2018-10-21: Těm, pro něž byla připravena

Marek 10:35-40

Zdálo by se, že dnešní úryvek je zamýšlen jako komický. Ježíš předtím mluvil o tom, jak mnoho musí vytrpět, a najednou přichází Jakub a Jan a chtějí mít v Ježíšově slávě protekční místa. Mohli by tušit, jak ta sláva bude vypadat,  měli by se jí spíše bát. Ale ostatní učedníci se nesmějí, žádost těch dvou vypadá reálně. Přece jen je zde mnoho zážitků s Ježíšovou velkou mocí, jeho království se zdá být na dosah a případné utrpení nejspíš bude jen jeho předehrou… Zebedeovi synové nejspíš byli z lepší rodiny. Přinejmenším víme, že při Ježíšově soudu Petr musel sedět venku, zatímco Janovi byly dveře otevřeny. Kdo jiný, než ti z lepší rodiny by měl dostat čestná místa, až boj bude vybojován? Má snad být nad nimi nějaký rybář?

Dnes víme, že původ a bohatství nejsou zárukou toho, že u Krista budeme prvními. Bohatý křesťan nesmí pohrdat křesťanem chudým. Ale také je stále více potřeba podotknout, že ani chudý či přírodní křesťan nesmí pohrdat bohatým, starý mladým a mladý starým. Ježíš nepřišel proto, aby světáctví bohatých nahradil světáctvím trempů, nebo aby nadřazenost starců nahradil pýchou mládí. Svatost znamená uznání všech. Nemyslím si, že být otrokem všech znamená vzdát se vlastního úsudku nebo vlastního dobra. Skutečná služba druhým od nás vyžaduje zdravé sebevědomí. Proto píšu o uznání všech.

V dnešní době asi nejvíc hrozí světáctví tam, kde proti sobě stojí tradicionalisté a modernisté. Jedni i druzí bývají přesvědčeni, že jejich víra je správnější. Takové smýšlení je ale krok chybným směrem. Církev potřebuje mír mezi tradicí a rozletem, ne jejich boj. Církev potřebuje, aby si tyto dvě větve navzájem sloužily. Sám Ježíš vyšel z dost tradičního prostředí. Známá věta , že Josef byl muž spravedlivý, kterou čteme na začátku Markova evangelia, znamená právě toto. Přitom při mnoha příležitostech podpořil moderní proud. Pokud si – ať už jako tradicionalisté, nebo jako modernisté – myslíme, že naše víra je pravější než víra těch druhých, dostáváme se do stejného nebezpečí, jakému ve dnešním čtení podléhají Jakub a Jan. Bůh je větší než tradice a větší než pokrok. Vzájemné uznání je více než vzájemný boj. Místa v Božím království jsou připravena těm, kdo si slouží navzájem.

Reklamy

2018-10-14: Stokrát víc v tomto čase

Marek 10:17-30

Vykladači dnešního čtení se často soustředí na jeho první část. To jsem udělal před třemi roky, takže dnes se mohu zabývat neméně zajímavou částí druhou.

Ježíšův slib, že naše velkorysost dojde odměny už v tomto čase (a ne jen na věčnosti), vypadá dost nepravděpodobně. Nedokážu teď říci, jestli se to naplnilo v mém životě, ale slyšel jsem už několik lidí, kteří z vlastní zkušenosti trvali na tom, že tento příslib je pravdivý. Jisté je, že když se dnes podíváme kolem sebe, je křesťanský Západ viditelně bohatší než zbytek světa. Možná i stokrát. A nevěřím tomu, že je to jen plod vykořisťování.

Na konci světové války Spojenci rozbombardovali Německo tak, že zbídačený národ už nebyl schopen vést válku. Když do rozbité země přišly miliony Němců, odsunutých z okolních států s (maximálně) třiceti kilogramy zavazadel na hlavu, nastala vleklá humanitární katastrofa. Ještě deset let po válce v Německu žilo čtvrt milionu lidí v provizorních táborech. Ve srovnání s tím u nás byly válečné škody minimální. Navíc lidem padl do klína majetek odsunutých Němců. Znamená to, že český národ se stal bohatým a německý chudým? Právě naopak: Německo je dnes bohatší než my.

V červenci 2012 Rusko a Čína už potřetí v OSN vetovaly rezoluci, která měla dát Sýrii naději na mír, a zanedlouho se do okolních států a posléze do Evropy začal valit proud uprchlíků. Německé církve vyzývaly vládu, aby uprchlíkům pomohla, což se zásluhou kancléřky Merkelové stalo. Jsou s tím spojeny značné náklady a další nemalé problémy, ale přesto je Angela Merkelová ještě teď druhým nejoblíbenějším politikem, hned po prezidentu Steinmeierovi. Člověk stojí s otevřenými ústy a ptá se, jak národ s touto mentalitou mohl tak zbohatnout? Odpověď můžeme nalézt ve dnešním čtení: Německo není bohaté navzdory tomu, že mnoho obětuje Kristu v jeho chudých. Bohatne právě proto.

Nemyslím si to, co někdy čteme ve výkladech závěru dnešního čtení, že Kristův příslib se týká až jeho druhého příchodu. Je myšlen tak, jak jej čteme – samozřejmě s určitou rezervou, jakou jsem si nechal i ve čtení předchozí neděle. Věřit Písmu se obecně vyplácí už víc než dva tisíce let.

2018-10-07: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj

Marek 10:2-16

Nemám rád, když se dnešní čtení používá jako klacek proti myšlenkám, které papež František vynesl na světlo v encyklice Amoris Laetitia. Proto chci poukázat na svůj komentář, který jsem k tomuto úryvku z evangelia napsal před třemi roky. Dnes budu volně pokračovat.

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. To říká Ježíš dvanáct veršů po příkazu svádí-li tě tvé oko, vyloupni je. Myslí tím, že nefunkční sňatek nelze rozloučit, ledaže by byl vadný od počátku? Přece Mojžíš dovolil dát rozlukový list a ženu propustit, a Ježíš jeho zákon nepřišel zrušit, ale naplnit… Rozpory, ke kterým dojdeme při posuzování jednotlivých vět, jsou způsobené tím, že se snažíme doslovně aplikovat jednotlivé věty v situaci, kde se to příliš nehodí. Větu o vyloupávání očí chápeme správně jen jako vykřičník. Dnešní čtení je třeba chápat stejně.

Mojžíš zavedl rozlukové listy pro tvrdost vašich srdcí a já si dovedu živě představit proč. Představuji si, že nějaký muž už ženu nechce a chce se jí zbavit. Není-li možnost ji propustit, může se uchýlit k tomu, že jí bude ztrpčovat život tak dlouho, až odejde sama – odejde jako žena nejen bez muže, ale i bez perspektivy. Ten muž (ale i žena) to nemusí dělat cíleně, někdy je to snad instinkt, ale výsledkem bývá bolest do krajnosti. Rozlukový lístek zapuzené ženě přece jen šanci dává: Jiný muž se jí může ujmout a přijmout ji jako vlastní. V naší církvi jsme rozlukové lístky zrušili, protože Ježíš je proti. Znamená to, že nejsou potřeba? Dneska už nikdo nemá tvrdé srdce? Víme, že to tak není. Alkohol, únava a zklamání někdy dokážou udělat násilníka i z věrného katolíka. Bojím se, že jsme se spíše vrátili do doby, kdy Mojžíš svůj kontroverzní zákon ještě nezavedl. Tvrdým srdcím jsme vydáni na milost a nemilost.

Když Ježíš mluví o velkém mravním dopadu rozluky manželství, je třeba to brát jako memento: Snažit se udělat všechno, aby ta hrůza nastat nemusela. Být si vědomi toho, že manžele spojil Bůh a my o ten vztah máme pečovat. Mnohdy je v problémech možná cesta zpět – a někdy možná není. Bez rozlukového lístku je stres takto raněných horší.

2018-09-30: Kdo není proti nám, je s námi

Marek 9:38-48

Ve dnešním čtení si učedníci myslí, že vlastní Ježíše: Když někdo jiný ve jménu Ježíšově dělá mocné skutky, rozzlobí se a brání mu: Jsme to přece my, komu Ježíš svěřil svoji moc, a on s námi nechodí… Pokušení myslet si, že Ježíš nepatří modernistům nebo tradicionalistům, protestantům nebo katolíkům, je velké. Ale Ježíš pokračuje v kurzu skromnosti, který nastolil ve čtení předchozích několika nedělí: Nejdřív jsme dostali lekci, že víra potřebuje skromně klíčit a růst. Pak jsme slyšeli, že (jako Ježíš) i my máme ledacos obětovat za to, co v životě bude náš cíl. Minulou neděli jsme četli o velikosti při službě druhým,  a dnes příběh vrcholí tím, že vůbec nemáme patent na Krista. Pro ty, kdo jsou zvyklí častovat druhé církve nálepkou kacířství, může dnešní čtení být tvrdá řeč – ale ani oni nemohou popřít, že ponižování těch, kdo nechodí s námi, je v přímém rozporu s evangeliem.

Jistě je správné, když jsme hrdí na to, že jsme učedníky Kristovými. Ale není křesťanské vyvyšovat se nad druhého proto, že nepatří do naší party. Vyvyšujeme-li se nad něj, tak vlastně popíráme, že v jeho srdci nebo učení promlouvá Duch, a rouhání proti Duchu Svatému je podle všech tří synoptických evangelií ten nejtěžší hřích. Kdo je pln Ducha, je maličký, skromný. Skromnost nás provází celým Ježíšovým učením, jako kdysi červená nit procházela po celé délce všemi lany britského královského námořnictva. Ve čteních těchto čtyř nedělí její oslava vrcholí.

2018-09-23: Kdo chce být první, ať je služebníkem všech

Marek 9:30-37

Minulou neděli jsme si vysvětlili, proč Ježíš nazývá Petra satanem, když jej odrazuje od hrozícího utrpení: Ke smyslu života kontakt se zlem patří (samozřejmě v situaci, kdy jej můžeme nahradit dobrem).  Dnes Ježíš tuto myšlenku doplňuje: Člověk není veliký tím, co pro něj druzí musí konat, ale tím, co on koná sám. I když to koná pro druhé. Ta věc je odmala vtištěna do naší mysli – i dítě, kterému chcete pomoci s něčím snadným, bude volat já sám, já sama. To až dospělí, když je svět zkazí, začnou toužit po tom, aby jim někdo obřadně posluhoval, když se ostatní dívají.

Když v Janově třinácté kapitole Ježíš mluví o tom, že sluha není větší než jeho pán, říká to poté, co umyl učedníkům nohy. Ta věta je součástí výzvy, aby i oni dělali to, co právě udělal on, a Ježíš se jejím prostřednictvím dovolává své vlastní autority. Není to rozpor s dnešním čtením, myšlenka je to stejná, pouze je řečena opačnými slovy: Služte jeden druhému, v tom je velikost. Další podobnou myšlenku rozvíjí svatý Pavel v listu Galatským (začátek 6. kapitoly): Berte na sebe břemena jedni druhých – a těmi břemeny Pavel myslí viny, kterých se druzí dopouští. Tím, že na sebe vezmeme takové břemeno, konáme službu Kristovu. Ovšem trvá naše povinnost druhé na jejich (závažné) chyby slušně upozornit.

 

Sexuální zneužívání v církvi

Zneužívání dětí v církvi je v posledních letech stálicí na mediálním nebi. V počátcích se mluvilo o zneužívání v Americe, kde slovo abuse může znamenat i tělesné týrání, tělesné tresty (které ještě relativně nedávno byly ve společnosti věcí běžnou). V poslední době se mluví vyloženě o zneužívání sexuálním, ať už se týká dětí, nebo podřízených. Dlouho jsem si myslel, že se k tématu nebudu vyjadřovat, protože o něm vím málo a mluví se o něm dost. Ale když se teď vzedmula další vlna, spojená s americkým arcibiskupem McCarrickem a zprávou o zneužívání v Německu, cítím, že je i mojí povinností popsat svůj pohled na věc. Chci se jako obvykle soustředit na věci, o nichž se málo mluví.

Zneužívání a násilí

Často čteme, že sexuální zneužívání je výsledek touhy po moci, po nadvládě a ponižování druhého. Od právníků slýcháme, že každý sex s dítětem je násilný čin, protože dítě nemůže dát informovaný souhlas. Nepopírám, že oběť takového činu pocit ponížení mnohdy prožívá, ale nemyslím si, že by to byl typický úmysl pachatele. Spíše si myslím, že bezmoc je na obou stranách. Myslím si, že pachatel sám se stává obětí sil, které jsou mocnější než jeho vůle. Konkrétně v případě provinilých kněží je obvykle omyl se domnívat, že jim je jedno, když páchají takové zlo. Trpí-li kněz kompulzivním sexuálním chováním, měl by to nějak řešit nebo se léčit. Myslím si, že na řadu případů by se dala použít poslední věta odstavce 2352 katechismu, o které se ovšem příliš nemluví.

Zneužívání a homosexualita

Velká část prohřešků má formu zneužívání chlapců knězem. Přesto si nemyslím, že jde o projev homosexuality. Spíše bych problém viděl v tom, že muži žijící v celibátu si sami jsou vědomi své zranitelnosti a nevyhledávají společnost dívek – právě proto, že dívky je přitahují především. Ale pokud potlačovaná sexualita přejde do kompulzivního režimu, člověk se stane náchylným k úchylkám různého druhu. Včetně homosexuality, která v takové situaci může být příležitostná a ne vrozená, dočasná a ne trvalá. V takové situaci jsou chlapci prostě na ráně.

Zneužívání a církev

V médiích čteme o tom, že zdaleka nejvíce sexuálního zneužívání dětí se odehraje v rodinách, ve škole nebo ve světských aktivitách. Zneužívání v církvi tvoří relativně malou část, ale je obzvlášť alarmující. V církvi totiž očekáváme prostředí bezpečnější. Církev sexualitu hodně řeší a proto máme důvod předpokládat, že ji má nějak vyřešenou. Ovšem i když nemám žádný důvod si myslet, že by děti zneužívalo více kněží než jiných mužů (v německé zprávě to prý bylo kolem 4% kněží), obávám se, že povědomí o zdravém postoji k sexualitě není v církvi lepší než v ostatní společnosti. Výsledky vědeckého poznání sexuality do církve pronikají obtížně a občasné strašení peklem věc nevyřeší.

Zneužívání a pohlavní výchova

Myslím si, že zneužívání by mohlo být problémem mnohem menším, kdyby potenciální pachatelé a potenciální oběti měli více kvalitních informací o tom, jak funguje lidská sexualita, a kdyby se jim od starších dostalo poučení, jak je možné se s jejími nástrahami vypořádat. Nejvíce případů zneužití, které jsou dnes v církvi na stole, se odehrávalo v poslední třetině dvacátého století. Může to být tím, že oběti z předchozí doby jsou už příliš staré na to, aby dávné záležitosti řešily, nebo tím, že časem církev přijala nějaká organizační opatření. Ale myslím si, že velkou roli hraje také skutečnost, že do hry vstoupily generace, jimž chyběla pohlavní výchova, pohlavní informovanost. Dbát na dobrou pohlavní informovanost dětí a dospívajících by mělo být jednou z priorit církve. Je mimořádně smutné, že na popud tradičních církevních kruhů byla v letech 2010/11 víceméně zmařena práce (koordinovaná ministerstvem školství) na příručce sexuální výchovy a na přípravě sexuální výchovy ve školách jako takové. Záminka, že to bylo kvůli sporné patnácté kapitole příručky, podle mne neobstojí, protože podobný konflikt měla i slovenská církev v podobě referenda o rodině v roce 2015. Spíš to je důsledek pokřiveného pohledu na sexualitu v určitých kruzích církve.

A závěr?

V říjnu církev pořádá synodu o mládeži, která má v plánu mnoho témat. Hrozilo, že bude zahlcena problémem zneužívání dětí a mladistvých. Proto je dobře, že papež na únor 2019 svolal zvláštní jednání k tomuto tématu. Mládež má i jiné problémy.

2018-09-16: Jdi mi z očí, satane

Marek 8:27-35

Nepochybně je v našem zájmu žít zdravě a pohodově. Ale důvod, proč Bůh stvořil člověka, to není. Jestliže říkáme, že nám Bůh přeje dobro, přeje nám především naplnění smyslu našeho života. Přeje nám, abychom byli jeho obrazem, abychom byli jako on. Máme-li být jako Bůh, máme-li tvořit dobro tam, kde není, pak se musíme setkávat se zlem. Žít zdravě a pohodově je v našem zájmu lidském. Přesto Ježíš na sebe bere kříž a setkává se se zlem mučení a se smrtí tváří v tvář. A toho, kdo myslí jenom na zájmy lidské, ve dnešním čtení nazývá ďáblem.

Úkolem většiny z nás, doufám, nebude mučení (i když smrti tak jako tak neunikneme). Ale starost o dobro v našem okolí je věc, na kterou nesmíme zapomínat. Nacházet ostrůvky zla kolem sebe (a mnohdy i v sobě) a snažit se plnit je dobrem je často bolestné – i když často ne tolik jako kříž. Přesto si myslím, že to je věc, ke které Ježíš ve dnešním čtení volá.

Plnit dobrem ostrůvky zla neznamená vždy zlo krutě trestat a všechny omyly pranýřovat. Mnohdy najdeme cestu, jak na chybu druhého upozornit svatě. Přísnost má místo tam, kde je potřeba jednat hned. Reagovat útočně například na mylný příspěvek na internetu je nutné jen ojediněle. V tom i mne svědomí svědí.

Jistě je třeba pečovat o své zdraví a šetřit si jej pro úkol, který nám byl (nebo bude) svěřen. Ale musíme vědět, že naším bytostným cílem není zdraví ani co nejdelší život. Cílem je být obrazem Božím. Věrným obrazem Božím. A kdo v tom málu bude věrným, nad mnohým bude ustanoven.

2018-09-09: Vzal ho stranou od zástupu

Marek 7:31-37

Mezi Izraelity, kteří v jednoho Boha věřili a jejich problémem bylo hlavně to, že byli v zajetí židovského tradicionalismu, Ježíš někdy dělal zázraky tak, aby je každý viděl. V helénském Desetiměstí po uzdraveném chce, aby o zázraku mlčel. Možná proto, že nechce šířit víru senzační, ale víru, která je jako zrno hořčice: Klíčí, pak teprve roste, a až po čase se rozkošatí. Víra nesená senzacemi může být pro začátečníky nebezpečná.

Tím nechci a nemohu omlouvat to, že já sám ve své víře neumím říci chromému „vstaň a choď“. I když bych po tom někdy toužil. Snad je to proto, že tu víru podobnou zrnu hořčičnému teprve hledám. Pokud k ní někdy dospěji, bude to nejspíš Boží dar. Ale i tak – lidí, kteří ve své víře dokážou dělat zázraky, je celkově velmi málo. Je to naše těžká vina, že neumíme správně následovat Krista? Nebo je to proto, že naše víra má většinu doby klíčit a růst? Třeba v sobě nemáme ani tak živit víru velkou, senzační, jako malou, pokornou, klíčící. Zázraky nikdy nebyly věcí běžnou.

O knize: Nevyžádané rady mládeži

Přečetl jsem si knihu Marka Váchy Nevyžádané rady mládeži (nakladatelství Cesta, 2017). Kniha ve mně probudila mnoho vzpomínek na moje vlastní mládí. Zdá se mi, že tehdy jsem byl jedním z těch, kterým je kniha určena a kterým by tehdy mohla pomoci. Kdybych ji býval četl, a kdybych jí býval přijal, mohl můj život být mnohem jednodušší, má cesta k Bohu mohla být přímější. Je přece jenom jiná věc, jestli si myslíte, že jste se svými názory sám, nebo jestli se je dočtete v knize napsané knězem. Přesto jsem chvílemi váhal, jestli ta kniha je potřebná i dnes. Není přece pravděpodobné, že by se dnešní generace dospělých nepoučila z toho, jak mnoho zbytečné bolesti, nejistoty a úsilí nás stálo zbožšťování sexuality a další věci, které pan Vácha kritizuje. Dnešní mládež je v mnohém jiná. Před pár dny jsem viděl skupinu mladých z Královéhradecké diecéze, jak vycházeli z kostela, a byla to mládež veselá a rozverná – tak, jak to pan Vácha chce. My v jejich věku jsme žili v konspiraci, pokud ne dokonce v samotě. Připadali jsme si jako vojáci víry, kteří jsou povinni tělo, svět a ďábla přemáhat do krajnosti a „umrtvovat“ své touhy. Bylo nám řečeno, že víra má určitý smysl a cíl, ale mezi vrstevníky byla na obtíž (a to velmi). Co když je svět dnešní mládeže jiný?

Nicméně tuším, že svět dnešní mládeže úplně jiný vždy být nemusí. Když v roce 2010 skupina tradicionalistů uspořádala petici proti sexuální výchově na školách (tu petici jsem já vnímal jako zřejmé zlo), podepsalo ji kolem padesáti tisíc lidí, převážně věřících. Petici propagovali v mnoha kostelích. Těch padesát tisíc signatářů nepochybně má desítky tisíc dětí. Nevím, v jakém nákladu Váchova kniha vyšla, ale obávám se, že nedorazí ke všem potřebným. A je tu ještě i jiná věc: Myslím si, že kdybych tu knihu ve svém mládí dostal, nejspíš bych si – ovlivněn tradiční výchovou – pomyslel, že ji asi psal nepřítel církve. Jen málokdo z těch padesáti tisíc signatářů tu knihu mládeži pochválí nebo koupí. Tuším, že problém dnes nejspíše trvá, i když snad v menší míře než dřív.

Představuji si, že mnoho odpůrců této knihy bude rázně kroutit hlavou nad textem …proč vnímáte své kotrmelce kolem šestého přikázání jako svá zásadní selhání, která vás naprosto paralyzují? Copak považujete za chybu, že v sobě objevujete duši divokých koní? … (str. 15). Problémem totiž často je zbožštění sexuality. Pokud se teď někdo snaží tuto pohanskou věc demontovat, někde v pozadí straší otázka, co potom z víry zbude. Je to, jako by se jednotlivé prvky víry odkrajovaly po tenkých plátkách jako salám – jednou to byla obřízka, která znamenala smlouvu s Hospodinem, jednou stvoření světa v sedmi dnech, které smetla evoluce, dnes jsou to detaily šestého přikázání, a co chcete odkrojit zítra? Co tedy zbude z víry?

Naštěstí je zde volání Boží, které v srdci mnoha lidí zaznívá dnes stejně jako před tisíci lety. Vše, co nám brání odpovědět na toto volání, na toto zahvízdání, je třeba odsunout stranou. Pohoršuje-li tě tvá ruka, usekni ji. Mnoha lidem mé generace zatarasily cestu k Bohu věci, které pan Vácha kritizuje. Usekněme je. Jen, prosím, sekejme s jistým rozmyslem.

Kniha je přitom naprosto katolická. Když v úkonu kajícnosti při mši svaté dáváme výčet svých hříchů, jejich závažnost postupně graduje takto: Často hřeším, myšlením, slovy a skutky, a nekonám, co mám konat. Nekonám co mám konat je největší ze všech hříchů, a to je podstatou Váchovy knihy. Kniha nás má vést k tomu, abychom se jej snažili zbavit.

Nakonec ještě poznámku k věcem, ve kterých s panem Váchou vlastně nesouhlasím: Nemyslím si, že mozek může studovat bez odpočinku a stále, jak to je v knize řečeno. Je třeba znát míru ve všem. Také bych chtěl podotknout, že i svatý František neváhal kázat ptáčkům či rybám, což je věc úplně marná. Úsilí, které vložíme do boje s životem, se nám vždy vyplatí – ale nemůžeme vše dělat tak stoprocentně pragmaticky, jak kniha píše. A k duchovnímu životu také potřebujeme učit se pracovat s tichem, o čemž se zase nepíše. Vím, že ta kniha je dílo téměř básnické a nelze ji brát za každé slovo. Většina čtenářů to jistě tak chápe. Jen jsem chtěl tyto věci zmínit.

2018-09-02: Proč se tvoji učedníci nechovají podle podání předků?

Marek 7:1-23

Farizeové spolu s teology, kteří přišli z centra židovského náboženství, se snaží posoudit, jestli Ježíšovo učení je pravé. Taková věc může být pro lid dost důležitá. My také občas sestavujeme své komise, které posuzují, jestli určitá zjevení mohou být pravá, jestli nejsou v rozporu s učením církve. Čtení minulé neděle končilo Petrovými slovy Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý, ale židovská komise spíše hledá nějakou vadu, rozpor s tradicí. Nahlédnout, že původ něčího učení je božský, je totiž docela těžké. Najít chybu je o mnoho snazší a komisi se to podaří: Nemyté ruce před jídlem! Ten člověk nectí tradici, nelze mu věřit. Příští neděli uvidíme, že Ježíš musel odejít.

Někdy i my takto jednáme. Slyšíme někoho, že káže nesnadné věci, a začneme hledat, proč bychom mu neměli věřit. Nakonec najdeme nějakou vadu a uleví se nám, nit na něm suchou nenecháme. Přitom mnoha jiným lidem při jeho slovech hoří srdce. Ta věc je těžká: Jeden nevěří chlápkovi v nepraných šatech, druhý chlápkovi z mercedesu. Třetí tomu, kdo nectí tridentský koncil. Ani já neumím říci, komu věřit a komu ne. Ale často to můžete cítit ve svém srdci.