2015-05-03: Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti

Jan 15:1-8

Když Ježíš (po svém zmrtvýchvstání) pověřoval Petra vedením svých „oveček“, neptal se jej, jestli tyto ovečky miluje. Ptal se jej: Miluješ mne…? Na tu věc jsem se rozpomněl u dnešního čtení, kdy Ježíš nabádá učedníky, aby se drželi jej jako vinného kmene. A také upozorňuje, kdo je tu vinař: Není to jedna z ratolestí, kdo má odřezávat ty parazitující. Je to Otec. Pro nás, kteří se cítíme poškozováni nebo ochuzováni těmi, kdo podle našeho lidského pohledu hlásají podivné nauky, by někdy bylo dost lákavé takové lidi odříznout od kmene církve a prohlásit je za kacíře. Není to ale úkol nás, amatérských teologů, ani to nebyl úkol apoštolů. Vinařem kmene Kristova má být sám Otec.

Církev potřebuje být rozvětvená do různých stran. Slunce nesvítí celý den z jednoho úhlu – jednu část dne jeho světlo padá na větve východní, jindy pak na větve západní. Košatá koruna své listy nastavuje slunci po celý den. Proto církev potřebuje své modernisty i své tradicionalisty, milovníky Bible i milovníky tridentského sněmu. Nechme Otce nebeského, aby sám odřízl ratolesti, které už nenesou ovoce – nesnažme se to udělat sami. Čerpejme naději z Krista, ne z člověka. K tomu nás vybízí dnešní čtení.

Reklamy

2015-04-26: Já jsem dobrý pastýř

Jan 10:11-18

Farizeové vyhnali ze synagógy mládence, kterého Ježíš uzdravil ze slepoty od narození. Udělali to pravděpodobně ze strachu, aby nezanedbali něco důležitého ve svých povinnostech, ve své nauce a ve své tradici. Po této příhodě v Janově evangeliu následuje pasáž, ve které Ježíš ukazuje rozdíl mezi dobrým pastýřem a mezi tím, kdo se o ovce stará jako nádeník. První část tohoto textu jsem komentoval loni, na dnešní neděli připadá jeho druhá část.

Myslím si, že chování farizeů bylo typicky nádenické: Nádeník se bojí, aby něco nezanedbal tak, že jej za to zaměstnavatel potrestá. Nádeníkovi vlastně nevadí, když se ovce ztratí – podstatné je, aby pán nemohl říci, že je to jeho vina. Farizeové takto nádenicky provozovali židovské náboženství a považovali za svou povinnost držet „nakažené“ ovce od stáda dál. Když některá ovce neposlouchá, je lepší ji švihnout, aby se vzpamatovala. Ježíšovy ambice jsou jiné: Zasvětil ovcím svůj celý život a zná pastviny lépe než kdokoli jiný. Ovce jeho hlas slyší a samy za ním jdou.

Život s Kristem je jiný než život visící na tradicích a formalitách. Kdo zaslechne Kristův hlas, touží si vybrat dobrého pastýře. A kdo jej ještě neslyšel, udělá dobře, zajímá-li se o farizejské-tradicionalistické učení: Vždyť tradice, na které toto učení stojí, pochází také od Boha. Boží slovo je i v tradiční nauce, jen není tolik snadné jej rozpoznat.

Víra a homosexualita

V předchozích článcích o sexualitě jsem se zabýval vztahem mezi vírou a nestandardním sexuálním chováním a svojí představou o sexualitě a manželství. Dnes bych chtěl adresovat problém homosexuality, který je v církevních diskusích často skloňován – možná proto, že LGBT komunita je ve společnosti hodně hlasitá, a možná proto, že jeho vyřešení by mohlo poskytnout vodítko k tomu, jak řešit problémy podobné a palčivější: postoj k antikoncepci a k lidem rozvedeným a znova sezdaným. Snaha řešit problém homosexuality jako první mi ovšem připadá problematická, protože se jedná o problém (alespoň pro mne) nesmírně obtížný. Proto se v mé sérii ocitl až na třetím místě.

Historie

V minulosti bylo homosexuální chování po velmi dlouhá období trestáno smrtí nebo těžkými tresty. V přehledném článku o historii právních postojů k homosexualitě autoři Procházka a Graupner uvádějí v evropských dějinách několik období, kdy se společnost k homosexualitě stavěla liberálněji: Prvním bylo rané křesťanství a středověk, dalším přelom 18. a 19. století, pak počátek 20. století (až do nástupu totalitních režimů), a nakonec dnešní liberální doba, kdy od 70. let 20. století dochází v západní společnosti k postupné zásadní liberalizaci a ke stírání právního rozdílu mezi homosexuálními a heterosexuálními svazky. Snahou LGBT komunity je, aby k podobné liberalizaci došlo i v církvi.

Pokud jde o vztah zákonů k homosexualitě, nemohu nezmínit důležitou věc, kterou dnešní diskuse ignorují: Až dosud zákony podporovaly manželství muže a ženy, protože jejich schopnost (a ochota) plodit a vychovávat děti je pro společnost důležitá. Takovou podporou je především institut manželství, který – ve spojení s lidovými tradicemi a určitými pozitivními předsudky – jednoznačně pomáhá odpovědným manželům v situaci, kdy péčí o děti jsou oproti ostatní populaci znevýhodněni. Dnes LGBT komunita prosazuje jiný model: Žádá, aby se společenská podpora týkala každého svazku bez rozdílu, i když se jedná o svazek stejnopohlavní (tedy neplodný). Mnoho zemí už zavedlo takové sňatky nebo aspoň registrované partnerství. Nemyslím si, že je to správné. Neplodné svazky si podle mne společenskou podporu nezaslouží, ani ji nepotřebují, zájem na nich mají v nejlepším případě jen jejich aktéři. Existence registrovaného partnerství zmenšuje výhody, které rodiny s dětmi ve společnosti vždy měly. Proto jsem jeho přesvědčeným odpůrcem.

Homosexualita a zdraví

Existuje vlivná lobby, která se snaží prosadit, aby homosexualita nebyla považována za úchylku, ale prostě za jednu z několika možných orientací. Někteří sexuologové souhlasí s tím, že parafilie jako takové do mezinárodního číselníku diagnóz nepatří (a důvody pro to nejsou nějak evidentně špatné), ale homosexualita z něj byla v roce 1993 odstraněna jako zatím jediná. Je to zvláštní. Mluvíte-li s lidmi, jejichž sexuální orientace se změnila z homo- na hetero-, zjistíte, že někdy toto své obrácení prožili jako jakousi úlevu, jako objevení určité pravdy o sobě. Často se za svou předchozí orientaci stydí jako za něco nezralého. Považovat v takové situaci homosexuální orientaci za něco stejně dobrého jako ta heterosexuální je přinejmenším s otazníkem.

Zjišťuji, že pro mnoho lidí je samotný fakt, že se sexuální orientace člověka může během života změnit, překvapením. Nevím, proč je tomu tak a z šíření této neznalosti podezřívám právě LGBT komunitu. Ale odborné články, které jsou (přinejmenším od roku 2010) k dispozici na internetu, dávají docela jasný obraz: Procento homosexuálně orientovaných lidí, kteří se stanou heterosexuály, je docela velké. Největší počet takových „konverzí“ se odehrává v době neustálené sexuality v době adolescence, ale ani v pozdějším věku se nejedná o něco mimořádného. Rozhodně pak je zajímavé, že u lidí, kteří homosexualitu nepraktikují, je počet takových konverzí větší než u těch, kteří ji praktikují. Jestli se jedná o příčinný vztah nevím – ale tu možnost zatím nikdo nevyloučil.

Pokud patříte k těm, kdo o mých slovech pochybují, prohlédněte si alespoň názorné grafy v odkazovaném populárním článku. Nechci tvrdit, že každý homosexuál může svou orientaci změnit – naopak, považuji za prokázané, že u některých lidí se jedná o věc nezvratnou. Ale považuji za evidentní, že u řady lidí k takové změně dochází. Toto je jedna z věcí, které by měly být povinnou součástí výuky na základních školách. Možná by se tak u některých lidí předešlo velkému trápení.

Kromě toho, že u některých lidí dochází ke změně orientace během života, lze pozorovat i skutečnost, že řada lidí je přitahována ve větší či menší míře oběma pohlavími. Mají-li takoví lidé možnost volby partnera, tak bych jim s jakousi samozřejmostí poradil, že si mají vybrat partnera druhého pohlaví. Takový svazek se může v mladém věku jevit jako svým způsobem náročnější, ale na rozdíl od partnerství homosexuálního se může stát plodným. A také pravděpodobnost toho, že se má orientace změní na hetero-, je mnohonásobně větší než opačný případ. Spouštěčem takové konverze může být okamžik, kdy získáte reálnou představu o tom, jak prožívá sex partner druhého pohlaví (to ovšem není vědecký výsledek, pouze jedno ze svědectví).

Homosexualita a hřích

Předchozí odstavce jsou východiskem mých názorů na morální hodnocení homosexuálního chování.  Hodnotit morálně pohlavní orientaci jako takovou samozřejmě nebudu: Její příčiny neznám, myslím že to není věc racionální volby, a i kdyby byla způsobena nějakou chybou v životě, tak jistě jde o věc, kterou je možné – přes její trvající následky – odpustit.

Pro tvrzení, že homosexuální chování je hřích, nacházím dva hlavní argumenty: Jedním je to, že konverze praktikujících homosexuálů jsou méně časté. Druhým je to, že mnoho homosexuálně orientovaných lidí má v sobě částečnou heterosexuální náklonnost, kterou by bylo škoda nevyužít. Obě tato fakta mi připadají závažná.

Situaci ovšem komplikuje skutečnost, že v některých případech, které neumíme odlišit, je orientace člověka patrně neměnná, trvalá, a zdá se příliš přísné takovým lidem odmítat prožívání pohlavního společenství nikoli dočasně, ale na celý život.

Mohu-li říci svůj názor, je lépe považovat homosexuální jednání za špatné. Bude-li s některými lidmi neprávem naloženo tvrdě, nebudou to jediné oběti naší kultury. Pokud by ode mne někdo chtěl radu, pokusil bych se mu vysvětlit svůj pohled na situaci a najít řešení, které jeho víra trvale vydrží. Pokud je podezření, že homosexualita je způsobena (psychickým) zraněním z mládí, je třeba tuto situaci řešit s odborníkem.

2015-04-19: Aby všem národům byly odpuštěny hříchy

Lukáš 24:35-48

Cítím se občas nesvůj z toho, jak málo víme, co vlastně Ježíš kázal, dokud byl „mezi námi“. Některé věci evangelisté zapsali, jako třeba horské kázání nebo slavnou větu „Čiňte pokání a věřte evangeliu“. Tato poslední věta je v dnešním čtení v podstatě označena za hlavní bod Ježíšovy nauky – o Ježíšovi se musí naplnit všechno, co je o něm v Mojžíšově zákoně, a sice: Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy.

Chtěl bych se zastavit u slova odpuštění. Zaujalo mě totiž několik anglických překladů tohoto textu, kde je na místě českého odpuštění použité slovo remission – a to bych spíše přeložil jako úleva od hříchu. Ve slovníku Merriam-Webster se pro remission význam odpuštění vůbec neuvádí. Vím, že Oxfordský slovník pro slovo remission uvádí speciální význam pro překlady bible, který je jiný než v běžné řeči, a sice odpuštění. Ale také vím, že slovo úleva se sem velmi hodí: Potřebujeme úlevu od hříchů, a cestou k ní nám může být pokání, a toto nám říká Ježíš. Když jsem se zeptal milovníka řečtiny na originální řecký text, neuměl mi mou domněnku vyvrátit. Pokání, úleva od hříchu, radostná zvěst. To jsou věci, jež Ježíš hlásal na počátku svého působení i po svém zmrtvýchvstání. Ta věc je v základech víry, neměli bychom ji podceňovat.

2015-04-12: Přijměte Ducha Svatého

Jan 20:19-31

Dech, dechnutí, v podstatě nic neváží – ale je velký rozdíl, jestli jej člověk má, nebo jestli je mrtvý. Podobné je to s Duchem Svatým. Přijmout ducha svatosti je věc navenek sotva postřehnutelná, ale vnitřní život člověka překope k nepoznání. Kristus tuto věc chce po svých učednících v okamžiku, kdy zaskočeni jeho zmrtvýchvstáním náhle vidí do Boží dílny jako nikdo jiný. I tak to od nich vyžaduje velikou odvahu. Chceme-li i my přijmout Kristova ducha, bez odvahy se také neobejdeme.

2015-04-05: Ježíš musí vstát z mrtvých

Jan 20:1-9

Zpráva o Ježíšově zmrtvýchvstání je dobrou příležitostí k zamyšlení nad významem Velikonoc. Často se mluví o Kristově vykupitelské oběti, ale jen zřídka někdo vysvětluje, komu vlastně Ježíš zaplatil: Byl to snad milující a všemohoucí Otec, kdo toto utrpení vyžadoval jako podmínku pro to, aby nás neposlal do pekelného ohně?

Myslím si, že když mluvíme o vykoupení, je potřeba mít na mysli celý Ježíšův život. Nebyla to jen jeho smrt, co Ježíšovým současníkům (a nakonec nám všem) přineslo osvobození: Ježíš celou svou činností, celým životem přinášel zprávu o Bohu Otci, která nás osvobozuje od uctívání hříchu, od klanění se modlám či příliš tradiční víry (nejen židovské). K životu, který Ježíš žil, ovšem – jak si o velikonocích připomínáme – utrpení a smrt patří. Syn přijal od Otce život a jeho plán jako celek a neodmítl ani jeho nejbolestnější část. Asi bych zde měl napsat, že střetnutí se zlem je součástí smyslu života každého člověka, jak našeho, tak také Kristova. Bolest pak ke zlu patří. Ježíš ji přijal spolu s celým životem, přijal nejen užitek, ale i závazek, a tak za svůj život – a tak i za nás – svým způsobem zaplatil. Dalo by se tedy snad říci, že zaplatil Otci, který život jako celek dává s láskou a laskavostí, ve stále stejném svém řádu.

Bolestná část života nakonec vede k veliké černé stěně, za kterou nikdo nevidí, kterou lidé procházejí jen jedním směrem a zpět se nevrací. Mohli bychom se právem ptát, jestli za tou zdí život pokračuje. Ježíšovo zmrtvýchvstání nám na tu otázku dává konečnou odpověď. Od této chvíle už nežijeme v nevědomosti jako služebníci, ale jako synové, kteří ví, co dělá jejich otec. A v tom je také část velikonočního tajemství.