2014-10-05: Vám Boží království bude odňato

Mat. 21,33-43

Když Ježíš vyhrožuje „velekněžím a starším lidu“, máme my, obyčejní a prostí lidé, pokušení myslet si, že nás se ta hrozba netýká – že si bere na mušku ty „nahoře“, nebo dokonce Židy, kteří přece věřili jakousi špatnou vírou. Ale není to pouhá příslušnost k pravověrné církvi, co člověka dovede k lásce Boží. Jak Písmo, tak tradice a modlitba nám mají být v první řadě světlem na cestě, a na té cestě nemáme stát s rukama v kapsách. Samozřejmě je důležité, aby ducha Evangelia chápali – a šířili – v první řadě biskupové a další lidé, kteří mají zbožnost v náplni práce. Ale v určité míře je to úkolem každého. Jak biskupa, tak i prostého člověka  musí napadnout myšlenka, jestli se Kristova napomenutí netýkají i nás. Pokud se nám zdá, že křesťané v našem okolí ubývají, je to určitě důvod k zamyšlení.

Reklamy

2014-09-28: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej

Mat. 16:24-27

Exupery ve své knize Citadela podrobně vysvětluje, že život člověka má hodnotu pouze tehdy, když jej člověk za něco směňuje. Myslím si, že Ježíš naráží na tentýž problém: Stále jen zachraňovat svůj život není smyslem našeho života. Nemáme jej ovšem směnit tak, aby věci svaté byly hozeny psům nebo perly sviním. To „vše, co máme“ je potřeba směnit za drahocennou perlu nebo za poklad zakopaný v poli.
Z dnešního úryvku na první pohled není vidět, proč byla hrozící smrt pro Ježíše pokladem v poli, když se vypravil k Jeruzalému. Pouze vidíme, že se postavil zlobě tváří v tvář. Po přečtení zbytku evangelia se  dozvíme o Ježíšově vítězství nad smrtí, o zmrtvýchvstání. Nicméně mnozí mučedníci k tak viditelné slávě nedošli. Přesto tušíme, že ve své velikosti ducha skrze smrt kráčeli přímo, tak jak vždy byli zvyklí, a že smrtí prošli do nebeské slávy. K tomu i nám dopomáhej Bůh.

Sexualita, manželství a hřích

Úvod / motivace

Četl jsem v časopise Te Deum (nejvlivnějším českém časopise věnujícím se amatérské teologii) úryvek z knihy o morálce, která pocházela z počátku 20. století. Úryvek se věnoval sexualitě. Nebyl jsem ani tak překvapen důsledky, které autor ze svých předpokladů vyvodil (protože zhruba vím, co tradicionalisté učí), ale především předpoklady, se kterými se v článku operovalo: Zdálo se mi, že autor vychází z předpokladu, že v podstatě vše by mohlo být zakázáno, a pak se snaží zjistit, co by mělo být povoleno. Už možná v polovině článku jsem viděl, že tento postup je pro mne zcela nepoužitelný. Chci prožívat svobodu Božího dítěte, a pokud tato svoboda má být omezena, tak chci vědět proč. Pokud mi někdo řekne, že určitou věc chce Bůh, měl by pro to také předložit srozumitelný argument, aby mne přesvědčil. A pokud si nějaké omezení stanoví dohodou sama církev (jako páteční půst od masa), nemůže to vydávat za Boží příkaz. Jsem přesvědčen o tom, že řada věcí v oblasti rodinné či pohlavní morálky je v tomto ohledu chybně interpretována a věci nepříliš podstatné jsou vydávány za zákon Boží. Povinností amatérského teologa je přinést pohled z takového úhlu, ze kterého podstatné věci vyniknou. Pokusím se zde znovu zformulovat úvahy, které jsem před pár lety pod svým tehdejším nickem napsal do diskusí na webu christnet.cz.

Ilustrace metody: Odsouzení interupcí

Myslím si, že interupci považuje za těžký hřích naprostá většina věřících. Nahlédnout, že zabití nenarozeného dítěte je vražda, není obtížné a poslouží mi to k ukázce způsobu argumentace, který pak použiju v úvahách o sexualitě.

Nuže tedy: V podstatě všichni se shodují v tom, že je vraždou zabití dítěte, které se zdravě narodilo: O tomto dítěti nikdo nepochzbuje, že je lidskou bytostí. Ale všiměme si, že dítě před porodem a po něm se liší jen velmi málo. A o několik dní dříve je rozdíl také docela malý. Změna probíhá jaksi souvisle a dítě se mění postupně. Pokud bychom v nějakém okamžiku chtěli říci Teď se zárodek stal lidskou bytostí, nenajdeme v průběhu těhotenství žádný moment, ve kterém k nějaké převratné změně dochází. Jedinou takovou událostí, kterou lze považovat za zlom, je spojení spermie s vajíčkem, početí. Jestliže tedy chceme lidskou bytost definovat od nějakého okamžiku, jedinou rozumnou volbou je okamžik početí.

Intimita mezi mužem a ženou

Muž a žena si mohou svoji náklonnost projevovat nekonečně mnoha různými způsoby na různých stupních intimity. Pokusím se nyní některé projevy intimity seřadit vzestupně podle toho, jak hluboce intimní jsou. Hlavní myšlenkou, kterou bych chtěl použít, je to, že různé projevy náklonnosti podle mne tvoří souvislou škálu, která směřuje od intimity celkem nízké či „neškodné“ k intimitě vrcholné. A jak jsem v předchozím odstavci nastínil, nepovažuji za možné vést někde dělicí čáry, které by oddělily některou oblast jako nemorální. Vybral jsem tyto příklady tělesných projevů:

  1. zamilovaně na sebe hledět
  2. dotýkat se špičkami prstů
  3. držet se za ruce
  4. líbat se
  5. dotýkat se navzájem na intimních místech
  6. navzájem se ukájet různým způsobem
  7. mít spolu styk takový, při jakém může být počato dítě

Nejvyšší stupeň intimity z tohoto seznamu patří zcela jednoznačně až do manželství. Mimo manželství se jedná o hřích, zatímco v manželství je, obecně vzato, věcí dobrou. Mnohdy velmi dobrou.

A myslím si, což ale patrně není v souladu s aktuálním učením církve, že manželé by si měli projevovat svoji náklonnost na všech těchto stupních intimity, aby jejich společenství bylo úplné. Ten rozdíl s naukou církve spočívá v tom, že pod bodem „navzájem se ukájet různým způsobem“ si představuji – mimo jiné – milování spojené s použitím některých druhů antikoncepce. Určitě nechci nikoho povzbuzovat k tomu, aby používal metody všechny, především ne ty abortivní, které člověku mohou hrozit hříchem vraždy či zabití. Ale je řada způsobů, kde toto nebezpečí není.

Linie_Vztahu

Smilstvo
Představuji si, že každé úrovni vztahu mezi mužem a ženou přísluší určitá hladina intimity, kterou by neměli překračovat. Umělé překračování této hranice je věc nežádoucí, lze je považovat za hřích. Na počátku vztahu ta hranice může být docela nízko, postupně může stoupat, a v určitém okamžiku po vstupu do manželství by mělo dojít k situaci, kdy bude odkrývat celý rozsah, který jsem ve svém výčtu nastínil. Před vstupem do manželství tomu ale tak není.

 Situace před manželstvím
Manželství je jakýmsi společenským přijetím vztahu muže a ženy. Jejich soužití je tím značně usnadněno a, a myslím si, že také jejich přátelé a blízcí mají nezcizitelné právo vědět, jak na tom muž a žena jsou: Myslím si, že soužitím „na hromádce“ lidé nepoškozují jenom sami sebe (případně svoje děti), ale také společenství, které je obklopuje. Už samotné přikázání „nepožádáš manželky bližního svého“ předpokládá manželský vztah – a pokud tento vztah chybí, může to pro okolí znamenat nespravedlivou zátěž. Pro výchovu dětí je trvalost vztahu důležitá a společenství kolem manželů má na její ustavení nárok.

Jestliže sedmý bod do mileneckého vztahu nepatří, přirozeně se naskýtá otázka, kde leží hranice, za kterou by se před manželstvím jít nemělo. Myslím si, že dnešní věda dokáže z období před manželstvím vyškrtnout i bod šestý. V mozku různých savců, kteří vykazují párové chování, byla lokalizována mozková centra párového chování a bylo zjištěno, že u samců jsou tato centra významně aktivována v okamžiku orgasmu. Jinými slovy, pohlavní vyvrcholení u těchto samců vzbuzuje pouto věrnosti. Není důvod se domnívat, že by totéž neplatilo i u člověka – ostatně už před objevem metod magnetické rezonance u nás holky na gymplu dobře věděly, že když klukovi dají, snadněji si jej udrží. Ovšem v době před manželstvím je věrnost věcí dost nebezpečnou: Milenci mají reálně posoudit svoji schopnost žít spolu pohromadě a ne se navzájem zavazovat věrností. Je tedy potřeba posunout červenou čáru minimálně pod bod číslo 6.

Pokud jde o bod číslo 5, pak můj názor je, že riziko hříchu v tomto bodě je veliké. Nicméně si myslím, že někdy krátce před svatbou by si milenci měli i tento bod ojediněle vyzkoušet: Člověk by si měl ověřit, jestli ten druhý dokáže s jeho intimitou zacházet s úctou. Bohužel existuje mnoho případů, kdy tomu tak není.

Kritika tradicionalismu

Tradicionalisté říkají, že bod číslo 6 nemá v životě místo, že je hříšný. Že při pohledu z bodu 7 je tento bod lživý, neupřímný. Z mého úhlu pohledu tato lež vidět není a myslím si, že když oba manželé situaci znají, tak lež neexistuje. Tradiční názor by podle mne mohl mít opodstatnění, pokud bychom úkony lásky považovali za jakési sdělení formou gesta. Já jsem ale přesvědčen, že redukovat milování na formu gesta je omyl – velký omyl, ketrý působí v církvi mnoho škody. Myslím si, že manželé se spolu smilstva nedopouštějí.

Autoerotika

Posuzovat autoerotiku nemůžeme bez toho, abychom si řekli, že velké množství mužů se bez občasné ejakulace neobejde. A pokud nežijí v manželství, tak někdy nemají jinou možnost, než se uspokojit sami. Můj názor je, že samoukájení je ubohost a tato skutečnost je jedním z důvodů, proč manželství je věcí pro muže důstojnou. Vůbec si ale nemyslím, že by tato ubohost, která patří do stejného soudku s chudobou nebo s dalšími hendikepy, měla být důvodem k tomu, aby církev člověku odmítala podíl na svatém přijímání. Nazývat tuto věc těžkým hříchem je veliké nepochopení.

Homosexualita

Výzkumy posledních let ukazují, že homosexuální orientace nebývá vždy věcí trvalou – a i když k největší „migraci“ mezi orientacemi dochází v mládí, ani v pozdějším věku nejde o věc nijak mimořádnou. Žádná metoda léčení této úchylky v současné době ale známa není. Nevylučuji možnost, že někteří lidé jsou postiženi tak, že u nich k obrácení na správnou stranu dojít nemůže. Zůstává zde ale fakt, že pro mnoho lidí je homosexuální orientace jenom částečná a jsou schopni i normálního vztahu. To je jeden z důvodů, proč považuji za správné, aby homosexuální konání bylo považováno za něco významně horšího, než chování normální: Je potřeba vést tyto „částečně postižené“ k tomu, aby alespoň v rámci svých možností využili toho, co v sobě mají zdravého. K prospěchu svému i celé společnosti. A to tím více, čím živěji si dovedu představit některé důvody, které by z homosexuálního jednání mohly dělat věc zdánlivě jednodušší, než je chování zdravé.

Na homosexuálním svazku společnost nemá žádný viditelný zájem. Proto si myslím, že by tyto svazky neměla podporovat. Přikláním se i k názoru, že homosexuální jednání je potřeba považovat za hřích. Otázku jeho závažnosti či tíhy bych – v případě že je provozován v skrytu – ponechal raději někomu jinému.

2014-09-21: Příteli, nekřivdím ti.

Matouš 20:1-16

Dělníci pracují na Pánově vinici – někteří celý den, někteří několik hodin, jiní jedinou hodinu. Na konci dne Pán každému z nich dá denár. Pro člověka, který pracuje s odporem, je rozdělení mzdy nespravedlivé (a vlastně odporuje zákoníku práce, tj. zákonu 262/2006 Sb., §101, odstavec 1). Ježíš nás ovšem upozorňuje, že v království Božím se práce takto počítat nedá. V jedenácté kapitole Matoušova evangelia Ježíš dokonce říká: „Vezměte na sebe mé jho… a naleznete odpočinutí svým duším.“ Práce pro Boží království je taková, že naplňuje smyslem náš zivot, je spíše odměnou než tíhou. Denár na konci dne pak je spíše jakýsi bonus, aby si také rodina dělníka přišla na své.

Zvláštní smysl tato situace dostává v našich zemích, kde církev je chudá a své pracovníky platí jen málo. V církevních službách skutečně pracuje mnoho lidí za takovou mzdu, za jakou by jinde nepracovali: vidí totiž ve své práci více než nádenické vydělávání na vezdejší chléb. To ovšem klade veliké nároky na jejich církevní zaměstnavatele, hlavně na střední management. S politováním musím konstatovat, že na některých místech – mohl bych například jmenovat jisté katechetické centrum – jsou lidé, kteří namísto povzbuzování tvůrčího a osobního přístupu (který naše mládež tak zoufale potřebuje) jednají se svými zaměstnanci příkře a pánovitě, požadují i od těch nejlepších jen nádenickou práci a dělají tak z nich proletariát. Namísto vedení chtějí jim vládnout. Pracovníci pak nesou tíhu dne a nakonec nedostanou nic než ten denár, který jim byl na počátku přislíben.

Křesťan má ovšem především následovat Krista: Jeho jho netlačí a břemeno netíží. Takovéto jho Kristovo máme hledat.

2014-09-14: Ne aby svět odsoudil

Jan 3:13-17

Noční rozmluva s Nikodémem v Janově evangeliu mi ze všeho nejvíc připomíná situaci, kdy někdo, kdo prožil vnitřní obrácení a kdo ve svém srdci slyšel Boží hlas, hovoří s člověkem, který věří jen proto, že mu byla vštípena určitá systematická nauka. Na konci dnešního úryvku se dočítáme myšlenku, která pro čerstvě obrácené věřící bývá jednou z nejvýraznějších: Bůh nekoná proti člověku, ale v jeho prospěch. Svého syna neposlal, aby lidi mohl odsoudit, ale k jejich spáse. Bůh je na naší straně.

Pro mne je někdy dost namáhavé číst tradicionalistickou (či fundamentalistickou) literaturu a přitom mít na mysli to, ža Bůh člověka nechce odsoudit. Je možné, že v minulých generacích takové texty lidé dokázali číst a přitom jim rozumět ve správném duchu – nicméně v naší generaci tomu někdejší výchova z dětství častokrát klade překážky. Předkoncilové učebnice morálky vycházely z předpokladu, že člověku by všechno možné mohlo být zakázáno, ale milostiplný Bůh přece jen něco dovolil. Dnes je to naopak – člověk u každého zákazu vyžaduje odůvodnění, proč jeho svoboda má být omezena. Dnes je potřeba psát nejen moderními slovy, ale i s docela jinými východisky, aby lidé zprávě o dobrém Bohu porozuměli. V základních věcech je výsledek dnešních úvah shodný – nicméně najdou se situace, kde uvažování minulých dob dospělo do podrobností, které se dnešnímu myšlení vzpírají. Příkladem může být encyklika Humanae Vitae a celkově předpisy týkající se rodiny. Jsem zvědav, velmi zvědav, jak se situace v této oblasti na plánovaných synodech o rodině bude vyvíjet. Přece jen, rodina je nejenom základem státu, ale i základem církve.

2014-09-07 Otec jim to učiní

Matouš 18:15-20

Když se v typické české vesnici rozhlédnete po návsi, uvidíte jako jednu z prvních věcí pomník obětem první světové války. Odhaduje se, že počet padlých vojáků v Rakousku-Uhersku byl kolem 1,2 milionu, celkem kolem 10 milionů. A ve světle dnešního evangelia člověk nemůže pominout otázku, jestli skutečně u tolika lidí se nenašli žádní dva nebo tři, kteří by prosili Boha za jejich šťastný návrat. Osobně jsem přesvědčen, že přinejmenším za mnohé z nich se modlilo i více lidí. Přinejmenším ke konci války lidé už tenkrát tušili, o co se jedná, když syn narukoval k Ypres.

Lidé, kteří vykládají tuto obtížnou pasáž evangelia, někdy vysvětlují, že uvedená podminka (dva nebo tři lidé) není podmínkou postačující, ale podmínkou nutnou: že k tomu, aby člověk měl jistotu vyslyšení, musí mít – například – také víru (aspoň takovou, jako zrno hořčičné).

Zajímavé je, jak svatý Pavel podává svědectví o nevyslyšené modlitbě (2Kor., 12. kapitola): Třikrát volal k Pánu kvůli věci, která jej velmi tížila. Člověk by si až příliš snadno pomyslel, že kdyby se svatý Pavel býval pomodlil růženec, volal by ne třikrát, ale padesátkrát, a navíc přes Pannu Marii, prostřednici všech milostí…

Zásadní a neodstranitelný problém při tomto výkladu evangelia je představa Boha jako spolehlivého mechanismu, jehož funkci nám vysvětluje Bible (případně církevní tradice). Ale Bůh není stroj. Problém s mechanickým výkladem této části Písma je tentýž, jako když Ježíšova slova o cizoložství (Mat. 19:8) bereme jako stvrzení věčné nerozlučitelnosti manželství: chceme se vyhnout tvrdosti srdce, která se projevuje rozlukovým lístkem, a tak s kamennou tváří odsoudíme k trvalé samotě všechny ženy, které manžel zapudil. Písmo ale není technickým manuálem k použití duše, není právnickým spisem nebo učebnicí nebeské mechaniky. Písmo předpokládá osobní vztah k Bohu – a pak  ukazuje směr, kterým jej můžeme následovat.