A – 5. neděle v mezidobí (5.2.2023)

Matouš 5:13-16

Vraťme se k blahoslavenstvím z počátku Matoušovy páté kapitoly (čtení minulé neděle) a všimněme si toho, že blahoslavenými jsou tady nazýváni lidé, ktetří v obecné společnosti jsou nějakým způsobem politováníhodní: Člověk tichý bývá ukřičen, člověk milosrdný se sám vzdává prestiže ve prospěch druhých, člověk plačící je ten, kdo prohrál. Ale Ježíš říká, že i tyto vlastnosti, zdánlivě ubohé, jsme mohli dostat od Boha jako součást svého povolání. Mohou se nám stát zdrojem radosti, blahoslavenství, když své celé povolání budeme naplňovat.

Ježíšův dnešní výklad o povolání začíná odkazem na neživé věci: Posláním soli je být slaná, posláním světla je, aby bylo vidět. Poslání, které ty věci dostaly, žádná jiná věc nemá. Jsou jedinečné, nemáme, čím je nahradit. A stejně i my jsme jedineční a měli bychom hledat, čím ve svém životě můžeme chválit Boha: Ne tím, že budeme hrát něco jiného než jsme – spíše tím, že to, čím jsme, přijmeme s nadějí na blahoslavenství. Scott Peck ve své knize V jiném rytmu popisuje, jak jim na vojenské základně Okinawa člověk s těžkou obrnou pomohl vybudovat výborné společenství. Ne každý z nás má obrnu, ale každý má pár věcí, které by radši neviděl. Přesto jsme voláni ke štěstí a k oslavě Boha.

Podobné téma rozvíjí druhá část textu: Když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu. Je to skoro totéž, co píše evangelista Jan ve třetí kapitole: Vidíme-li království Boží, nemáme o něm mlčet. Spása není v poslušnosti k autoritě, kterou (u sv. Jana) Ježíšovi doporučoval Nikodém, není ve vzorném chování podle přání establishmentu. Je v našem vlastním světle. Druhá část dnešního čtení je tedy – mimo jiné – výzvou k odvaze hlásat tu víru, kterou my sami máme v srdci.

Ježíšova výzva ke svícení neznamená, že máme mluvit o Bohu vždy a za každou cenu. Poznámka o městě, které leží na hoře, znamená, že Ježíšův úkol spíše zní, nebát se toho, když naše srdce Boží slávou přetéká, když sláva Boží je vidět v našich činech. U mnoha lidí víra momentálně není městem na hoře a není jejich úkolem ji hlásat ze všech sil. Z evangelia víme, že i Ježíšovi učedníci hlásali království Boží spíš tehdy, když je on vyslal, nebo pak na konci Písma, když dostali Ducha jazyků. Myslívám na to každé pondělí odpoledne cestou z práce, když u olomouckého nádraží slyším zpěv a volání mladých křesťanů o tom, jak nás Ježíš má rád. Chci věřit, že jejich srdce přetéká a někdy (jen někdy) ten pocit skutečně mám. Také jde o to, aby nás takhle viděli druzí.

A – 4. neděle v mezidobí (29.1.2023)

Matouš 5:1-12

První čtyři kapitoly Matoušova evangelia nás uváděly do „děje“, popisovaly situaci kolem Ježíšova narození a začátku jeho působení. Kázání na hoře, které začíná dnešními blahoslavenstvími, nám má v kostce dát představu o tom, co Ježíš učil. Hned na začátku je šok: Co je na tom blaženého být chudý v duchovních věcech, plakat, zápasit o svou počestnost (či spravedlnost), být pomlouváni a pronásledováni? Na mysl se vkrádá to, jak svatý František vysvětloval bratru Lvovi, v čem je dokonalá radost: Řeknu ti, v čem je dokonalá radost. Dnes je zima, sněží a fouká vítr. Představ si, že bychom promrzlí přišli domů a zaklepali bychom na dveře našeho kláštera. Otec představený by se nás za dveřmi zeptal: “Kdo je?” A my bychom odpověděli: “František a Lev, dva bratři z tohoto kláštera.” Otec představený by nám odporoval: “Nevěřím vám, jste zloději, kteří nás přišli okrást.” Ale my bychom ho přesvědčovali, že nejsme zloději, ale bratři. Ale otec by nám nevěřil, dveře by nám neotevřel a nechal by nás mrznout za dveřmi kláštera. Bratře Lve, dokonalá radost bude spočívat v tom, když dokážeme přijmout tuto situaci. Já dodávám, když dokážeme přijmout tuto situaci a neztratíme trpělivost, lásku a radost v srdci.

Podobně se mi vybavuje příhoda z konce páté kapitoly Skutků: Zavolali apoštoly, poručili je zbičovat, zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšovu a pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostnou myslí, že se jim dostalo té cti, aby nesli potupu pro jeho jméno.

Pravá radost s sebou totiž nese vědomí, že vstupovat do střetu se zlem a na místě toho zla konat dobré věci dává smysl našemu životu a naší víře. Přibližuje nás to Kristu, který se vydal až na kříž. Různé přívlastky, které Ježíš blahoslaveným dává, nám ukazují směr a příklady toho, jaká dobra můžeme v místě zla konat. Evangelista Matouš dává tato blahoslavenství hned na začátek přehledu Ježíšova učení. Je to předznamenání zbytku evangelia.

A – 3. neděle v mezidobí (22.1.2023)

Matouš 4:12-23

Zvykli jsme si Ježíšovu očividnou prohru – ukřižování – nazývat jeho vítězstvím, ale o další věci, která živila předsudky proti němu, se mluví málo: Ježíš pocházel z Galileje. V Galileji se židovská kultura setkávala s helénskou. Čteme, že podle svatých písem to byla Galilea pohanská. V Janově evangeliu (1:46) Ježíšův původ z Nazareta vedl Natanaela ke slovům: Co odtamtud může vzejít dobrého. Evangelista Matouš chce čtenáře ujistit, že Ježíšovo učení není v rozporu se starozákonní tradicí; proto vynakládá velké úsilí na to, aby Ježíšův mandát k hlásání víry z pohledu této tradice obhájil: Ježíšův rodokmen, důraz na narození v Betlémě, opakovaně zdůrazňovaná motivace Starým zákonem. Spojení Ježíš Nazaretský totiž v tradičních kruzích působilo jako hendikep. Těm, kdo si zakládali na svém pravověří, bylo trapné jej přijmout. Něco jako když dnes řeknete amatérský teolog: Kdo by chtěl svou spásu založit na něčem amatérském? A co teprv na někom z Galileje pohanské?

Ježíš ovšem nehlásal novou víru proto, že by nechápal tu tradiční. Vyrůstal v rodině, která tradice ctila. Jako dvanáctiletý diskutoval s teology v chrámě. Proslavil se tím, jak vykládal Písmo v synagogách, a to nemluvím o zázracích, které v každém náboženství jsou projevem blízkosti Boha. Jestliže byl tradicionalisty odmítán, nebylo to kvůli jeho učení a skutkům, ale kvůli tomu, že v zachovávání tradic nezacházel do extrému, který byl mezi tzv. spravedlivými normou. A také kvůli tomu, že byl z Galileje pohanské. Ta věc se bohužel stává i dnes: Mnohdy lidi nesoudíme podle jejich slov a činů, ale podle našich vlastních schémat a předsudků. I dnes jsme tak trochu připraveni ukřižovat Krista. To nám samozřejmě brání v hledání pravdy, cesty a života. Proto také nevraživost mezi různými denominacemi křesťanů nebo mezi modernisty a tradicionalisty tak těžce poškozuje Kristovu církev.

Čteme o tom, jak Ježíš povolával své učedníky. Když listuji Novým zákonem, vidím, že mezi učedníky byla veliká různost: Petr mi připadá jako prakticky založený, šikovný chlap, který vždycky chce přiložit ruku k dílu. Jakub byl patrně tradicionalistického založení a Jan byl mystik, miláček Páně. Ježíš je všechny povolává v jejich různosti a neptá se, ke kterým bodům věrouky se kloní – co si myslí o Sola Fide, o trvalosti transsubstanciace nebo o jeho lidství a božství.

Zdá se vám, že člověk nemůže být dobrým křesťanem, pokud nemá jasno v základní nauce? A považujete za základ nauky teoretické dedukce, které nás mnohdy rozdělují? Pak je jednota křesťanů kdesi v dálce – i když toho, co nás spojuje, je mnoho. List osiky se chvěje na tenké stopce a nemusí být celou plochou přirostlý ke kmenu, abychom věděli, že s těmi ostatními tvoří jeden strom. A křesťany různých denominací spojuje mnoho solidních věcí. Věřím, že před Bohem křesťané rozdělení nejsou. To lidé, kteří jen mlhavě vidí Krista, mezi sebe zaráží klíny rozdělení v obavě, aby jej neztratili z očí úplně. Nakonec se pak kvůli těm klínům, a kvůli trhlinám v zemi, které ty klíny působí, dívají jenom pod svoje nohy a přestanou vidět nebe. Přitom by stačilo málo: Přijmout různost nás lidí tak, jako ji přijímal Ježíš.

A – 2. neděle v mezidobí (15.1.2023)

Jan 1:29-34

Josef Ratzinger hned v první kapitole své knihy Ježíš Nazaretský rozvíjí myšlenku, že slova Jana Křtitele Beránek Boží se mohou odvozovat od hebrejského slova talia, které může znamenat jak beránek, tak také služebník nebo chlapec. Snad tedy Jan Křtitel řekl, že Ježíš je služebník Boží. Dnes bychom asi řekli muž Boží. Vezmeme-li si ovšem k ruce Izajášovu 53. kapitolu, zjistíme, že mezi služebníkem Božím a obětním beránkem nemusí být tak zásadní rozdíl, jak bychom si mohli myslet. Chceme-li sloužit Bohu, musíme i my počítat s obojí rolí. Ale to není strašení: Na konci citované Izajášovy kapitoly najdeme příslib velkého zisku, velké kořisti, velkého společenství.

Z Matoušova evangelia víme, že Jan Křtitel kázal očištění pro službu Bohu. V tom duchu křtil celé zástupy lidí a přitom mluvil o sekeře na kořeni stromu a o ohni neuhasitelném. A najednou přijde Ježíš, patrně jeho příbuzný, a s ním Duch – ne duch sekery a ohně, ale duch holubice. Přesto Jan ihned pochopí, že Ježíš je beránek Boží, kvůli němuž se tolik snažil. Je překvapen a dvakrát ve dnešním čtení říká ani já jsem ho neznal. Je překvapen a uchvácen radostí.

Překvapení Jana Křtitele ukazuje, že Bůh může přijít způsobem, který i nás překvapí. Vím z vlastní zkušenosti, že někdy Bůh skutečně přichází v podobě, kterou jsme nečekali. V takovém okamžiku je dobré mít na paměti, že podstatou víry není, abychom se drželi toho, co nás někdo v dětství naučil. Spíše to má být cesta. Má to být hledání pravdy. A jejím konečným cílem není umrtvení světu, ale život. Život ve službě Bohu, k níž nás očistil křest.

Janovo překvapení v žádném případě neznamená, že by to, co Jan předtím dělal, bylo pomýlené. Jan šel a plnil to, k čemu se cítil povolán. Ježíš od něho přijímá křest – a já věřím, že zároveň přijímá celý Janův život, život drsný a plný odříkání. Ostatně víme, že i Ježíš životem na poušti prošel. Postní období víry má smysl, i když konečným cílem půst být nemusí. To, že se Ježíš nechává od Jana pokřtít, i to, že o něm mluví v superlativech, nám ukazuje, že i ta cesta, po které Jan šel před viděním Ducha, má smysl v Kristových očích.

A – Svátek křtu Páně (8.1.2023)

Matouš 3:13-17

Na začátku Matoušovy třetí kapitoly (který jsme četli na druhou neděli adventní) Jan hlásá příchod Páně s velkou vervou: Nešetří takovými slovy jako hněv, oheň, sekera na kořeni stromu. Je mnoho lidí, kteří se od něj nechají pokřtít, protože vidí, že jeho slova v sobě mají určitou pravdu, kterou doposud postrádali. Možná proto, že je všechny zve k tomu, aby sloužili Bohu svým vlastním životem. Ale v okamžiku, kdy (ve dnešním čtení) přichází Ježíš, Jan najednou vidí Ducha Božího jinak: Sestupuje s nebe v podobě holubice. Ve starozákonním příběhu o Noemově arše to byla holubice, kdo hledal – a nakonec nalezl – naději a spočinutí po obtížné cestě. Ve dnešním čtení tuto podobu má Duch Boží. Proto Jana Křtitele vidím jako zastánce přísné, tradiční víry, zatímco Ježíše jako toho, kdo přináší víru mystickou, moderní. Líčení událostí kolem Ježíšova křtu ve všech evangeliích volá po tom, abychom tyto dva druhy víry nestavěli proti sobě, ale brali je jako celek. Úcta Ježíše k Janovi a Jana k Ježíšovi jsou obrazem toho, jak se máme dívat na oba póly víry i dnes, abychom splnili Boží vůli.

Zastánci tradiční víry vidí mnoho důvodů pro to, aby bojovali proti modernistům, a modernisté jim to s hořkostí odplácí. Připomíná mi to nedávný spor mezi tradičními a moderními ekology o požáry lesů v Austrálii (roky 2019 – 2020): Ti tradiční vinili modernisty z toho, že bránili řízenému vypalování lesů (prescribed burning), takže se v nich nahromadilo mnoho dřeva a bylo jen otázkou času, kdy se pravidelné letní požáry stanou katastrofálními – nahromaděné palivo jednou prostě shoří. Mladí zase vinili starší generaci z toho, že způsobila hromadění CO2 v ovzduší a v důsledku toho extrémy počasí, horko a sucho, a proto se požáry oproti minulosti tak zhoršily. Můžeme se postavit na jednu ze stran, vinit protivníky ze všech těch smrtí a škod, šít do nich argumenty, ale jen těžko někdo v dohledné době rozsoudí, co je pravda. Cesta k míru je jenom jedna: Uzavřít příměří a počkat, až budou pohřbeni mrtví. Do té doby i pravdivé argumenty bolí a v boji proti požáru nepomohou.

Stejné je to ve sporu o to, proč v zemích Západu klesá počet praktikujících křesťanů. Tradicionalisté viní modernisty z toho, že víru vyprázdnili a proto o ni lidé ztrácí zájem. Modernisté zase viní tradicionalisty, že místo evangelia zdůrazňují zákazy a dogmata, která dnes lidem nic neříkají. Není, kdo by tento spor rozsoudil. Ale oproti australským ekologům jsme ve výhodě: Máme evangelium a v něm dnešní čtení, takže se můžeme poučit o úctě mezi Janem a Ježíšem a stejnou úctu mít k sobě navzájem. Musíme přijmout fakt, že zde na zemi nemáme soudce, který by potvrdil pravdu jedněch z nás, a že zuřivý spor o pravdu nic nezlepší, šíření víry nepomůže. Zbývá jen vzájemná láska.

Slavnost Matky Boží Panny Marie (1.1.2023)

Lukáš 2:16-21

Od andělského zvěstování k narození Ježíše je to v Lukášově evangeliu jenom pár odstavců. V životě Panny Marie to ale bylo devět měsíců naplněných mnoha novými událostmi a její život v té době leckdy nemusel vypadat jako Bohem zvlášť požehnaný. Teď se dítě narodilo, Maria je unavená a život v provizoriu pokračuje. Nevím, nakolik se lze v takové situaci modlit a čerpat útěchu od Boha. Někdejší slova archanděla Gabriela se dnes Marii musí zdát nesmírně vzdálená. Možná si je jen sama vymyslela, žádný Boží syn není. Je tu jenom matka, nemluvně a adoptivní otec, jsou tu cizí lidé, kterým už v chlévě začínáme být na obtíž, venku je vítr a déšť.

Nevím, proč Bůh poslal pastýře od ovcí do Betléma. Jisté je, že tito pastýři jsou první lidé, kteří zvěstují vánoční evangelium: Narodil se nám Spasitel, Kristus Pán. Jsou to pastýři, kdo zvěstuje evangelium Panně Marii, a jejich zpráva rezonuje s tím, co Maria nosí ve svém srdci. Archanděl Gabriel se jí tedy nezdál, jeho poselství je potvrzeno zkušeností dalších dobrých lidí. Maria, Josef a pastýři jsou první církev Kristova. Z jejich vzájemného obdarování plyne i povinnost pro nás: Máme se navzájem ujišťovat o tom, že víra, naděje nebo láska není jen přelud; o tom, že povolání, které jsme od Boha dostali, nepřestává platit; o tom, že společně věříme v jednoho a téhož Boha. Je dobré slyšet od druhých slova, která rezonují s tím, co máme v srdci. Pak může Kristus růst mezi námi.

Veselé Vánoce

Slavnost narození Páně (25.12.2022)

Lukáš 2:1-14; Lukáš 2:15-20

Svatý Lukáš popisuje Ježíšovo narození s takovými podrobnostmi, že máme nutkání ptát se, jestli to opravdu takhle bylo. Ale pro mne, jako amatérského teologa, nejsou příliš zajímavé úvahy historiků o tom, jestli v okamžiku Ježíšova narození mohl být Kvirinius místodržícím v Sýrii, nebo jestli Josef skutečně šel do Betléma na sčítání lidu. Autor nám ve dnešním čtení sděluje zajímavé věci a my nesmíme jeho sdělení překrýt něčím, o čem se může a má psát jinde. A protože jsem se rozhodl psát o věcech, o kterých se málo mluví, přejdu k tomu, co je ve dnešním čtení podstatné: K radostnému zpěvu nebeských zástupů.

Veliká radost, která provází příchod Boha k lidem, je radostí pro všechen lid. V Písmu je tato radost připsána tomu okamžiku, ve kterém k lidem přichází Boží syn. Je ale potřeba vědět, že radost také bývá vstupenkou, kterou se prokazuje Bůh, když přichází do našeho srdce. Zásadním sdělením dnešního čtení je, že příchod Boží je spojen s radostí. Tu věc potřebuje vědět každý, kdo hledá pravého Boha, kdo nechce upadnout do léčky sektám a herezím různého druhu. A myslím si, že to je věc, která stála na začátku tradice vánoční radosti, tedy toho, že o slavnosti příchodu Ježíšova se lidé snaží při oslavě Ježíšova narození dávat a ukazovat radost druhým. Toto duchovní poselství předáváme svým dětem už tisíce let: Radost nelze od příchodu Božího oddělit. Psal jsem o tom v příběhu mého obrácení. Myslím, že i ten může být vhodným vánočním čtením.

A – 4. neděle adventní (18.12.2022)

Matouš 1:18-24

Onehdy za mého dětství chtěl pan farář zjistit, jestli děti znají šestero základních pravd víry a mohou tedy ke svatému přijímání. Zeptal se: Proč říkáme, že je Bůh spravedlivý? A děti odpověděly: Protože dobré odměňuje a zlé trestá.

Když uvažuji nad možnými překlady řeckého slova δίκαιος, „spravedlivý“, ve dnešním čtení, stále víc mi připadá vhodné slovo „počestný“. Svatopisec nám nejspíš říká, že Josef se počítal mezi počestné muže. Proto se mohl původně chtít Marie zbavit, aby svou počestnost nekompromitoval. Víme, že Josef s Marií ctili tradiční náboženské zvyklosti, třeba tradici pravidelných poutí do Jeruzaléma, ještě když Ježíšovi bylo dvanáct let. Byli počestnými členy své (tradiční) židovské obce. Jsou ale situace, kdy si Bůh žádá víc než počestnost. Josef byl svatý muž a rozpoznal slovo Boží, i když bylo v rozporu s jeho vychováním a s jeho ambicemi. Evangelista Lukáš píše, že v podobné situaci přijala slovo anděla i Maria. Oba manželé obětovali svoji pověst počestných lidí a chopili se péče o syna Božího a o sebe navzájem. Měli odvahu porušit dobré způsoby, a ta odvaha přinesla světu Krista. Psal jsem už dříve o tom, že také Jan Křtitel byl dítětem vzpoury proti vězení tradiční židovské víry (přinejmenším co se výběru jména týče). S Ježíšem je to také tak.

Myslím si, že taková odvaha, jakou projevili Josef a Maria, je ke svatosti zapotřebí. Pokud má církevní učení nějaký nedostatek, je to ten, že mezi dary Ducha Svatého není vyjmenovaná odvaha. Odvaha je nejen příznakem svatosti. Je také podmínkou blaženosti. Je možné, že v době, kdy se církevní nauka tvořila, byla odvaha samozřejmostí. Dnes už to tak jasné není. Odvaha oslovit druhého, odvaha pustit se na novou životní cestu, odvaha porušit tradiční přikázání: To jsou vlastnosti svatých lidí. Vzorem odvahy nám může být nejen Ježíš, ale i Josef, Maria nebo Zachariáš. Myslím tím odvahu ve zralém věku, která si je vědoma rizika, ale má také zkušenost s pomocí Boží a důvěřuje v ni. Možná je odvaha to, co tvoří společnou podstatu křesťanských ctností zvaných víra, naděje a láska. Ve dnešním čtení ji vidíme v přímém přenosu.

A – 3. neděle adventní (11.12.2022)

Matouš 11:2-11

Ve Starém zákoně, v knize Exodus, se dočteme o tom, jak Mojžíš nesl izraelskému lidu zákon Boží. Nesl jej nadvakrát: Poprvé planul hněvem, a nejen, že desky nedonesl, ale navíc v táboře svého lidu vyvolal hrůzu a strašné krveprolití (Exodus, kapitola 32). Podruhé jej nese s tváří zářící – a lidé sami snášejí k jeho nohám veliké bohatství k oslavě Boha (Exodus, kapitola 34). Na to jsem si vzpomněl, když se ve dnešním evangeliu Jan Křtitel zeptal Ježíše, jestli on je ten posel Boží – a Ježíš místo odpovědi vzkazuje: Chudým se hlásá radostná zvěst. Radost zde funguje jako podpis Boží. Není potřeba říkat více.

Čím víc je naše společnost rozdělená na tradicionalisty a modernisty, tím více cítím potřebu upozornit na to, jak o sobě navzájem mluví Jan Křtitel – asketa, tradicionalista a milovník liturgie, a Ježíš – člověk, který jí a pije a s přehledem narušuje obřadné mytí rukou i sobotní klid. Dnes čteme, že Ježíš o Janovi mluví v superlativech: Nikdo, kdo se narodil ze ženy, není větší než Jan. Minulý týden zase Jan říkal, že Ježíšovi není hoden ani donést opánky. Ti dva se navzájem vysoko cení a mluví o sobě s úctou. Jednota tradice a modernosti byla v prvotní církvi od počátku. Připadá mi pravděpodobné, že právě díky této jednotě se křesťanství mohlo rozšířit tak, že dnes je největším náboženstvím světa. Velmi potřebujeme, hlavně v naší zemi, znova nastolit tuto jednotu. Nechali jsme si přijít příliš blízko k tělu toho, kdo rozděluje, kdo rozpolcuje: Diabola. Nelze čekat, že se jedni nebo druzí obrátí a přikloní ke druhé straně. Musíme se naučit žít spolu v úctě a přátelství. Hledáme přece téhož Boha.

Některým Ježíšovým posluchačům mohlo přijít divné, že se Ježíš k Janu Křtiteli hlásí. Jak je možné, že jak Ježíš se svou radostí a láskou, tak Jan se svým ohněm a sekerou o sobě navzájem tak dobře mluví? V posledním odstavci dnešního čtení Ježíš tento rozdíl vysvětluje tím, do jaké služby byl Jan povolán: Co jste vyšli na poušť vidět? Posluchači mají vidět Božího muže Jana a Božího muže Ježíše a uvědomit si, že oba mluví o stejném Bohu. Každý z nich ovšem z jiného úhlu pohledu, z jiné perspektivy. Také my máme každý svoji perspektivu: Každý máme jiné bohatství a jiné nemoci, jiné obdarování a jiné nedostatky. Co jste přišli vidět na poušť? A co jste přišli vidět sem, ke mně? Co lidé přicházejí vidět k vám?

Povinnost rozlišit, co je zjevení Boží a co není, to je věc, kterou amatérský teolog těm „oficiálním“ nezávidí. Na jedné straně víme, že Bůh přichází stále novými cestami; na straně druhé je mnoho těch, kteří říkají já jsem to a my víme, že oni to nejsou. Je těžké rozhodnout každý jednotlivý případ. Ve dnešním čtení Ježíš uvádí důkazy, které mluví pro něj, ale v rámci logiky židovských tradicionalistů může se svým narušováním soboty nebo nemytím rukou přinejlepším remizovat. Pro mnohé zůstane kacířem, mnozí se nad ním pohorší. Jestliže chceme na něčem založit svoji věčnou spásu, potřebujeme jistotu větší, než jakou může dát rozum tradicionalistů. Potřebujeme poznat a uslyšet Kristův hlas, který se čas od času člověku ozývá v srdci. Psal jsem o tom už dříve: Potřebujeme, aby naše duše poznala hlas svého pastýře. A je povinností všech teologů, profesionálních i amatérských, aby v této věci byli užiteční. Je těžké představit si nějaké větší dobro, které by učení víry mohlo přinést.