2015-09-06: Přivedli k němu hluchoněmého

Marek 7:31-37

Dnešní čtení se odehrává v Dekapolis, Desetiměstí, což byla řecká enkláva na Blízkém východě. Podle Wikipedie bylo náboženství této oblasti pohanské – uctívali zde řecké  bohy a snadno se nechali přesvědčit i k uctívání císaře. Římskou okupaci zdejší oblasti později viděli spíše jako osvobození. Hlavní překážkou pro přijetí víry v jednoho Boha pro ně nejspíš byla židovská obřízka, která pro ně byla nepřijatelná (podobně, jako pro židy bylo nepřijatelné jejich pěstování vepřů na maso). Nicméně se kolem Ježíše tvořil zástup – a dnes nepoznáme, jestli to byl zástup lidí z židovské menšiny, nebo jestli to byli pohané.

V jednom z předchozích komentářů jsem mluvil o tom, že Ježíš možná prosil uzdraveného, aby mlčel, proto, že uzdravovat bez hlásání slova Božího je na pováženou. Nevím, jestli to dnes je podobný případ (a vlastně nevím, jestli tehdy vůbec šlo hlásat slovo Boží hluchoněmému). Je možné, že spíše prosí o mlčení proto, aby za chvíli u každého nemocného nestál někdo s očima obrácenýma v sloup a nevolal „Effatha“ v pohanské naději, že to pomáhá. Podobně jako se dříve mezi lidmi šířily recepty jasnovidce pátera Ferdy typu „na vyrážku bylinka ta a ta“, i když on sám proti tomu protestoval. Jisté je, že zde před sebou máme uzdravení prosté, vůbec ne teatrální, Ježíšův skutek lásky k bližnímu.

Reklamy

2015-08-30: Držíte se podání lidského

Mk 7:1-8; 14-15; 21-23

Také nás maminka učila, že před jídlem je potřeba si umýt ruce. Ta věc se věděla už před objevem mikroorganismů, učili se ji i Židé od biblických dob. Drží se toho i nevěřící. Myslíte si, že dobrý křesťan na taková pravidla může zvysoka kašlat? Proč vlastně Ježíš tak vystupuje proti těm, kdo jeho učedníky kritizují?

Důvodem útoku proti Ježíšovým učedníkům byla patrně snaha Ježíše zdiskreditovat a dokázat lidem, že tento člověk není kompetentní zvěstovat slovo Boží. Proti tomu se Ježíš hájí a na začátku sedmé kapitoly Markova evangelia vysvětluje, že se – na rozdíl od tradičního učení farizeů a zákoníků – jeho učení dotýká věcí podstatnějších. Jsou sice pravidla, která nám pomohou zachovat zdraví či život, ale k čemu by nám život posloužil, kdybychom jím neputovali k Bohu? Některá přikázání nám poskytují prostředky k cestě, jiná nám ukazují směr. Bez těch prvních se člověk leckdy může nějak protlouci. Bez těch druhých je v labyrintu života ztracen.

Přesně to je problémem tradiční nauky, proti které se Ježíš vymezuje. Tradiční nauka obdivuje řemeslníka proto, že má nádherné nástroje. Ježíš se spíše zajímá o výsledky jeho práce – o to, co z člověka vychází. Dnešní čtení se tak trochu podobá podobenství s ovcemi a kozly. Tam Ježíš popisuje, jak bude na posledním soudu rozdělovat lidi na pravici či levici rychle, rutinně, šmahem. Dnes k tomu máme podrobnější výklad.

2015-08-23: Tvrdá řeč

Jan 6:60-69

Společenství s Bohem znamená nejen Bohu sloužit, ale také od něj přijímat. Znamená to na jedné straně mu naslouchat, dát mu svůj čas, chtít plnit jeho vůli, na druhé straně přijímat jeho dobrodiní. Přijímání Kristova těla je v souvislosti s dnešním čtením projevem touhy po společenství s Bohem v rozsahu, který si lidé mnohdy neuvědomují. Také mnozí Ježíšovi učedníci si asi neuvědomovali hloubku vztahu s Bohem, ke které je Ježíš vybízí: Společenství tak vzájemné, jako byl vzájemný vztah Ježíše k Otci. Dnešní čtení následuje po pasáži, ve které Ježíš učedníky k úzkému vztahu vybízí. Mnoho jich není připraveno takový závazek přijmout a vrací se k pravidelnému životu své náboženské obce. Dvanáct nejbližších zůstává.

2015-08-16: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný

Jan 6:51-58

Vzpomínám si, jak jednou v mládí hráli v rádiu píseň Karla Gotta, kde zpívá:

Pojď, ukážu ti cestu rájem, pojď a přestaň se mi smát,
Pánbu zaplatí dnes nájem a nechá nás dole spát.

Jistý dobrý křesťan tu píseň kritizoval a řekl: Nebylo by správné, aby Bůh za nás platil nájem. My máme sloužit Pánu Bohu, ne on nám. Tehdy se mi zdálo, že má pravdu: Sloužit Bohu je skutečně náš úkol. Teprve dodatečně jsem si uvědomoval, že tak jednoznačná ta situace není. Při poslední večeři Kristus myje apoštolům nohy, a dnes dokonce říká, abychom jedli jeho tělo a pili jeho krev.

Co je víc: Zaplatit za někoho nájem, nebo dát mu k jídlu své tělo? Teologové dnešní čtení z Písma už mnoho staletí vykládají jako předpověď proměňování Kristova těla v podobě chleba. Ale co když nás Ježíš ve dnešním čtení povzbuzuje k velké odvaze – k odvaze čerpat od Boha naplnění svých potřeb, čerpat to, co by nám člověk ani nedal? K odvaze využívat Boží dary Ježíš povzbuzuje i na jiných místech Písma – například v podobenství o zakopané hřivně. Odvaha přijmout jeho tělo za pokrm jde ještě o krůček dál. Měla by jít.

Boží vůle

Umisťuji článek do skupiny Obecnosti, i když se zabývá jedním konkrétním případem. Myslím si, že jde o příklad, který má z hlediska způsobu hledání Boží vůle obecnější platnost.

—————————————————————–

Když jsem na jistém křesťanském internetovém fóru diskutoval o zákazu antikoncepce, upozornil mne jeden konzervativní diskutující, že si mohu myslet co chci, ale měl bych také hledat, co si myslí a chce Bůh. Ta připomínka je netriviální a v její podstatě je otázka, jak vlastně máme tu Boží vůli hledat.

Je jedna „metoda“ hledání Boží vůle, která je zřejmě křesťanská: Pokud žijeme s Bohem a často mu v modlitbě nasloucháme, lze očekávat, že postupně budeme stále více chápat, jak Bůh uvažuje a jedná. Je velkou otázkou, jestli právě takto dospěli tradiční katolíci k poznání pravidel, která podle nich vedou ke spáse. Nevím. Já sám hlas Boží slyším jen málokdy. A myslím-li na tyto vzácné chvíle, tak mi k nim všeobecný zákaz antikoncepce příliš nesedí.

Čteme-li spisy tradicionalistů, nacházíme jisté zdůvodnění zmíněného zákazu, které se slovem Božím souvisí jenom nepřímo. Nacházíme jistou představu o důvodu, pro který nás Bůh sexualitou obdařil, a z této představy se pomocí několika míst z Písma odvodí zákaz. Mezi ta místa nepatří začátek 7. kapitoly listu Korintským, který jde spíše opačným směrem. Patří sem citace, které se k „důkazu“ hodí.

Vím, že je nesmírně obtížné vysvětit naději, kterou Bůh dává v modlitbě, pomocí lidských slov. Možná proto se tradicionalisté snaží zjevené pravdy vysvětlit citací Písma, jako jakýsi náznak toho, že mají pravdu. Takový postup sice může být poučný, pokud se jedná o jednoduché věci, ale jednoznačně křesťanský není. Myslím si, že je to právě tento postup, před čím varuje Ježíš v Matoušovi 11:25, když říká „…že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým.“

V lepším případě se argumentuje tradicí církve, kde se ve spisech moudrých mužů dá najít nejeden argument. Za lepší jej považuji proto, že je možné, že slavní tradiční pisatelé znali pravdu ze zjevení Božího. V tak citlivé věci je ovšem potřeba se ptát, jestli jejich tvrzení vychází opravdu ze znalosti Boha, nebo z ducha jejich doby. Nedávný článek v časopise Te Deum na toto téma je dobrou ukázkou toho, jak podezřelá taková argumentace může být: Starší citace nevarují před antikoncepcí při každém aktu (jak to zakázaly encykliky Casti Connubii a Humanae Vitae), ale spíše před situací, kdy manželé vůbec nechtějí děti. Tradice obou encyklik pak je v článku znatelná až od středověku, kdy tomu duch doby začal odpovídat.

Zdá se být nemilou skutečností, že Boží vůle nám neleží na podnose, že není možné ji nějakými standardními prostředky z písma či tradice těžit. Chceme-li vědět, co po nás žádá Bůh, nezbývá nic jiného, než jít zdlouhavou cestou, ke které Ježíš vybízel: Naslouchat Božímu hlasu ve svém srdci. Bůh nemá povinnost mluvit pokaždé, nemá povinnost mluvit k tématu, které bychom dnes chtěli slyšet. Ale jiná cesta zde není. Jak se dočteme u proroka Jeremiáše (nebo v Janově evangeliu), Bůh chce svůj zákon psát do našeho srdce. Je třeba mu to dovolit – a pak jej zde také hledat.

2015-08-09: Kdo slyšel Otce, přichází ke mně

Jan 6:41-51

Na dnešním čtení mě zaujala především myšlenka, že všichní budou vyučeni od Boha. Ta myšlenka se v různých podobách opakuje v různých textech, včetně známého výroku, že lidská duše je od přirozenosti křesťanská (patrně pochází od Tertuliána – konzervativní bratři snad prominou, že odkazuji jejich web). Ježíš nejspíše naráží na Jeremiáše (od 31:33). Myšlenka, že Boží zákon máme ve svém srdci, je také podstatou dnešního čtení z evangelia. A tento Boží zákon, toto Boží slovo, z nás může udělat následovníky Krista. Pak i my můžeme žít na zemi ne proto, abychom se zoufale snažili dosáhnout svého, ale proto, abychom plnili vůli Boží [o tom Ježíš mluví v části Písma, která leží mezi čtením z minulé neděle a dneška]. V souvislosti s odkazem na Jeremiáše je dnešní čtení jedním ze základů křesťanské víry.