Pískání

Zaujala mě úvaha zde na WordPressu o tom, jak bude vypadat církev za padesát let. Autor předpovídá rozdělení církve a píše: Polarizace mezi vedením a členy církve, a také mezi jednotlivými skupinami v rámci církve, se nyní dostává do bodu, ze kterého není návratu. Očekávám, že budou pokračovat exploze, konfrontace a další dělení církve na menší nezávislé církve. Dále autor předpokládá, že z církve budou odcházet členové, především mladí. Velká část článku se týká rozporu mezi křesťany stacionárními (u nás bychom řekli tradicionalisty) a křesťany putujícími (těmi, kdo chtějí jít s dobou). Autor píše: Určitě bude v křesťanské církvi docházet k velkému přeskupování, protože už to, co vidíme teď, je mnohem větší a revolučnější než to, co vzešlo z reformace v šestnáctém století. Článek je dlouhý, nelze jej shrnout do pár vět. Dovolte mi ale určitý komentář.

Dělení církve na menší celky by pro mne bylo bolestné. Nejen proto, že mám přátele na obou stranách, ale i proto, že si myslím, že Kristova církev potřebuje ratolesti, které vyrůstají do různých stran. Co nelze popřít je skutečnost, že většině církví dnes v zemích Západu ubývá stoupenců. Myslím si, že budoucí vývoj bude záviset především na tom, zda nebo nakolik bude zastaven tento trend. Schválně neříkám, kdo jej zastaví – ale je pravděpodobné, že k tomu Bůh bude chtít použít i naše ruce. A v takovém případě bychom si měli být vědomi mechanismů, které zde působí. Na jeden z těchto mechanismů jsem upozornil už v článku Eucharistie a společenství: Ukazuji v něm, že minimálně od poloviny dvacátého století už není sezení (či stání) na bohoslužbě věc, která by lákala lidi do církve, že bude potřeba nalézat věci další. Dnes bych chtěl upozornit na druhou významnou věc.

Problémem je, že v církvi Kristově zní hlasité pískání, ve kterém někdy zaniká evangelium. A církev, v níž neslyšíme evangelium, je církví, která neplní své poslání. Církví, která není přitažlivá. Není divu, že zájem o ni je menší, než bychom jinak čekali. Co myslím tímto pískáním vám bude jasné, když nahlédnete do jedenácté kapitoly Matoušova evangelia (kralický překlad): Ale k komu připodobním pokolení toto? Podobno jest dětem, sedícím na ryncích, a kteříž na tovaryše své volají, a říkají: Pískali jsme vám, a neskákali jste; žalostně jsme naříkali, a neplakali jste. Problémem je, že mnoho lidí dnes velmi dbá na to, aby členové církve dělali (nebo nedělali) to nebo ono – a pokud to někdo neposlechne, je vyzván, aby nechodil ke svátostem. Jsou ovšem lidé, kteří tyto požadavky plnit nemohou, nebo je nechápou, nebo je pociťují jako útok na svoji důstojnost. Tak tomu bylo nejspíš i ve Skutcích apoštolských, když na začátku 15. kapitoly někteří křesťané odmítali obřízku. Zdá se, že nejde jenom o poškození těla: Jde také o to, že toto nařízení se lidem zdálo nesmyslné a že takový pohled na víru, který obřízku vyžaduje, jim nebyl vlastní. Začali váhat, zda to, čemu uvěřili a co je naplnilo nadšením, je skutečně víra křesťanská. Jestli do společenství křesťanů patří.

Přemýšlím, co by o takové situaci napsal svatopisec dnes. Možná by napsal: Tu přišli někteří lidé z Vatikánu a začali bratry učit: „Nepřijmete-li zákaz antikoncepce, jak jej předepisuje Casti Connubii, nemůžete být spaseni.“ Myslím si totiž, že situace je v tomto ohledu nesmírně podobná tomu, o čem se ve Skutcích píše. Pocítil bych veliké ulehčení, kdyby na podzimním synodu o rodině povstal někdo z vážených biskupů a řekl (po vzoru svatého Pavla): Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Pocítil bych ulehčení, i když dnes pro mne už antikoncepce aktuálním problémem není. Jde také o to, že nařízení se mi zdá nesmyslné a že takový pohled na víru, který jej vyžaduje, mi není vlastní. Mohl bych přestat řešit, jestli to, čemu jsem uvěřil a co mne naplnilo nadšením, je skutečně víra křesťanská. Jestli do společenství křesťanů patřím.

Podle mne bude potřeba uvést do moudré podoby nejen učení o antikoncepci, ale i další věci, které jsou pro mne v katechismu sporné. Myslím si třeba, že Ježíš při poslední večeři neřekl: Vezměte a pijte z toho všichni, Jidáš může také, ale kdo masturboval, ten ať si dá prst přes ústa… Nápravu potřebuje celá nauka o sexualitě, včetně postoje k sexuální výchově na školách (kterou v naší zemi církev tak silně odsuzuje). Myslím si, že pro mladé katolíky je problém přístupu k sexualitě jedním z největších. Dnes člověk nemá zájem jít tam, kde v důsledku svých přirozených vloh nemá jasnou perspektivu. A lidí, jejichž sexualita není (podle dnešního katechismu) nevyhnutelným zdrojem hříchu, je, bohužel, malé množství.

Myslím si, že pokud církev včas vyřeší svůj postoj k sexualitě a k několika dalším (i když snad méně ožehavým) problémům, bude zde za padesát let církev silná a jednotná. Jednotná, nikoli monotónní. Podle mne k tomu postačí docela málo: Pochopit a vyslovit rozdíl mezi tím, když řekneme: „Když děláš X, je to krásné a mezi tím, co říkáme dnes: „Když děláš něco jiného než X, je to těžký hřích.“

Reklamy

2015-05-31: Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal

Mt 28:16-20

V předposlední větě od konce Matoušova evangelia Ježíš nabádá učedníky, aby zachovávali všechno, co jim přikázal. Co to ale přesně je, co nám Ježíš přikázal – o tom se i dnes vedou spory. Jedni odvozují z evangelií určité příkazy a zákazy, druzí zase jiné věci. Spor mezi tradicionalisty a modernisty je takových rozdílů plný. A protože tradicionalisté v církvi mají v posledním století hlavní slovo, jsou příkazy a zákazy stavěné na vysokou příčku pomyslného žebříčku. Proti přísným vládcům se ovšem sluší alespoň trochu rebelovat.

Proti tradicionalistům je „rebelování“ obzvláště snadné, protože evangelia jsou plná Ježíšových výroků proti nim. Když dnes máme čtení ze svatého Matouše, připomeňme si, co říká jeho 11. kapitola. Tradicionalistickou kritiku můžeme odrážet slovy: Čemu připodobním toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na své druhy: „Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste nelomili rukama.“ Jinými slovy: Vymysleli jsme pro vás příkazy, a vy jste nás neposlechli. A o pár řádek dále Ježíš připomíná, jak můžeme poznat, jestli jej následujeme správně: Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Ano, myslím si, že je to skutečně tak: Jako pro matku není těžké její dítě, pro kovboje zbraň a pro fotografa jeho aparát, tak pro křesťana nemá být těžká jeho víra.A je to taková víra, ne nějaká jiná, kterou máme ve svém srdci a také ve světě hledat.

Může být obtížné nebo nemožné dnešní proud světa zadržet, ale stále lze kráčet k jeho pramenům. Možná právě tak dojdeme na galilejskou horu, na které na nás čeká Kristus.

2015-05-24: Vy také vydávejte svědectví

Jan 15:26-27;16:12-15

Vydávat svědectví o tom, co si člověk myslí, je často obtížné – hlavně tehdy, když jeho názor je v rozporu s učením či praxí církve, případně v rozporu s míněním jeho příbuzných, rodičů a dalších lidí, kterých si váží. Církevní představitelé jsou ve velké většině lidé, kterých si velmi vážím – a přesto se někdy cítím povinen vydávat svědectví podle dnešního evangelia. Cítím-li v sobě (zřídka, ale přece jen) slova Ducha, mám-li pocit, že můj rozum je Duchem zasažen, nesmím pochybovat o tom, že v určité oblasti vidím tu celou pravdu, o které mluví Kristus.

Pochopitelně ne vše, co nás napadne, je ovocem Ducha. Snad proto v dnešním druhém čtení je návod k rozlišování: Ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Předtím, než člověk kritizuje učení Církve (nebo svých povolanějších bližních), měl by své myšlenky nechat projít tímto sítem. Jedině takto má šanci naplnit příkaz Kristův a přitom se vyhnout bludu.

Olomoucký Diecézní eucharistický kongres 2015

V sobotu 17. května v Olomouci vrcholil Diecézní eucharistický kongres. Byl to jakýsi předstupeň Národního eucgharistického kongresu, který se má konat na podzim v Brně pod záštitou České biskupské konference. Program začal už v pátek akcemi pro děti (včetně představení divadla Víti Marčíka v Korunní pevnůstce). V sobotu se v několika kostelích dopoledne konaly přednášky a pak adorace a po nich se z těchto kostelů vypravily průvody do katedrály na slavnostní mši.

01_PannaMariaSnezna

Takto se vydal na cestu průvod z kostela Panny Marie Sněžné

02_PannaMariaSnezna

Průvod na náměstí Republiky

03_WurmovaUl

Průvod jde historickými ulicemi Olomouce

04_SvMichal

Průvod s nebesy nad Eucharistií od Sv. Michala

05_SvMichal

Nebesa nad Eucharistií

06_SvMoric

Velký a nádherný průvod se vypravil od Sv. Mořice

07_Monstrance

V průvodu eucharistického kongresu je nejdůležitější Eucharistie

08_Dominikani

Průvod z kostela dominikánů přichází ke katedrále

09_Dom

Katedrála se téměř zaplnila

Kněz s monstrancí vychází z kostela

Odpoledne slunce nádherně svítilo okny do katedrály

2015-05-17: Neprosím, abys je vzal ze světa

Jan 17:11b-19

Po neúspěšném dni, po dni, kdy se něco nepovedlo, nebo po dni, kdy jsme zhřešili, máme někdy sklon si myslet, že by bylo lépe, abychom tady vůbec nebyli. To ale není věc, za kterou by Ježíš prosil Otce. Ježíš dobře mluví o svých učednících a chce, aby i v tomto světě měli plnost radosti. Nějak takto vypadá Ježíšovo společenství s Otcem (o kterém je zde také řeč) – společenství s naším tvůrcem, který stvořil člověka a hned viděl, že je to dobré. Velmi dobré. Takto dobře mluví o rozhodném Petrovi, o fundamentalistovi Jakubovi, a věřím, že také o nás. Nemyslím si, že by Kristova jednota musela znamenat stejnost. V předchozích čteních jsme slyšeli mnoho věcí, které potřebu různosti dokládají.

Ježíš mluví o svých učednících k Otci dobře, jak sám říká, aby je potěšil. Zároveň říká, že život jeho učedníků zde je poslání, ale jejich vlast má být jinde – nejsou ze světa. Ježíš slovo „vlast“ nepoužívá. Použil jsem je záměrně, abych připomněl Kollárovu báseň Slávy dcera, která podobnou situaci popisuje velmi dobře:

Nepřipisuj svaté jméno vlasti
Kraji tomu, v kterém bydlíme,
Pravou vlast jen v srdci nosíme,
Tuto nelze bíti ani krásti

Takové je i poselství dnešního evangelia.

2015-05-10: Já jsem si vyvolil vás

Jan 15:9-17

Minulou neděli jsme neslyšeli Ježíše říkat „Já jsem vinný kmen a vy jste vinaři – odřezávejte ratolesti, které nenesou ovoce“. Místo toho říkal, že vinařem je Otec a my jsme těmi ratolestmi. Dnes pokračujeme v podobném duchu a slyšíme o tom, že se máme navzájem milovat. Přitom ale také zůstávat v Kristu a nést jeho ovoce. A zaznívá výzva k tomu, aby se ti, ke kterým Ježíš mluvil, nechovali jako služebníci, ale jako jeho přátelé. V poslední promluvě k učedníkům před svou smrtí Ježíš různými způsoby opakuje to, co je v jeho poselství podstatné. Nemyslím, že je potřeba k tomu ještě něco dodávat.