2014-08-31: To se ti nestane

Matouš, 16:21-27

K pochopení dnešního čtení budeme potřebovat povědomí o dobru a zlu, jak jsem jej nastínil v jednom z dřívějších článků „Dobro a zlo“.  Ježíš se chystá čelit zlu tváří v tvář, jak to Bůh dělá od počátku věků, a svatý Petr jej od toho odrazuje. Zcela po právu mu Ježíš říká: „Odstup, satane! Pohoršuješ mne, protože nemáš na mysli věci božské, ale lidské“.

Také dnešní člověk, který chce konat nejen věci lidské, ale také božské, se nevyhne tomu, aby čelil zlu tváří v tvář. Stejně jako Ježíš můžeme pak v okamžiku úzkosti volat v zahradě Getsemanské „Můžeš-li, odejmi ode mne tento kalich“, ale také je zapotřebí se sebrat a říci „ale ne vůle má, ale Tvá se staň“ – to znamená, že na svůj božský úkol na tomto světě nebudeme rezignovat, i když je spojen s kontaktem se zlem (a tedy velmi pravděpodobně i s utrpením). „Kdo chce jít za mnou, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne“ – to přesně zapadá do obrazu, který se snažím vykreslit.

Předsevzal jsem si, že budu psát pouze věci, na které se zapomíná. Proto nebudu zbytečně rozebírat to, že už od dob Izajáše víme, že služebník Boží bude trpět. Možná je v tom nakonec řečeno totéž, pouze jinými slovy.

Reklamy

2014-08-24: Ty jsi Mesiáš

Matouš 16:13-20

Židé očekávali příchod Mesiáše nebo Eliáše – hlavně teď, když byli v područí Říma a když jejich vládce dělal věci, které se na panovníka národa Božího vůbec neslušely (nepořádné manželství bylo jen jednou z věcí). Když se teď objevil velký náboženský vůdce Ježíš, mnozí v něm Mesiáše viděli. Ježíš ovšem jejich domněnky nepotvrzuje ani nevyvrací. Už v jedenácté kapitole Matoušova evangelia, ještě za života Jana Křtitele, ani Janovým poslům neřekne „Ano, jsem Mesiáš“. Myslím si, že Ježíš tušil, že lidová představa o Mesiáši je různými životními svízelemi zdeformovaná, že přihlásit se k tomuto jménu by mohlo  znamenat uvést lid do omylu, ne do pravdy. Určitě by se našlo i dost takových, kteří by s meči a kyji přitáhli a žádali by, aby se postavil do jejich čela: s Mesiášem přece budeme neporazitelní… 

Ježíš měl v úmyslu hlásat pravdu s pokorou. Nepotřeboval nasednout na rozbouřenou na vlnu očekávání změny, nebo na rozjitřené národní cítění tak, jako se o to občas úspěšně pokoušejí politici. Jeho autorita vyplývá z toho, jakého jej lidé na vlastní oči vidí – aniž by k tomu potřeboval surfovat na vzedmuté vlně veřejného mínění. Na konci dnešního čtení Ježíš dokonce zakazuje, aby učedníci jeho popularitu tímto způsobem podporovali. Bůh jedná jinak a jeho vítězství také jinak vypadá. Už od dob Izajášových víme, jak bolestné je být služebníkem Božím. Ale o tom se bude číst příští neděli.

 

2014-08-17: V okolí Týru a Sidónu

Matouš 15:21-28

Týros a Sidón byla bohatá města na sever od chudšího židovského osídlení. Zkouším si představit, jak asi vypadal rozdíl mezi bohatým a chudým a chudým krajem a na mysl se mi derou vzpomínky z dětství, kdy člověk občas zaslechl, co si o našem komunistickém Československu myslí bohatí západní Němci: Viděli domy s opadávající omítkou, v obchodě se zeleninou jen pár zvadlých mrkví, lidé ustaraní a v nepadnoucích šatech.Naproti tomu Týr a Sidón byla kvetoucí města, živá tržiště s lákavým zbožím a lidé v barevných šatech. Když zdejší mladík zavítal do Izraele, možná nechápal, jak (a proč) zde mohou žít ti lidé, kteří v životě nedrželi v ruce kašmír nebo hedvábí. Na tržišti vlastně nevěděl, co by si mohl koupit jako suvenýr – vždyť ani sošky toho jejich boha tady neprodávají.

Kdo by si pomyslel, že tady, za jedním z oken může ležet nemocná holka a její matka zoufale hledá cokoli, co by mohlo pomoci. Nakonec přichází k Ježíšovi a prosí o zázrak.

Obdarovat člověka pyšného je velmi těžké. A i když nevíme, jak ta žena o chudých Židech smýšlela, ledacos se dá usoudit z toho, jak na její prosbu Ježíš reaguje. Na konci příběhu zůstává žena, která si dobře uvědomuje, že i tento národ má něco, co její město dát nedokáže. A také její uzdravená dcera.

Dvě tváře křesťanství

Ať dnes posloucháte modernisty nebo konzervativce, všichni se budou odvolávat na praxi (nebo učení) církve v dávných dobách. Nedivím se: zdá se mi, že od svých počátků byla křesťanská církev dost různorodá. Přísné i tolerantní proudy existovaly v církvi od samého počátku – stačí se podívat například do 11. kapitoly Matoušova evangelia a vidíme, že dvě nejvýraznější osobnosti počátku křesťanství byly bytosti velmi rozdílné. Jan Křtitel byl drsný muž, schopný žít v divočině mezi šelmami, hady a jedovatými pavouky. Naopak Ježíš se vyznal ve vznešené společnosti.

Břemenem poslední doby je především to, že přísní a tolerantní křesťané nežijí v míru. Ježíš a Jan Křtitel na sobě navzájem nešetřili chválou („nejsem mu hoden rozvázat řemínek na obuvi“, „mezi těmi kdo se narodili z ženy nevystoupil nikdo větší“). Oproti tomu dnešní tradicionalisté by modernisty nejraději vykázali z církve, zatímco modernisté tradicionalisty podezřívají, že jejich ušlechtilé misijní úsilí sabotují.

Necítím se povolán říkat, jestli pravdu má přísná nebo tolerantní větev. Jsem přesvědčen, že církev potřebuje obě z nich a že věřící člověk by se měl cítit volný přecházet od jedné z nich ke druhé: v určité části života člověk může být nadšený vznešenou liturgií, jindy si zase oblíbí působení mezi mládeží. A k tomu potřebujeme především mír, jaký byl mezi Ježíšem a Janem Křtitelem.

Vlastně mne napadá, jestli jsem se tím, že nechci z církve vylučovat ty, kdo jsou velmi tolerantní, nepostavil proti těm, kdo tolerantní nejsou. Je to zvláštní věc: Chtěl bych, aby přísní křesťané v naší církvi byli, ale nechtěl bych, aby v ní vládli. Chtěl bych, aby církvi vládl spíše duch Kristův – duch toho, který jako jediný spravedlivý nakonec nehodil kamenem. I když vím, že některé lidi společenství asi z Nejsvětější svátosti bude muset vyloučit, tak toto měřítko by mělo být velmi benevolentní. Nevím o tom, že by Kristus řekl: Vezměte a jezte z toho všichni – Jidáš může také, ale kdo masturboval, ať jde pryč. Pokud si nejsme jisti, měla by tolerance obvykle být první volbou.

2014-08-10: Poruč mi, ať přijdu k tobě po vodě!

Mat. 14:22-33

Instalatéři nám doma udělali u některých kohoutků studenou vodu vpravo a jinde vlevo. Byl jsem tak zmaten, že jsem si nedokázal zapamatovat, na které straně je studená voda v kuchyňce v práci a před vaření kávy jsem musel vždy studovat titěrné barevné tečky na pákové baterii. Až jednou mne v kuchyňce předběhla stará paní doktorka. Když jsem uviděl její absolutně přirozený pohyb, kterým otočila páku a napouštěla vodu do konvice, jako by se mi rozsvítilo v hlavě a okamžitě jsem si správnou polohu zapamatoval.

Také si vzpomínám, jak jsem jednou byl na koncertě cellového kvarteta. Mezi hudebníky byla jedna světově slavná cellistka – a musím říci, že bylo fantastické ji při hře pozorovat: Vypadala, jako by se lehounce usmívala a její pohyby byly i při těch nejsložitějších partech tak samozřejmé a přirozené, že jsem měl pocit, že takto hrát je vlastně velmi snadné – že bych se to i já mohl naučit.

 O podobné věci mluvil také karmelitán Vojtěch Kodet na letošní Charismatické konferenci v Brně. Vyprávěl o tom, že měl příležitost zblízka pozorovat při modlitbě dva světce – Matku Terezu a Jana Pavla II. Říkal, že v obou případech to pro něho byl pozoruhodný zážitek. Ostatně už několik lidí jsem slyšel vyprávět, jak důležitým zážitkem pro jejich víru bylo, když viděli svého otce, jak se modlí.Představuji si, že při každé činnosti je velmi inspirující vidět někoho, kdo ji vykonává jaksi samozřejmě a s přirozeností.

V dnešním čtení sice nemáme popsáno, jak vypadal Ježíš při své chůzi po vodě, ale můžeme na to usuzovat z reakce apoštola Petra: Chování Kristovo muselo také být velmi samozřejmé a přirozené, takže Petr dostal ten známý pocit, že by to mohl dokázat také. Takové myšlence ovšem člověk jen tak neuvěří. Ale když Ježíš řekl „Pojď“ (jako bych viděl ten lehký úsměv a tu přirozenost), Petr vykročil na vodu také.

Představuji si, že nějak takto – přirozeně a svatě – Ježíš pronášel slova, která uzdravují. Nějak takto Ježíšovo učení vypadá. Kdykoli je to možné, měli bychom si Ježíše představovat přirozeného a svatého. Tak totiž vypadá jeho evangelium.

2014-08-03: Odešel na pusté místo

Matouš 14:13-21
Když se Ježíš dozvěděl o smrti Jana Křtitele, odešel na pusté místo. Situace po smrti Jana Křtitele byla složitá a nikdo nemohl vědět, jestli i Ježíšovi nehrozí velké nebezpečí – mnozí jej považovali za Jana Křtitele, třeba i zmrtvýchvstalého. Patrně celé hnutí náboženské obnovy, které Jan i Ježíš představovali, bylo trnem v oku pro vládce státu, pro jehož obyvatelé by nejraději viděli, aby národ, náboženství a stát byla jedna jediná entita (jako tomu snad bylo za vlády krále Davida). K odchodu do samoty má Ježíš ale i další důvod – smutek a rozčarování z toho, že v Janovi ztrácí přítele a spolupracovníka. Po přečtení příběhu v několika překladech si myslím, že Ježíš odešel na nějaké opuštěné místo se svými učedníky. Představuji si místo, kde člověk chodí mezi stromy a nese před sebou vztyčený prut, aby nevymetal všudypřítomné pavučiny obličejem (aspoň ve filmech se takto průkopníci zobrazují). Představuji si, že zde Ježíš mohl nějaký čas být ve své poustevně. Lidé jej ale brzo vypátrali.

Když je překvapil zástup lidí oddaných reformě, měli u sebe zásoby jídla snad na několik dní – nějaký chléb a pár ryb, které patrně nedávno ulovili. Ježíšovi je zřejmé, že zásoby už nebudou potřebovat: o jeho skrýši už stejně ví několik tisíc lidí, klidně se tedy může vrátit do města. Rozdává tedy (a rozmnožuje) tyto své zásoby a vrací se zpět k veřejné činnosti. Možná to bylo rozjímání v poustevně, co jej přesvědčilo o tom, že skrývat se stejně nemůže natrvalo, chce-li naplnit poslání, které měl od Otce. Podle všeho Ježíš o svém návratu do veřejného působení byl přesvědčen už v okamžiku, kdy vyšel ze své poustevny a uviděl veliký zástup. Noční modlitba na hoře, která následovala, byla pak nejspíše poslední posilou před tímto riskantním krokem.