Marek 5:21-43
V knize Leviticus (15:11) se dočteme, že když se člověk trpící výtokem někoho dotkne, musí si ten dotčený vyprat šaty, umýt se a stejně bude nečistý až do večera. V dnešním čtení se Ježíše dotýká nemocná žena a je vidět, že to jeho zázračnou moc nijak nenarušilo: Vzápětí dělá jeden ze svých velkých zázraků, vzkříšení Jairovy dcery. Může snad nečistý člověk konat zázraky ve jménu Čistého Boha? Nelze se nezeptat, jestli je kniha Leviticus špatně, jestli její příkazy jsou jenom zbytečným obtěžováním. Dnes se kloníme k tomu, že hygienické předpisy Starého zákona byly převážně moudré. Ovšem tím, že je už nepovažujeme za součást svého náboženství (ale spíše všeobecného vzdělání), se pro nás osten Ježíšovy rituální nečistoty otupuje.
Je dobré se zamyslet, jestli by se i v naší náboženské praxi nenašly věci, které pro příští generace budou tak otupené, jako židovská rituální nečistota pro nás. Tak jako byli nečistí vyloučeni ze života židovské obce, tak i dnes je nemálo lidí vyloučeno ze svátostného života naší církve. Jsou lidé, kteří podle katolického učení žijí v těžkém hříchu a proto ke svátostem nemohou přistupovat. Například řekneme, že když někdo žije ve druhém manželství, nepochybně žije v těžkém hříchu. Ale v poslední době se množí hlasy, že ta věc jasná být nemusí. Je těžké se rozhodnout. Chybí nám Ježíš, který by – možná – podal své Tělo někomu, komu se jej my podat neodvážíme. Víme, že Ježíš narušoval rituální čistotu, sobotní klid nebo příkaz kamenování, i když tyto příkazy pocházely od samotného Mojžíše. Nám jeho odvaha chybí.
Chybí nám Ježíš, který by nám potvrdil, kdo opravdu je nečistý, koho máme ze svého (tedy vlastně z jeho) společenství vyřadit. Jak si s tím nedostatkem máme poradit? Jedno řešení je popsáno na jiném místě evangelia, v podobenství o zakopané hřivně: V něm pán odchází a nechává odpovědnost svým služebníkům. Při svém návratu pak dva z nich pochválil: Rozmnožili bohatství tím, že jej riskovali. Třetí služebník, který ve strachu (jako kdysi Mojžíš) svou šanci promarnil, je prohlášen za špatného. Také nám spíše sluší riskovat než zakopávat hřivny Boží.
Já osobně jsem pro to, aby církev shromažďovala všechny, které Pán povolal ke svému následování. A nejsem si vůbec jist, jestli opravdu všechny ty věci, které dne považujeme za příznak nečistoty, jsou znamením toho, že sám Bůh člověka odmítá. V Novém zákoně (1Tim 3:2) se dočítám, že lidé vícekrát ženatí se v prvotní církvi nemohli stávat biskupy. Dnes takoví lidé vůbec nesmějí ke svatému přijímání. Nevím, jak daleko církev ve své přísnosti dospěje, než opět přijde Kristus. Myslím ale, že bychom už dnes jeho slovo potřebovali.
Ještě se vrátím k tomu, že Ježíš řekl víra tvá tě uzdravila. Evangelista Marek si ale dává záležet na tom, aby ukázal, že to není celá pravda: Ježíš dobře ví, že z něho vyšla moc. Myslím si, že se zde setkáváme se skromností Ježíšovou, se skromností Boží. Zmínil jsem se o ní už dříve ve své básni. I my býváme v situaci, kdy nevíme s jistotou, jestli milosti, které cítíme ve svém životě, pochází od Boha, nebo je to jenom hříčka živlů. Ježíš mnohdy sám ustupuje do pozadí, jako když se později skryl učedníkům na cestě do Emaus. Jenom podle toho, že naše srdce hoří, když Bůh mluví, poznáváme jeho identitu. Víra zůstává vírou. Skutečné jistotě se Bůh často brání. Papež Pius XI. ve své encyklice Quas Primas z roku 1925 napsal, že Ježíš „…kdykoli se naskytla příležitost, sám sebe nazýval králem“. Ta věta papeže-tradicionalisty by nás neměla zmást. Obraz Ježíšova královského majestátu používal hlavně evangelista Matouš k tomu, aby svým židovským čtenářům naznačil, že Ježíš je kompetentní přehodnotit Zákon, přehodnotit tíživé břemeno tradice, která tehdy s vírou byla spojená. Chceme-li pochopit dnešní čtení, potřebujeme mít před očima spíše Ježíšovu prostotu. Ježíš je především tichý a má pokorné srdce.
