V posledních dnech se katolická církev chvěje očekáváním, co přinese všeobecná synoda, kterou vyhlásil papež František. Součástí této synody mají být, mimo jiné, jakési debatní kroužky na úrovni farností a jiných církevních společenství (od října 2021 do dubna 2022) a celý proces vyvrcholí setkáním biskupů v Římě v říjnu 2023. Čtu si Přípravný dokument. Dokument synodu dává do souvislosti se společným putováním Božího lidu. Zásadní otázkou, kterou nastoluje v odstavci 2, je, jak může společné putování Božího lidu pomoci k hlavnímu úkolu, který nám Ježíš dal, a sice k hlásání evangelia. K tématům, která tento dokument otevírá, nemohu nemít pár poznámek. Seřadil jsem je podle kapitol dokumentu.
Povolání ke společné cestě
V první kapitole dokumentu mě především zaujal odstavec 8. Ano, je pravda, že řada křesťanů podlehlo duchu světa a sami přispívají k rozdělení společnosti a dokonce církve. Jak v takové situaci prohlubovat společné putování? Jak se postavit k situaci, kdy jedna skupina členů církve je přesvědčena o nutnosti zásadních změn v její praxi, zatímco druhá je přesvědčena o tom, že změny mohou být jen k horšímu?
Na svém blogu jsem o tomto problému psal už několikrát. Není pochyb o tom, že každý z nás má v životě jiné poslání a jinou cestu. Určitá různost mezi lidmi je mimo jakoukoli pochybnost Bohem zamýšlená, chtěná. V tomto smyslu musím především zmínit svůj starší komentář k nedělnímu čtení, ve kterém píšu o jednotě Ježíšových učedníků. Myslím si, že jednota neznamená stejnost, ale vzájemné uznání, přijetí. Čím více se budeme snažit udělat církev homogenní, tím méně lidí s ní bude chtít putovat, a to se může stát velkou překážkou hlásání evangelia. Na druhou stranu existují lidé (v moderní i tradiční větvi církve), kteří společenství církve rozkládají a společné putování ztrpčují. I tato věc činí hlásání evangelia obtížnějším. V zásadním proslovu učedníkům před svojí smrtí Ježíš v Janově evangeliu říká, že není naším úkolem odřezávat ratolesti od jeho kmene, že to je věcí Otce. Nicméně také platí, že pokud náš bratr hřeší a nedbá napomínání, máme jej vyvrhnout a bude pro nás jako pohan. Rovnováha mezi těmito dvěma přístupy bude – jak chápu přípravný dokument – tam, kde hlásání evangelia bude nejsnazší. Z tohoto pohledu je pak potřeba řešit každý jednotlivý případ.
Církev ustavená jako synodální
Ze druhé kapitoly jsem si vybral odstavec 14. Tento odstavec odmítá, že by v církvi měla zavládnout demokracie. Jsou to biskupové, kdo je povolán rozlišovat, co Duch církvi říká, ovšem po vyslechnutí Božího lidu. Odstavec končí citátem z listu Thesalonickým: Všechno zkoušejte, dobrého se držte. Tento model mi připadá dobrý. Předpokládá ovšem to, aby se v církvi mluvilo o všech tématech, o všech problémech a jejich možnostech řešení. V tom dneska často je problém: U mnoha lidí v církvi funguje autocenzura, která některá témata (například církevní učení o sexualitě) z debaty v podstatě vyřazuje. Přinejmenším je vyřazuje z debaty mezi biskupy a Božím lidem, zůstává pouze monolog. Nevím, jestli tento problém autocenzury lze vyřešit během šesti měsíců synodních kroužků. V některých oblastech je stále obtížné nechat Ducha, aby vanul, kam chce.
Naslouchání Písmu
Ve třetí kapitole mne nejvíc zaujal odstavec 22. Dokument zde zdůrazňuje otevřenost církve vůči všem kulturám na základě 10. a 11. kapitoly Skutků. Ta věc je akutní i v naší době. I uvnitř české církve získává na síle až příliš těsné přimknutí se k vlastnímu národu, přilnutí tak těsné, že odmítá – například – přijímat uprchlíky z válkou, špatnou vládou a chudobou sužovaných částí světa. Na mnoha místech vidíme snahu zdůrazňovat to, v čem se ostatní od nás liší, snad s podtextem představy, že my jsme lepší, my máme právo je odmítnout. Bůh nikomu nestraní, říká svatý Pavel. Ale nejde jen o uprchlíky. Máme také přijímat jeden druhého navzájem, bez ohledu na modernismus nebo tradicionalismus. Má to být nebeský Otec, kdo Kristův keř prořezává, nikoli my.
Synodalita v akci
Vrcholem poslední, čtvrté kapitoly je deset bodů, na které se má v rámci synody naše sdílení zaměřit. Těch deset bodů už najdeme na stránkách České biskupské konference.
1. Naši společníci na cestě
V tomto bodě nelze nezmínit ty lidi na pokraji církve, jimž dnes odpíráme polibek Kristův, přijímání Eucharistie. Například rozvedené a znovusezdané. Papež už na více místech psal, že svaté přijímání není odměnou pro vzorné, ale posilou na cestě. Myslím si, že církev se v blízké době nevyhne tomu, aby svá pravidla přehodnotila. Své řešení problému znovusezdaných jsem už navrhl. Nemyslím si, že máme bránit Kristu, aby je také políbil.
2. Naslouchání
Ve starší generaci se slovo naslouchat někdy nesprávně chápe. Naslouchat není jen vyslechnout. Naslouchat také znamená přihlédnout k tomu, co nám ten druhý řekl, až budeme činit své rozhodnutí. Církev se sama často staví do role obhájce konzervatizmu, ale jeden podstatný rys konzervativního myšlení zanedbává: Neregulovat předpisy to, co jimi není nutno regulovat. To má dopad i na problém prvního tématu. Myslím si, že některá omezení by mohla být na základě vyslechnutí Božího lidu zrušena. Pokud lid vyslyšen nebude, mělo by to být dobře zdůvodněno. Jinak se nejedná o naslouchání synodní.
3. Ujmout se slova
Tento odstavec nejspíš byl zařazen proto, aby se Boží lid nebál mluvit, aby na chvíli vypnul svou autocenzuru. V hierarchickém systému ale vždy bude problém také s tím, že na různá setkání, kde se diskutuje, budou vysíláni ti, kdo podle šéfa mluví „rozumně“: Moderní biskup vybere modernistu, tradiční biskup tradicionalistu (těch nejspíš bude víc). Bůh nikomu nestraní, ale pro lidi je to těžké. To je věc, které by si měli být vědomi lidé, kteří budou na různých úrovních shromažďovat to, co říká Boží lid. Měli by dávat pozor na to, aby neodfiltrovali věci, které jsou jim samým nepohodlné. Církevní hierarchie potřebuje vědět, na čem je, aby se mohla správně rozhodnout.
4. Slavit
Už delší dobu myslím na to, že církev příliš velké procento společného života věnuje slavení. Biskup navštíví farnost, slaví mši svatou, a pak už je čas jen prohodit pár slov s knězem a ujíždět dál.
Také farníci sedí v kostele všichni stejným směrem a sledují zbožně mši svatou. Někdy se pak rozprchnou a nesdílí spolu svůj život. Nepřipadá mi zřejmé, jestli do takového společenství vůbec Eucharistie patří. O podobném problému jsem psal už dřív.
5. Spoluzodpovědnost za misijní poslání
Pátý úkol je mimořádně obtížný. Jako introvert nevidím moc možností, jak Boží slovo šířit, snad jenom pokusem psát tento blog.
6. Dialog v církvi a ve společnosti
Vynikající příležitostí k dialogu v naší farnosti byly například kurzy Alfa. Připadá mi, že situace v naší dnešní farnosti je celkově poměrně dobrá. Ve farnosti, ve které jsem žil v dětství, byla situace méně uspokojivá – v době mého dětství to mohlo být i dobou komunizmu, ale obávám se, že i dnes tam dialog trochu vázne.
7. S jinými křesťanskými denominacemi
Když jsme se na vysokoškolských kolejích za komunizmu snažili pěstovat tajné společenství, byla spolupráce mezi různými denominacemi skvělá. Hodně mě překvapilo, když mi známý vyprávěl o situaci v jejich rodině v Západním Německu, kde pro příbuzné byl sňatek s „jinověrcem“ nepřekonatelný problém. Bohatství dobrých vztahů s ostatními křesťanskými církvemi byla věc, kterou jsme (jako národ) po pádu komunizmu mohli přispět celé církvi. Nevím, proč se na přelomu století ten poklad do velké míry prohospodařil. Byla to velká chyba. Zase se vytahují vzájemná příkoří z minulosti. Ale myslím si, že mladá generace má pro ekumenu už lepší cit.
8. Autorita a participace
Obrovský problém s autoritou v církvi dnes vychází z toho, o čem jsem psal ve druhém bodě: Církevní předpisy regulují věci, které by regulovat neměly. Někdy proto, že jsou zastaralé. Reforma církve nemůže proběhnout bez reformy církevních předpisů. Konzervativní omezování regulací – to je to, co dnes církev potřebuje. Potřebuje více konzervativního myšlení.
9. Rozlišování a rozhodování
V tomto bodě je odpověď jednoduchá: Rozhodování v naší církvi potřebuje především transparentnost a otevřenost k Božímu lidu. Odpovědní činitelé by měli svá rozhodnutí zveřejňovat se zdůvodněním. Pak může synodalita vzkvétat. Vzpomeňme na Mojžíšova hada na poušti.
10. Formovat se v duchu synodality
Spiritualita společné cesty sice může formovat osobnost lidí na vedoucích pozicích v církvi, ale v dnešní době je smutné, že těmto lidem často chybí manažerská školení pro práci s lidmi a vedení týmu, která jsou u vedoucích pracovníků běžná v okolním světě. V této oblasti panuje hřích přílišného spoléhání se na milost Boží.
