Matouš 11:2-11

Ve Starém zákoně, v knize Exodus, se dočteme o tom, jak Mojžíš nesl izraelskému lidu zákon Boží. Nesl jej nadvakrát: Poprvé planul hněvem, a nejen, že desky nedonesl, ale navíc v táboře svého lidu vyvolal hrůzu a strašné krveprolití (Exodus, kapitola 32). Podruhé jej nese s tváří zářící – a lidé sami snášejí k jeho nohám veliké bohatství k oslavě Boha (Exodus, kapitola 34). Na to jsem si vzpomněl, když se ve dnešním evangeliu Jan Křtitel zeptal Ježíše, jestli on je ten posel Boží – a Ježíš místo odpovědi vzkazuje: Chudým se hlásá radostná zvěst. Radost zde funguje jako podpis Boží. Není potřeba říkat více.

Čím víc je naše společnost rozdělená na tradicionalisty a modernisty, tím více cítím potřebu upozornit na to, jak o sobě navzájem mluví Jan Křtitel – asketa, tradicionalista a milovník liturgie, a Ježíš – člověk, který jí a pije a s přehledem narušuje obřadné mytí rukou i sobotní klid. Dnes čteme, že Ježíš o Janovi mluví v superlativech: Nikdo, kdo se narodil ze ženy, není větší než Jan. Minulý týden zase Jan říkal, že Ježíšovi není hoden ani donést opánky. Ti dva se navzájem vysoko cení a mluví o sobě s úctou. Jednota tradice a modernosti byla v prvotní církvi od počátku. Připadá mi pravděpodobné, že právě díky této jednotě se křesťanství mohlo rozšířit tak, že dnes je největším náboženstvím světa. Velmi potřebujeme, hlavně v naší zemi, znova nastolit tuto jednotu. Nechali jsme si přijít příliš blízko k tělu toho, kdo rozděluje, kdo rozpolcuje: Diabola. Nelze čekat, že se jedni nebo druzí obrátí a přikloní ke druhé straně. Musíme se naučit žít spolu v úctě a přátelství. Hledáme přece téhož Boha.

Některým Ježíšovým posluchačům mohlo přijít divné, že se Ježíš k Janu Křtiteli hlásí. Jak je možné, že jak Ježíš se svou radostí a láskou, tak Jan se svým ohněm a sekerou o sobě navzájem tak dobře mluví? V posledním odstavci dnešního čtení Ježíš tento rozdíl vysvětluje tím, do jaké služby byl Jan povolán: Co jste vyšli na poušť vidět? Posluchači mají vidět Božího muže Jana a Božího muže Ježíše a uvědomit si, že oba mluví o stejném Bohu. Každý z nich ovšem z jiného úhlu pohledu, z jiné perspektivy. Také my máme každý svoji perspektivu: Každý máme jiné bohatství a jiné nemoci, jiné obdarování a jiné nedostatky. Co jste přišli vidět na poušť? A co jste přišli vidět sem, ke mně? Co lidé přicházejí vidět k vám?

Povinnost rozlišit, co je zjevení Boží a co není, to je věc, kterou amatérský teolog těm „oficiálním“ nezávidí. Na jedné straně víme, že Bůh přichází stále novými cestami; na straně druhé je mnoho těch, kteří říkají já jsem to a my víme, že oni to nejsou. Je těžké rozhodnout každý jednotlivý případ. Ve dnešním čtení Ježíš uvádí důkazy, které mluví pro něj, ale v rámci logiky židovských tradicionalistů může se svým narušováním soboty nebo nemytím rukou přinejlepším remizovat. Pro mnohé zůstane kacířem, mnozí se nad ním pohorší. Jestliže chceme na něčem založit svoji věčnou spásu, potřebujeme jistotu větší, než jakou může dát rozum tradicionalistů. Potřebujeme poznat a uslyšet Kristův hlas, který se čas od času člověku ozývá v srdci. Psal jsem o tom už dříve: Potřebujeme, aby naše duše poznala hlas svého pastýře. A je povinností všech teologů, profesionálních i amatérských, aby v této věci byli užiteční. Je těžké představit si nějaké větší dobro, které by učení víry mohlo přinést.