2015-06-28: Děvče, říkám ti, vstaň!

Mk 5:21-43

V knize Leviticus (15:11) se dočteme, že když se člověk trpící výtokem někoho dotkne, musí si ten dotčený vyprat šaty, umýt se a stejně bude nečistý až do večera. V dnešním čtení se Ježíše dotýká nemocná žena a je vidět, že to jeho zázračnou moc nenarušilo: Vzápětí dělá jeden ze svých velkých zázraků. Nelze se nezeptat, jestli je kniha Leviticus špatně, jestli její příkazy jsou jenom zbytečným obtěžováním. Může snad nečistý člověk konat zázraky ve jménu Čistého Boha?

Dnes se kloníme k představě, že hygienické předpisy Starého zákona byly převážně moudré. Ovšem tím, že je už nepovažujeme za součást svého náboženství (ale spíše všeobecného vzdělání), se pro nás osten Ježíšovy nečistoty otupuje. Přemýšlím ovšem, jestli i v naší víře či náboženské praxi by se nenašly věci, které pro příští generace budou tak otupené, jako rituální nečistota pro nás. Tak jako byli nečistí vyloučeni ze života židovské obce, tak i dnes je nemálo lidí vyloučeno ze svátostného života naší církve. Jsou lidé, kteří podle katolického učení žijí v těžkém hříchu a proto nemohou přistupovat ke svátostem. Nemusí vůbec být snadné si rozhodnout, nakolik je to učení absolutně platné. Tak třeba řekneme, že když někdo žije ve druhém manželství, tak žije nepochybně v těžkém hříchu. Ale v poslední době se množí hlasy, že ta věc jasná být nemusí. Je pro nás těžké se rozhodnout: Chybí nám Ježíš, který by (možná) podal své Tělo někomu, komu se jej my podat neodvážíme. Víme, že Ježíš narušoval čistotu, sobotu nebo příkaz kamenování, i když pocházely od samotného Mojžíše.

Také dnes máme mnoho příkazů a zákazů, pouze Ježíš nám chybí. Jak si s tím nedostatkem máme poradit? Jedno řešení je popsáno na jiném místě evangelia, v podobenství o zakopané hřivně: V něm pán odchází a nechává odpovědnost svým služebníkům. Při svém návratu pak dva z nich pochválil: Rozmnožili své (vlastně pánovo) bohatství tím, že jej riskovali. Třetí služebník, který ve strachu (jako kdysi Mojžíš) svou šanci promarnil, je prohlášen za špatného.

Já sám patřím k těm, kdo touží po tom, aby církev shromažďovala všechny, které Pán povolal ke svému následování. A nejsem si vůbec jist, jestli opravdu všechny ty věci, které dne považujeme za příznak nečistoty, jsou znamením toho, že Bůh člověka odmítá. Když čtu Nový zákon, dočítám se, že lidé vícekrát ženatí se nemohli stávat biskupy. Dnes takoví lidé vůbec nesmějí ke svatému přijímání. Nevím, jak daleko církev dospěje, než opět přijde Kristus. Vím jen, že bychom jej už dnes velmi potřebovali.

Reklamy

2015-06-21: Proč se bojíte?

Mk 4:35-41 

Vyprávění o tom, jak Ježíš utišil bouři na moři, podněcuje mou fantazii možná více, než by bylo správné. Dnes se tomu podvolím, protože věřím, že příslušná myšlenka je pravdivá, ať plyne z dnešního evangelia nebo ne.

Ježíš v Markově evangeliu odplouvá na lodi od zástupu, který celý den učil. Evidentně je velmi unaven, ale někteří lidé mu stále nechtějí dát pokoj: Když unaven odplouvá hledat soukromí na druhou stranu jezera, následují jej ještě další lodě – lodě lidí dotěrných, vlezlých, netrpělivých. V muzikálu Jesus Christ Superstar mě (v české verzi) fascinuje árie „Vše je tak jak má být“, kde Ježíš s Marií Magdalénou zpívají:

Svět se beze mne snad  může sám
chvíli otáčet, vždyť ví snad kam
Nech se nést, nech se nést
na vlnách řeky spánku…

Lidé, kteří Ježíše následují v dnešním evangeliu, vytváří úplně jiný obraz: Nechtějí být bez Ježíše ani v okamžiku, kdy on sám se chce od nich vzdálit. Člověk by řekl, že v takové situaci Bůh nemůže dělat nic jiného, než poslat bouři, aby pronásledovatele odradil a tím aby Ježíše ochránil. V každém případě z té bouře, o které čteme, Ježíš žádný strach nemá – naopak, konečně se může v klidu vyspat. Strach ovšem mají jeho učedníci. Snad v tomto případě bylo tak trochu taktické, že jim o chystané bouři neřekl. Teprve později (Jan, 15. kapitola) jim říká, že jsou jako synové a ne jako služebníci, protože vědí, co činí jejich Pán. Ale když vidí jejich strach a hrozící nebezpečí, a možná také, když pronásledovatelé jsou odstrašeni, s úsměvem jim vyčiní a bouři nechá utišit. Učedníci jsou malověrní, protože nepochopili, že tato bouře pochází od Pána. Že je na jejich straně, tak jako pastýřova hůl v Žalmu 23.

Řekl jsem, že si nejsem jist, jestli je zrovna toto poselstvím dnešního evangelia. Ale příběh takový, jaký jsem naznačil, se nás v každém případě také týká.

2015-06-14: Ve dne i v noci, semeno klíčí a roste

Mk 4:26-34

Asi je dobré vzdělávat se ve víře. V dnešním čtení se ale mluví o tom, že Boží království v člověku potřebuje růst tak nějak volně, bez lpění na nějaké ideologii. Ve třetí kapitole Janova evangelia, v noční rozmluvě s Nikodémem, se dočteme podobnou věc: Vítr vane kam chce … a tak je to s člověkem, který se narodil z Ducha. Myslím si, že v těchto úryvcích Ježíš varuje před tehdejšími židovskými učiteli, kteří se příliš snazili vtěsnat víru svých oveček do svého systému pouček, příkazů a zákazů. Zapomínali přitom, že při pěstování Božího království člověk také potřebuje volnost a trpělivost.

Přirovnání k pěstování slyšíme v Ježíšových podobenstvích na více místech. Určitě by nebylo křesťanské se na Boží království vykašlat a myslet si, že v nás vzroste samo. Správný zemědělec své pole sleduje, ochraňuje, zavlažuje, raduje se ze zelených výhonků a myslí na to, že jednou přijde čas sklizně, čas užitku. Vzdělaný hospodář čas sklizně pozná, a ktomu by především měla směřovat náboženská výchova. Kdo sklízí osení, nijak na tom nevydělá. Jsem někdy skeptický k akcím, při kterých mládež má zkoušet hlásání víry: Někdy mi jejich obilí ještě nepřipadáe zralé. Ale nevím, nechci křivdit jejich katechetům, možná že mají svůj záměr. Možná že spíše já sám šidím Boha tím, že o své víře dost mlčím.

Adamovo jablko

Před časem jsem v článku Dobro a zlo vysvětloval, že své setkání se zlem nemáme považovat za projev Boží nepřízně, ale za příležitost ke konání dobra. Příběh o Adamovi a Evě ve druhé a třetí kapitole Genesis ukazuje setkání se zlem z jiného úhlu.

Na počátku je upozornění Boží, že lidé nemají jíst jablko ze stromu poznání dobrého a zlého, jinak (podle ekumenického překladu) propadnou smrti – a v mnoha jiných překladech přímo čteme, že „v den, kdy z něj pojíš, zemřeš“. Ekumenický překlad je pro amatérského teologa výhodnější, neboť odpadá nutnost vysvětlit, proč Adam nezemřel, proč had mluvil pravdu a Bůh ne. Podstata příběhu je totiž jinde: Adam a Eva pojí ze stromu poznání dobrého a zlého a poprvé poznají zlo. Slovo poznání bych zde chápal ve smyslu setkání, tak jak to v Bibli často čteme, třeba o vztahu mezi mužem a ženou. Nejsem si jistý, jestli to poznané zlo spočívá v tom, že neuposlechli zákaz jedení jablka. Po snědení jablka mohli poznat i jiné zlo, z textu to jasné není.

Všichni ze své zkušenosti víme, jak setkání se zlem vypadá. Jedná-li se o zlo velké, člověk má pocit, že je bezbranný. Pochopí že je nahý, tváří v tvář velkému zlu. Myslím, že pocit Adamův spočívá právě v tomto. Uvědomí si, že přestoupil zákaz Boží a náhle se bojí samotného dobrého Boha, skrývá se před ním. Zvolil si setkávání se zlem bez toho, aby zlu předtím porozuměl, udělal kravinu. Marně se snaží svalit vinu na někoho jiného.

V předchozím článku jsem psal, že zlo je vlastně nedostatek dobrého a to dobré že na počátku tvořil Bůh. Člověka stvořil ke svému obrazu, tedy též jako tvůrce. Myslím si proto, že člověk se jednou také měl začít setkávat se zlem a tvořit dobro, tak jak to dělává Bůh. Podle mne v textu o zakázaném ovoci chybí jedno slovo – slovo prozatím: Myslím si, že Bůh nejspíše řekl: Ze stromu poznání dobrého a zlého prozatím nejez. Napadá mě, že možná Bůh chtěl jít s člověkem jako parťák a setkávání se zlem jej naučit. Člověk se trhl a vyrazil do boje sám. Parťáctví Boží ale člověku chybělo a stále po něm toužil. Snad proto zde byla tak trvalá touha po Mesiáši, po spasiteli. Bojovat proti zlu sám bývá nad lidské síly.

2015-06-07: Je posedlý nečistým duchem

Marek 3:20-35

Opravdová svatost v každé době vyžadovala odvahu a byla svým způsobem nenormální. Víme, že za pomateného považovali někteří lidé Otce Pia i svatého Františka, v dnešním čtení považují za blázna samotného Krista. Bohužel je faktem, že rozliční pomatenci sami sebe považují za světce a někdy o tom přesvědčí své okolí. Jak tedy můžeme opravdové světce od pomatenců rozeznat?

Rozeznat světce od pomatenců je nesmírně těžké. Rozum, jak je z dnešního čtení vidět, není sám o sobě dostačující: Vzdělaní učitelé Zákona pomocí svých pouček dokázali odvodit i to, že bláznem je Boží Syn – ani zázraky, mimořádně dobré činy, pro ně nebyly důkazem blízkosti Boží, když v jejich pojetí víry nebyla „sobota pro člověka, ale člověk pro sobotu“. Hledali Boha mezi slovy Písma, ale ne v přerodu lidské duše. Hledali jej ve spisech předků, ale ne u svých současníků. Snažili se plnit smlouvu s Hospodinem, ale zapomněli s ním pěstovat sousedské vztahy. Takto nalézat Boha je i při vší dobré vůli mimořádně nesnadné – i kdyby zrovna stál naproti vám. Případů, kdy představitelé spekulativní víry odsuzovali Ježíše, je v Písmu více.

Poctivé hledání Boha je popisováno jinde, například ve třetí kapitole Janova evangelia. Nikodém začíná noční rozmluvu logickou argumentací a správně Ježíše identifikuje. To ale nestačí: Přichází potřeba hledat Boha v přerodu člověka, přijmout pokání a objevit hodnotu světla: Světla, které nám svítí zde a nyní.