Eucharistie a Maria

Květnové téma pro Národní eucharistický kongres je RuzenecEucharistie a Maria. Katecheze pro dospělé, kterou připravila plzeňská dieceze (bod 5.5), je tak dobrá, že se ostýchám k ní něco přidávat. Nicméně je jedna věc, kterou bych chtěl zmínit.

Eucharistie sama, tedy přijímání daru Kristova Těla, by měla jen omezený význam, kdyby nebylo Ježíšovy smrti. A je potřeba říci, že Ježíšova smrt měla všechny známky úplného životního ztroskotání – alespoň pro ty, kdo se kojili nadějí, že Ježíš založí pozemský židovský stát, v němž bude spravedlivě vládnout Hospodin. V boji proti Ježíši zvítězili jeho nepřátelé z řad Židů. A aby toho nebylo málo, tak jeho umučení pro sebe zúročili i římští okupanti a vyvěsili nad ukřižovaného ceduli „Král židovský“ (kterou v tom okamžiku všichni vnímali jako výsměch Židům). Vypadalo to, že Bůh Ježíšovi nepožehnal a zároveň spolu s ním nechal upadnout do hanby celý vyvolený národ. Je těžké si vůbec představit někoho, komu Bůh žehná méně.

V životě Panny Marie vidíme tentýž problém: Dívka na prahu dospělosti otěhotní a zasloužila by si tedy kamenování. I když se nad ní Josef smiluje a nejspíš jí zachrání holý život, situace zůstává tak špatná, že raději odchází ke svým příbuzným do jiného města. Možná nevěděla, jestli ji přijmou – nicméně svatá Alžběta ve svém vysokém věku podle všeho nelpí na tradicích více než na slově Božím a přivítá Marii s radostí. Koloběh putování a stěhování tím ale pro Marii nekončí, dokonce zažije vyhnanství v cizí zemi. Nepochybuji o tom, že pobyt v cizí zemi byl pro Ježíšovy rodiče (a jistě i pro něj samotného) velkým přínosem. Sám mám také tu zkušenost, že pobyt v cizí zemi a kultuře umožní člověku dívat se nově na to, co je a co není v životě podstatné. Nicméně pak se vrací zpět. Maria prožívá s Ježíšem mnoho těžkostí. Někteří Ježíše častují posměchem – možná i proto, že také v Nazaretě jsou přistěhovalci. Veřejná činnost, krátká doba slávy a zároveň nenávisti, skrývání se, soud a smrt. Určitě ne život, který bychom označili za požehnaný.

Písmo nám ale říká, že Maria uchovávala ve svém srdci slova Božího anděla a díky nim věděla, že toto všechno má smysl. Že je to součást Boží cesty. Chce se mi říci, že její život byl významnější, než „úspěšný“ život sobeckého boháče z podobenství o Lazarovi, kterému psi olizovali vředy.

Určitě je i poučením pro nás, že úspěšnost svého života nemáme poměřovat tím, co víme o druhých, ale spíš tím, co víme o Bohu. Mnoho věcí lze v životě něčím nahradit, jednu však nikoli – a sice odvahu jít tam, kde je naše místo.

Reklamy

2015-03-29: Tento kalich

Marek 14:1-15+47

Celý rok se mluví o tom, že máme Ježíše následovat, a teď o Velikonocích se dozvídáme, jak takové následování může vypadat. I když věříme, že Ježíše následujeme do zahrady rajské, nelze si nevšimnout utrpení, které nás čeká cestou. Ježíš se asi mohl svou božskou mocí před tímto utrpením uchránit. Ale jestliže to neudělal, činí to pro nás z jeho následování věc pohříchu aktuální.

Představuji si, že pastýř by mohl ovcím slíbit šťavnaté pastviny a ovce by vesele šly za ním. Dokud by cesta vedla podél řeky, nebyl by s tím žádný problém… ale ouha, najednou cesta končí u skály, pastýř uchopí lano, které visí odshora, a vyšplhá nahoru… Viděli jste někdy ovce šplhat po provaze? Následování takového pastýře je pro ovce nemožné, pastýř je špatný. V podobné situaci Kristus mohl použít svou božskou moc. Neudělal to: Jde cestou, kterou i jeho ovce mohou jít, i když je pro něj plná bolesti. Taková věc by nás mohla k našemu pastýři naplnit důvěrou.

Napadlo mě, že když Jidáš viděl, jak mocné skutky Ježíš činí během svého putování po Izraeli, mohl si docela snadno myslet, že Ježíš svým pronásledovatelům nakonec (jaksi samozřejmě) unikne. Že se vlastně nic nestane a jenom na tom vydělají třicet stříbrných. Mohla to být i jakási hráčská vášeň, ve které vsadil na toho, komu věřil. Nevím, nakolik ta věc byla jasná už tenkrát. Dnes ale (i díky jemu) víme, že správná víra v Krista vypadá jinak.

2015-03-22: Co mám říci?

Jan 12:22-33

Předpokládám, že v dnešním úryvku se Ježíš opět skrývá a že setkání s cizinci, zvyklými na svobodnou společnost a neznajícími problémy s konspirací, je pro něj reálným nebezpečím. Stejně jako na dalších místech Písma (Matoušova 14. kapitola, muka v Getsemanské zahradě) se Ježíš rozhoduje jít přímou cestou, i když vidí, že vede k velkému nebezpečí. „Pro tuto hodinu jsem přišel“: Při dnešním běžném způsobu myšlení nezní pravděpodobně, že by Ježíšův hlavní úkol spočíval v jeho utrpení. Možná bychom dnes spíše řekli, že jeho cesta k velkému utrpení nevyhnutelně vedla a Ježíš z ní neuhnul ani v nejtěžších chvílích. V Ježíšových slovech možná je nejistota, jestli jeho utrpení je už teď nutné – ale evidentně případě nechybí odhodlání neuhnout ze své cesty. Stejně jako při modlitbě v zahradě Getsemanské.

Eucharistie a evangelizace

Dubnové téma Národního eucharistického kongresu 2015 je Eucharistie a evangelizace. Mluvíme-li o Eucharistii, máme na mysli zvláštní přítomnost Kristovu mezi námi – přítomnost v podobě chleba a vína. Ježíš ji před svojí smrtí usnaovil: Moje tělo a krev se za vás vydává, to čiňte na mou památku.

Téma tohoto měsíce by mělo posloužit tomu, abychom nezapomínali na další způsob Kristovy přítomnosti mezi námi, o kterém mluví ve 25. kapitole Matoušova evangelia: na Kristovu provázanost s jeho „nepatrnými bratry“. Evangelizace, která vychází z pochopení situace našich bližních a která jim dokáže pomoci v jejich nouzi a ukázat naději, je podle evangelia jedním z pilířů cesty za Kristem. A také pomoc těm „nepatrným bratřím“ může být způsobem naší evangelizace.

Matka Tereza prý poslání svých Misionářek lásky kdysi charakterizovala slovy: „Postupujeme od reálné přítomnosti Ježíše v Eucharistii k reálné přítomnosti důkladně zamaskovaného Ježíše v těch nejchudších z nejchudších – v těch, které nikdo nemá rád, kteří nikoho nezajímají, v odmítaných, neúspěšných, nemocných chudácích. Přistupujeme k Ježíši v těch, kdo jsou potřební, kdo trpí různými formami chudoby. Tuto práci bychom nemohly dělat bez přítomnosti Ježíše v Eucharistii.“

Ježíš nám na několika místech v Evangeliu říká, kde jej můžeme najít. Tajemství Krista ukrytého v Eucharistii není o mnoho větší, než tajemství Krista ukrytého v našich bratřích. Evangelizace pak znamená tohoto Krista nacházet a odhalovat – odhalovat jej sobě samému i těm, kdo jej v hlubině svého srdce nosí.

Poslání amatérské teologie

V roce 1990 Kongregace pro nauku víry pod vedením kardinála Ratzingera vydala instrukci Donum Veritatis o poslání teologů v církvi. Hned na začátku, v odstavci 6, se zde píše, že úkolem teologa je usilovat o stále hlubší porozumění Slovu Božímu, které nacházíme v inspirovaných Písmech a které je předáváno žijící tradicí Církve. Činí to ve společenství s Magisteriem, jemuž byla uložena odpovědnost za uchovávání pokladu víry. Jako teolog amatérský (ne tedy teolog bez přívlastku) si nemohu dělat ambice na to, že bych prohluboval poznání světové církve – k tomu mi chybí znalost, čeho již bylo dosaženo. Mimoto moje společenství s Magisteriem (tedy s biskupy a papežem) je nutně zcela na okraji jejich zájmu. Myslím si ale, že tak jako i v době Hubbleova teleskopu má význam amatérský astronom, který dokáže ukázat prstem na nebe a svým jazykem popsat, co se děje nad našimi hlavami, tak bude vždy mít význam amatérská teologie. Její cíl vystihuje věta z odstavce  21 Donum Veritatis: Církevní Magistérium a teologie, i když každý z nich má jiné dary a úkoly, mají společný zájem: Udržoval Boží lid v pravdě, která jej osvobozuje, a tak jej proměňovat ve světlo pro národy.

Když jednou za čas zavítám na přednášku profesionálního teologa, bývám ohromen důsledností, s jakou je stavba moderní teologie propracována. Jestliže na profesionální úrovni diskutujeme (například) o tom, proč rozvedení a znova sezdaní nesmějí přistupovat ke svátostem, dozvíme se, že to jednoznačně vyplývá ze složité stavby této nauky a že by bylo nesmírně obtížné to změnit. Jsou teologové, kteří dokázali z učení církve odvodit, že také antikoncepce nebo masturbace jsou těžkými hříchy, a tyto věci jsou dnes koulí na noze člověka, který chce hlásat evangelium. Věřím, že na počátku těchto závěrů byla nějaká drobná nepřesnost v základech nauky, jejímž důsledkem se celá její skořepina zkroutila. Nyní budova při pohledu z některých úhlů nevypadá dobře. V některých místech lidé už začali budovu opouštět, neboť v nich budí spíše obavy než pocit bezpečí.

Stále se setkáváme s lidmi, kteří naléhají na to, aby kvůli praskající části skořepiny byla evakuována celá budova. Proti nim stojí jiní, podle nichž stačí poškozenou klenbu pravidelně natírat růžovou barvou. Boj těchto skupin je nesmiřitelný a hledat mezi nimi rovnováhu je frustrující. Patří to ovšem k poslání amatérského teologa. Je-li skořepina deformována a lidé nemohou přijmout nauku církve bez výhrad, je potřeba propagovat alespoň její zdravé části. K tomu je pohled z povzdálí, který amatérská teologie nabízí, těžko nahraditelný.

Mnohdy není zcela jasné, na kterých principech magistérium skutečně trvá, a lidé se dostanou do vlivu samozvaných fundamentalistických držitelů pravdy. Ti útočí s hlubokou znalostí reálií života, proti které je společenství celibátních otců bezbranné. Zde musí nastoupit amatérský teolog, aby – naplněn úctou k hierarchii své církve – předložil svoji variantu popisu pravdy. Je smutnou skutečností, že větami vytrženými z Písma lze obhájit skoro jakýkoli názor, a fundamentalismus toho široce využívá. Od stolu v univerzitní knihovně, bez kontaktu s realitou, je ale argumentace svatým Písmem bohužel nebezpečná.

Nakonec musím k textu Donum Veritatis doplnit ještě jednu připomínku: Myslím si, že předmětem teologie nemůže být jen porozumění Slovu Božímu, které nacházíme v inspirovaných Písmech a které je předáváno žijící tradicí Církve. Slovo Boží promlouvá nejenom v Písmu a tradici, ale i v srdcích věřících mužů a žen. Každý teolog si musí při diskusi s ostatními uvědomovat, že slovo Páně má hledat a nalézat i v srdci svém, a také v srdcích svých odpůrců. U profesionálních teologů vždy hrozí nebezpečí, že jejich způsob myšlení bude připoután ke skořepině navyklých citací a že duch Boží zůstane stranou, jako to bylo u některých zákoníků Ježíšovy doby. Amatérský přístup, jakkoli nemůže produkovat bezchybné profesionální formulace, je tímto rizikem postižen méně. Pochopitelně ale při čtení amatérských prací potřebujeme velkou obezřetnost a trpělivost.

2015-03-15: Syn člověka musí být vyvýšen

Jan 3:14-21

Na začátku dnešního obtížného úryvku z Janova evangelia se dočteme, že Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. Na počátku biblického příběhu je had pro člověka ustanoven jako trvalá připomínka jeho nedokonalosti a hříchu. Mojžíš vyvýšil hada tak, aby jej každý viděl – a je to zajímavá věc, že zlo má nad námi největší vládu tehdy, když se snažíme ze všech sil jeho přítomnost v nás (či mezi námi) zakrývat. Když nyní chce Ježíš vysvětlit Nikodémovi podstatu svého učení, mluví o sobě jako o někom, kdo má být takto vyvýšen. Hned v následující části úryvku se ale dozvíme, že toto vědomí zla (zla v nás) nemá být zdrojem našeho odsouzení, ale prostředkem naší spásy.

Nelze si nevšimnout, že i evangelista Marek, když na začátku svého evangelia chce podat stručnou představu o tom, co Ježíš kázal, píše Čiňte pokání a věřte evangeliu (věřte radostné zprávě) – a lidé vyznávali své hříchy a dávali se křtít. Zdá se, že už srdce tehdejších lidí naléhavě potřebovala světlo a čerstvý vzduch.

Ukřižovaný Ježíš je pro nás důležitou připomínkou zla, které se skrývá v člověku. Ale ospravedlnění, které nám nabízí křesťanství, nebude pro nás, pokud ani sami sobě (natož těm, koho jsme zranili) nepřiznáme svoji nedokonalost. Dokud svou špínu skrýváme jako Harpagon svoje penízky, bude to ona, kdo nás má ve své moci. Lékem je vyvýšit hada, postavit se ke své nedokonalosti čelem. Svou nedokonalost je ale potřeba si ujasnit ne proto, abychom se smířili se svým odsouzením, ale s vědomím moci Boží, která je na naší straně.

2015-03-08: Nedělejte z domu mého Otce tržnici

Jan 2:13-25

Ježíš vstoupil do chrámu a uviděl, že toto místo funguje více jako tržnice než jako dům uctívání Boha. Vzal důtky a vyhnal z chrámu ty, kteří tam neměli co dělat. Když přemýšlím, co by toto evangelium mohlo říci dnešní době, dere se mi do mysli fantastická představa: Ježíš přichází do kostela, rozhlíží se – a potom vezme bidlo, sráží ze stěn vzácné obrazy a sochy a volá: Nedělejte z domu mého Otce muzeum! Jestliže totiž dnes něco brání tomu, aby lidé v našich kostelích uctívali Boha, pak jsou to především umělecké památky veliké (světské) ceny. To kvůli nim se kostel musí přes den zamknout, prošpikovat alarmy a zábranami, opravovat jen akreditovanými firmami. Slyšel jsem o kostele, v němž památkáři zakázali nainstalovat topení, které si farář vyhlédl. Modlitba a hlásání Božího slova jsou zatlačeny do pozadí, slouží se především umění. Nemyslím si, že používáním umění v kostelích porušujeme Boží zákazy, nejsem obrazoborec. Mnoha uměleckých děl, která jsou umístěna v kostelích, si velmi vážím a několikrát jsem jimi byl přímo nadšen, jak popisuji na svém Facebooku – například nedávno o dovolené v Římě mne velmi oslovilo Berniniho sousoší Extáze svaté Terezie v kostele Panny Marie Vítězné, Caravaggiův obraz Povolání svatého Matouše v kostele sv. Ludvíka Francouzského nebo sousoší Otce Pia s Ježíšem v kostele San Salvatore in Lauro. I v řadě moderních kostelů u nás jsem viděl pozoruhodná díla. Myslím si, že pokud kněz chce některá umělecká díla využívat při svých kázáních, tak není důvod je v kostele neumístit. Ale zdá se mi, že obecně se (alespoň v naší zemi) z historického dědictví stala zátěž, tak jako z tržiště v jeruzalémském chrámu.

Dodatek 13.3.2015:

Možná ještě důležitější aspekt zmíněného čtení z evangelia je v situaci, která se v jeruzalémském chrámě odehrávala. Představuji si, že například Izraelec přinášel beránka jako oběť za hřích. Jestliže nádvoří chrámu hučí obchodem, vypadá to asi takto: Zhřešil jsem, přijdu do chrámu, vypláznu tisícovku a dostanu beránka. Popadni jej, podám jej (nedaleko stojícímu knězi) a řeknu: To je oběť za hřích – dělej co umíš… Jiná je ale situace, kdy koupím beránka už někde na vesnici, musím jej vést a krmit, a cestou uvažuji o tom, že tento živočich, se kterým sdílím cestu, musí zemřít proto, že já jsem selhal. Myslím si pochopitelně, že tato druhá oběť je mnohem užitečnější než ta první, která je vlastně jen kupčením s Bohem. Tržnice na nádvoří chrámu je nemravná nejen kvůli hluku a špíně, ale také proto, že redukuje obětování beránka na  „jehně, 1 kus“.