží zní v srdci člověka právě takto: Jistota, ukrytá ve slovech Božích, je něco víc než  jenom naděje.

Četl jsem kdysi v časopise New Scientist o tom, jak američtí lékaři zkoušeli lék proti Parkinsonově nemoci: Několik měsíců podávali skupině dobrovolníků velmi drahý lék, který byl původně určený na jinou nemoc, a zjistili, že tato léčba je mimořádně úspěšná: Lidé, kteří byli předtím kvůli své nemoci úplně ztuhlí, byli po několika týdnech léčby zase schopni chodit, mluvit a číst. Po skončení léčby se ale příznaky začaly rychle vracet.  Někteří pacienti z pokusné skupiny začali ihned prodávat svůj majetek, aby si zajistili ještě alespoň několik měsíců zdraví – měsíc léčby stojí deset tisíc dolarů (i u nás jedno balení léku Tasigna stojí kolem osmdesáti tisíc korun a vydrží čtyři týdny). Ti lidé po letech nemoci věřili ve zdraví, protože účinek léku zažili na vlastním těle. Muž z evangelia ovšem věří víc: Uslyší pouze Kristův hlas a ihned odhodí svůj plášť, aby se k němu dostal snáze. Ten příběh nádherně ilustruje to, jak zní v srdci člověka hlas Boží. Hlas, který mluví o věcech, které důvěrně známe, i když na povrchu světa vidět nejsou.

Tvrzení, že Bartimaios byl syn Timaiův, nejspíš je poznámkou někdejšího překladatele (jméno Bartimaios znamená „syn Timaiův“). Zato oslovení Ježíše „synu Davidův“ je výrazem naděje, kterou slepý do Ježíše vkládá: V židovském náboženství se lidé modlí za brzký příchod Mesiáše, syna Davidova. Zřejmě nebylo společensky přijatelné, aby žebrák oslovil Ježíše jako Mesiáše, proto používá perifrázi. I tak se lidé kolem vyděsí, ale Ježíš se zastavuje.

Bůh často vyslyší naše prosby, když k nim připojíme zásadní argument, když prosbu pojmeme tak, že nás vyslyšet musí. Když se Abrahám modlil za záchranu Sodomy, argumentoval spravedlností. Slepý Bartimaios takový argument nemá, ale našel si jiný: Uzdrav mne, jsi přece Mesiáš! To, že jej Ježíš vyslyšel, je jedním z argumentů pro to, abychom i my mohli věřit v jeho mesiášství.

B – 29. neděle v mezidobí (17.10.2021)

Marek 10:35-40

Vždy jsem měl dojem, že Jakub a Jan Zebedeovi hráli v prvotní církvi úlohu dnešních tradicionalistů. Proto také, když v patnácté kapitole Skutků Jakub souhlasil s dobrovolností obřízky, nenašel se už nikdo, kdo by ji nadále vyžadoval. Ve dnešním čtení je ale seslání Ducha Svatého ještě daleko před námi: Jakub a Jan se cítí povoláni k tomu, aby ve věcech církve měli větší slovo než ti ostatní (i když po boku Kristově) a neuvědomují si, kudy vede cesta do Boží slávy: Službou, odevzdáním všeho, pokorou srdce.

Také si myslím, že Zebedeovi synové nejspíš byli z lepší rodiny. Přinejmenším víme, že při Ježíšově soudu Petr musel sedět venku, zatímco Janovi byly dveře otevřeny. Kdo jiný, než ti z lepší rodiny by měl dostat čestná místa, až boj bude vybojován?

Dnes ovšem víme, že původ a bohatství nejsou zárukou toho, že u Krista budeme mezi prvními. Bohatý křesťan nesmí pohrdat křesťanem chudým. Ale také je stále více potřeba podotknout, že ani chudý či přírodní křesťan nesmí pohrdat bohatým, starý mladým a mladý starým. Ježíš nepřišel proto, aby světáctví bohatých nahradil světáctvím trempů, nebo aby nadřazenost starců nahradil pýchou mládí. Svatost znamená uznání všech. Zároveň je třeba připomenout, že být otrokem všech neznamená vzdát se vlastního úsudku nebo vlastního dobra. Skutečná služba druhým od nás vyžaduje zdravé sebevědomí. Proto píšu o uznání všech.

V dnešní době asi nejvíc hrozí světáctví tam, kde proti sobě stojí tradicionalisté a modernisté. Jedni i druzí bývají přesvědčeni, že jejich víra je správnější. Takové smýšlení je ale krok chybným směrem. Církev potřebuje mír mezi tradicí a rozletem, ne jejich boj. Církev potřebuje, aby si tyto dvě větve navzájem sloužily. Sám Ježíš vyšel z tradičního prostředí (známá věta , že Josef byl muž spravedlivý, kterou čteme na začátku Markova evangelia, znamená právě toto). Přitom při mnoha příležitostech podpořil moderní proudy. Pokud si – ať už jako tradicionalisté, nebo jako modernisté – myslíme, že naše víra je pravější než víra těch druhých, dostáváme se do stejného nebezpečí, jakému ve dnešním čtení podléhají Jakub a Jan. Bůh je větší než tradice a větší než pokrok. Vzájemné uznání je více než vzájemný boj. Místa v Božím království jsou připravena těm, kdo si slouží navzájem.

Představuji si, že Jakub a Jan dnes, spolu s dalšími světci-tradicionalisty, sedí po Kristově pravici, zatímco mnoho moderních světců sedí po Kristově levici (nemám teď na mysli příběh o ovcích a kozlech). A věřím, pevně věřím, že všichni ti vznešení světci se shovívavě dívají na nás, kdo v jejich království pracně a s trpělivostí hledáme svůj příbytek.

Církevní synoda, synodální církev

V posledních dnech se katolická církev chvěje očekáváním, co přinese všeobecná synoda, kterou vyhlásil papež František. Součástí této synody mají být, mimo jiné, jakési debatní kroužky na úrovni farností a jiných církevních společenství (od října 2021 do dubna 2022) a celý proces vyvrcholí setkáním biskupů v Římě v říjnu 2023. Čtu si Přípravný dokument. Dokument synodu dává do souvislosti se společným putováním Božího lidu. Zásadní otázkou, kterou nastoluje v odstavci 2, je, jak může společné putování Božího lidu pomoci k hlavnímu úkolu, který nám Ježíš dal, a sice k hlásání evangelia. K tématům, která tento dokument otevírá, nemohu nemít pár poznámek. Seřadil jsem je podle kapitol dokumentu.

Povolání ke společné cestě

V první kapitole dokumentu mě především zaujal odstavec 8. Ano, je pravda, že řada křesťanů podlehlo duchu světa a sami přispívají k rozdělení společnosti a dokonce církve. Jak v takové situaci prohlubovat společné putování? Jak se postavit k situaci, kdy jedna skupina členů církve je přesvědčena o nutnosti zásadních změn v její praxi, zatímco druhá je přesvědčena o tom, že změny mohou být jen k horšímu?

Na svém blogu jsem o tomto problému psal už několikrát. Není pochyb o tom, že každý z nás má v životě jiné poslání a jinou cestu. Určitá různost mezi lidmi je mimo jakoukoli pochybnost Bohem zamýšlená, chtěná. V tomto smyslu musím především zmínit svůj starší komentář k nedělnímu čtení, ve kterém píšu o jednotě Ježíšových učedníků. Myslím si, že jednota neznamená stejnost, ale vzájemné uznání, přijetí. Čím více se budeme snažit udělat církev homogenní, tím méně lidí s ní bude chtít putovat, a to se může stát velkou překážkou hlásání evangelia. Na druhou stranu existují lidé (v moderní i tradiční větvi církve), kteří společenství církve rozkládají a společné putování ztrpčují. I tato věc činí hlásání evangelia obtížnějším. V zásadním proslovu učedníkům před svojí smrtí Ježíš v Janově evangeliu říká, že není naším úkolem odřezávat ratolesti od jeho kmene, že to je věcí Otce. Nicméně také platí, že pokud náš bratr hřeší a nedbá napomínání, máme jej vyvrhnout a bude pro nás jako pohan. Rovnováha mezi těmito dvěma přístupy bude – jak chápu přípravný dokument – tam, kde hlásání evangelia bude nejsnazší. Z tohoto pohledu je pak potřeba řešit každý jednotlivý případ.

Církev ustavená jako synodální

Ze druhé kapitoly jsem si vybral odstavec 14. Tento odstavec odmítá, že by v církvi měla zavládnout demokracie. Jsou to biskupové, kdo je povolán rozlišovat, co Duch církvi říká, ovšem po vyslechnutí Božího lidu. Odstavec končí citátem z listu Thesalonickým: Všechno zkoušejte, dobrého se držte. Tento model mi připadá dobrý. Předpokládá ovšem to, aby se v církvi mluvilo o všech tématech, o všech problémech a jejich možnostech řešení. V tom dneska často je problém: U mnoha lidí v církvi funguje autocenzura, která některá témata (například církevní učení o sexualitě) z debaty v podstatě vyřazuje. Přinejmenším je vyřazuje z debaty mezi biskupy a Božím lidem, zůstává pouze monolog. Nevím, jestli tento problém autocenzury lze vyřešit během šesti měsíců synodních kroužků. V některých oblastech je stále obtížné nechat Ducha, aby vanul, kam chce.

Naslouchání Písmu

Ve třetí kapitole mne nejvíc zaujal odstavec 22. Dokument zde zdůrazňuje otevřenost církve vůči všem kulturám na základě 10. a 11. kapitoly Skutků. Ta věc je akutní i v naší době. I uvnitř české církve získává na síle až příliš těsné přimknutí se k vlastnímu národu, přilnutí tak těsné, že odmítá – například – přijímat uprchlíky z válkou, špatnou vládou a chudobou sužovaných částí světa. Na mnoha místech vidíme snahu zdůrazňovat to, v čem se ostatní od nás liší, snad s podtextem představy, že my jsme lepší, my máme právo je odmítnout. Bůh nikomu nestraní, říká svatý Pavel. Ale nejde jen o uprchlíky. Máme také přijímat jeden druhého navzájem, bez ohledu na modernismus nebo tradicionalismus. Má to být nebeský Otec, kdo Kristův keř prořezává, nikoli my.

Synodalita v akci

Vrcholem poslední, čtvrté kapitoly je deset bodů, na které se má v rámci synody naše sdílení zaměřit. Těch deset bodů už najdeme na stránkách České biskupské konference.

1. Naši společníci na cestě

V tomto bodě nelze nezmínit ty lidi na pokraji církve, jimž dnes odpíráme polibek Kristův, přijímání Eucharistie. Například rozvedené a znovusezdané. Papež už na více místech psal, že svaté přijímání není odměnou pro vzorné, ale posilou na cestě. Myslím si, že církev se v blízké době nevyhne tomu, aby svá pravidla přehodnotila. Své řešení problému znovusezdaných jsem už navrhl. Nemyslím si, že máme bránit Kristu, aby je také políbil.

2. Naslouchání

Ve starší generaci se slovo naslouchat někdy nesprávně chápe. Naslouchat není jen vyslechnout. Naslouchat také znamená přihlédnout k tomu, co nám ten druhý řekl, až budeme činit své rozhodnutí. Církev se sama často staví do role obhájce konzervatizmu, ale jeden podstatný rys konzervativního myšlení zanedbává: Neregulovat předpisy to, co jimi není nutno regulovat. To má dopad i na problém prvního tématu. Myslím si, že některá omezení by mohla být na základě vyslechnutí Božího lidu zrušena. Pokud lid vyslyšen nebude, mělo by to být dobře zdůvodněno. Jinak se nejedná o naslouchání synodní.

3. Ujmout se slova

Tento odstavec nejspíš byl zařazen proto, aby se Boží lid nebál mluvit, aby na chvíli vypnul svou autocenzuru. V hierarchickém systému ale vždy bude problém také s tím, že na různá setkání, kde se diskutuje, budou vysíláni ti, kdo podle šéfa mluví „rozumně“: Moderní biskup vybere modernistu, tradiční biskup tradicionalistu (těch nejspíš bude víc). Bůh nikomu nestraní, ale pro lidi je to těžké. To je věc, které by si měli být vědomi lidé, kteří budou na různých úrovních shromažďovat to, co říká Boží lid. Měli by dávat pozor na to, aby neodfiltrovali věci, které jsou jim samým nepohodlné. Církevní hierarchie potřebuje vědět, na čem je, aby se mohla správně rozhodnout.

4. Slavit

Už delší dobu myslím na to, že církev příliš velké procento společného života věnuje slavení. Biskup navštíví farnost, slaví mši svatou, a pak už je čas jen prohodit pár slov s knězem a ujíždět dál.

Také farníci sedí v kostele všichni stejným směrem a sledují zbožně mši svatou. Někdy se pak rozprchnou a nesdílí spolu svůj život. Nepřipadá mi zřejmé, jestli do takového společenství vůbec Eucharistie patří. O podobném problému jsem psal už dřív.

5. Spoluzodpovědnost za misijní poslání

Pátý úkol je mimořádně obtížný. Jako introvert nevidím moc možností, jak Boží slovo šířit, snad jenom pokusem psát tento blog.

6. Dialog v církvi a ve společnosti

Vynikající příležitostí k dialogu v naší farnosti byly například kurzy Alfa. Připadá mi, že situace v naší dnešní farnosti je celkově poměrně dobrá. Ve farnosti, ve které jsem žil v dětství, byla situace méně uspokojivá – v době mého dětství to mohlo být i dobou komunizmu, ale obávám se, že i dnes tam dialog trochu vázne.

7. S jinými křesťanskými denominacemi

Když jsme se na vysokoškolských kolejích za komunizmu snažili pěstovat tajné společenství, byla spolupráce mezi různými denominacemi skvělá. Hodně mě překvapilo, když mi známý vyprávěl o situaci v jejich rodině v Západním Německu, kde pro příbuzné byl sňatek s „jinověrcem“ nepřekonatelný problém. Bohatství dobrých vztahů s ostatními křesťanskými církvemi byla věc, kterou jsme (jako národ) po pádu komunizmu mohli přispět celé církvi. Nevím, proč se na přelomu století ten poklad do velké míry prohospodařil. Byla to velká chyba. Zase se vytahují vzájemná příkoří z minulosti. Ale myslím si, že mladá generace má pro ekumenu už lepší cit.

8. Autorita a participace

Obrovský problém s autoritou v církvi dnes vychází z toho, o čem jsem psal ve druhém bodě: Církevní předpisy regulují věci, které by regulovat neměly. Někdy proto, že jsou zastaralé. Reforma církve nemůže proběhnout bez reformy církevních předpisů. Konzervativní omezování regulací – to je to, co dnes církev potřebuje. Potřebuje více konzervativního myšlení.

9. Rozlišování a rozhodování

V tomto bodě je odpověď jednoduchá: Rozhodování v naší církvi potřebuje především transparentnost a otevřenost k Božímu lidu. Odpovědní činitelé by měli svá rozhodnutí zveřejňovat se zdůvodněním. Pak může synodalita vzkvétat. Vzpomeňme na Mojžíšova hada na poušti.

10. Formovat se v duchu synodality

Spiritualita společné cesty sice může formovat osobnost lidí na vedoucích pozicích v církvi, ale v dnešní době je smutné, že těmto lidem často chybí manažerská školení pro práci s lidmi a vedení týmu, která jsou u vedoucích pracovníků běžná v okolním světě. V této oblasti panuje hřích přílišného spoléhání se na milost Boží.

B – 28. neděle v mezidobí (10.10.2021)

Marek 10:17-30

Svůj majetek rozdej chudým

V evangeliu svatého Matouše (19:16) se v podobném textu dozvídáme, že muž, který k Ježíšovi přišel, byl mladý. Tento muž zachovává všechna přikázání Písma a přesto má pocit, že nejde do Božího království, že jeho smysl života zůstává nenaplněn. Taková představa člověka překvapí: Mladý muž patrně zdědil po rodičích velké bohatství. Může si dělat, co chce a nehrozí mu, že by pocítil bídu. Jak je to možné?

Myslím si, že tento mladý muž se ke svému majetku nejspíše choval velmi odpovědně (stejně odpovědně, jako dodržoval veškerá Boží přikázání). Chránil své jmění, své tělo a svoji duši před každým nebezpečím – a smysl života mu uniká. Přílišná odpovědnost za zděděný majetek jej stahuje ke dnu. Život má totiž smysl jen tehdy, pokud se svým majetkem a se svým tělem vstupujeme do střetu se zlem. Ten střet nemusíme vždy vyhrát, ale vážná snaha vytvořit dobro tam, kde chybí, je k naplnění života podstatná. Odpovědný mladý muž je styku se zlem ušetřen, ale jeho duše tím trpí.

Nemyslím si, že Ježíš počítal s tím, že mladík své bohatství skutečně rozdá. Spíše si myslím, že chtěl dosáhnout jiné věci. Chtěl, aby si ten mladý muž po pár dnech přemýšlení řekl: Jestli by tento prorok schvaloval i to, abych svůj majetek neúčelně rozptýlil a stal se žebravým tulákem, tak to raději budu riskovat tam, kde smysl svého života vidím více… Takto Ježíš mladého muže osvobodil k naplňování jeho skutečných ambicí, jeho poslání. Možná jeho touha byla v něčem jiném, než v péči o zděděný velkostatek. Možná by dneska ten osvobozený mladík šel hrát s nějakou kapelou, koupil by si stádo ovcí v Jeseníkách nebo silniční tahač. „Jdi a svůj majetek rozdej chudým.“ Co se ti může horšího stát? Proč se tak bojíš o každý denár? Hledej nejprve to, jak Bůh chce kralovat ve tvém životě…

Stokrát víc v tomto čase

Ježíšův slib, že naše velkorysost dojde odměny už v tomto čase (a ne jen na věčnosti), vypadá dost nepravděpodobně. Nedokážu teď říci, nakolik se to naplnilo v mém životě, ale slyšel jsem už několik lidí, kteří z vlastní zkušenosti trvali na tom, že tento příslib je pravdivý. Jisté je, že když se dnes podíváme kolem sebe, je křesťanský Západ viditelně bohatší než zbytek světa. Nevím, jestli přesně stokrát – ale nevěřím tomu, že to bohatství je jenom plod vykořisťování chudých zemí.

Na konci světové války Spojenci rozbombardovali Německo tak, že zbídačený národ už nebyl schopen vést válku. Když do rozbité země přišly miliony Němců, odsunutých z okolních států s (maximálně) třiceti kilogramy zavazadel na hlavu, nastala vleklá humanitární katastrofa. Ještě deset let po válce v Německu žilo čtvrt milionu lidí v provizorních táborech. Ve srovnání s tím u nás byly válečné škody minimální. Navíc lidem padl do klína majetek odsunutých Němců. Znamená to, že český národ se stal bohatým a německý chudým? Právě naopak: Německo je dnes bohatší než my.

V červenci 2012 Rusko a Čína už potřetí v OSN vetovaly rezoluci, která měla dát Sýrii naději na mír, a zanedlouho se do okolních států a posléze do Evropy začal valit proud uprchlíků. Německé církve vyzývaly vládu, aby uprchlíkům pomohla, což se zásluhou kancléřky Merkelové stalo. Jsou s tím spojeny značné náklady a další nemalé problémy, ale přesto je Angela Merkelová ještě teď druhým nejoblíbenějším politikem, hned po prezidentu Steinmeierovi. Člověk stojí s otevřenými ústy a ptá se, jak národ s touto mentalitou mohl tak zbohatnout? Odpověď můžeme nalézt ve dnešním čtení: Německo není bohaté navzdory tomu, že mnoho obětuje Kristu v jeho chudých. Bohatne právě proto.

Nemyslím si to, co někdy čteme ve výkladech závěru dnešního čtení, že Kristův příslib se týká až jeho druhého příchodu. Je myšlen tak, jak jej čteme – samozřejmě s určitou rezervou, jakou jsem si nechal i ve čtení předchozí neděle. Věřit Písmu se obecně vyplácí už víc než dva tisíce let.

B – 27. neděle v mezidobí (3.10.2021)

Marek 10:2-16

V dnešním evangeliu Ježíš potvrzuje nerozlučitelnost manželství. Evangelium je radostná zvěst. Zcela evidentně radostnou je tato věc především pro zamilované páry, které se chystají vstoupit do manželství: Trvalý a pevný svazek je věc, po které člověk v takové situaci nezadržitelně touží. Myslím si, že tuto touhu člověku do srdce vložil sám Bůh.

Bohužel, v posledních desetiletích velký počet manželských párů v trvalém společenství nevydrží. A čím většího počtu lidí se manželské ztroskotání týká, tím více se v církvi diskutuje o tom, jestli manželství opravdu má být tak nerozlučitelné, jak to formuloval Tridentský koncil. Pro amatérského teologa je vzniklá situace smutná: Praxe církve mi dobrá nepřipadá, ale ani návrhy reformních aktivistů nejdou správným směrem. To se bohužel musí odrazit na délce komentáře k dnešnímu evangeliu.

Farizeové se Ježíše ptali na nerozlučitelnost manželství proto, aby jej přivedli do úzkých. Byla to otázka politicky významná: Manželství krále Heroda s Herodiadou bylo mezi Izraelity zdrojem velkého pohoršení (král přiměl jejího prvního manžela, aby se s ní rozvedl) a kritika tohoto uspořádání byla hlavním důvodem vraždy Jana Křtitele. Ježíš vydává svědectví pravdě a nerozlučitelnost manželství potvrzuje. Riskuje tím, že upadne v nemilost stejně jako Jan Křtitel. Svatopisec pak popisuje i údiv učedníků a opětovné Ježíšovo potvrzení. Nerozlučitelnost manželství mimo jakoukoli pochybnost stojí v základech křesťanství.

Pro ty, kdo považují Bibli za knihu právnickou, je nutným logickým důsledkem dnešní katolická praxe: Manželství trvá před Bohem věčně, v případě rozvodu nový sňatek není možný. Pro mnohé rozvedené se ale tímto přístupem radost evangelia zamlžuje: Je rozvedený člověk opravdu odsouzen k trvalé samotě? Nemůže přijmout novou zamilovanost, ani ji nabídnout? V mnoha případech se církev snaží tento úděl ulehčit a v soudním líčení určí manželství jako od počátku neplatné. Rostoucí počet takových rozsudků ale je pohoršením pro mnohé, kteří lásce a svatbě těch rozvedených byli svědky. Je vůbec možné, aby se tolik manželství nepodařilo uzavřít? Byly všechny dosavadní společné roky ničím?

Podle mne podstata problému spočívá v tom, že neprávem považujeme Bibli za knihu právnickou. To, že není knihou přírodovědnou, bylo během posledních staletí téměř všeobecně přijato. Právnické pojetí Bible na svoje odmítnutí stále ještě čeká.

Jaké tedy nabízím řešení? Nejsem teolog vzděláním a mohu nabídnout pouze svůj názor. A podle mého názoru je potřeba na rozvedené lidi nahlížet tak, jak bojující armáda nahlíží na svoje raněné vojáky. Ranění jsou shromažďováni, jejich zranění je léčeno a po nějaké době se – pokud jsou toho schopni – začlení do boje znova. Dobrý velitel se také zajímá o příčiny, které vedly k jejich neštěstí, a snaží se před nimi své vojsko chránit. Církev by měla v případě rozvedených postupovat podobně.

Nerozlučitelnost manželství, po které milenci před svatbou toužili, je pro mne věcí posvátnou. Myslím si, že manželství neplatných od počátku je naprosté minimum. I když společný život manželů netrvá, jejich pouto by se nemělo prohlásit za neexistující. Je navždy zapsáno v Božím srdci. Přesto bych těmto rozvedeným za určitých podmínek dovolil sňatek nový – podmínkou by mohlo být svobodné prohlášení obou manželů o tom, že spolu nemohou žít. A jistá doba „léčení“ – možná tak dlouhá, jak dlouho trval jejich společný život. Snad by se našly i další potřebné podmínky. Po jejich splnění by bylo možné vstoupit do nového, církví požehnaného vztahu. Jednalo by se bez logických kotrmelců o manželství druhé. O něco podobného jako mnohoženství, ovšem s tím, že praktikovalo by se z těch manželství pouze jedno.

V evangeliích je Ježíšových přikázání jen několik. Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás… Kdo tě udeří do jedné líce, nastav mu i druhou… Koho pohoršuje oko, vyloupni je… Proč vlastně u ostatních přikázání nacházíme dobré důvody, abychom je nějak obcházeli, a přesto chodíme ke svátostem, a tohle manželské bereme vážně až na krev? Manželství je věc vážná a nesmí se rozloučit snadno, jako když oschlý rohlík hodíme do koše. Ale vždy by mělo být chápáno přikázání pro blaho člověka a ne proti němu. Křesťanská víra by měla být člověku oporou a ne přítěží. Nevidím důvod, aby se člověk deset let po rozvodu nemohl znova zamilovat a vzít si nového partnera.

Mojžíš zavedl rozlukové listy pro tvrdost vašich srdcí a já si dovedu živě představit proč. Představuji si, že (například) nějaký muž už ženu nechce a chce se jí zbavit. Není-li možnost ji propustit, může se uchýlit k tomu, že jí bude ztrpčovat život tak dlouho, až odejde sama – odejde nejen bez muže, ale i bez perspektivy. Ten muž (ale i žena) to nemusí dělat cíleně, někdy je to snad instinkt, ale výsledkem bývá bolest do krajnosti. Rozlukový lístek zapuzené ženě přece jen šanci dává: Jiný muž se jí může ujmout a přijmout ji jako vlastní. V naší církvi jsme rozlukové lístky zrušili, protože Ježíš je proti. Znamená to, že nejsou potřeba? Dneska už nikdo nemá tvrdé srdce? Víme, že to tak není. Alkohol, únava, sexuální neuspokojenost nebo zklamání někdy dokážou udělat násilníka i z věrného katolíka. Bojím se, že jsme se spíše vrátili do doby, kdy Mojžíš svůj kontroverzní zákon ještě nezavedl. Tvrdým srdcím jsme vydáni na milost a nemilost.

Když Ježíš mluví o velkém mravním dopadu rozluky manželství, je třeba to brát jako memento: Snažit se udělat všechno, aby ta hrůza nastat nemusela. Být si vědomi toho, že manžele spojil Bůh a my o ten vztah máme pečovat. Mnohdy je v problémech možná cesta zpět – a někdy možná není. Bez rozlukového lístku je stres takto raněných horší.

B – 26. neděle v mezidobí (26.9.2021)

Marek 9:38-48

Ve dnešním čtení si učedníci myslí, že vlastní Ježíše: Když někdo jiný ve jménu Ježíšově dělá mocné skutky, rozzlobí se a brání mu: Jsme to přece my, komu Ježíš svěřil svoji moc, a on s námi nechodí… I dnes, pokušení myslet si, že Ježíš nepatří modernistům nebo tradicionalistům, protestantům nebo katolíkům, je velké. Ale Ježíš pokračuje v kurzu skromnosti, který nastolil ve čtení předchozích několika nedělí: Na 23. neděli v mezidobí se četlo o tom, že víra potřebuje skromně klíčit a růst. O týden později jsme slyšeli, že (jako Ježíš) i my máme ledacos obětovat za to, co v životě bude náš cíl. Minulou neděli jsme četli o velikosti při službě druhým,  a dnes příběh vrcholí tím, že vůbec nemáme patent na Krista. Pro ty, kdo jsou zvyklí častovat druhé církve nálepkou kacířství, může dnešní čtení být tvrdá řeč – ale ani oni nemohou popřít, že ponižování těch, kdo nechodí s námi, je v přímém rozporu s evangeliem. Ježíš se nebojí, že se v konkurenčním prostředí svým slovem Božím neuživí, netrvá na svých autorských právech, dovolí jeho hlásání i druhým. Dovolí ho i nám.

Jistě je správné, když jsme hrdí na to, že jsme učedníky Kristovými. Ale není křesťanské vyvyšovat se nad druhého proto, že nepatří do naší party. Vyvyšujeme-li se nad něj, tak vlastně popíráme, že v jeho srdci nebo učení promlouvá Duch, a rouhání proti Duchu Svatému je podle všech tří synoptických evangelií ten nejtěžší hřích. Kdo je pln Ducha, je maličký, skromný. Skromnost nás provází celým Ježíšovým učením, jako kdysi červená nit procházela po celé délce všemi lany britského královského námořnictva. Ve čteních těchto čtyř nedělí její oslava vrcholí.

Jak jsem zmínil minulou neděli, dnes se také dozvídáme, jak přijímat pozornosti lidí kolem nás. Když nám někdo pomůže proto, že jsme Kristovi, máme mít z jeho dobrého skutku radost společně s ním: Vždyť přece uctil slávu Boží. Na tu věc se dnes často zapomíná, ale v křesťanství je taková radost přirozená. Pokora neznamená malé sebevědomí – znamená zdravé sebevědomí.

Ke dnešnímu čtení se ještě sluší poznamenat, že v některých verzích textu evangelia je verš 48 (kde jejich červ neumírá a oheň nehasne) třikrát, a sice navíc jako verše číslo 44 a 46. Dnes se to většinou považuje za básnické opakování vložené v pozdější době a je zvykem tyto dva verše z textu vynechávat. Ale můžeme se – i s ohledem na slova o sváděni ke hříchu – zamyslet nad tím, proč někomu připadalo důležité tu větu tolikrát opakovat. Představa červa neumírajícího a ohně nehasnoucího je patrně převzata z posledního verše poslední kapitoly knihy proroka Izaiáše. Ta kapitola je věnována kontrastu mezi dvěma skupinami lidí: Jedna přináší Bohu mnoho obětí, ale podle jeho slov nejedná, není mu věrná. Druhá je Boží lid. Celá prostřední část této Izaiášovy kapitoly je oslavnou básní na to, jak Hospodin svůj lid potěší. A na konci Izaiášova spisu tento lid hledí na mrtvoly těch nevěrných, jejichž červ neumírá a oheň nehasne. Na konci série čtení o tom, jak se lid Boží má chovat, je zajímavé si tento rozdíl připomenout.

B – 25. neděle v mezidobí (19.9.2021)

Marek 9:30-37

Dnešní čtení v Markově evangeliu následuje po uzdravení posedlého, kterého učedníci uzdravit nedokázali. Na jiných místech jsme viděli, že některé nemocné Ježíš uzdravil s velkou slávou třeba v synagóze, ale těžký případ si žádá víc: Víc než sláva je půst. Dnešní čtení v tom pokračuje: Víc než být velký je sloužit, víc než mocnář je dítě, mučení čeká Syna člověka. Dnešní evangelium by se zdálo truchlivé, kdyby sláva byla cílem našeho života. Ale ten, kdo slyší hlas Boží ve svém srdci, hledí na slávu světa jinak. Ne že by ji nenáviděl, nebo že by se jí vyhýbal: Ve čtrnácté kapitole se Ježíš nechává pomazat vonným olejem za tři sta denárů a nemá to za plýtvání. Nevyhne se ale ani ponížení a smrti.

Člověk není veliký tím, co pro něj druzí musí konat, ale tím, co koná on sám. I když to třeba koná pro druhé. Ta věc je odmala vtištěna do naší mysli – i dítě, kterému chcete pomoci s něčím, co samo umí, bude volat já sám, já sama. To až dospělí, když je svět zkazí, začnou toužit po tom, aby jim někdo obřadně posluhoval, a ostatní aby to viděli. Cíl duchovního života je ale jiný.

Trochu podobnou myšlenku rozvíjí svatý Pavel v listu Galatským (začátek 6. kapitoly): Berte na sebe břemena jedni druhých – a těmi břemeny Pavel myslí viny, kterých se druzí dopouštějí. Tím, že na sebe vezmeme takové břemeno, konáme určitým způsobem službu Kristovu, který na sebe vzal hříchy všech. Naším cílem nemá být, aby nás druzí ctili nebo poslouchali, ale abychom my sami konali dobře. Šestá kapitola listu Galatským rozvíjí myšlenku dnešního čtení, ve kterém pokora vítězí nad slávou. Na rozdíl od slávy nám je k užitku.

Na dnešní čtení také navazuje čtení příští neděle, ve kterém mimo jiné uvidíme, jak můžeme přijímat pokoru lidí kolem nás.

B – 24. neděle v mezidobí (12.9.2021)

Marek 8:27-35

Nepochybně je v našem zájmu žít zdravě a pohodově. Ale důvod, proč Bůh stvořil člověka, to není. Jestliže říkáme, že nám Bůh přeje dobro, přeje nám především naplnění smyslu našeho života. Přeje nám, abychom byli jeho obrazem, abychom byli jako on. Máme-li být jako Bůh, máme-li tvořit dobro tam, kde není, pak se musíme setkávat nejen s dobrem, ale i s jeho nedostatkem, se zlem. Žít zdravě a pohodově je v našem zájmu lidském. Přesto Ježíš na sebe bere kříž a setkává se se zlem tváří v tvář. Přijme mučení a smrt. A toho, kdo myslí jenom na zájmy lidské, ve dnešním čtení nazývá ďáblem.

Údělem většiny z nás, doufám, nebude mučení (i když smrti tak jako tak neunikneme). Ale starost o dobro v našem okolí je věc, na kterou nesmíme zapomínat. Nacházet ostrůvky zla kolem sebe (a mnohdy i v sobě) a snažit se plnit je dobrem je často bolestné – i když obvykle ne tak moc, nebo ne tak přímo, jako kříž. Přesto si myslím, že to je věc, ke které Ježíš ve dnešním čtení volá. Na druhou stranu nejsme na pochybách o tom, že Ježíš si utrpení nevybral úmyslně, ale přijal jej, když se stalo nevyhnutelným důsledkem hlásání evangelia.

Jistě je třeba pečovat o své zdraví a šetřit si jej pro úkol, který nám byl (nebo bude) svěřen. Ale musíme vědět, že naším bytostným cílem není ani zdraví, ani co nejdelší život. Cílem je být obrazem Božím, tedy tvořit dobro tam, kde chybí. Často i jenom drobné dobro. A kdo v tom malém bude věrným, nad mnohým bude ustanoven.

V závěru Markova evangelia, v 15. kapitole, budeme číst o tom, jak farizeové Ježíše vydali k umučení z nenávisti. Nenávist farizeů byla přímým důsledkem toho, že Ježíš nabourával jejich učení – učení, které nebylo božské, ale lidské. Ve dnešním čtení je Petr v pokušení udělat podobnou chybu jako farizeové. Od přímé cesty životem se člověk může snadno odchýlit různým způsobem, farizejský tradicionalismus není jediný chybný směr.

B – 23. neděle v mezidobí (05.09.2021)

Marek 7:31-37

Dekapolis bylo pohanské místo. Obyvatelům v přijetí židovské víry prý bránila především obřízka, která pro pohany nebyla přijatelná (podobně, jako pro židy bylo nepřijatelné to, že pohané chovali vepře na maso). Nicméně se kolem Ježíše tvořil zástup – a dnes nepoznáme, jestli to byl zástup lidí z židovské menšiny, nebo jestli to byli pohané. Znovu se setkáváme s tím, o čem jsme četli v Markově první kapitole: Ježíš nechce, aby se o jeho zázraku mluvilo. Důvod může být stejný jako tehdy, ale také je možné, že se bál, aby za chvíli u každého nemocného nestál někdo s očima obrácenýma v sloup a nevolal „Effatha“ v pohanské naději, že to pomáhá. Podobně jako se dříve mezi lidmi šířily recepty jasnovidce pátera Ferdy typu „na vyrážku bylinka ta a ta“, i když on sám proti jejich zevšeobecňování protestoval. Jisté je, že zde před sebou máme uzdravení prosté, vůbec ne teatrální, Ježíšův tajný skutek lásky k bližnímu. Možná bychom si mysleli, že by pohané spíše uvěřili, když by viděli nějaký zázrak. Ale třeba Ježíš nechtěl šířit víru senzační, ale takovou, která je jako zrno hořčice: Klíčí, pak pomalu roste, a až po čase se rozkošatí. Víra nesená senzacemi může být pro začátečníky nebezpečná.

Tím nechci a nemohu omlouvat to, že já sám ve své víře neumím říci hluchému effatha nebo chromému vstaň a choď. I když bych po tom někdy toužil. Snad je to proto, že tu víru podobnou zrnu hořčičnému teprve hledám. Pokud bych k ní někdy dospěl, byl by to nejspíš Boží dar. Ale ani ti, kdo mne nemají rádi, většinou zázraky dělat neumí. Lidí, kteří díky své víře dokážou uzdravovat, je velmi málo. Je to naše těžká vina, že neumíme správně následovat Krista? Nebo je to tím, že naše víra má ještě klíčit a růst? Možná ani my v sobě nemáme živit víru velkolepou a senzační, ale spíš malou, pokornou a klíčící.

B – 22. neděle v mezidobí (29.08.2021)

Marek 7:1-23

Farizeové spolu s teology, kteří přišli z centra židovského náboženství, se snaží posoudit, jestli Ježíšovo učení je pravé. Taková věc může být pro lid důležitá. Naše církev také občas sestavuje komise, které posuzují, jestli určitá zjevení mohou být pravá, jestli nejsou v rozporu s jejím učením. Nahlédnout, že původ něčího učení je božský, je ovšem docela těžké. Najít chybu je mnohem snazší a komisi z dnešního čtení se to podaří: Nemyté ruce před jídlem! Ten člověk nectí tradici, nectí Zákon, nelze mu věřit. Příští neděli budeme číst, že Ježíš musel odejít. Bylo by zajímavé, k jakému závěru bychom došli dnes, kdybychom ustavili komisi a zkoumali Ježíšovo učení.

Také nás maminka učila, že před jídlem je potřeba si umýt ruce. Ta věc se věděla už před objevem mikroorganismů, Židé se ji učili už od starozákonních dob. Drží se toho i nevěřící. Myslíte si, že dobrý křesťan na taková pravidla může kašlat? Proč vlastně Ježíš tak vystupuje proti těm, kdo jeho učedníky kritizují? Problém je v tom, že některá přikázání nám poskytují prostředky k cestě, jiná nám ukazují směr. Židovští učenci jedny s druhými zaměňují. Obrazně řečeno – nevěří, že Ježíš jde správným směrem, protože má špinavé boty. Ježíš své učení právem hájí.

Tradiční židovská nauka jako by obdivovala řemeslníka proto, že má nádherné nástroje. Ježíš se spíše zajímá o výsledky jeho práce, o to, co z člověka vychází. Někdy i my máme pokušení dělat chybu židovských učenců. Slyšíme někoho, že káže nezvyklé věci, a začneme hledat, proč bychom mu neměli věřit. Najdeme nějakou vadu a uleví se nám, nit na něm suchou nenecháme. Přitom mnoha jiným lidem při jeho slovech hoří srdce. Ta věc může být těžká: Jeden nevěří chlápkovi v nevypraných šatech, druhý manažerovi z mercedesu. Třetí tomu, kdo nectí tridentský koncil. Nebývá snadné zjistit, komu se věřit dá a komu ne. Jen někdy to můžeme spatřit srdcem.