Matouš 5:13-16
Vraťme se k blahoslavenstvím z počátku Matoušovy páté kapitoly (čtení minulé neděle) a všimněme si toho, že blahoslavenými jsou tady nazýváni lidé, ktetří v obecné společnosti jsou nějakým způsobem politováníhodní: Člověk tichý bývá ukřičen, člověk milosrdný se sám vzdává prestiže ve prospěch druhých, člověk plačící je ten, kdo prohrál. Ale Ježíš říká, že i tyto vlastnosti, zdánlivě ubohé, jsme mohli dostat od Boha jako součást svého povolání. Mohou se nám stát zdrojem radosti, blahoslavenství, když své celé povolání budeme naplňovat.
Ježíšův dnešní výklad o povolání začíná odkazem na neživé věci: Posláním soli je být slaná, posláním světla je, aby bylo vidět. Poslání, které ty věci dostaly, žádná jiná věc nemá. Jsou jedinečné, nemáme, čím je nahradit. A stejně i my jsme jedineční a měli bychom hledat, čím ve svém životě můžeme chválit Boha: Ne tím, že budeme hrát něco jiného než jsme – spíše tím, že to, čím jsme, přijmeme s nadějí na blahoslavenství. Scott Peck ve své knize V jiném rytmu popisuje, jak jim na vojenské základně Okinawa člověk s těžkou obrnou pomohl vybudovat výborné společenství. Ne každý z nás má obrnu, ale každý má pár věcí, které by radši neviděl. Přesto jsme voláni ke štěstí a k oslavě Boha.
Podobné téma rozvíjí druhá část textu: Když se svítilna rozsvítí, nestaví se pod nádobu. Je to skoro totéž, co píše evangelista Jan ve třetí kapitole: Vidíme-li království Boží, nemáme o něm mlčet. Spása není v poslušnosti k autoritě, kterou (u sv. Jana) Ježíšovi doporučoval Nikodém, není ve vzorném chování podle přání establishmentu. Je v našem vlastním světle. Druhá část dnešního čtení je tedy – mimo jiné – výzvou k odvaze hlásat tu víru, kterou my sami máme v srdci.
Ježíšova výzva ke svícení neznamená, že máme mluvit o Bohu vždy a za každou cenu. Poznámka o městě, které leží na hoře, znamená, že Ježíšův úkol spíše zní, nebát se toho, když naše srdce Boží slávou přetéká, když sláva Boží je vidět v našich činech. U mnoha lidí víra momentálně není městem na hoře a není jejich úkolem ji hlásat ze všech sil. Z evangelia víme, že i Ježíšovi učedníci hlásali království Boží spíš tehdy, když je on vyslal, nebo pak na konci Písma, když dostali Ducha jazyků. Myslívám na to každé pondělí odpoledne cestou z práce, když u olomouckého nádraží slyším zpěv a volání mladých křesťanů o tom, jak nás Ježíš má rád. Chci věřit, že jejich srdce přetéká a někdy (jen někdy) ten pocit skutečně mám. Také jde o to, aby nás takhle viděli druzí.