2014-07-27: Drahocenná perla

Mat. 13:44-52

Podobenství o drahocenné perle je mi zvlášť blízké, protože při jeho čtení si vždy představím obchodníka s perlami – člověka , který je nadšený do věcí, které pro někoho jiného mohou mít třeba jen nepatrný význam. S člověkem, který uviděl Boží království (dnes bychom asi řekli – s člověkem, který prožil obrácení) je to také tak: Pocítí ve svém nitru nadšení z Boha, kterého předtím neviděl, nadšení z lásky, kterou předtím nepocítil, a v tomto nadšení je často připraven prodat všechno co má a jít za Bohem.

Obchodník v Ježíšově podobenství nemění všechen svůj majetek za perlu, o které mu někdo pověděl, kterou mu někdo podstrčil. Mění jej za perlu, kterou uviděl a která jej naplnila úžasem. Tak je to správné: Dávat svůj život za Boží království nemá být oběť trýznivá. Jho Kristovo netlačí a jeho břemeno netíží. Nemáme vyžadovat oběti pro Boží království od lidí, kteří jím nejsou nadšeni. Máme se jim snažit království Boží ukázat, ale ne je do něj dokopat hlava nehlava. Stejně tak k němu nemá nikdo dokopávat nás.

Reklamy

2014-07-20: Boží království

Matouš 13:24-43

Boží království (někteří autoři raději říkají Boží kralování) se rozvíjí na různých úrovních: můžeme jej sledovat v nitru člověka, kde nejprve klíčí jako semínko a pak se může rozvinout do podoby košatého stromu, a můžeme jej také pozorovat ve společenství nebo ve společnosti jako určitou strukturu lidí, kteří se Bohem nechávají vést. Učedníci možná byli více zvyklí dívat se na Boží království jako na něco, co roste v lidském srdci, a tak jim (v dnešním čtení) podobenství o hořčičném semenu a o kvasu přišla srozumitelná a jasná. Podobenství o plevelu mezi pšenicí je v této interpretaci ovšem trochu podezřelé: učedníkům se asi nechtělo věřit, že by je Ježíš nabádal, aby ve svém srdci nechali růst dobré společně se zlým, a tak se ptají.

Ježíš ve svém vysvětlení ukazuje, jak interpretovat podobenství o koukoli na úrovni společnosti: Bůh nechce, abychom pozabíjeli všechny, kdo Božímu království překáží – a ani bychom nebyli schopni to správně rozlišit. Musíme si prostě zvyknout na to, že takoví lidé mezi námi jsou. Nezbyde, než svůj život tomu přizpůsobit. Na konci časů pak dobré dílo přetrvá, zlé dílo nikoli.

Otázka obtížných lidí pro křesťana nemá konečné řešení. Jediné konečné řešení přichystá Bůh na konci časů.

2014-07-13: Zrna padla do dobré země a dala užitek

Mat. 13:1-23

Za svého několikaletého působení v Praze jsem jednou v neděli zašel do málo známého kostela. Pamatuji si, že kněz mluvil o semenech, z nichž některá padla do půdy kamenité, jiná do půdy úrodné. Během kázání několikrát zopakoval myšlenku, že naším úkolem ani tak není rozsévat semena (slovo Boží) – to dělá Bůh, ale připravovat půdu. Do paměti se mi ta událost vryla hlavně proto, že kdosi z posluchačů toto kázání komentoval výkřiky jako „To snad není možné, takové kecy“ a podobně – posléze se hlasy ozývaly z lavic z různých míst a ozvalo se i pískání. Nebyl jsem si jistý, jestli ti lidé nadávají tomu jednomu, který se tak urážlivě chová ke knězi, nebo jestli také žehrají na kacířské kázání. V každém případě mi to kritické vyjadřování při bohoslužbě přišlo dost nevhodné. Slyšel jsem při kázání ještě tupější věci a obvykle nikdo neprotestoval.

S odstupem času ovšem vím, že myšlenka pouze připravovat půdu neobstojí. Možná ta příprava půdy probíhá po většinu času a stojí nejvíce úsilí. Ale jsou chvíle, kdy člověk pocítí, že nikdo jiný než on, kdo by pronesl Boží slova, přítomen není. Zdůrazňování toho, že každý z nás má roli kněze, proroka a krále, které je dnes moderní, není jen tak vycucané z prstu. K prorokování jsme možná povoláni jen velmi, velmi zřídka, ale i tak to může být důležité.

Potřebné reformy církve

Jako každý amatér, i já mám celkem jasný názor na to, jaké reformy by katolická církev potřebovala, aby dokázala oslovit široké masy dnešních lidí a přivést Evropu zpátky ke křesťanství. Na rozdíl od pověstného hnutí Wir sind Kirche se ale domnívám, že reformy by měly být spíše umírněné a každý krok by měl být rozmyšlený. Nicméně některé změny vidím jako důležité. Pokusím se shrnout to, co mi připadá v blízké budoucnosti nevyhnutelné, pokud má církev úspěšně hlásat Kristovu nauku všem, kdo jsou povoláni k víře.

Církevní hierarchie

V poslední době v Evropě ubývá kněží. V České republice je tento trend velmi zřetelný a není pochyb o tom, že se církev musí (i kdyby jen v rámci předběžné opatrnosti) vyrovnat s myšlenkou, že bude dlouhodobý. Řešení nabízím v tom, aby církev postavila do popředí instituci jáhenské služby, kterou tak předvídavě oživila na druhém vatikánském koncilu. Nevidím žádný zřejmý důvod pro to, aby každou farnost nebo každé společenství vedl kněz. Tuto práci mohou vykonávat nižší hodnostáři – a mohou to být jak zaměstnanci církve, tak i dobrovolníci – lidé s jiným zaměstnáním. Je ovšem potřeba pro ně vybudovat struktury, které budou sloužit k jejich vzdělávání, častému setkávání a k jejich ochraně před svévolnými farníky. Toto řešení má ještě jednu výhodu: Tito nižší hodnostáři, kteří se časem stanou typickými představiteli církve, by mohli po ekumenickém sloučení křesťanských církví být postaveni na roveň pastorům, respektive typickým představitelům protestantských církví. Dokud je typickým představitelem katolické církve kněz, je snaha o ekumenismus (z lidského hlediska) věcí bezvýchodnou. Když přemýšlím o jednotě křesťanů, připadá mi jako nejschůdnější takovýto model. Jako nultou verzi tohoto modelu bych si představil církev, ve které je mnoho laiků. Na každých 60 laiků by byl jeden jáhen, na každých 60 jáhnů aspoň jeden kněz a na každých 60 kněží jeden biskup. To číslo 60 není něco, na čem bych trval, ale není úplně bezvýznamné: Počet 60 se dá složit z pěti společenství po 12 lidech, a tato společenství se mohou scházet ve farní místnosti každé jeden večer v týdnu pod občasným vedením svého jáhna. V pondělí se může scházet mládež, v úterý ženy, ve středu muži, ve čtvrtek důchodci a v pátek manželé s malými dětmi. V sobotu pak by mohli mít setkání jáhnové ve svých společenstvích. Takto vypadá stabilní a plodná struktura. Jsem pro to, aby si církev uchovala celibátní kněžský stav. Myslím si, že přijímání Těla a Krve Páně je i v naší situaci potřeba odlišit od obyčejného jídla. Není ovšem nutné, aby každý věřící měl příležitost je přijímat každý týden. Relativně malá skupina kněží, kteří budou poněkud oproštěni od některých dnešních svízelí, bude postačovat.

Pohled na sexualitu

Jednou z největších překážek v hlásání evangelia v Evropě je bezpochyby to, že mnozí představitelé církve považují (neabortivní) antikoncepci, masturbaci a podobné věci bez dalších otázek za těžký hřích. Mezi zpovědníky v tom ovšem nikterak není jednota – i proto si tedy jako amatér jistě mohu dovolit veřejně vyslovit svůj názor. Existuje dost velké množství lidí, kteří se nejsou schopni obejít bez občasného sexuálního vybití. Mnohdy jsou to právě lidé aktivní a plní energie. Kvůli přísným pravidlům sexuálního života o ně církev přichází.  Když člověk vidí, že není schopen se zdržet něčeho, co jej v církvi diskvalifikuje, je přirozenou reakcí říci: Půjdu tam, kde jim tyto věci nebudou vadit. Takové společenství dnes člověk najde (mimo církev) poměrně snadno. A navíc, zoufalá snaha o dodržování nemožného [neříkám, že je to nemožné pro všechny, ale pro mnohé] vede k pokřivení osobnosti některých věřících, takže potom působí pro okolí bezmála jako odstrašující příklad. Nebudu problematiku sexuality dále rozebírat – věnoval jsem jí už jeden samostatný článek a možná přijde ještě další.

Nový pohled na křesťanské památky

Viděl jsem některá umělecká díla, která mnoho vypovídají o životě svatých nebo o vztahu mezi člověkem a Bohem. Je to velká věc, pokud taková díla mohou být veřejně vystavena a poučovat kohokoli. Myslím si ale, že velká většina uměleckých děl v našich chrámech má dnes už hodnotu pouze historickou, uměleckou, starožitnou. V podstatě není důvod, proč by zrovna v chrámech měla být. Myslím si, že by mělo být v zájmu faráře a farní rady, aby se farnost nadbytečných uměleckých děl zbavila a ponechala jen taková, která promlouvají k životu víry. Taková, na která kněz dokáže pravidelně ukazovat při kázání nebo u kterých věřící spontánně postávají a rozjímají o vztahu s Bohem. A pokud kněz (nebo někdo z farnosti) je nadšen určitým tématem, může se na uprázdněná místa dát artefakt, který k nám bude promlouvat – i když jeho tzv. umělecká či starožitná cena možná bude menší. Ta věc se týká i samotných staveb kostelů. Ne vždy jsou naše historické stavby pro hlásání víry nejvhodnější. Je-li v nich zima, dýchají-li spíše minulostí než přítomností, pak by se mělo těžiště farního života přenést tam, kde víra rozkvete svěžími květy. Nemyslím si, že by se starobylé kostely nedaly směnit za praktické, moderní stavby. Používáme snad starobylé chrámy jen proto, že je nikdo jiný nechce? Je pak takové místo to správné pro posvátnou liturgii? Památkově chráněné kostely mě trápí především z jednoho důvodu: Představuji si, že kdyby dnes svatý František přišel a začal rukou neodbornou obnovovat kostel svatého Damiána, okamžitě by přijeli památkáři a zabránili by mu v tom. Je to nemilé, ale podle mne je to jeden z významných důvodů, proč nám dnes chybí svatí Františkové. Potřeba pečovat o Boží chrám může být významnou potřebou člověka, který se obrací k Bohu. V jednoduché budově, kde se dá ledacos udělat svépomocí, by i kněžství mohlo dostat lepší rozměr.

Transparentní financování

Provoz církve v naší zemi bude v budoucnu nepochybně – i přes proběhlé restituce – závislý na darech oddaných jednotlivců. I když je celkem jasné, že množství darů bude především závislé na správném hlásání Božího slova, tak nepochybuji o tom, že bude také závislé na to, nakolik dárce bude mít přehled o tom, co se s jeho penězi stane. Myslím si, že v době internetu by nebylo obtížné vybudovat dárcovský systém, v němž by člověk mohl své peníze posílat cíleně jak na účely konkrétnější, tak na účely obecnější – mohl by přispět buď na péči o chudé obecně, nebo konkrétně na charitní chráněnou dílnu. Na liturgii obecně, nebo na květinovou výzdobu. A vždy by se mohl – možná po příslušném přihlášení do systému – podívat, ve které kapitole jeho církvi peníze nejvíc chybí… Možná je to spíše sen, ale bylo by to donor friendly. A nejlépe, kdyby se mohl v rozklikávacím rozpočtu podívat, co se s darovanými penězi děje.

Péče o chudé

Zaujala mě nedávno myšlenka papeže Františka, že péči o chudé bychom měli konat ve farnostech. Co nejblíže k jednotlivým věřícím. I když je důležité, aby naše pomoc chudým skutečně prospěla, je také důležité, aby se s problémem chudoby věřící lidé stýkali tváří v tvář. Dát peníze charitě někde na biskupství je sice prospěšné, ale užitek pro naši víru by mohl být větší. Křesťanská péče o chudé by měla mít i jiné cíle, než suplovat povinnosti obcí (či státu) v péči o nemajetné. Dnešní stav v zemích českých, kdy věřící chudý člověk snáze dostane pomoc od anonymní charity a než od svých spolufarníků, je podivný a nekřesťanský. Změna v této věci je velmi důležitá a navrácení církevního majetku věc nevyřeší.

2014-07-06: Skryl jsi tyto věci před moudrými

Mat 11:25-30

Zadal jsem do Googlu text commentary „Matthew 11:25“ a ukázalo se, že stránek s takovými komentáři je přibližně 597 tisíc. Přidálm-li slovo catholic, je to stále 220 tisíc. Tolik komentářů moudrých lidí nedokážu ani přečíst. Nicméně pár jsem absolvoval. Vesměs považují za ty kritizované „moudré“ tehdejší zákoníky a farizeje – naše moudrost a nauka vychází z Ježíšova učení, takže se to na ni asi vztahovat nemůže.

Dávejme si ovšem pozor, abychom také nepropadli „moudrému“ učení, které ale je lidské a nikoliv božské. Jestliže nám někdo ukládá břemeno, které je těžké, musíme vždy dávat velký pozor, jestli je to břemeno Kristovo – nebo jestli je to pouze rozumový výklad někoho, kdo má v životě jiné problémy než já. Ponaučení moudrých je potřeba brát v úvahu, ale základní povinností křesťana je žít víru tak, aby mu přinášela radost. Mudrce a rozumbrady, kteří s oblibou přesně citují Bibli či církevní dokumenty, je potřeba poslouchat pozorně, ale řídit se musíme především svojí situací a tím, co nám samotným Otec (či Syn) chtěl zjevit. Jinak nebudeme žít život svůj, ale jejich. Tak bychom mohli promarnit hřivny, které Pán svěřil do rukou právě nám. Každý z nás je syn Boží, kterého nezná nikdo, jedině Otec. A také nikdo nezná Otce, jedině syn – a podle prvního čtení víme, že syn je ten, kdo má ducha Kristova. Naslouchat Božímu hlasu je nad všechny citáty z vznešených knih.

(doplněno 6.7.2014)