2020-04-12: Kámen od hrobu odstraněn

Jan 20:1-9

Janovo evangelium o cestě k prázdnému hrobu tady komentuji každý rok. Snažím se zdůraznit věci, o kterých se málo mluví; většinou píšu o tom, že zmrtvýchvstání je sice pozoruhodné, ale že učedníci obdivovali Ježíše už před tím, než k němu došlo. Nebo jsem psal o tom, že Ježíše nikdo vstávat neviděl, že zmrtvýchvstání je možnost, a ta možnost učedníkům, kteří Ježíše znali, nepřišla nepravděpodobná. Podobně ani dnes nepřijde divná těm, kdo s Kristem žijí svůj život. Dovolte mi upozornit ještě na pohled, se kterým jsem začal minulou neděli: Nerad bych, aby ve vznešené oslavě Velikonoc a monumentální hudbě, která k ní patří, zanikla prostota, se kterou Ježíš své skutky dělal.

Ježíš mohl vstát z hrobu velkolepě, s velkým obecenstvem a slávou. Hrdina akčního filmu by to tak jistě udělal: Máchnutím rukou by odhodil od vchodu kámen, světlo by vyšlehlo a přihlížející by se schoulili před mocí, s níž by – za silného dunění – spasitel světa vystoupil ven. Ale v režii Ježíšově vše bylo jinak: Vstal a nikdo jej při tom neviděl. Když jej poprvé spatřili, vypadal jako zahradník. Zemětřesení a trhání chrámové opony možná bylo, ale ne v okamžiku jeho vítězství, ale v momentě prohry (pokud to u synoptiků není jen básnický obraz). Vítězství Kristovo je skromné. Takové bývalo vždycky.

Skromnost a mírnost Ježíšova byla jednou z hlavních věcí, které prvotní církev zdůrazňovala. Například svatý Pavel píše v desáté kapitole druhého listu Korintským: Já Pavel vás napomínám tiše a mírně po způsobu Kristově… Jsme ovšem jenom lidé, ale svůj zápas nevedeme po lidsku. U svatého Matouše (11:29) to Ježíš sám zdůrazňuje: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce. Největší nebezpečí, že bychom na tuto věc mohli zapomenout, je právě v oslavě Velikonoc.

2020-04-05: Jsi Mesiáš, syn Boží?

Matouš 26:14-27:66

Ve verši 26:63 se velekněz ptá: Ty jsi Mesiáš, Syn Boží? a Ježíš odpovídá (překlady se trošku liší): Je to tak, jak to říkáš. Za syny Boží se v nějakém smyslu pokládají asi všichni křesťané. Slovo mesiáš znamená pomazaný a nějakým způsobem pomazaný (ke kněžství) jistě byl i sám velekněz. Z pohledu dnešního křesťana se nezdá, že by Ježíšova odpověď tak vybočovala z řady, aby by si velekněz musel teatrálně trhat roucho. Připadá mi pravděpodobné, že ta odpověď byla prostá a vlastně i skromná: Že něco podobného by mohlo odpovědět hodně lidí. Kdyby velekněz chtěl být přesný, zeptal by se, jestli Ježíš je ten jedinečný Mesiáš, na kterého všichni podle své tradice čekají, královský Mesiáš z rodu Davidova, který spasí svůj židovský lid. Je pravděpodobné, že velekněz otázku takto myslel, ale odpověď na ni ve dnešním čtení není jednoznačná.

Myslím si ostatně, že židovskému náboženskému establishmentu byla velkým trnem v oku právě jednoduchost, se kterou se křesťané dívali na náboženské funkce. Už samotný křest, omývání ke službě Bohu, které předtím bylo věcí kněží před nástupem do služby, dávali v podstatě každému. A teď je tu Ježíš, který se skromnou samozřejmostí prohlásí, že je pomazaný syn Boží. Pro tradiční židy nutně bylo rouháním, že by pomazaným Božím mohl být někdo, kdo opakovaně porušuje sobotní klid, nemyje si obřadně ruce před jídlem, stýká se s hříšníky a dotýká se lidí nečistých. Někdo, kdo právě je vězněn. Tedy někdo jako Ježíš. Podle dnešního čtení nejspíš právě toto rouhání přesvědčilo i poslední pochybovače, že Ježíš je hoden smrti (verš 27:1). My křesťané dnes vidíme celkem jasně, že velekněží a starší z dnešního čtení dali přednost své představě nebeské vznešenosti, svému očekávání, které vycházelo z tradice, před prostotou skutečné tváře Boží. Taková chyba je velmi svůdná, zvlášť když někdo tu vznešenost vidí ve funkci, kterou zastává.

Jsme my, dnešní křesťané, vůči podobné chybě imunní? Dokážeme vidět opravdovou tvář Boží v lidech a ve světě a dát jí přednost před svojí naučenou představou nebeské vznešenosti? Někdy je celkem snadné uvidět vznešenost v lidech, kteří jsou k tomu vybraní: V papeži, biskupech, kněžích, hlavně když se oblečou k liturgii. Ale je také důležité, abychom měli na paměti prostotu nebe, prostotu Syna Božího. Pokoru, se kterou Ježíš šel na Golgotu. Pokud to dokážeme, budeme schopni vidět Boží tvář i v nejprostších lidech – a to odjakživa patřilo k základům křesťanství.

2020-03-29: To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží

Jan 11:1-45

V Janově desáté kapitole Ježíš pod hrozbou ukamenování odchází z Jeruzaléma za Jordán, asi 30 kilometrů daleko. Ve dnešním čtení jej tam zastihne zpráva o Lazarově nemoci a Ježíš musí učinit obtížné rozhodnutí, jestli se na předměstí Jeruzaléma vrátit. Lazarovo utrpení, které vede až k smrti, Ježíš vyhodnocuje stejně, jako vyhodnotil utrpení slepého muže ve čtení minulé neděle: Není to utrpení ke smrti a zlu, ale k slávě Boží. Stejně jako utrpení slepého muže, ani Lazarovo utrpení nemá žádného původce, jehož hřích bychom museli řešit. Cílem textu je popsat jednání Ježíšovo. A vidíme, že Ježíš přes nebezpečí života jde tam, kde je příležitost slávu Boží ukázat.

Utrpení, které není ke smrti, ale ke slávě Boží, je v křesťanství zásadním tématem od počátku. Řekl bych, že se o něm mluví za dvou situací: První situace nastává, když se sláva Boží projeví ne v hrdinství toho, kdo se obětuje, ale v odvaze toho, kdo mu pomáhá. S takovou slávou se v letošní postní době setkáváme už potřetí: Ukázali ji andělé, kteří donesli Ježíši na poušti chléb; ukázal ji Ježíš, když uzdravil slepého muže; a dnes ji vidíme opět u Ježíše, když se potají vrací do Betánie, aby zde zachránil Lazara. Jak jsem před časem psal, úlohu anděla Božího, který Boží slávu vynese na denní světlo, můžeme někdy splnit i my.

O druhé situaci se v církvi dnes asi mluví více: Když člověk nese své utrpení s důstojností syna Božího, tak jako Ježíš na křížové cestě. Modlitba křížové cesty by nás neměla jenom naplňovat sladkou hořkostí nad utrpením, kterým Ježíš prošel. Měla by nás také připravit na to, že ani nám se nevyhne setkání se zlem a utrpením a že jeho oficiální důvod vůbec nemusí být hlásání lásky Boží. Přesto je naším úkolem, abychom toto utrpení nesli s vědomím, že každé zlo nám Bůh kdysi dal jako pískoviště.

V bolesti někdy můžeme svědčit o důstojnosti dětí Božích, jindy o víře ve smysl Božího díla. A někdy, možná velmi často, je naše utrpení v něčem podobné nemoci, která Lazara přivedla k smrti: Sláva Boží se neprojeví v tom, co děláme my, trpící, ale v činech těch, kdo nám pomáhají a kdo nás doprovází.

2020-03-22: Kdo zhřešil, že se narodil slepý?

Jan 9:1-41

Nad hlavní myšlenku dnešního čtení, tedy nad tím, že farizeové na základě příliš důsledného chápání Písma vyhnali muže, kterému se právě dostalo mimořádné Boží milosti, jsem se zamýšlel před třemi lety. Dnes se zaměřím na začátek čtení.

Lidé někdy žijí v představě, že svět kolem nás je v principu dobrý a že každé zlo musí mít příčinu. Hned v počátcích tohoto blogu jsem nastínil, že moje chápání dobra a zla je jiné: Zlo je tam, kde nikdo nestvořil dobro. Myslím si, že Ježíšova reakce na dotaz učedníků tento můj pohled potvrzuje: Příčinu nepotřebuje zlo, ale dobro. Dobro pak jsou velké Boží skutky.

Dnes s představou, že příčinou slepoty musel být něčí hřích, přichází Ježíšovi učedníci. Je pravda, že některé nemoci skutečně jsou často spojené s tím, co si představíme pod slovem hřích. Konkrétně slepota od raného dětství často je důsledkem pohlavně přenosné nemoci kapavky a její souvislost s hříšným životem musela být už ve starověku velmi nápadná, nicméně přesná příčina gonokokové konjunktivitidy známa nebyla. Proto se učedníci ptají, jestli zhřešil on, nebo jeho rodiče. Ježíš přichází s myšlenkou, že konkrétní nemoc nemusí být důsledkem konkrétního hříchu. Ukazuje, že zlo může být příležitostí k vykonání dobrého skutku a ke zjevení slávy Boží.

Tato Ježíšova myšlenka by se měla stát tím, na co prvně pomyslíme, kdykoli se setkáme se zlem: Není zde příležitost pro vykonání nějakého dobra? Je to příležitost pro mne? Když dítě jde kolem pískoviště, ani na okamžik nezapochybuje, že na tomhle místě může tvořit. Stejně my dospělí máme přistupovat ke zlu, které je kolem nás: Vybrat si hromádku písku, na kterou ještě nikdo nezaklekl, a tvořit to, co máme v srdci. Tu věc dnes ve velkém stylu udělal Ježíš. V malém to můžeme dělat i my.

Jsem trochu skeptický k myšlence, že to jsou naše hříchy, co Ježíše přibíjí na kříž. Ano, je to významný básnický popis toho, jak naše hříchy narušují Boží dílo. Ale spíš bychom měli myslet na to, jaké příležitosti nám skýtá zlo ve světě kolem nás, i v nás. Nedávno jsem v kostele mohl sledovat obřad přijímání katechumenů. Zaujala mě prosba, aby tito příchozí poznali svůj hřích. Automaticky jsem očekával, že bude následovat prosba, aby také poznali své hřivny – ale ta věta chyběla. I liturgické texty někdy jsou poněkud vychýleny na stranu boje proti hříchu a účast na Božím díle se v nich pak stává popelkou, jak jsem to zmínil i v článku o Otčenáši. Ve dnešním čtení vidíme, že Ježíšovým učedníkům ta věc hrozila už od počátku. Tím spíš si na ni máme dát pozor.

2020-03-15: Pole jsou bílá ke žním

Jan 4:5-42

První část dnešního čtení, která se zabývá rozdělením mezi Židy a Samařany, jsem probral před třemi roky. Smutnou zkušenost s rozdělením kvůli víře máme v katolické církvi i dnes, a proto přijde vhod druhá část dnešního čtení, která popisuje důvod naší naděje: I při největším rozdělení lidé touží slyšet o skutečné víře Boží a jsou schopni poznat Mesiáše. V době, kdy se členové vyvoleného národa (obdoby dnešní církve) zaobírají rozpory mezi sebou, Ježíš vidí pole připravená ke žni, mluví o radosti pro toho, kdo žne, i pro toho, kdo rozsévá. Pevně věřím, že totéž vidí i v dnešní době.

Smutek toho, kdo rozsévá, a radost toho, kdo sklízí, to byly věci v židovské kultuře příslovečné, žil jimi tehdejší folklór. Ježíšova slova o tom, že rozsévač se může radovat s tím, kdo sklízí, by se dala zařadit mezi dvojice výroků slyšeli jste, že bylo řečeno… ale já vám říkám…, které jsme četli před pár týdny. Podstatou radosti rozsévače, který musí obětovat něco ze svých zásob, aby měl naději na příští úrodu, tentokrát není nějaká zvláštní jistota, že sklidí více, než kolik zasel. Podstata je už v tom, jak Ježíš říká, že mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal. Je-li vůlí Boží, aby se pole obdělávala, je radost sklízet i sít. Oběť i zisk pak jsou ke větší slávě Boží. Totéž platí pro oběť dnešního rozsévače a pro zisk dnešního – nebo možná budoucího – žence. Platí to pro všechny dělníky na vinici Boží: Plní-li opravdu Pánovu vůli, je pro ně úspěchem oběť i zisk.

2020-03-08: Jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi

Matouš 17:1-9

Před třemi týdny, a také před dvěma týdny, jsem se zamýšlel nad tím, jak Ježíš učil a jednal zdánlivě proti zákonu Mojžíšovu. Ve dnešním čtení se Ježíš s Mojžíšem a Eliášem oficiálně setkává a pro nás z toho plyne dvojí poučení: Jedno, že Ježíš není Eliáš, jak si tehdy někteří lidé mysleli – aspoň podle toho, co čteme v Matoušově předchozí (šestnácté) kapitole. A druhé, že Mojžíš a Eliáš jsou s Ježíšem zajedno. Ježíš nepřišel zákon zrušit a dnes je to stvrzeno těmi, kdo k tomu mají nejvíc co říci. To, jak Ježíš zákon vykládá, je výklad oficiální. Možná jste sledovali, jak nedávno Tomáš Petráček napsal na základě knihy historika Marka Šmída článek o tom, že církvi u nás hrozí podobně chybná identifikace hrozeb, jako se to stalo ve Vatikánu s fašismem v době pontifikátu papeže Pia XI. Kardinál Dominik Duka na svém blogu protestoval a napsal, že pan Petráček text pana Šmída ohýbá. Když se ale v diskuzi pod dalším polemickým článkem objevilo potvrzení pana Šmída, že pan Petráček jeho text neohýbá, spor v podstatě skončil – podobnost mezi dnešní situací v zemích visegrádské čtyřky a složitou dobou Pia XI. v pojetí Marka Šmída byla potvrzena člověkem nejpovolanějším. Stejně ve dnešním čtení Mojžíš a Eliáš potvrzují, že Ježíšovo pojetí Zákona Božího je správné.

Vyhrocení sporu o Ježíšovo pojetí zákona Božího nás může čekat velmi brzy. Situace v Sýrii hrozí tím, že se na pohyb do Evropy vydá další mohutná vlna uprchlíků. Jak na to zareagují země visegrádské čtyřky? Budou se tentokrát chtít účastnit pomoci uprchlíkům, nebo to vezmou jako vítanou záminku pro další rozkol v EU? Důvodů uprchlíky odmítnout je dnes víc než při předchozí vlně – dnes máme krizi s wuhanským virem a k tomu spor kolem střetu zájmů českého premiéra v souvislosti s evropskými dotacemi. Jak se k tomu postaví naše česká církev? Zastane se lidí „na cestě“ (Mat. 25:38)? V těžké době je šance mnoho ztratit i mnoho získat. Ztratit či získat poklady v nebi. Myslím si, že za těch skoro šest let, kdy tento blog píšu, jsem ještě nevyzýval k modlitbě za naši církev. Dnes o ni velmi prosím.

2020-03-01: Přistoupili andělé a sloužili mu

Matouš 4:1-11

Myslím si, že hlavní myšlenky dnešního čtení jsem vysvětlil před třemi roky a především v někdejším komentáři ke svatému Lukáši, kde ovšem jsou pokušení Kristova podána v trochu jiném pořadí. Proto mohu dnes výklad trochu odlehčit.

Jen málokdo si dnes anděla představí jinak než nevinně vyhlížejícího mladíka, dítě, případně vlídnou dívku, s křídly na zádech. Vidíme člověka s křídly a víme, že je to anděl. Takový je náš symbol anděla; ale z Bible samotné není zřejmé, čím by se anděl měl vyznačovat – snad jenom tím, že kolem něj září sláva Boží. Původ slova anděl je kurýr nebo posel. Je to někdo, koho poslal Bůh.

Když Ježíš na poušti vyhladověl, byli to andělé, kdo mu přinesli jídlo. Moc by mě zajímalo, jak vypadali. Byly to okřídlené dívky v bílých róbách, nebo nahatí andílci z doby baroka? Myslet tuhle představu vážně by nejspíš bylo rouhání. Je skoro jisté, že andělé, kteří Ježíšovi přinesli chléb, vypadali podobně jako tehdejší poutníci nebo vesničané. Dnes by na sobě měli rifle a tričko a na paži možná kérku. Je to jenom chléb podaný hladovému, co ve dnešním čtení identifikuje posly Boží. Když přijdou, zazáří kolem nich sláva Boží.

Občas jsou chvíle, kdy se takovými anděly můžeme stávat i my. Nemusíme (a nemáme) se kvůli tomu svlékat jako v baroku a mávat rozkošnými křidélky. Tričko a kérka stačí.

2020-02-23: Buďte dokonalí jako váš nebeský Otec

Matouš 5:38-48

Dnešní text je pokračováním čtení z minulé neděle. To začalo tím, že Ježíš nechce Boží zákon zrušit, ale naplnit. Pak byly vyjmenovávány různé hříchy a u každého z nich Ježíš stanovil požadavek přísnější než to, co je řečeno v zákoně. Člověk si mimoděk představí pampelišku s chmýřím: Přikázání zákona jsou jako chloupky na konci bílého vlákna, které říkají ‚dál ne!‘. Postoupit za konec vlákna je hřích. Bylo by ale chybou si myslet, že Ježíš dnes stanoví těsnější hranice než zákon, že sestříhal chmýří nakrátko a uvěznil nás tak, že se sotva můžeme hýbat. Velký počet Ježíšových příkladů starozákonních hříchů a nových „přikázání“ nám mají ukázat směr, ve kterém máme hledat své obrácení. Chovat se jako pomyslný farizeus a zastavit se vždy těsně před hříchem nevede k pravdivému životu. Potřebujeme přijmout za své to jedno místo ve středu pampelišky, ve kterém se všechna bílá vlákna sbíhají. V tomto místě máme najít své obrácení a novou cestu, která vůbec nevede podél chmýří. V ideálním případě nám pak v naší svobodě bude úplně jedno, jestli chmýří je dlouhé nebo sestříhané. Je to, jako by cesta křesťana vedla brkem.

Pokyn buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec je myšlen vážně. Jeho řešením ale není pěstovat v sobě poslušnost nebo perfekcionismus, jak by si při povrchním čtení člověk pomyslel. Řešením je hledat styl a cestu Boží, ne se snažit o striktní dodržování textu Písma. Vybavuje se mi historka ze života svatého Františka, kdy jeden z mladíků, kteří jej obdivovali, chtěl dělat všechno jako on. Šel tedy s ním do kostela a dělal všechno stejně – kdykoli si František klekl, on si také klekl, kdykoli sepjal ruce, také sepjal ruce, když si František odplivl, mladík si odplivl také [tehdy to, doufejme, nebyl takový prohřešek jako dnes]. Ale pak se ukázalo, že tudy k Františkově svatosti cesta nevede. To je moment, kdy začneme chápat dnešní čtení. Jak jsem zmiňoval minule, u svatého Marka na tomto místě vyprávění čteme o tom, jak Ježíš porušoval sobotní klid. Jinde čteme, jak učedníci v sobotu drolili zrní z klasů nebo si nemyli ruce před jídlem. Ve světle toho je třeba chápat novou dokonalost a naplnění zákona.

2020-02-16: Nepomine ani jediná čárka ze Zákona

Matouš 5:17-37

U svatého Marka bychom našli hned na začátku evangelia (kapitola 3) příběh o tom, jak Ježíš uzdravuje v sobotu a tak narušuje tradiční zbožnost. Svatý Matouš zřejmě píše pro podezřívavé židovské čtenáře a proto ten příběh najdeme až v kapitole dvanácté. Dneska, na začátku evangelia, čteme o tom, že Ježíš nepřišel Zákon zrušit. To není banální. Podezření, že člověk s dospělou vírou chce zrušit víru otců, je stejně staré jako křesťanství. Pocítila jej svatá Terezie z Avily a vidíme jej i dnes. Lidé vždy měli sklon pod pojmem zákon Boží vidět školometské třídění: Takhle ano a takhle ne. Mnohdy až v dospělosti si člověk uvědomí, že tradiční příkazy nesmíme brát striktně a jediným skutečným zákonem Božím je láska. Láska poučená a zkušená, jakou si – možná – ze světa přinesl marnotratný syn.

Ježíš dnes mluví o tom, že naše spravedlnost má být dokonalejší než spravedlnost zákoníků a farizeů. Vůbec si nemyslím, že chtěl, abychom předpisy Zákona zachovávali přesněji než oni (jak se to tehdy nejspíš rozumělo). Chtěl, abychom se na tyto zákony dívali lepší optikou. Máme se na ně dívat takovým pohledem, z něhož je jejich jho měkké a břemeno lehké. Bůh nám dal svůj zákon do srdce a my toho máme využít.

A když Ježíš přikazuje nepřísahejte, vůbec tím nemyslí, že bychom své bližní měli nechávat v nejistotě, jestli své závazky splníme. Ideální služebník Boží svůj život žije pravdivě a jeho bližní si toho nemohou nevšimnout. Pak slova ano a ne postačí a přísahy není třeba. Nemyslím, že Ježíš měl na mysli přísahu směrem k cizinci, který nás nezná. Myslel tím Ducha holubice, jak jsme jej viděli ve třetí kapitole.

2020-02-09: Svítí všem v domě

Matouš 5:13-16

První část dnešního čtení, tu se solí, jsem vysvětlil před třemi lety. Jde o upozornění, že smysl svého života (včetně našeho povolání k víře) nemáme brát na lehkou váhu – jeho zanedbání je nenahraditelné.

Podobné téma rozvíjí druhá část textu: Když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu. Je to v podstatě totéž, co píše evangelista Jan ve třetí kapitole: Vidíme-li království Boží, nemáme o něm mlčet. Spása není v poslušnosti k autoritě, kterou (u sv. Jana) Ježíšovi doporučoval Nikodém, není ani ve vzorném chování podle přání establishmentu. Je v našem vlastním světle. Druhá část dnešního čtení je tedy – mimo jiné – výzvou k odvaze hlásat tu víru, kterou máme v srdci.

Ježíšova výzva ke svícení neznamená, že máme mluvit o Bohu vždy a za každou cenu. Poznámka o městě, které leží na hoře, znamená, že Ježíšův úkol spíše zní, nebát se toho, když naše srdce Boží slávou přetéká, když sláva Boží je vidět v našich činech. U mnoha lidí víra momentálně není městem na hoře a není jejich úkolem ji hlásat ze všech sil. Z evangelia víme, že i Ježíšovi učedníci hlásali království Boží spíš tehdy, když je on vyslal, nebo pak na konci Písma, když dostali Ducha jazyků. Myslívám na to každé pondělí odpoledne cestou z práce, když u olomouckého nádraží slyším zpěv a volání mladých křesťanů o tom, jak nás Ježíš má rád. Chci věřit, že jejich srdce přetéká a někdy (jen někdy) ten pocit skutečně mám. Také jde o to, aby nás takhle viděli druzí.