2015-02-01: Mluvil jako ten, kdo má moc

Marek 1,21-28

Když je člověk o své pravdě přesvědčený a je jí nadšený, dokáže někdy posluchače zaujmout. Strhnout. Pamatuji si z dětství pana Podlahu, který několikrát vedl křížovou cestu v Horách Matky Boží, kam jsme jezdili za babičkou. Měl mocný hlas, perfektní dikci a sebevědomé vystupování. Jeho promluvy u jednotlivých zastavení mi připadaly vynikající. Mluvil jako někdo, kdo má moc. A myslím si, že minimálně takto se jevil i Kristus svým tehdejším posluchačům. Je ovšem běžné, že i sebelepší řečník po nějaké době posluchačům zevšední a začnou se v duchu ptát, jestli to jeho vzrušující učení je vlastně pravdivé, jestli jeho mohutnost není hraná. Z dnešního evangelia víme, že ta Ježíšova hraná nebyla – zázrak je projevem skutečné, nefalšované moci.

Ve světle tak mohutného úspěchu by člověk rád věděl, co vlastně Ježíš v tom Kafarnaum říkal. O skutečném Ježíšově učení se ale z evangelií dozvídáme jen málo podrobností. Myslím si, že to nebyla nějaká logická konstrukce, nějaký systém, který ba se dal nadřít jako botanika nebo aritmetika. Kristovi učedníci ani po několika letech nebyli schopni nové učení hlásat, dokud nebyli proniknuti Duchem Svatým. K šíření víry je potřebný dar Ducha. Proto se nedejme svést z cesty množstvím pouček, které se nachází všude kolem nás. Ne, že by nutně byly špatné – ale naše touha musí jít dál: k Božímu království, které je mezi námi a v nás. A pokud jeho střípky najdeme, můžeme jejich lesk sdílet s ostatními.

Reklamy

2015-01-25: Přiblížilo se Boží království

Mk 1,14-20
Po Janově zatčení Ježíš kázal v Galileji a po čase povolal některé učedníky. Nevíme, jak dlouho už Ježíše znali, jestli slyšeli už předtím jeho kázání, nebo jestli měli zkušenosti s Janem Křtitem (či jiným vůdcem). Myslím si ale, že za Ježíšem nešli naslepo, pouze na jeho jedno zavolání. Myslím si, že pro cestu opravdovosti ve víře se rozhodli už předtím a nyní se tedy chopili příležitosti. A taková věc se očekává i od nás: Nepromarnit příležitosti, které jsou nám dány.

Eucharistie a jednota

Národním eucharistický kongres 2015

Lednové téma přípravy na eucharistický kongres – Eucharistie a jednota – mě zaujalo. Vím, že tento kongres je vnitřní akcí katolické církve, a proto sem asi nepatří téma jednoty křesťanů – ekumenismus. Ale i v rámci katolické církve vidím hrozbu rozdělení, o které je nutně potřeba mluvit. Trápí mě rozdělení dvojího druhu:

Tradicionalisté a modernisté: Rozdělení na tradicionalisty a modernisty by mohlo být neškodné. Existovalo už v prvotní církvi a zdá se, že se s ním víceméně dokázala vypořádat. Nevím, jaké důsledky mělo v minulosti, ale dnes působí dost neblaze. To, že tradicionalisté slaví mši svatou podle tridentského ritu, že se oddělují od zbytku církve liturgicky, mi připadá jako nejmenší problém. Horší je, že blokují diskuzi v církvi na některá aktuální témata a a tím jí znemožňují reagovat na potřeby měnící se doby. A modernisté zase ve svém boji proti houževnaté tradici táhnou za náš provaz směrem, který je pro mne těžko přijatelný. Církev potřebuje manažera na úrovni, který by ukázal jasný směr a zapojil oba koně do jednoho vozu. Takovou věc je třeba řešit i na národní úrovni. Eucharistický kongres by k tomu mohl být výbornou příležitostí.

Lidé na okraji církve: Existuje mnoho lidí, kteří jsou vytlačeni na okraj církve a vyřazeni z přijímání Eucharistie. Příčiny tohoto jejich vytlačení jsou většinou v rodinném – nebo, chcete-li, v pohlavním životě. Například lidé, kteří jsou rozvedení a znovu sezdaní, ke svatému přijímání připuštěni nejsou a říkáme, že žijí v těžkém hříchu. Přitom je někdy evidentní, že v jejich případě by opuštění stávajícího partnerství bylo věcí horší, než setrvání v něm. Někdy se jedná o lidi, kteří opravdově touží po Bohu – ovšem cesta z církevní periférie jim je uzavřena. Dalšími příklady jsou mladí lidé, kteří přestávají k eucharistii (a nakonec obvykle i do kostela) chodit proto, že vědí, že církevní nároky na pohlavní život nebudou moci čestně naplnit. Laicky si myslím, že pohlavní problémy jsou dneska největší překážkou v šíření evangelia u nás. Myslím si, že lidé se na okraji církve (a často mimo ni) ocitají častokrát z důvodu zranění, za které sami nemohou. Každá slušná či rozumná armáda se stará o svoje raněné vojáky, a pokud po tom touží, snaží se je zapojit do svého boje. Raněného pilota Meresjeva bez nohou znova naučili létat – a raněný katolík má být odstrkován?

Lednové téma přípravy na eucharistický kongres se jmenuje Eucharistie a jednota. Je to v podstatě totéž, jako kdyby se jmenoval Eucharistie a rozdělení: Nemá-li se diskuze změnit jen v ódu na dnešní stav věcí, musí se zabývat obojím.

2015-01-18: Pojďte a uvidíte

Jan 1,35-42

Jedna z mých nejranějších vzpomínek z dětství je, že jsem jako úplně malé dítě ležel v postýlce, byl jsem sám v místnosti a volal jsem maminku. Maminka přišla a ptala se, co chci. Najednou jsem viděl, že ta otázka je velmi těžká: Jediné, co jsem chtěl, byla maminka – ale jako důvod, proč ji volám, mi to připadalo tak nějak nedostačující. Proto jsem zvedl ruku a ukázal jsem na jedinou zajímavou věc, kterou jsem měl v dohledu: Malý křížek z průsvitné žlutohnědé hmoty s podivnou vnitřní strukturou. Maminka mi jej podala a já jsem si jej chvíli prohlížel.

Zdá se mi, že podobně těžkou otázku položil v dnešním evangeliu Ježíš svým učedníkům. Jan Křtitel jim řekl hle, beránek Boží – dnes bychom asi řekli muž Boží – a oni šli za ním. Myslím si, že jediné, co chtěli, byl Bůh. A když se na ně Ježíš najednou otočil a oslovil je, jen těžko hledali nějaký jiný důvod. Zeptali se jej, kde bydlí, a pak šli za Ježíšem a oni i on byli spokojeni.

Způsob povolávání učedníků rozvíjí Jan Evangelista i v dalším textu, který se do dnešního čtení už nevešel. Zaujalo mě třeba, že Nathanael uvěřil, když zjistil, že Ježíš dobře ví, co o něm říkal pod fíkovníkem (a přesto jej s úsměvem zve blíž). Celkově je povolávání učedníků věc mimořádně zajímavá a stojí za to se nad ní občas zamyslet.

Caravaggio: Povolání Matouše – jeden z mých oblíbených obrazů

pm

2015-01-11: Křest Páně

Mk 1,6b-11

Ve svém článku Dobro a zlo jsem vyslovil naději, že otec s radostí přijme koláčky, které jeho dcerka vytvořila, i když nejsou zrovna ideálně kulaté. V dnešním evangeliu máme příklad, jak taková věc může vypadat.

V době, do které Ježíš přichází, není náboženská situace v Izraeli nikterak ideální. Kdysi dávno Bůh dal Izraeli zákon, který měl lidem usnadnit cestu k životu věčnému. Doba se ale změnila a lidé si začali zákon vykládat všelijak: Představitelé židovské víry jej rozpitvali tak, že místo usnadnění cesty spíše přinášel nesčetné zákazy a omezení, z nichž vystopovat skutečnou vůli Boží bylo nad síly běžného smrtelníka. Lidé ale po Bohu toužit nepřestali. Objevuje se obrodný nový proud, společenství lidí, kteří touží vrátit se k Bohu opravdovému a vidět jej takového, jaký je – bez nánosů barviček, zlata a drahého kamení, lidských příkazů a zákazů. Jan Křtitel vystupuje jako prorok a lidé se k němu hrnou v zástupech.

Společenství, které vzniklo kolem Jana Křtitele, bylo sice jistě inspirováno Duchem Božím, ale jako každé lidské dílo muselo nutně být poznamenáno také hříchem (i když to evangelista nezdůrazňuje). Přesto do tohoto společenství vstupuje Syn Boží a stává se naplno jeho členem: nechává se pokřtít. A evangelista spěchá potvrdit, že tuto věc udělal zcela v jednotě s přáním Otcovým. Svátek křtu Páně je jednou  z věcí, které se vztahují k samotné podstatě křesťanské zkušenosti: Bůh přichází k člověku, přijímá šišaté koláčky (či chléb) a mění je v požehnání pro svůj lid. A taková věc se může stát i dnes.