2014-11-30: Nevíte, kdy přijde poslední den

Marek 13,33-37

Dnešní čtení pochází z úseku Markova evangelia, který je plný hrůzných obrazů posledních časů. A přitom víme, že když k člověku přichází Bůh, tak srdce člověka jásá. Nemyslím si, že by evangelium v této věci bylo špatně – jde spíše o to, jak vyložit jeho radostnou zvěst.

Myslím si, že úmysl, který měl Ježíš při svých promluvách, které jsou soustředěny na tomto místě, je zřejmý: Jde o to, vysvětlit potřebu opravdovosti v životě z víry. Spása není věc, kterou člověk získá nějakou vypočítavostí nebo fíglem. Spása je ukrytá v samotné opravdovosti života. A opravdovost života vystoupí do popředí tam, kde člověk prožívá drama. Proto tolik dramatických obrazů.

Vzpomínám si, že na mne udělal velký dojem jeden mladý muž, když propagoval východoasijské bojové umění. Mluvil o tom, že důvodem, proč se lidé věnují bojovému umění, je opravdovost: V boji se schopným protivníkem člověk uspěje jen tehdy, když se naprosto soustředí na jeden cíl, když na svůj cíl zaměří celou svoji osobnost, když ze sebe vydá vše. Tento cíl bojového umění vnímal jako hluboce duchovní. Podobně bychom měli chápat evangelijní příběhy o posledních dnech. Poslední den může přijít už dnes. Ne-li dnes, tak zítra. Nebo za stovky tisíc let. Ale nám je to v podstatě jedno: Ke spáse totiž vede cesta opravdovosti, která se na datum konce neptá. A to je dnešní radostná zvěst: Tuto věc totiž člověk cítí hluboko ve svém srdci – je potřeba ji jen vyvolat na světlo. K tomu nám má posloužit advent.

Reklamy

2014-11-23 Až přijde Syn člověka

Mat. 25:31-46

Ve 24. kapitole Ježíš popisoval den soudu pomocí obrazů soužení, války a pohrom. Kapitola 25. pak začíná popisem dnu soudu jako svatební hostiny. A v dnešním čtení Ježíš říká, jak jeho soud bude vypadat. Učedníci si možná představovali, že soudce bude rozhodovat podle toho, jestli si omývali ruce před jídlem, jestli nepracovali v sobotu nebo jestli odváděli chrámovou daň. Ježíš předkládá jiný systém. Vykladači písma někdy říkají, že pastýři na noc oddělovali kozy od ovcí – kozy potřebovaly v noci být v teple, proto se schovávaly pod střechu, zatímco ovce měly raději čerstvý vzduch. Rozdělování stáda na ovce a kozy tedy mohlo být součástí běžné rutiny, kterou lidé té doby měli denně před sebou. Rozdělit kozy od ovcí je patrně velice snadné. Obsahem dnešního čtení je obraz toho, jak se taková věc může udělat.

Péče o bližní nemusí nutně být východiskem pro náš vztah k Bohu. Kloním se spíše k názoru, že má být jeho důsledkem. V Ježíšově dnešním přirovnání důsledkem tak samozřejmým, že podle něj král může zcela jednoduše rozlišit, kdo z lidí má víru pravou a kdo jenom imitaci. Láska ke Kristovým „nepatrným bratřím“, pozornost k jejich aktuálním potřebám (ne jenom k jejich potřebě být spasen po smrti) nám má sloužit jako lakmusový papírek, pomocí kterého i my můžeme rozlišit cestu správnou od cesty falešné.

Ježíš ovšem zároveň upozorňuje, že lidé po levici i ti po pravici budou jeho soudem překvapeni. Myslím si, že ten moment překvapení do Ježíšova příběhu nutně patří. Je dobré vědět, že Ježíšovým soudem můžeme být překvapeni, a zařídit se podle toho. Ten totiž, kdo tuší, že bude překvapen, vždy znova přemýšlí, jestli jeho lampa není prázdná; vždy znova přemýšlí, jestli jeho hřivna přinese plody. A přitom se nestará jenom o sebe, ale i o své bližní.

 

2014-11-16: Zakopaná hřivna

Mt 25,14-30

Bylo by zajímavé vyjít na ulici a vidět všude kolem sebe samé anděly, posly – osoby, které nejednají samy za sebe, ale jménem někoho, kdo je jim nadřízen. V případě andělů jménem Božím. Místo andělů ale vidím kolem sebe lidi – a je to velmi dobré. Samozřejmě se člověk občas (třeba profesně nebo při vykonávání plné moci) dostane do situace, kdy tak úplně sám za sebe jednat nemůže. Ale není dobré, aby v takovém stavu prožíval čas, který je pro jeho život podstatný. Člověk je na světě proto, aby měl svoji vůli a jednal podle ní.

Podobenství o zakopané hřivně popisuje situaci, kdy pán, do té doby přísně vyhlížející, ponechává služebníkům volnost a navíc jim dává určitý kapitál do začástku. Ta hřivna neslouží k jejich obživě, je to něco navíc – ani ten nejhorší služebník z ní nic neprojedl. Je to věc, která nám dává volnost jednat tak, jak sami uznáme za vhodné, je to příležitost. Dva služebníci se této příležitosti chopili s nadšením a poměrně hodně vydělali. Nevím, co by jim pán řekl, kdyby se jim nezadařilo – ale z toho, že schopným dal více a neschopným méně lze usuzovat, že s tím byl nějakým způsobem smířen. S čím se ale smířit nejde je nedostatek odvahy cokoli dělat, nedostatek odvahy riskovat chybu. Mistrné zobrazení tohoto přikázání najdeme ve filmu Anděl Páně: Na konci filmu se „anděl“ odváží udělat věc, která je v nebi zakázaná, a tím způsobí mnoho dobrého. Ve filmu se takto obtížně rozhoduje anděl – ve skutečnosti ale takové rozhodování patří člověku. Z dnešního čtení vidíme, že jednání podle své vlastní vůle po nás chce sám Ježíš. Pevně si myslím, že starozákonní pojem svévolník je v tomto smyslu často nesprávně vykládán.

2014-11-09: Zbořte tento chrám

Jan 2:13-22

 

Na svátek posvěcení Lateránské baziliky se jaksi logicky čte o Ježíšově péči o chrám a nikoli o tom, co při jiné příležitosti řekl samařské ženě – že přijde doba, kdy budeme Otce ctít „v duchu a v pravdě“  (a ne v chrámu). Dnešní čtení je v Janově evangeliu hned po tom, kdy v Káni přivedl k víře svatebčany, jimž nešlo o nic jiného než o víno. V Jeruzalémě je mezi lidmi, kterým by mělo jít o chrám – a přesto proti jeho znesvěcování nic neudělali.  A teď místo vděčnosti vyšetřují, jestli to Ježíš udělat směl. O tom, že by se obrátili, ani slovo. To je přinejmenším velké varování pro nás, jestli nám jde o Boží království,  nebo jen o formality. V tom prvním případě bychom měli být otevření a zamýšlet se nad Božími činy ve světě.