Víra a sexualita

Jak napsal Neal Wooten na svém nezapomenutelném blogu, věda nepopírá, že svět stvořil Bůh – pouze se snaží vypátrat, jak to udělal. V katolické církvi jsou už dnes někdejší rozpory mezi astronomií či paleontologií a vírou v podstatě překonány. Pokud rozpor mezi vědou a vírou ještě někde existuje, tak je to nejspíše v sexuologii. Rozpory mezi světským a církevním učením o sexualitě plní křesťanská diskusní fóra a vyprazdňují naše kostely. Nicméně velký pokrok, ke kterému v poznávání sexuality v posledních desetiletích dochází, dává tušit, že jsme možná poslední generace, kterou tento rozpor tak bolestně trápí.

Přirozený mravní zákon

Církev své učení o mravnosti nazývá přirozený mravní zákon. Když se papež Pavel VI. v roce 1968 rozhodl obnovit zákaz používání antikoncepce (který v roce 1930 v encyklice Casti Connubii vyhlásil přísný papež Pius XI.), považoval za vhodné hned za úvod umístit větu: Nikdo z věrných nemůže popřít, že je to církev a její magisterium, kdo je kompetentní vykládat přirozený mravní zákon. Existují i další závazné výklady věcí z oblasti sexuality. Například Innocent XI. v roce 1679 prohlásil za nepravdivé tvrzení, že přirozený zákon nezakazuje masturbaci. Katechismus zase učí, že homosexuální úkony odporují přirozenému zákonu (2357) a že homosexuální osoby jsou povolány k čistotě (2359). Nakolik mohu soudit, patří dnes výroky magistéria o sexualitě k nejčastěji odmítaným složkám církevního učení – a existuje velký počet věřících, které ani opakovaná podpora papežů Jana Pavla II. i Benedikta XVI. nepřesvědčily o tom, že tyto věci jsou smrtelný hřích. Nemohu dělat arbitra v tak obtížné otázce, ale obávám se, že dnes se jí amatérský teolog nemůže vyhnout – mezi úkoly amatérského teologa totiž určitě patří být v kontaktu s církví i s okolním světem, a tedy nemohu pomíjet palčivá témata. V každém případě bych ovšem uvítal, kdyby tato bolestivá překážka v hlásání evangelia pominula.

Jen ještě poznamenám, že nejsem sexuolog ani psychiatr a prosím, abyste i tento můj výklad brali jako amatérský.

Úchylné a kompulzivní sexuální chování

Pojem „kompulzivní sexuální chování“ jako samostatná diagnóza se v psychiatrii začal rychle šířit, pokud vím, od počátku devadesátých let. Ve starších knihách o sexuologii se můžeme dočíst, že úchylnost ta a ta (např. pedofilie) je poruchou kompulzivní, zatímco jiná nikoliv. Moderní pohled je ale jiný: Jednotlivé úchylnosti se na kompulzivní a nekompulzivní nedělí a označují se souhrnným pojmem parafilie. Nejčastějšími parafiliemi jsou pedofilie, exhibicionismus a voyeurství (bližšího výkladu v době wikipedie doufám netřeba), méně časté jsou sadismus, masochismus, zoofilie a další. Naučná literatura dnes nedokáže stanovit, jaké procento lidí trpí např. pedofilií nebo dalšími úchylkami. Hlavním důvodem je to, že tyto úchylky se u jednotlivých osob vyskytují v různé míře a není snadné definovat nějakou měřitelnou hranici, od které bychom už řekli, že jde o chorobný stav. Pokud vím, neexistuje nějaká všeobecně přijímaná metoda k léčbě parafilií jako takových. Dokonce se uvažuje o tom, že by byly vyňaty z mezinárodního číselníku diagnóz, tak jako se to už stalo s homosexualitou.

Většina lidí, kteří parafiliemi trpí, nebývá společensky nebezpečná. Většinou se totiž dokážou ovládat a zaleknou se důsledků svých činů – trestu, výčitek svědomí nebo odsouzení mezi blízkými. Problém ale vzniká, když parafilie je kombinována s poruchou zvanou kompulzivní sexuální chování, což je situace, kdy člověk je nutkavě puzen k určitému chování i přesto, že mu za to hrozí nepříjemnosti.

Kompulzivním sexuálním chováním může trpět i člověk, který není úchylně zaměřený – nicméně „děvkařství“ je společností ve značné míře tolerováno. Kompulzivní sexuální chování může nabývat různé intenzity. Za klinicky významnou bývá porucha považována tehdy, když působí postiženému problémy v zaměstnání, přivádí jej do konfliktu se zákonem nebo mu způsobuje rozpad vztahů. Odhaduje se, že v takto klinicky významné podobě trpí kompulzivním sexuálním chováním 5 až 6 procent všech dospělých lidí, takže je to jedna z vůbec nejrozšířenějších psychiatrických diagnóz. Přitom mužů je přibližně třikrát více než žen. Kolik je lidí s „klinicky nevýznamnou“ podobou nevím.

Psychiatrický popis problému

Dobrým popisem různých názorů na kompulzivní sexuální chování je leták amerického psychiatra, profesora Eli Colemana z roku 2000. V podstatě popisuje dva pohledy na tuto poruchu: Zastánci prvního pohledu považují kompulzivní sexuální chování za závislost (podobnou závislosti na jiných příjemnostech), zastánci druhého pohledu v něm vidí psychiatrický problém. Po přečtení řady článků se stejně jako pan profesor přikláním na stranu druhou. Pokud jeho leták nebudete chtít číst, tak aspoň poznamenám, že i když pro některé pacienty může být léčení metodami pro léčbu závislostí úspěšné, tak to rozhodně neplatí pro všechny a v některých případech může být nebezpečné takovému člověku říkat, aby s tímto chováním bez odborného dohledu prostě přestal.

Náprava kompulzivního chování

Chceme-li člověka vyléčit z jeho problémů, je nejlépe zjistit jejich příčinu. Při pátrání po příčinách jsem na internetu objevil dvě – jednu, která je společná mužům i ženám a jednu, která se týká pouze mužů. Nevím, jestli je ten soupis úplný, ale připadá mi celkem pravděpodobný:

První z těch příčin je společná s některými dalšími kompulzivními vzorci chování a má tři stupně: Na počátku je nějaké týrání nebo zneužívání v dětství, toto trauma pak v dospělosti působí úzkost a tuto úzkost člověk „řeší“ sexuálním chováním. Léčba je v takovém případě víceméně standardní: Pacient je vyzván, aby svého konání zanechal. Úzkost je léčena anxiolytiky či antidepresivy a někdy se psychiatrovi podaří i deaktivovat bolestné zážitky z dětství.

Druhá z těch příčin je situace, kdy pacient má podrážděné váčky semenné (žlázy, ve kterých vzniká jedna ze složek spermatu a může se zde hromadit). Podráždění může snadno vzniknout především přeplněním. Naplnění váčků semenných může působit rostoucí potřebu vyprázdnění, které člověk nakonec nemusí dokázat odolat. U mnoha (svobodných) mužů se tento problém vyřeší sám noční polucí. Jiní dokážou přebývající obsah vytlačit při tlaku na stolici. Ostatní pak – vyvozuji z učení magistéria – jsou odsouzeni k časté svaté zpovědi nebo k věčnému zatracení. Není-li člověk řádně poučen (nebo poučení nepřijme), může upadnout do stavu trvalé rozdrážděnosti.

Proč se církvi nedaří hlásat své učení

Podíváme-li se na první zmíněnou příčinu, proč mnozí lidé nedokážou ovládat svoji sexualitu,nelze se ubránit lítosti nad některými kněžími, kteří zneužívali děti. Není divu, že v některých zemích došlo v důsledku těchto skandálů k velkému odchodu z církve: Zneužívání či týrání dětí může působit – a často skutečně působí – poruchu, se kterou člověk zcela jasně cítí, že v církvi mu pšenice nepokvete, a často v jejím důsledku odpadne od víry úplně (a strhne s sebou i druhé).

Ve druhém případě lidé často mají pocit, že vykonávají pouze svoji potřebu. Může pro ně být obtížné uvěřit, že by toto byl smrtelný hřích. Lidé, kteří žijí v manželství, bývají církví často vedeni k tzv. PPR, přirozenému plánování rodičovství, ale pro svobodné lidi o žádném řešení nevím. U mladých mužů se přitom hraje o základní důvěru nebo nedůvěru k učení církve. V dnešní době, kdy světská společnost na masturbaci (a často ani na předmnželském sexu) nevidí nic šaptného, církev až příliš často tento boj prohrává.

Co bych církvi doporučil

V blízké době se má konat synoda biskupů o rodině. I když osobně nepovažuji za správné považovat antikoncepci nebo masturbaci za těžký hřích, moc nepředpokládám, že by  na synodě biskupové a papež (tj. magistérium) přehodnotili svůj postoj. Jednak se jedná o tradiční témata, která se nemění snadno. Jednak by to vypadalo nefér k těm rodičům, kteří na účet PPR vychovávají více dětí, než kolik by si jinak rozumně naplánovali. A v neposlední řadě je tady fakt, že lidé, kteří v církvi udělali kariéru, obvykle tyto problémy znají jen z doslechu (kdyby je měli, tak by se nestávali biskupy a papeži) a nepřikládají jim důležitost.

Co by ale církev měla udělat je, že by našla „legální“ řešení pro poměrně velké procento chlapců ze druhé skupiny. Nejlépe i pro tu skupinu první. Nejde jen o těch 5-6%, ale i o ty „klinicky nevýznamné“, kterých může být – dle mého soudu – i víc. Myslím, že není v zájmu církve protahovat konflikt mezi vědou a vírou a ztrácet tak cestu k mnoha mladým lidem, kteří by mohli přijímat Krista.

Reklamy

Svatá Trojice (báseň o čtyřech slokách)

Bůh Otec sídlí v nebi na výsosti
a tváří se že neví o milosti
jež do srdce nám dává útěchu
Je totiž Bohem pokorných a tichých
neváží si slov chvástavých a lichých
a nedbá, že je pyšným k posměchu

Bůh Syn je tam, kde svět se stýká s nebem
zná světa žal i cherubínů zpěv
proto mohl své tělo spojit s chlebem
a mlčky snášet protivníků hněv

Bůh Duch je v našem srdci ukryt stínem
však zatřpytí se v světle milosti
když otevřeme okna dobrým činem
jež zkalena jsou lidskou slabostí

Člověk je svitek na nějž mistr štětce
nakreslil obraz důstojnosti své
Rozbal ten svitek a uvidíš světce
Zaviň jej – spatříš plátno blátivé

Dobro a zlo

Na počátku knihy Genesis můžeme sledovat, jak Bůh stvořil svět v sedmi dnech. Dnes asi (aspoň v Evropě) všichni souhlasí s tím, že těch sedm dnů je potřeba brát obrazně. Sedmička je v Bibli číslo plnosti, a kdyby Bůh doopravdy tvořil dobré věci sedm dní, stvořil by plnost dobra: Stvořil by všechno myslitelné dobro a nezbylo by nic nedokonalého. Takovou věc ale Bible nepíše. Podle Bible Bůh tvořil ty dobré věci jenom šest dní – a šestý den stvořil člověka k obrazu svému – a hle, bylo to velmi dobré. Věci sedmého dne ovšem zůstaly nestvořené, některé dobro na svého tvůrce stále ještě čeká. Když chybí dobro, vnímáme to jako zlo. Do tohoto světa Bůh člověka postavil.

Jestliže Bůh v tomto příběhu stále tvoří dobré věci, a jestliže člověka stvořil ke svému obrazu, tak nelze dojít k jinému závěru než k tomu, že člověk je také povolán k tomu, aby tvořil dobré věci.

To povolání člověka si představuji tak, jako když maminka dělá na pekáč koláče a dcerka ji při tom pozoruje. Maminka udělá šest krásných kulatých koláčů a ještě jí jeden kousek těsta zbývá. Obrátí se na dcerku a řekne: A teď ty – chceš to také zkusit? A dcerka vezme ten poslední kousek těsta a nemotornýma ručkama se snaží také vykouzlit něco kulatého. Asi už tušíte, že ten koláček nebude tak krásný jako ty, které dělala její maminka. Ale věřím, pevně věřím tomu, že až přijde Otec a uvidí její dílo, radostně zvolá: Takový krásný koláček jsi udělala? Ten bude pro mne, abych se potěšil, jak škovnou mám dceru…

Biblická zpráva naznačuje, že zlo, které vidíme kolem sebe, je příležitostí ke konání dobra. Zlo kolem nás má velký vztah k našemu smyslu života: Je to pozvání k tomu, abychom konali dobro tak, jak jej konal (a leckdy i dnes koná) sám Bůh. Možná i proto jsou lidé tak přitahováni zprávami televize Nova, kde se tolik dozvědí o živelních pohromách, nemocech a různých hrůzných činech. To nejsou věci, které by nás měly deprimovat. Jsou to místa, kde chybí dobro – a to dobro tam máme přinést my, alespoň někam, alespoň trošku. Můžeme věřit, že to dobro nakonec spočine v rukou našeho Otce.

Zdá se, že během staletí lidé pozapomněli, že zlo jim Bůh ponechal jako pískoviště, na němž už na zemi mohou zakusit, jaké to je být obrazem Božím. Bojí se špinit si ruce od těsta, odvrátí tvář a řeknou: Maminka je zlá – měla těsto na sedm koláčků a udělala jich jenom šest…

V tomto okamžiku, kdy člověk odvrací svou tvář od Boha, přichází Kristus a vstupuje do přímého kontaktu se zlem tváří v tvář. Hladový čelí pokušení na poušti, jde za svým povoláním a těsně před mučednickou smrtí, po poslední večeři, shrnuje (v Janově evangeliu) hlavní principy víry. Poslední slova před závěrečnou modlitbou jsou: To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět. Jsem přesvědčen o tom, že Ježíš nepřišel svou smrtí usmířit rozzlobeného Boha s jeho lidem. Spíše přišel, aby usmířil rozzlobené lidi s jejich Bohem.

A tak i my máme následovat Krista. Jen málokdo z nás dokáže říci chromému „vstaň a choď“, naše ruce jsou neobratné a koláčky šišaté. Ale věřím, pevně věřím, že Otec i na nás pohlíží s radostí.

2014-06-01: Věčný život je to, že poznají jediného pravého Boha

Jan 17, 1-11a

 

Dnešní nedělní čtení, začátek poslední Ježíšovy modlitby před jeho učedníky, je složené z výroků, které svatopisec přičítá Ježíšovi. Nechci spekulovat, nakolik po těch několika desetiletích jsou tato slova autentická, ale chtěl bych upozornit na důležitou věc: Tato slova jsou popisem toho, jak vypadá hluboká víra – víra člověka, který se setkal s Otcem. Setkání s Otcem člověka proměňuje, dává mu nový pohled na život. Lidé, kteří poznali Boha, často říkají věci podobné těm, které říká Ježíš: …všecko, co jsi mi dal, je od tebe…, dokonal jsem dílo, které jsi mi svěřil…

Kdyby dnešní čtení sahalo jen o trochu dál, tak by k poznání Boha, k vědomí, co všechno v nás pochází od něho a k přijetí svěřeného díla přibyla pozoruhodná věta: Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Modlitba, kterou Ježíš pronáší krátce před svojí smrtí, hodně vypovídá o smyslu života. Bůh nás oslovil a naplnil touhou po sobě, ale ne proto, abychom ze světa odešli, ale proto, abychom tady svůj život naplnili dílem, které nám svěřil. A je to především poznání Boha, poznání jeho pozoruhodné blízkosti, navázání přátelství s ním, co nám – přes všechny naše nedokonalosti – dává jakýsi samozřejmý pocit, že patříme do života věčného. Kdo jednou zažil blízkost Boží, už nikdy po ní nepřestane toužit. A mělo by být jednou z hlavních starostí církve, aby se snažila pomáhat všem, kdo po tom touží, aby v problémech světa nezatvrdili svá srdce a zaslechli Boží hlas, až na ně jednou promluví.

2014-05-25: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.

Jan 14:15-21

Přemýšlím, jaká to vlastně jsou, ta Ježíšova přikázání. V podstatě si vzpomínám jenom na jedno, Jan 13:34 – Ježíš učedníkům přikazuje, aby se navzájem milovali. Je docela málo věcí, které nám Ježíš taxativně přikázal. Myslím si ale, že věta, kterou jsem dal do nadpisu, vůbec není příkaz, není to citové vydírání, není to jako „jestli mě máš rád, tak umyj nádobí“. Tou větou Ježíš učedníkům vysvětluje, že není hlavním cílem mechanicky dodržovat určitá vyjmenovaná přikázání. Pokud jej budeme milovat, bude nám plnění jeho přikázání přirozené, budeme to dělat o své vůli, sami ze sebe, vedeni láskou, vedeni duchem svatosti. Pokud bych měl v evangeliích vybrat nějakou větu podobnou této, asi by to byl Matouš 11:30: Mé jho netlačí a břemeno netíží. K plnění přikázání dospějeme tak, že budeme milovat Pána.

Seznam přikázání ovšem bývá člověku užitečný. Jsou v životě situace, kdy nelze rozjímat o každém pohybu z pohledu lásky. Bible je v tomto nápomocna a dává nám desatero – základní zásady, které je potřeba mít zažité a které lze bez nebezpečí chyby aplikovat v podstatě vždy. Nicméně ve světle svobody dětí Božích je potřeba tato přikázání chápat především jako laskavá ponaučení, informaci o tom, jak svět funguje. Jsem přesvědčen, že zbožní lidé to takto odjakživa chápali. I žalmista píše v žalmu 119 „neukrývej přede mnou svá přikázání“ (v kontextu toho, že Blaze je … těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon).  Nová smlouva s Hospodinem ovšem slibuje zákon vepsaný do našeho srdce (Jeremiáš 31:33). Bez toho nelze porozumět Ježíšově větě z úvodu dnešního čtení.

Já jsem cesta, pravda a život

Všichni vědí, že pro Ježíše je v Jeruzalémě velmi nebezpečno. Sám Ježíš mluví o svém odchodu, když po poslední večeři dává svým učedníkům poslední rychlokurs víry. Učedníci se ovšem obávají, aby našli cestu tam, kam je Pán nasměroval. Ve 14. kapitole Janova evangelia Ježíš říká (vezměte si teď, prosím, jiný než ekumenický překlad): Víte, kam jdu, a cestu znáte. Typicky se ozve Tomáš a upozorňuje Pána, že jim ještě jasně neukázal, kam mají dojít, jak vypadá Bůh. Podobnou myšlenku o pár řádků dále rozvíjí Filip: Pane, stačí, když nám ukážeš Otce – tj. ukaž nám Otce a my už dojdeme sami… V této situaci svatopisec vkládá Ježíšovi do úst pozoruhodné ponaučení, snad nejcitovanější větu z Bible: Já jsem ta cesta, pravda a život. Ježíšovo učení je učení o cestě; jeho učení vyžaduje, aby se člověk držel pravdy; k Bohu se dostaneme skrze život: skrze život žitý pravdivě, život strávený na cestě.

Když Filip žádal, že chce vidět Otce, patrně čekal něco velkého, dosud nevídaného. Ježíš jej usměrňuje a říká – snad to moc nepřekroutím – Kluci, vždyť jste to viděli na mně. Nic zásadního teď nečekejte. Už jenom Utěšitel, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.

Pro nás, amatérské teology, z toho vyplývá důležité ponaučení: Věřit – to pro nás neznamená, že předem známe cíl. Věřit především znamená žít pravdivě a být si vědomi toho, že jsme na cestě. Přijímat Kristův pokoj. A pokud jste dočetli až do 31. verše, tak nakonec: milovat Otce a jednat tak, jak nám přikázal.

2014-05-18: Kdo vidí mne, vidí Otce

Jan 14,1-12
Minulou neděli Ježíš říkal, že on je „dveře“ – a dveřmi se chodí. Tento týden říká, že je „cesta“ – a cestou se také chodí. Nicméně dnes se jedná o chození opačným směrem: Dveřmi z minulého týdne přichází Bůh (nebo jeho posel) za svými lidmi, zatímco dnešní cestou jde člověk směrem k Bohu. Víme ovšem, že cesty jsou různé. Proto je zásadně důležité, abychom věděli, kam jít – a abychom věděli, jak vypadá Bůh, ke kterému chceme dojít. Jestliže tedy Filip v posledních chvílích Ježíšova veřejného působení říká „Pane, ukaž nám Otce“, je to určitě naléhavé a pochopitelné. Ježíš odpovídá: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ V první chvíli jsem si pomyslel, že Otce můžeme v Ježíšovi vidět díky jeho božství. Ve skutečnosti k tomu ale postačuje Ježíšovo lidství – člověk byl už od počátku stvořen k Božímu obrazu, takže i prostřednictvím lidí můžeme vidět Boha.

Nerad bych, abyste mě nesprávně pochopili. Nesnažím se popírat božství Ježíšovo – pouze se snažím naznačit, že i jeho lidství má pro nás velkou hodnotu. Také Terezie z Avily upozorňuje na to, že rozjímat o Kristově lidství má i člověk, který v modlitbě dosáhl pokročilosti. Tím spíše tedy my, amatérští teologové.

Jaký Ježíš byl poznáváme z mnoha příběhů, které jsou zachycené v evangeliích. Díky poznání Ježíše a jeho cesty pak můžeme i my snadněji najít nejenom pravdu, ale také cestu (a život). Potřebujeme poznávat Ježíše nejenom v modlitbě, kde se snad enjspíše setkáme s jeho božstvím, ale i četbou Písma, příběhů z jeho života. A tak, i když je modlitba velmi důležitá (o tom se píše i v prvním čtení), nezapomeňme, že jsou i další věci, které nám mohou prospět.

2014-05-11: Moje ovce znají můj hlas

Jan 10,1-10

Říká se, že když pastýři vyváděli svá stáda na pastviny, tak otevřeli dveře ovčince, šli napřed a volali na své ovce – každý měl svých pár slabik, které opakoval, určitou melodii, jakýsi popěvek, prostě svůj hlas. Ovce poznaly hlas svého pastýře a šly za ním. Myslím si, že když Ježíš mluví o tom, že ovce znají jeho hlas, tak odpovídá na otátzku, proč zástupy lidí chodí za ním a ne za jinými kazateli. Hlas Ježíšův totiž je něco, co máme zakódované někde v hlubině svého srdce. Když jej uslyšíme, naše srdce se zachvěje radostí a vzrušením, tak jako se zachvěje dívka, když uslyší hlas svého milého. Terezie z Avily toto Boží zavolání přirovnává, myslím, k tichému zahvízdání – snad proto, že se nemusí nutně jednat o slabiky, slova a věty. Hlas Kristův nás volá ke věcem, po kterých i naše srdce samo od sebe touží.

Volání Kristovo zachytil pozoruhodným způsobem malíř Caravaggio na obraze Povolání celníka Matouše. Překvapení, s jakým Matouš na obraze nedůvěřivě ukazuje na sebe, se nakonec promění v to, že Krista následoval do konce svého života. Ten obraz mi připadá dokonalý. Myslím si, že Caravaggio musel také znát volání Boží.

Někdy se mi zdá, že až příliš často od různých lidí slyším myšlenku, že Kristus volá každého z nás. Neříkám, že to není pravda. Nevím. Ale je třeba si dát pozor na to, abychom si tu věc nepředstavovali příliš jednoduše. Určitě si nemyslím, že by nevěřící nevěřili proto, že věřit nechtějí. Jedním z mých oblíbených citátů z Bible je (aspoň se to tak zpívá v odpovědi na jeden žalm): Uslyšíte-li dnes Jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Toto je směrovka na cestě víry. Myslím si, že volání Boží je věc, na kterou mnohdy musíme čekat, trpělivě čekat. A hlavně nezatvrdit své srdce.

 

Proč „Údolí amatérské teologie“

Název blogu

Když jsem hledal název pro svůj blog a zkoušel jsem různá slova, která ještě nejsou použita na WordPress.com, název Údolí se mi zalíbil. Netroufal bych si tvrdit, že moje myšlenky jsou hlubší než myšlenky těch druhých, ale nechci se schválně držet na povrchu.

Co a proč hodlám psát

Jen málo těch věcí, které budu psát, mám z vlastní hlavy. Většínu jsem jich někde slyšel – a tak se předem omlovám všem, jejichž myšlenky budu „vykrádat“ a zde publikovat. Mnohdy se jedná o věci, o kterých jsem si říkal: Jsem přece k víře vychováván od dětství, vyslechl jsem stovky či tisíce kázání, tak proč tuhle věc slyším až nyní? Mám jakousi představu o tom, o jakých věcech se v církvích mluví, a některé věci mi občas chybí. A takové věci bych chtěl doplňovat.

Pro koho píšu

A tak se dostávám k tomu, že tento blog píšu pro člověka jako jsem já, vlastně pro sebe. Mohu jen doufat, že i někomu dalšímu bude k užitku. Nepíšu tedy pro lidi, kteří hledají materiály k vědecké práci na poli teologie. Jen se snažím – ve vší své nevzdělanosti – připomenout věci, na které by bylo škoda zapomenout.

Kam sám sebe řadím

Hlásím se (jako amatérský teolog) především ke katolické církvi. Zdá se mi, že většina katolických teologů-amatérů, kteří se rozhodli něco soustavně psát, je velmi vzdělaná a silně konzervativní. Já sám jsem se až donedávna cítil být někde mezi konzervatizmem a modernizmem, ale s přibývajícím věkem asi ztrácím pružnost a je mi stále obtížnější držet se jako most obou těchto břehů, které se od sebe (bohužel!) postupně vzdalují. Chtěl bych se tedy – dokud mi Pán dává čas – postupně stát jakýmsi malířem, který dokáže krásně namalovat obojí tvář. Kteroukoli tvář víry. Myslím si, že k tomu není exaktní vzdělání v teologii vždy nutně zapotřebí.

Otázkou zůstává, jestli se katolická církev může přihlásit ke mně. Nemyslím si, že by mé názory na nejspornější věci byly tak odlišné od názorů některých teologů (třeba v otázce sexuality od Hanse Rottera), že bych je jako katolík nesměl mít. U tradicionalistů bych ale nejspíše hledal pochopení jen stěží.

B. Tříska