2014-06-29: Ty jsi Mesiáš

Mt 16:13-19

Ježíš se ptá učedníků, za koho jej pokládají. Petr odpovídá: Ty jsi mesiáš, syn živého Boha. Ježíš jej za to velmi pochválí.

Petr neodpověděl – například – Ty jsi jedna ze tří osob Nejsvětější Trojice. Podle mne odpověděl něco mnohem jednoduššího. Slovo mesiáš znamená člověka pomazaného – tj. Bohem pověřeného nějakým významným úkolem, což je stvrzeno pomazáním olejem. Řecky christos, Kristus – slovo související se slovem křesťan nebo se slovem biřmování. Co znamenalo spojení syn Boží lze tušit ze souvislostí s jinými místy Písma, kde se za děti Boží označují všichni křesťané. Mohlo to stejně dobře být označení někoho, o koho Bůh zvláštním způsobem pečuje, jako označení zástupce Božího mezi námi. Nebo obojí. Myslím si, že Petr mluví o něčem, co vyplývalo z jeho zkušenosti a ne o nějakých podivuhodných tajemstvích. Jeho soud byl patrně správný a Ježíš jej za něj chválí.

Reklamy

2014-06-22: Jste cennější než mnoho vrabců

Matouš 10:26-33

Dnešní čtení obsahuje několik zajímavých výroků, které se týkají poslání Ježíšových učedníků – tomu je věnována celá 10. kapitola Matoušova evangelia.

Zajímavý komentář k dnešnímu textu napsal na přelomu 18. a 19. století Adam Clarke. O vrabcích, kteří nepadnou na zem bez dopuštění Božího, píše: Zdá se, že náš Pán si tuto formulaci vypůjčil od svých krajanů. V Bereshith Rabba, sec. 79, fol. 77, se píše: V době, kdy židé byli nuceni k odpadnutí od víry, se Rab. Simeon, Ben. Jochai, a jeho syn Eliezer skrývali v jeskyni a živili se suchými lusky. Po třinácti letech vyšli ven, seděli u vchodu do jeskyně a pozorovali, jak ptáčník roztahuje své sítě, aby do nich chytal ptáky. A kdykoli Bath Kol řekl „דימוס“ (propuštění), pták unikl. Ale když řekl ספקולא (šipka), pták byl lapen. Pak rabín řekl: Ani pták není lapen bez vědomí nebes, tedy bez vůle Boha, čím méně pak život člověka. A poučení, které tímto mělo být dáno, je toto: Prozřetelnost Boží se vztahuje i na nejnepatrnější věci. Každá věc je neustále pod vládou a péčí Boží, a nic se nestane bez jeho schválení. Pokud takovouto pozornost věnuje vrabcům, o kolik více se bude starat o člověka, a o kolik o duši, která v něj věří.

Bereshith Rabba je text, který vznikl ve starozákonní době a nejspíš tehdy sloužil k výuce mládeže. Ježíš tedy k povzbuzení odvahy svých učedníků používá obraz, který nejspíš ve stejném použití znali z dětství.

Ani dnes, v naší zemi, se hlásání Božího slova neobejde bez odvahy. Člověk, který se pohybuje v ateistickém prostředí, potřebuje odvahu, protože jej čeká výsměch. A bohužel se člověk bez odvahy často neobejde ani mezi křesťany, mezi svými farníky nebo členy společenství. Myšlenky, které bychom rádi řekli k víře, často těm druhým připadají hloupé nebo dokonce heretické, a být prosťáček nebo heretik – to je nálepka, o kterou nikdo nestojí.

Tedy pardon, co to vlastně Ježíš říká? V 16. verši (který předchází dnešnímu čtení)  říká buďte bezelstní jako holubice – a kterýsi z překladatelů k tomu poznamenává, že ta bezelstnost se může také přeložit jako prostota. Být prosťáček k Ježíšovu učení tak trochu patří. A hereze – to je věc, ze které Ježíše obviňovali mnohokrát. Na toto jsem myslel, když jsem se pustil do psaní svého blogu.

Desatero přikázání

Příběh z knihy Exodus, ve kterém Bůh dává Mojžíšovi desatero přikázání, je dost zamotaný a nejsem si jist, jestli jej všichni vykládají správně. Komentáře dostupné na internetu se příliš často zaměřují na jednotlivé verše nebo věty a nerespektují celkovou stavbu příběhu, kterou je třeba vzít v úvahu.

Sdělování deseti přikázání začíná v kapitole 20. Zde je Desatero uvedeno a v rámci prvního přikázání je použita pasáž, kterou je třeba si zapamatovat: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí,ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají. Celé desatero netřeba zde citovat, laskavý čtenář si je vyhledá. Podstatné je zde sdělení, že Boží trestání se nás vlastně netýká.

Následuje podrobnější výklad některých věcí a úvahy o tom, jak Hospodina správně uctívat. Nejsem si ovšem jist, jestli tehdy Mojžíš Boží zvěst pochopil správně. Během rozmluvy s Bohem se totiž dozvídá, že Izraelci uctívají Boha jinak, než se sluší a patří – a se svými lidskými představami o Božím hněvu se zachová způsobem, který od prvního pohledu není svatý. Jeho vlastní hněv vede na samém počátku k tomu, že desky se zákonem Božím, které mu sám Bůh daroval, rozbije o skálu. V zuřivosti rozpoutá v Božím národě bratrovražedné krveprolití. Pak uplyne delší čas, kdy se Mojžíš modlí k Hospodinovi v oblaku. Až kapitole 33 si Mojžíš uvědomí, že vlastně nechápe Boží slávu a prosí, aby mu ji Bůh zjevil. Hospodin vyslovuje pozoruhodnou větu o tom, proč vyslyší jeho přání, která by mohla být motivací pro pravidelnou modlitbu a udržování vztahu s Bohem i v dobách temna (…učiním i tuto věc, o které mluvíš, protože jsi u mne našel milost a já tě znám jménem) a slibuje druhé předání Desatera.

Při druhém předávání Desatera Hospodin přichází k Mojžíšovi a představuje se (ve verších Ex 34:6-7). Myslím si, že je to velmi významné: Hospodin nejdříve vylíčí, jak je shovívavý, a teprve pak předá Mojžíšovi svůj zákon. Druhá polovina sedmého verše, kde Hospodin mluví o svých trestech, je zjevně odvolávka na pasáž z kapitoly 20 – shovívavost se týká těch, kdo Boha milují, zatímco trest těch, kdo jej nenávidí. Pro nás, kdo Boha milujeme, je jeho hůl útěchou, ne hrozbou. Toto uvození je pro správné chápání Desatera klíčové. Když Mojžíš sestoupil z hory s takto přijatým Desaterem, jeho tvář zářila a národ na jeho vyzvání snesl k oslavě Boží ohromné bohatství.

Toto vysvětlení Mojžíšova příběhu je důležité. Souvisí i s noční rozmluvou Ježíše s Nikodémem (Jan 3:18), kde Ježíš říká: Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen... K těm, kdo jej milují, je Hospodin shovívavý.

Závěr je asi zřejmý: Desatero Božích přikázání nám nemá být zdrojem nesvobody nebo strachu z Božího hněvu. Je to dar Boží těm, kdo jej milují. Má pro nás být informací o tom, jak funguje Boží řád, abychom uměli konat tak, jak to po nás žádá milovaný Bůh (a po tom vlastně toužíme). A takto i my máme Boží slovo přinášet svému národu.

2014-06-15: Bůh tak miloval svět

Jan 3:16-18

Slova Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby nikdo, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný  jsou v anglické Wikipedii označována za nejcitovanější biblický text, který stojí v samém středu křesťanství. Mluvíme-li o Ježíši jako Synu Božím, patří k tomu vždy představa Boží lásky ke světu, k člověku, a ta představa je vykreslena podobenstvím toho, co člověku je (nebo aspoň v té době běžně bylo) nejcennější – jednorozený syn. Bůh dává do stvoření (nebo, řekněme, do spásy) světa svého jednorozeného syna: takovým činem člověk riskuje všechno; nemyslí na své zajištění ve stáří, na zachování svého rodu; jde za jediným cílem. Představa, že cílem Božím je počítat naše hříchy, není křesťanská.

Celá noční rozmluva s Nikodémem je vedena v duchu toho, jak potřebné je jít za světlem. Hodně se mluví o novém zrození – je třeba si všimnout, že pro Nikodéma ta myšlenka je úplně nová, že to není žádná fráze a že jen postupně chápe, co se tím vlastně myslí: Vydat se na novou cestu, na cestu za světlem. Mechanismus spásy, který byl vytříbeně popsán v saducejské či farizejské tradici, je krásné mechanické soukolí, kde zabroušená kolečka zapadají jedno do druhého, mechanismus se otáčí s ušlechtilým zvukem a člověk před ním stojí v němém úžasu. Stejně člověk stojí v úžasu před dokonalou konstrukcí dnešní katolické nauky. Je velmi poučné a krásné pochopit tento mechanismus. Ale pro amatérského teologa tato rotující kola nemají smyslu, pokud jej kabina výtahu nezdvihne tak, aby Boží stvoření viděl s nadhledem. A toto by mělo být první starostí církve – aby její nauka pomáhala lidem nacházet Boha.

2014-06-08: Přijměte Ducha Svatého

Jan 20:19-23

Příběh se odehrává v neděli večer, hned po Kristově zmrtvýchvstání. Ježíš přichází mezi ustrašené učedníky a říká „Pokoj vám“. Myslím si, že i když učedníci vidí Krista, je pro ně velmi těžké smířit se s tím, co se stalo: Myslím si totiž, že Ježíš po svém zmrtvýchvstání už nebyl stejný jako předtím – učedníci vědí, že odchází k Otci,  probodené ruce a bok je nemohou nechat na pochybách o tom, že věci teď nebudou pokračovat tak jako dosud.

V tomto okamžiku Ježíš mluví podobným způsobem, jakým mluvil také s učedníky na cestě do Emauz: Snaží se je uklidnit, vybízí je, aby se ani nyní nebáli přijmout Ducha svatého a upozoňuje je na důležitou věc – na potřebu odpuštění: Jestliže oni neodpustí představitelům židovství, kteří Ježíše nechali umučit, nikdo to za ně neudělá. Myslím si, že kdyby jej učedníci neuposlechli, kdyby neodpustili, měli by malou šanci přijmout Ducha svatého v situaci, o které slyšíme v prvním čtení. Ježíš jim na to dopřál čtyřicet dnů. Pak začali skutečně realizovat poslání k hlásání Božího království – „jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“.

Tato výzva k velkému odpuštění se vykládá jako ustanovení svaté zpovědi. Ježíš o odpuštění mluví již v bolestech na kříži, s rukama probodenýma, žíznivý pod žhavým poledním sluncem, chvíli před smrtí. K odpuštění vyzývá i své učedníky. Odpouštění je podstatnou součástí naší víry. Odpuštění neznamená zapomenout, ale přijmout, smířit se. Ve své velké řeči po seslání Ducha svatého Petr to veliké provinění připomíná, ale zároveň nabízí křest a Ducha svatého těm, kdo se obrátí. Není to trest, msta, po čem Petr volá, ale obrácení. A toto je dědictví církve plynoucí z dnešního evangelia.