B – 4. neděle postní (14.3.2021)

Jan 3:14-21

V předchozí části rozmluvy s Nikodémem (která není součástí dnešního čtení) se diskutuje o věcech z Ježíšova učení, které v zákonickém, přísně logickém systému nemají místo. Podle Nikodéma by si Ježíš tedy – při vší uctivosti – neměl být tak jistý tím, že má pravdu. Nikodém zde poměřuje Ježíšovo učení tradicionalistickými měřítky. Ježíš ovšem na svém učení trvá.

Ve dnešní části rozhovoru podle mne Nikodém nejspíš přichází s myšlenkou, že Ježíš by mohl v ústraní vést svůj modlitební život a učit své žáky, ale nemusel by veřejně kritizovat přístup a praktiky (náboženského) establishmentu. Ale Ježíš vysvětluje, že kázání v ústraní není pro pravdu dobré: Jako Mojžíš vystavil na odiv hříchy (symbolizované hadem) a tím umožnil národu, aby překonal jejich jedovatou moc, tak také Ježíš považuje za správné chyby tradičního učení veřejně ukazovat. Tím lidem pomůže, aby byli spaseni. Pro víru není tak podstatný logický systém jako to, že Bůh k nám přistupuje s láskou. Nikodém mluví za ty, kdo chtějí ticho a tmu, aby jejich špatné skutky (nebo také povrchnost jejich učení) nebyly vidět. Před takovou společností jej Ježíš varuje. Zřejmě to přineslo plody, protože na konci Ježíšovy cesty to prý byl Nikodém, kdo mu přenechal místo ve skalní hrobce.

Zajímavá je pasáž, podle které Bůh svého syna neposlal, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Přeložit starořecké slovo κρίνῃ jako odsoudit rozhodně je jedna z možností, ale není jediná. Také bychom mohli říci oddělit nebo odloučit se, případně vybrat další z možných významů. Nerad změny v překladu Písma navrhuji, ale v tomto místě je zažitý způsob překladu viditelně sporný: Jak si představit, že se ti lidé sami odsoudí? Spíše si myslím, že ve dnešním čtení Ježíš nepřišel milovníky starých pořádků oddělit od synovství Božího, že se oddělili sami. Slovo soud bych pak nejspíš nahradil slovem rozhodnutí. Opravená část českého textu z dnešního úryvku by tedy zněla:

Bůh přece neposlal svého syna na svět proto, aby ho od sebe oddělil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo věří v syna, není od otce oddělen. Kdo nevěří, už se sám oddělil, protože neuvěřil ve slávu jednorozeného syna Božího. Jejich rozhodnutí pak spočívalo v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo

Vlastně si nemyslím, že by se takovým zásahem nějak moc změnil význam textu.

B – 3. neděle postní (7.3.2021)

Jan 2:13-25

Ježíš vstoupil do chrámu a uviděl, že toto místo funguje více jako tržnice než jako dům uctívání Boha. Bylo by nejspíš nemožné udržovat nádheru chrámu Božího bez této každoroční velikonoční konjunktury. Přesto Ježíš bere důtky a vyhání z chrámu všechny, kdo působí ten mumraj a hluk. Když přemýšlím, co by toto evangelium mohlo říci dnešní době, dere se mi do mysli fantastická představa: Ježíš přichází do kostela, rozhlíží se – a potom vezme bidlo, sráží ze stěn vzácné obrazy a sochy a volá: Nedělejte z domu mého Otce muzeum! Jestliže totiž dnes něco brání tomu, aby lidé v našich kostelích naplno chválili Boha, pak jsou to, aspoň v době mimo covidovou karanténu, především umělecké památky veliké (světské) ceny. To kvůli nim se kostel musí přes den zamknout, prošpikovat alarmy a zábranami, opravovat jen akreditovanými firmami. Když památkáři zakážou v kostele nainstalovat topení, které si farář vyhlédl, kostel zůstane studený. Modlitba a hlásání Božího slova jsou zatlačeny do pozadí, slouží se především umění.

Nemyslím si, že používáním umění v kostelích porušujeme Boží zákazy, nejsem obrazoborec. Mnoha uměleckých děl, která jsou umístěna v kostelích, si vážím. Několikrát jsem jimi byl přímo nadšen – například kdysi o dovolené v Římě mne velmi oslovilo Berniniho sousoší Extáze svaté Terezie v kostele Panny Marie Vítězné, Caravaggiův obraz Povolání svatého Matouše v kostele sv. Ludvíka Francouzského nebo sousoší Otce Pia s Ježíšem v kostele San Salvatore in Lauro. I v řadě moderních kostelů u nás jsem viděl pozoruhodná díla. Jsem toho názoru, že pokud kněz chce některá umělecká díla využívat při svých kázáních, tak není důvod je v kostele neumístit. Ale obecně se (alespoň v naší zemi) z historického dědictví stala zátěž, stejně jako z tržiště v jeruzalémském chrámu. Kdyby dnes svatý František přišel a začal vlastníma rukama opravovat běžný kostel, dostane se do konfliktu se zákonem. Ano, památková ochrana představuje způsob, jak získávat na opravy kostelů peníze z různých kulturních fondů. Ale zároveň chrámy odcizuje prostým lidem, neumožňuje jim vyjádřit víru prostým a konkrétním činem. Pokud časem zůstanou vzácné kostely bez lidí, jedním z velkých viníků bude vznešené a drahé umění. Lidé potřebují dům věnovaný Bohu, nikoli obrazům.

B – 2. neděle postní (28.2.2021)

Marek 9:2-10

Na začátku Markova evangelia jsme v příběhu o Ježíšově křtu četli o Duchu v podobě holubice. Matouš a Lukáš dokonce zachycují kontrast mezi Janovou představou Božího Ducha se sekerou a ohněm na jedné straně a holubicí nad Ježíšovou hlavou na straně druhé. A přitom se z nebe ozývala skoro stejná slova jako ve dnešním čtení. Jejich význam byl nejspíš podobný i tentokrát: Petr chce na hoře postavit stanoviště pro velitelský sbor, se kterým by židovské vojsko muselo být neporazitelné – ostatně, jak jinak naplnit příslib z první věty Markovy deváté kapitoly, která (bohužel) z dnešního čtení vypadla? Vždyť lid by Ježíše za krále chtěl. Ale vůle lidu tentokrát není to, co Ježíš má v plánu. Kralování, které Ježíš nabízí, nefunguje jako kralování tohoto světa. Neohání se sekerou a ohněm. Ježíš odděluje trůn od oltáře a sám se umisťuje na oltář. Jeho záměrem ani tak není mečem trestat ty, kdo konají zlo, jako spíše radostí Boží naplňovat ty, kdo konají dobro. Hned po slovech toto je můj milovaný syn následuje odkaz na smrt, na setkání se zlem tváří v tvář. Toto setkání je ovšem podložené vírou ve vítězství, které má následovat. Ježíšovu smrt a zmrtvýchvstání jsme si zvykli označovat jako smysl jeho cesty.

Ani my v našem synovství nejsme zbaveni setkání se zlem. Myslím si, jak už jsem zde psal, že setkání se zlem dává smysl i našemu životu, pokud v blízkosti zla jsme připraveni udělat něco dobrého, cokoli dobrého. Každý dobrý skutek zanechaný před tváří zlého je vítězstvím Božím a jeho odměnou je zmrtvýchvstání.

Levice, pravice, svoboda

V posledních měsících se v konzervativní části americké společnosti hlasitě ozývá myšlenka, že kdykoli se ujme moci levice, snaží se omezit svobodu slova. Často zaznívá pojem cancel culture: Popisuje se jím věc, která se na řadě univerzit skutečně děje, a sice to, že lidé s konzervativními názory jsou vytlačováni na okraj akademické obce nebo přímo vyhazováni z práce. Pokud bych měl uvést evidentní příklad, asi bych zvolil klimatoložku Judith Curry, která byla levicovou většinou ze své pozice v podstatě vytlačena pro svoji kritiku toho, že některá (ne všechna!) tvrzení klimatických alarmistů neměla faktografický podklad – i když o jejích odborných schopnostch nemám důvod mít pochybnosti. Podobných (i horších) případů se stalo více. Tato myšlenka, že ostrakismus a potlačování svobody slova je typickou snahou levice, silně rezonuje i na naší české konzervativní scéně.

Ano, jsem nakloněn věřit tomu, že na některých amerických (i na některých evropských) univerzitách dochází ze strany levice k projevům ostrakismu a narušování svobody slova. Ale je třeba si uvědomit, že cancel culture či ostrakismus v žádném případě není vlastní pouze levici. V naší zemi jsme mohli sledovat řadu případů, kdy byli z univerzit i z církve vytlačováni ti, jejichž názory byly moderní. Potíže, které měli Ivan Odilo Štampach, Tomáš Halík i další vynikající pedagogové na Katolické teologické fakultě v devadesátých letech dvacátého století rozhodně nebyly způsobeny levicí: Byli šikanováni lidmi, kteří patřili k těm nejkonzervativnějším. Tomáš Petráček nebyl v roce 2018 odvolán z pozice kanovníka pražské kapituly levicí, ale konzervativním kardinálem Dukou. Ani to, že prezident Zeman v roce 2013 odmítl jmenovat Martina C. Putnu profesorem, nebylo ani zdaleka projevem levicové cancel culture. V naší české společnosti ostrakismus není typicky věcí levice. U konzervativních vůdců ho vidíme násobně víc.

Američtí konzervativci často argumentují tím, že extrémní případy omezení svobody slova bývají v komunistických zemích. To je věc zřejmá a u nás s tím máme zkušenosti. Omezení svobody projevu a ostrakismus jinak smýšlejících v době komunismu byly devastující. Ale dnes je míček spíš na druhé straně hřiště. Podle mne cancel culture a podobné věci mají s dělením na pravici a levici málo společného. Autoritářům pravice i levice leží v žaludku ti, kdo se na věci dívají jinak. Mnohdy to není věc pravdy a lži. A často to není ani věc spásy a zavržení. V každém případě my nejsme ten sadař, který má odřezávat ratolesti z vinného kmene – tím má být nebeský Otec. My se především máme navzájem milovat. To je poselství evangelia pro dnešní dobu. Pro obě strany sporu.

B – 1. neděle postní (21.2.2021)

Marek 1:12-15

Když jsem před časem psal o cestě člověka k dospělosti, uvedl jsem mezi pěti hlavními znaky dospělosti samostatnost, odpovědnost a zbožnost. Tyto tři věci evangelista Marek přisuzuje Ježíšovi ve dnešním krátkém čtení: Důkazem zbožnosti a odpovědnosti to, že po Janově zatčení převzal hlásání evangelia. Důkazem samostatnosti je skutečnost, že přežil sám v divočině čtyřicet dní – z Matoušova evangelia (4. kapitola) víme, že pomoc andělů přišla až na konci té doby. A i když ani v nejmenším nechci snižovat význam toho, když se mladí lidé odhodlají hlásat slova Boží, jádrem hlásání křesťanství by mělo být jeho zvěstování dospělými lidmi. Vedení věřících k opravdové dospělosti je tedy jednou z hlavních věcí, které mohou církvi zajistit budoucnost v dnešním nejistém světě. V postní době doporučuji zamyslet se příležitostně i nad zbývajícími dvěma znaky dospělosti z odkazu, který jsem v první větě uvedl.

Ježíšovo učení tady, na začátku evangelia, čteme ve velmi stručné podobě. Lze tedy předpokládat, že je to jakýsi extrakt, základ, to úplně nejdůležitější: Boží království je blízko, obraťte se a věřte evangeliu. Pod slovem obrácení je třeba si představit nový přístup k víře. Nový tak, že zpráva o blízkosti Boží se pro nás stává radostnou. S oblibou říkám, že když Bůh vchází do našeho srdce, prokazuje se vstupenkou, a tou vstupenkou je radost – radost hlubší než vše, co nabízí věci kolem nás. V exhortaci Radost evangelia, tj. Evangelii Gaudium, papež František cituje Benedikta XVI a píše: Na počátku křesťanského života není určité etické rozhodnutí nebo nějaká velká idea, nýbrž setkání s událostí, s Osobou, která otevírá před životem nový obzor… Ze dnešního čtení vidíme, že předznamenáním letošní postní doby je výzva k tomu, abychom se nebáli dívat se na víru nově. Abychom v momentě, kdy se setkáme s opravdovým Bohem, nebyli překvapeni, když zjistíme, že je jiný, než jsme si představovali. Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce, zní opakovaně v listu Židům. Obrácení je křesťanství vlastní. Musíme stále být připraveni na to, že hlas Boží může zaznít nově a změnit náš přístup k víře.

B – 6. neděle v mezidobí (14.2.2021)

Marek 1:40-45

Ježíš požádal uzdraveného malomocného, aby nemluvil o tom, že jej uzdravil. Uzdravený ho neuposlechl a rozhlásil jeho moc všude kolem. Málo se mluví o tom, že v Markově první kapitole je příliš mnoho slávy překážkou v hlásání evangelia. Ježíš kvůli přílišné slávě odešel z Kafarnaum a teď se mu zase lepí na paty. Evangelista Marek si ve čteních minulé a této neděle dává záležet, abychom nebyli na pochybách, že Ježíš si nepřeje hlásat svoji velikost a moc, ale radost z blízkosti Boží, potřebu chápat zbožnost jinak než zákonicky. Pro člověka, který se s Boží mocí setkal, nemusí být snadné odolat tomu pokušení, kterému uzdravený malomocný podlehl. Ale musíme si být vědomi toho, že to není to hlavní a že zázraky mohou evangelium také zastínit. Hlásat víru jako Ježíš spíše znamená mluvit o Božím království , které je mezi námi a v nás, než o moci a zázracích. Ve čtení minulé neděle Ježíš dal přednost tiché modlitbě před ovacemi davu. Dnes ve stejném duchu pokračuje.

Bývám trochu rozpačitý, když každé pondělí v odpolední špičce vídám u olomouckého nádraží skupinu mladých lidí, kteří pomocí zesilovače hlásají svoji zkušenost s Kristem: Miluje nás, má moc nás uzdravit a udělá to, když jej přijmeme. Ti lidé mají pravdu, jako ji měl i uzdravený muž z dnešního čtení. Problém ale je, že v naší společnosti chybí ta druhá půlka radostné zprávy, kvůli které především přišel Ježíš – Ježíš tichý a pokorný srdcem. Reproduktor mezi tramvajemi málokoho inspiruje, jak navštívit Otce v tiché modlitbě. Nejspíš to není chyba těch nadšených mladých lidí, kteří dělají to, co sami mohou a umí. Spíše je chybou nás, ostatních křesťanů, že v dnešním překotném světě málokdy dokážeme vynášet z pokladnice víry klenoty ticha. V tomto smyslu mě zaujal přípravný dokument k někdejší vatikánské synodě o mládeži, podle kterého „jedním ze základních cílů pastorační péče o mladé lidi je, dopřát jim, aby mohli pocítit hodnotu ticha a kontemplace“. Markova první kapitola je stále aktuální.

B – 5. neděle v mezidobí (7.2.2021)

Marek 1:29-39

Když byl kdysi Ježíš pokřtěn, nebesa se otevřela, Duch v podobě holubice sestoupil a ozval se hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil. Ale ve dnešním čtení Ježíš nedovoluje démonům, aby mluvili o jeho vztahu k Bohu. Kdysi Ježíš svoji identitu zjevil v podobě holubice, ale odmítá ji stavět na odiv tam, kde lidé jsou fascinováni jeho mocí. Možná je to proto, že mnoho lidí v Ježíšově době předpokládalo, že Mesiáš přijde, velikou (vojenskou) mocí osvobodí svůj národ a dá mu vlastní stát. Když nyní Ježíš přišel s velikou mocí, pracuje jinak, než si představovali. Kdyby se rozkřiklo, že je Mesiáš, považovali by za samozřejmé, že povede povstalce proti prohnilému státu a proti okupantům. Ale Duch Ježíšův není duch vojevůdce. Je to duch holubice, který chválí, dává úlevu duším, ale také vyhledává samotu k modlitbě.

Modlitba o samotě je věc, kterou Ježíš koná a na jiných místech Písma ji také doporučuje posluchačům. Platí to i pro nás: Nestačí modlit se v kostele a odříkávat společné modlitby. Duchovní život začíná tam, kde člověk hovoří k Bohu intimně a kde v pokoře a tichosti čeká na jeho slova. A kdy je v krajním případě smířen i s tím, že ta slova mohou říkat něco jiného, než co si dosud myslel.

Ježíšovi učedníci jsou fascinováni tím, jak Ježíš dělá zázraky. Zdá se jim, že by bylo škoda to nevyužít – ať už pro slávu, nebo pro to veliké dobro, které se těmi zázraky děje. Nedivím se jim. Ale Ježíš místo toho jde hlásat víru v evangelium na další místa. Je možné, že zázraky, které tak účinně potírají zlo, používá spíš na potvrzení svých slov. Pokud lidé jeho kázání přijmou, mohou už sami čelit zlu. Ježíš nemusí všechno dělat za nás zázračným způsobem.

B – 4. neděle v mezidobí (31.1.2021)

Marek 1:21-28

Pamatuji si z dětství pana Podlahu, který několikrát vedl křížovou cestu v Horách Matky Boží, kam jsme jezdili za babičkou. Měl mocný hlas, perfektní dikci a sebevědomé vystupování. Jeho promluvy u jednotlivých zastavení mi připadaly vynikající. Mluvil jako někdo, kdo má moc. A myslím si, že minimálně takto se jevil i Kristus svým tehdejším posluchačům. Je ovšem jasné, že i u sebelepšího řečníka se posluchači musí ptát, jestli to jeho vzrušující učení je pravdivé, jestli jeho nadšení je podloženo skutečnou Boží mocí. Z dnešního evangelia víme, že to Ježíšovo podložené bylo – zázrak je projevem skutečné, nefalšované moci.

Člověk posedlý zlým duchem ve dnešním čtení měl obavy z toho, že Ježíš své posluchače zahubí. Jistě nečekal, že by Ježíš vytáhl mačetu a začal stínat lidem hlavy. Bál se, že lidi zahubí svým učením – učením, které říká: Bůh je blízko, věřte radostné zprávě. Jsou lidé, kteří v radosti a naději vidí nebezpečí. I já jsem se s takovými lidmi setkal, i v církvi, a sám jsem svého času byl na hraně toho, abych se k tomuto postoji přiklonil. Ve dnešním čtení tak vypadá volání zlého ducha. Naopak víme, že volání Svatého ducha působí pokoj a svobodu. Křesťanství doufá, že Kristův duch je v konečném důsledku silnější, vybrat si jej je lepší. To je věc, ve kterou doufáme, když říkáme: Ježíš je Pán (viz 1. list Korintským, 12:3).

B – 3. neděle v mezidobí (24.1.2024)

Marek 1:14-20

Pro ty, kdo chtějí lidi ovládat, je výhodnější tradicionalistické, farizejské náboženství, než křesťanství, jehož myšlenkou je osvobození člověka pro službu Bohu. Zákonická víra cynickému králi podle všeho nijak zvlášť nevadila, ale křesťanství mu bylo trnem v oku. Jan Křtitel se ocitl ve vězení a pro křesťany nastala těžká doba: Naděje jsou zmařeny, nikdo neví, co bude následovat. To je okamžik, kdy Ježíš přichází hlásat radostnou zprávu: Boží království je blízko. A ukazuje cestu, která na tu Janovu přímo navazuje. Potřeba naděje byla v té době tak zřejmá, že galilejští rybáři opustili své sítě a šli za Ježíšem, jak nám to vypráví dnešní čtení.

Také dnešní doba je těžká a naděje je potřebná v mnoha ohledech. Všichni, kdo chtějí mluvit o Bohu, by se měli snažit posluchačům otevřít oči tak, aby viděli naději, která je kolem nás a v nás. Zajímavě ji vyjádřil J. R. R. Tolkien, když ve Společenstvu prstenu uvádí rozhovor o těžké době:
Frodo: Rád bych, kdyby se to nebylo stalo za mých časů.
Gandalf: Já také… Ale o tom my nerozhodujeme. Rozhodovat můžeme jen o tom, co udělat s časem, který nám byl dán.

Také já jsem se pokusil zachytit naději, která je spojena s tím, že jsme někdy nuceni postavit se zlu tváří v tvář. Psal jsem o tom nedávno ke čtvrté neděli adventní v souvislosti s životem Panny Marie, a také v příběhu s koláčky. Naděje, kterou křesťanství dává, nemá být povrchní. Její domov je v naší duši.

B – 2. neděle v mezidobí (17.1.2021)

Jan 1:35-42

Jedna z mých nejranějších vzpomínek z dětství je, že jsem jako úplně malé dítě ležel v postýlce, byl jsem sám v místnosti a volal jsem maminku. Maminka přišla a ptala se, co chci. Najednou jsem viděl, že ta otázka je velmi těžká: Jediné, co jsem chtěl, byla maminka – ale jako důvod, proč ji volám, mi to připadalo tak nějak nedostačující. Proto jsem zvedl ruku a ukázal jsem na jedinou zajímavou věc, kterou jsem měl v dohledu: Na zdi visel malý křížek z průsvitné žlutohnědé hmoty s podivnou vnitřní strukturou. Maminka mi jej podala a já jsem si jej chvíli prohlížel.

Zdá se mi, že podobně těžkou otázku položil v dnešním evangeliu Ježíš svým učedníkům. Jan Křtitel jim řekl hle, beránek Boží – dnes bychom asi řekli muž Boží – a oni šli za ním. Myslím si, že jediné, co chtěli, byl Bůh. A když se na ně Ježíš najednou otočil a ptal se jich, co chtějí, jen těžko hledali nějaký racionální důvod. Zeptali se jej, kde bydlí, šli za ním a všichni byli spokojeni.

Dále čteme, jak Ježíš potkal Šimona a dal mu jméno Petr. Moc by mě zajímalo, jak na to jméno Ježíš přišel. Nemyslím si totiž, že by těmito slovy hned při prvním setkání jmenoval Petra hlavou církve. Ano, mohlo to tak být, protože Ježíš byl vševědoucí, a protože to Matouš v 16. kapitole – i když v úplně jiné souvislosti – v souvislosti s těmito slovy popisuje. Ale zkušenost říká, že první setkání obvykle probíhá jinak. Myslím si, že Ježíš Petra tak pojmenoval nejspíš pro jeho vzhled. Třeba pro jeho pleš nebo zjizvenou tvář. Šimon mohl mít něco podobného, jako byl obrovský nos Cyrana z Bergeracu, něco bizarního a směšného. Něco, o čem se v jeho přítomnosti raději mlčelo. Já sám bych nechtěl vypadat jako kámen. Ale představuji si, že i když Šimona možná postihla nějaká vada na kráse, jeho rozum byl zdravý a jeho srdce toužilo po Bohu. A nyní přichází k Ježíši a vidí, že Ježíš jej i s jeho vadou na kráse oslovuje s láskou, kterou nelze nevidět. Pokud vás někdo takovým způsobem přijme i s vaším hendikepem, je to úžasné. Takové přijetí člověku dává zakusit svobodu. Ve dnešním evangeliu čtu, že právě tak jedná Ježíš – a je v tom velká naděje i pro nás, kteří si životem neseme nějaký šrám.