2015-10-04: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj

Marek 10:2-16

V dnešním evangeliu Ježíš potvrzuje nerozlučitelnost manželství. Evangelium je radostná zvěst. Zcela evidentně radostnou je tato věc především pro zamilované páry, které se chystají vstoupit do manželství: Trvalý a pevný svazek je věc, po které člověk v takové situaci nezadržitelně touží. Myslím si, že tuto touhu člověku do srdce vložil sám Bůh.

Bohužel, v posledních desetiletích velký počet manželských párů v trvalém společenství nevydrží. A čím většího počtu lidí se manželské ztroskotání týká, tím více se v církvi diskutuje o tom, jestli manželství opravdu má být tak nerozlučitelné, jak to formuloval Tridentský koncil. Pro amatérského teologa je vzniklá situace smutná: Praxe církve mi dobrá nepřipadá, ale ani návrhy reformních aktivistů nejdou správným směrem. To se bohužel musí odrazit na délce komentáře k dnešnímu evangeliu – zvlášť nyní, před synodem o rodině.

Farizeové se Ježíše ptali na nerozlučitelnost manželství proto, aby jej přivedli do úzkých. Byla to otázka politicky významná: Manželství krále Heroda s Herodiadou bylo mezi Izraelity zdrojem velkého pohoršení (král přiměl jejího prvního mmanžela, aby se s ní rozvedl) a kritika tohoto uspořádání byla hlavním důvodem vraždy Jana Křtitele. Ježíš vydává svědectví pravdě a nerozlučitelnost manželství potvrzuje. Riskuje tím, že upadne v nemilost stejně jako Jan Křtitel. Svatopisec pak popisuje i údiv učedníků a opětovné Ježíšovo potvrzení. Nerozlučitelnost manželství mimo jakoukoli pochybnost stojí v základech křesťanství.

Pro ty, kdo považují Bibli za knihu právnickou, je nutným logickým důsledkem dnešní katolická praxe: Manželství trvá před Bohem věčně, v případě rozvodu nový sňatek není možný. Pro mnohé rozvedené se ale tímto přístupem radost evangelia zamlžuje: Je rozvedený člověk opravdu odsouzen k trvalé samotě? Nemůže přijmout novou zamilovanost, ani ji nabídnout? V mnoha případech se církev snaží tento úděl ulehčit a v soudním líčení určí manželství jako od počátku neplatné. Rostoucí počet takových rozsudků ale je pohoršením pro mnohé, kteří lásce a svatbě těch rozvedených byly svědky. Je vůbec možné, aby se tolik manželství nepodařilo uzavřít? Byly všechny dosavadní společné roky ničím?

Podle mne podstata problému spočívá v tom, že neprávem považujeme Bibli za knihu právnickou. To, že není knihou přírodovědnou, bylo během posledních staletí téměř všeobecně přijato. Právnické pojetí Bible na svoje odmítnutí stále ještě čeká.

Jaké tedy nabízím řešení? Nejsem teolog vzděláním a mohu nabídnout pouze svůj názor. A podle mého názoru je potřeba na rozvedené lidi nahlížet tak, jak bojující armáda nahlíží na svoje raněné vojáky. Ranění jsou shromažďováni, jejich zranění je léčeno a po nějaké době se – pokud jsou toho schopni – začlení do boje znova. Dobrý velitel se také zajímá o příčiny, které vedly k jejich neštěstí, a snaží se před nimi své vojsko chránit. Církev by měla v případě rozvedených postupovat podobně.

Nerozlučitelnost manželství, po které milenci před svatbou toužili, je pro mne věcí posvátnou. Myslím si, že manželství neplatných od počátku je naprosté minimum. I když společný život manželů netrvá, jejich pouto by se nemělo prohlásit za neexistující. Myslím si, že je už navždy zapsáno v Božím srdci. Přesto bych těmto rozvedeným za určitých podmínek dovolil sňatek nový – podmínkou by mohlo být svobodné prohlášení obou manželů o tom, že spolu nemohou žít. A jistá doba „léčení“ – aspoň tak dlouhá, jak dlouho trval jejich společný život. Snad by se našly i další potřebné podmínky. Po jejich splnění by bylo možné vstoupit do nového, církví požehnaného vztahu. Jednalo by se bez logických kotrmelců o manželství druhé. O něco podobného jako mnohoženství, ovšem s tím, že praktikovalo by se z těch manželství pouze jedno.

V evangeliích je Ježíšových přikázání jen několik. Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás… Kdo vás udeří do jedné líce, nastav mu i druhou… Koho pohoršuje oko, vyloupni je… Proč vlastně u ostatních přikázání nacházíme dobré důvody, abychom je nějak obcházeli, a přesto chodíme ke svátostem, a tohle manželské bereme vážně až na krev? Manželství je věc vážná a nesmí se rozloučit snadno, jako když oschlý rohlík hodíme do koše. Ale vždy by mělo být chápáno přikázání pro blaho člověka a ne proti němu. Křesťanská víra by měla být člověku oporou a ne přítěží. Nevidím důvod, aby se člověk deset let po rozvodu nemohl znova zamilovat a vzít si nového partnera.

Reklamy

Papežův projev v americkém Kongresu (24. září 2015)

Překlad anglického textu podle internetu.
Viz např. Angelus

Pane viceprezidente, pane předsedo, vážení členové Kongresu, drazí přátelé,

Jsem velmi vděčný, že jste mě pozvali, abych mohl promluvit ke společnému zasedání Kongresu v „zemi svobodných a domově statečných“. Doufám, že důvodem je to, že také já jsem synem tohoto kontinentu, ze kterého jsme tolik dostali a ke kterému také máme společnou zodpovědnost.

Každý syn nebo dcera určité země má nějaké poslání, nějakou osobní a společenskou zodpovědnost. Pro vás, jako členy Kongresu, vaše zodpovědnost spočívá v tom, abyste svojí legislativní činností této zemi umožnili, aby rostla jakožto národ. Vy jste tváří jejího lidu, jste jeho reprezentanty. Jste povoláni k tomu, abyste hájili a zachovávali důstojnost svých spoluobčanů neúnavným a náročným prosazováním společného dobra, protože toto je hlavní smysl veškeré politiky. Politická společnost přetrvá, pokud se snaží, jako své povolání, uspokojit běžné potřeby tím, že všechny své členy podporuje v jejich růstu – především ty, kdo se nacházejí v situaci zranitelnosti nebo nebezpečí. Základem legislativní činnosti je vždy péče o lidi. K tomu jste byli pozváni, povoláni a shromážděni těmi, kdo vás zvolili.

Vaše práce mi dvěma způsoby připomíná postavu Mojžíše. Na jedné straně byl patriarchou a zákonodárcem izraelského lidu, a to symbolizuje potřebu národů, aby jejich pocit sounáležitosti byl udržován spravedlivým zákonodárstvím. Na druhé straně nás postava Mojžíše vede k Bohu, a tak také k transcendentní důstojnosti lidské bytosti. Mojžíš představuje dobrou syntézu vaší práce: Chce se po vás, abyste prostředky práva hájili obraz a podobu Boží na tváři každého člověka.

Chtěl bych dnes oslovit nejenom vás, ale skrze vás také všechny lidi ve Spojených státech. Zde, společně s jejich reoprezentanty, bych chtěl využít tuto příležitost k dialogu s mnoha tisíci mužů a žen, kteří se každodenně snaží čestně konat svoji denní práci, přinést domů svůj denní chléb, šetřit peníze a – krůček po krůčku – pracovat na lepším životě pro svoji rodinu. Jsou to muži a ženy, kteří nemyslí jenom na to, aby platili daně, ale kteří svým tichým způsobem udržují život společnosti. Sami svými činy budují solidaritu a vytvářejí organizace, které nabízejí pomocnou ruku těm nejpotřebnějším.

Také bych chtěl rozmlouvat s mnoha staršími lidmi, kteří jsou zásobárnou moudrosti vytvořené zkušenostmi, a kteří se snaží mnoha způsoby, zvláště dobrovolnickou prací, dělit se o své příběhy a své chápání věcí. Vím, že mnozí z nich jsou už v penzi, ale jsou stále aktivní; stále pracují na budování této země. Také bych chtěl rozmnlouvat se všemi těmi mladými lidmi, kteří se snaží realizovat své velké a vznešené touhy, kteří se nenechají zlákat příliš lacinými nabídkami a kteří čelí obtížným situacím, mnohdy způsobeným tím, že mnozí dospělí lidé ve skutečnosti pořádně nedospěli. Chtěl bych rozmlouvat s vámi se všemi, a chtěl bych to dělat skrze historickou paměť vašeho lidu.

Moje návštěva připadá na dobu, kdy si muži a ženy dobré vůle připomínají výročí několika velkých Američanů. Nehledě na složitost historie a na realitu lidské nedokonalosti, tito lidé byli schopni budovat lepší budoucnost za cenu těžké práce a sebeobětování – a někteří i za cenu vlastního života. Zformovali základní hodnoty, které v duchu amerického lidu přetrvají už navždy. Lidé s tímto duchem mohou projít mnoha krizemi, prožít velké napětí a konflikty, ale vždy najdou sílu postupovat dopředu, a dělat to s důstojností. Tito muži a ženy nám nabízejí určitý pohled a určitou interpretaci reality. Tím, že uctíváme jejich památku, jsme inspirováni k tomu, abychom i uprostřed různých konfliktů a každodenních záležitostí čerpali ze svých nejhlubších kulturních zásob.

Chtěl bych zmínit tyto čtyři Američany: Abrahama Lincolna, Martina Luthera Kinga, Dorothy Dayovou a Thomase Mertona.

Tento rok uplyne sto padesát let od zavraždění prezidenta Abrahama Lincolna, ochránce svobody, který neúnavně pracoval na tom, „aby se tento národ, ve věrnosti Bohu, mohl nově narodit ke svobodě“. Budovat svobodnou budoucnost, to vyžaduje lásku k obecnému dobru a spolupráci v duchu subsidiarity a solidarity.

Všichni jsme si vědomi znepokojivé sociální a politické situace v dnešním světě, která nás plní hlubokými obavami. Náš svět je stále více místem násilných konfliktů, nenávisti a brutality, které jsou dokonce páchány ve jménu Boha a náboženství. Víme, že žádné náboženství není imunní vůči jednotlivým bludům nebo vůči ideologickému extremizmu. To znamená, že si musíme zvláště dávat pozor na jakýkoli fundamentalizmus, ať už náboženský, nebo jakéhokoli jiného druhu. Je potřeba zachovávat citlivou rovnováhu, abychom bojovali proti násilí, které je pácháno ve jménu náboženství, ideologie nebo ekonomického systému, a přitom ochraňovali náboženskou svobodu, intelektuální svobody a svobodu individuální. Ale je zde ještě jedno pokušení, proti kterému se musíme chránit: Zjednodušující redukcionizmus, který vidí pouze dobro a zlo; nebo, chcete-li, pouze lidi spravedlivé a hříšníky. Současný svět se svými otevřenými ranami, kterými trpí tolik našich bratří a sester, žádá, abychom se konfrontovali s každou formou polarizace, která by jej dělila na tyto dva tábory. Když se snažíme bojovat proti nepříteli, který je venku, můžeme být zároveň pokoušeni k tomu, abychom živili nepřítele, kterého máme uvnitř. Napodobovat zlobu a násilí tyranů a vrahů je nejlepší cestou k tomu, abychom sami zaujali jejich místo. To je něco, co vy jako národ odmítáte.

Naše odpověď musí být jiná: Naděje a uzdravování, míru a spravedlnosti. Chce se po nás, abychom dali dohromady odvahu a inteligenci a tak našli řešení dnešního množství geopolitických a ekonomických krizí. Dokonce i v rozvinutém světě jsou důsledky nespravedlivých struktur až příliš viditelné. Naše úsilí musí jít ve směru obnovení naděje, nápravy špatností, dodržování závazků. Tak máme podporovat prosperitu jednotlivých lidí i celých národů. Musíme jít kupředu společně, v jednotě, v obnoveném duchu bratrství a solidarity musíme s velkorysostí spolupracovat na společném dobru.

Výzvy, které stojí před námi, volají po obnovení ducha spolupráce, díky kterému se v historii Spojených států podařilo uskutečnit tolik dobrého. Složitost, závažnost a naléhavost těchto výzev si žádají, abychom spojili svoje prostředky a nadání; abychom se rozhodli se podporovat se navzájem a přitom respektovali rozdíly mezi námi a své svědomí.

Různé náboženské denominace velmi přispěly k budování a posilování společnosti v této zemi. Je dobře, že dnes, stejně jako v minulosti, je stále slyšet hlas víry, protože je to hlas bratrství a lásky, který se snaží vynést na světlo to nejlepší, co je v každém jednotlivci a v každé společnosti. Taková spolupráce je mocným prostředkem v boji za odstranění dnešních globálních forem otroctví, které se rodí z těžkých nespravedlností a může být přemoženo jedině novými formami politiky a společenského konsenzu.

V této souvislosti myslím na politickou historii Spojených států, kde je v myslích amerických lidí demokracie hluboce zakořeněna. Všechny politické aktivity musí podporovat a sloužit dobru člověka a být založeny na úctě k jeho důstojnosti. „Tyto věci považujeme za evidentní: Že se všichni lidé rodí rovni, že od Stvořitele dostávají určitá nezcizitelná práva, a že mezi nimi jsou právo na život, svobodu a snažení se o štěstí“ Deklarace nezávislosti, 4. července 1776). Pokud politika má naplno sloužit lidské osobě, tak z toho plyne, že nemůže být otrokem ekonomiky a financí. Místo toho má politika být výrazem naší nezlomné touhy žít v jednotě, abychom spojeni v jedno mohli budovat největší společné dobro: Komunitu, která obětuje partikulární zájmy, aby mohla – ve spravedlnosti a míru – sdílet svá dobra, své zájmy, svůj společenský život. Nepodceňuji obtíže, které jsou s tím spojeny, ale povzbuzuji vás v tomto úsilí.

V této souvislosti také myslím na pochod, který před padesáti lety vedl Martin Luther King ze Selmy do Montgomery jako součást své kampaně za naplnění svého „snu“ o plných občanských a politických právech pro Afroameričany. Tento sen nás neustále inspiruje. Těší mě, že pro mnoho lidí je Amerika stále zemí takových „snů“. Snů, které vedou k akci, k zapojení se, k odhodlání. Snů, které probouzí to, co je v životě lidí nejhlubší a nejpravdivější.

V uplynulých staletích do této země přišly miliony lidí, aby zde uskutečňovali svůj sen o svobodné budoucnosti. my, lidé tohoto kontinentu, se nebojíme cizinců, protože většina z nás jednou byla cizinci. Říkám vám to jako syn imigrantů a vím, že i mnoho z vás je také potomky imigrantů. Je tragické, že práva těch, kdo tady byli dlouho před námi, nebyla vždy respektována. Těmto lidem a národům chci odsud, ze srdce americké demokracie, vyjádřit svoji úctu a uznání. Ty první kontakty byly neukázněné a násilné, ale je těžké posuzovat minulost dnešními měřítky. Nicméně, když se dnes na nás obrací cizinec v našem středu, nesmíme opakovat hříchy a chyby minulosti. Musíme být odhodláni žít dnes tak vznešeně a spravedlivě, jak je to možné, tak jako učíme mladou generaci, aby se neobraceli zády ke svým bližním a ke všemu kolem. Budovat národ, to také znamená uvědomovat si, že musíme neustále vstupvat do vztahů s druhými, že musíme odmítat koncept násilnosti, abychom mohli přijmout koncept vzájemného podřizování a stále se snažili o to nejlepší. Věřím, že takovou věc jsme schopni udělat.

Náš svět čelí uprchlické krizi v měřítku, jaké nenastalo od druhé světové války. To před nás staví velké výzvy a žádá mnoho obtížných rozhodnutí. I na tomto kontinentu se tisíce lidí vydávají na sever a hledají zde lepší život pro sebe a pro své milované, hledají více příležitostí. Nejsou toto věci, které i my chceme pro svoje děti? Nesmíme se nechat zaskočit jejich počty, musíme je vidět jako osoby, vidět jejich tváře a poslouchat jejich příběhy a reagovat na jejich situaci, jak můžeme nejlépe. Reagovat způsobem, který je lidský, spravedlivý a bratrský. Je třeba se ubránit pokušení, které je dnes tak běžné: Odvrhnout všechno, co by mohlo působit problémy. Vzpomeňme si na zlaté pravidlo: Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy jednejte s nimi (Mt 7:12).

Toto pravidlo nám ukazuje jasný směr: Zacházejme s druhými se stejnými vášněmi a se stejným soucitem, s jakými bychom se sami chtěli setkat. Hledejme pro druhé stejné možnosti, jaké hledáme pro sebe. Pomáhejme druhým v jejich růstu tak, jak bychom chtěli, aby někdo pomáhal nám. Stručně řečeno: Chceme-li bezpečnost, dávejme bezpečnost. Chceme-li život, dávejme život. Chceme-li příležitosti, poskytujme příležitosti. Metr, kterým budeme měřit druhým, je stejný metr, který bude časem použit na nás. Zlaté pravidlo nám také připomíná naši odpovědnost za to, abychom pečovali o život v každém jeho vývojovém stadiu.

Toto přesvědčení mě už od začátku mé služby vede k tomu, abych na různých úrovních obhajoval globální zrušení trestu smrti. Jsem přesvědčen, že taková věc by byla nejlepší, protože každý život je posvátný, každá lidská bytost je nadána nezcizitelnou důstojností. Pokud se podaří reintegrace těch, kdo jsou obviněni z kriminálních činů, může z toho společnost mít jedině užitek. Nedávno moji bratři biskupové zde ve Spojených státech obnovili svoje úsilí o zrušení trestu smrti. Nejen že je v tom podporuji, ale také povzbuzuji všechny, kdo jsou přesvědčeni o tom, že spravedlivý a nezbytný trest musí vždy obsahovat prvek naděje a mít za cíl reintegraci.

V tomto čase, kdy jsou sociální otázky tak důležité, nemohu nezmínit služebnici Boží Dorothy Dayovou, která založila Katolické dělnické hnutí. Její sociální aktivizmus, její nadšení pro spravedlnost a pro věci utiskovaných, byly inspirovány evangeliem, její vírou a příklady svatých.

Je úžasné, k jakému pokroku došlo v této oblasti v mnoha částech světa! Jak mnoho bylo v těchto prvních letech třetího tisíciletí vykonáno pro to, aby lidé byli pozvednuti z extrémní chudoby! Vím, že stejně jako já si myslíte, že ještě více je toho ještě třeba udělat, a že nesmíme ztratit ducha globální solidarity v čase krize a ekonomických těžkostí. Zároveň bych vás chtěl povzbudit, abyste neztratili ze zřetele všechny ty lidi kolem nás, kteří jsou uvězněni v kruhu chudoby. Také oni potřebují dostat naději. Boj proti chudobě a hladu je třeba bojovat neustále a na mnoha frontách, a zejména v jeho příčinách. Vím, že dnes, stejně jako v minulosti, mnoho Američanů pracuje na řešení tohoto problému.

Rozumí se samo sebou, že část tohoto velkého úsilí spočívá ve vytváření a rozdělování bohatství. Správné využívání přírodních zdrojů, správné používání technologií a využívání plodů podnikatelského ducha jsou nezbytnými prvky v ekonomice, která chce být moderní, přínosná pro všechny a udržitelná. „Podnikání je vznešené povolání, zaměřené na vytváření bohatství a zlepšování světa. Může být plodným zdrojem prosperity pro oblast, ve které je provozováno, zejména, pokud jako jednu z nezbytných součástí své služby společnému dobru vidí vytváření pracovních příležitostí“ (Laudato Si‘, 129). Toto společné dobro také zahrnuje zemi, centrální téma encykliky, kterou jsem nedávno napsal, abych „vstoupil do dialogu se všemi lidmi o našem společném domově“ (ibid., 3). „Potřebujeme rozhovor, který zahrnuje každého, protože otázky životního prostředí, kterými nyní procházíme, se týkají nás všech a dělají ním starosti (ibid., 14).

V Laudato Si‘ vyzývám k odvážné změně směru, kterým se ubíráme, a k odvrácení těch nejzávažnějších důsledků toho, jak lidská aktivita způsobuje zhoršování životního prostředí. Jsem přesvědčen, že můžeme něco změnit a jsem přesvědčen, že Spojené státy – a tento Kongres  – v tom mají sehrát významnou roli. Nyní je čas na odvážné činy a strategie směřující k zavedení „kultury péče“ (ibid., 231) a na „ujednocený přístup k boji proti chudobě, k navrácení důstojnosti vyloučeným, a zároveň k ochraně přírody“ (ibid., 139). „Máme možnost omezovat a směrovat technologii“ (ibid., 112); „abychom našli inteligentní cestu k… rozvíjení a zároveň omezování naší vlastní moci“ (ibid., 78); a abychom technologii „postavili do služeb nového druhu pokroku, který bude zdravější, lidštější, společenštější, integrálnější“ (ibid., 112). V tomto smyslu věřím, že vynikající americké akademické a výzkumné instituce mohou v následujících letech zásadním způsobem přispět.

Před sto lety, na začátku Velké války, kterou papež Benedikt XV. nazval zbytečným masakrem, se narodil další pozoruhodný Američan: Cisterciácký mnich Thomas Merton. Pro mnoho lidí je stále zdrojem duchovní inspirace a vedení. Ve svém životopise napsal: „Přišel jsem na svět. Svobodný od přírody, obraz Boží, ale přesto jsem byl, v důsledku svého vlastního  násilí a svého vlastního sobectví, uvězněn v obrazu toho světa, do kterého jsem se narodil. Ten svět byl obrazem pekla. byl plný lidí stejných jako já, kteří milovali Boha a zároveň jej nenáviděli; narodili se, aby jej milovali, ale místo toho žili ve strachu z navzájem si beznadějně protiřečících tužeb“. Meron byl v první řadě mužem modlitby, myslitelem, který se pouštěl do jistot své doby a otevíral nové obzory pro duše a pro církev. Byl také mužem dialogu, a také propagátorem míru mezi lidmi a mezi náboženstvími.

Z této perspektivy dialogu bych chtěl vyslovit uznání úsilí o překonání historických rozdílů, které jsou spojeny s bolestnými událostmi v minulosti, které probíhá v posledních měsících. Je mojí povinností stavět mosty a všemi způsoby pomáhat všem mužům a ženám, aby to dělali také. Když se země, které byly dlouho ve sporu, vrátí na cestu dialogu – dialogu, který mohl být přerušen ze skutečně legitimních důvodů, otevírají se nové možnosti pro nás pro všechny. Je k tomu potřebná odvaha, která ale není totéž, co nezodpovědnost. Dobrý politický vůdce je ten, kdo dokáže uchopit daný okamžik v duchu otevřenosti a pragmatizmu, a přitom má na mysli zájem všech. Dobrý politický vůdce vždy raději zahajuje procesy, než aby ovládal prostor (viz. Evangelii Gaudium, 222-223).

Sloužit dialogu a míru také znamená, být rozhodnut minimalizovat, a v dlouhodobém výhledu ukončit mnoho ozbrojených konfliktů ve světě. Zde se musíme zeptat sami sebe: Proč stále dochází k tomu, že jsou smrtící zbraně prodávány lidem, kteří mají v úmyslu způsobit nevýslovné utrpení druhým lidem a společnosti? Bohužel, jak všichni víme, odpověď zní, jednoduše pro peníze: Peníze, které jsou nasáklé krví, často nevinnou krví. Tváří v tvář tomuto provinilému mlčení je naší povinností postavit se tomuto problému a ukončit obchod se zbraněmi.

Tři synové a dcera této země, čtyři individuality a čtyři sny: Lincoln, svoboda. Martin Luther King, svoboda v pluralitě a bez vylučování. Dorothy Dayová, sociální spravedlnost a osobní práva. A Tomáš Merton, schopnost dialogu a otevřenost pro Boha.

Čtyři představitelé amerického lidu.

Svoji návštěvu vaší země zakončím ve Philadelphii, kde se zúčastním Světového setkání rodin. Přál bych si, aby se téma rodiny během mé návštěvy otevíralo stále znovu. Rodina vždy byla pro budování této země zásadní věcí a zaslouží si, abychom jí věnovali podporu a povzbuzení. Nicméně nemohu skrývat svoji starost o rodinu, která je ohrožena možná více, než kdykoli dříve. Zevnitř i zvenčí. Jsou zpochybňovány základní vztahy, stejně jako sama podstata manželství a rodiny. Mohu jedině znovu připomenout důležitost, a především bohatství a krásu rodinného života.

Zvláště bych chtěl obrátit vaši pozornost k těm členům rodiny, kteří jsou nejzranitelnější, k mladým. Mnoha z nich kyne budoucností s mnoha příležitostmi, ale mnoho dalších je dezorientovaných a bezcílných, uvězněných v labyrintu násilí, zneužívání a beznaděje. Jejich problémy jsou našimi problémy. Nemůžeme se jim vyhnout. Musíme jim čelit společně, mluvit o nich a hledat efektivní řešení, spíše než se utápět v diskuzích. Vím, že riskuji přílišné zjednodušování, když říkám, že žijeme v kultuře, která mladé lidi tlačí k tomu, aby nezakládali rodinu, protože v budoucnu nebudou mít dostatek příležitostí. A přitom jiné zahrnuje tatáž kultura tolika příležitostmi, že také jsou odrazeni od toho, aby založili rodinu.

Národ můžeme považovat za velký, když brání svobodu, tak jak to dělal Lincoln, když podporuje kulturu, která lidem umožňuje „snít“ o plných právech pro všechny lidi, tak, jak se o to snažil Martin Luther King; když usiluje o spravedlnost a o věc utlačovaných, jak na tom neúnavně pracovala Dorothy Dayová v důsledku své víry, která se stává dialogem, a když zasévá mír v kontemplativním stylu Thomase Mertona.

V těchto svých postřezích jsem se pokusil prezentovat něco z bohatství vašeho kulturního dědictví, z ducha amerického lidu. Toužím po tom, aby se tento duch nadále rozvíjel a rostl, aby co nejvíce mladých lidí mohlo žít  z dědictví této země, která tolik lidí inspirovala k jejich snům.

2015-09-27: Kdo není proti nám, je s námi

Marek 9:38-43,45,47-48

Čtení minulé neděle bylo z vyprávění o tom, jak výhodná je skromnost pro to, abychom konali dílo Boží. Pokračováním je dnešní text o člověku, který – slovy současné doby – narušuje autorská práva Ježíšovy družiny a hlásá království Boží jménem Kristovým. Učedníci se cítí dotčeni. Asi proto, že celá sláva Božího království nepřipadne jejich družině, ale částečně i lidem cizím. Kristus i v tomto případě stojí na straně skromnosti. Nebojí se, že se v konkurenčním prostředí svým slovem Božím neuživí, dovolí jeho hlásání i druhým. Úryvek stojí za to si v tomto duchu přečíst.

K tomu, že Ježíš dovolí hlásání evangelia i druhým, je ovšem hned připojena zmínka o tom, že také je potřeba k vedení duší přistupovat odpovědně. Ta odpovědnost je zneklidňující i pro mne, amatérského teologa (občas mě uklidní, že návštěvnost tohoto blogu je pouhých pár zobrazení denně). Ale zároveň je i výzvou k tomu, hledat za slovy Písma jeho skutečný, původní obsah. Nezkreslit to, co mnohdy je vykládáno podivně a pak může lidi i od víry odradit. K tomu mi dopomáhej Bůh.

2015-09-20: Syn člověka bude vydán lidem

Marek 9:30-37

V dnešním čtení Ježíš říká v podstatě totéž, jako minulou neděli, a učedníci to zase nechápou (jako to nechápali v osmé kapitole Markova evangelia). Dnešní Ježíšův výklad o utrpení následuje po příhodě, kdy uzdravil hluchoněmého – obtížný případ, který lze uzdravit jen s modlitbou a postem. Celé dnešní čtení je laděno v duchu skromnosti a obětavosti. Byly případy, které Ježíš uzdravil s velkou slávou před lidmi v synagoze, těžký případ si žádá víc. Dnes chodí po Galilei inkognito a učí jenom své nejbližší: Půst je více než pompéznost, skromnost je víc než sláva, dítě je víc než bodyguard, mučení čeká Syna člověka. Dnešní evangelium by se zdálo truchlivé, kdyby sláva tohoto světa byla cílem našeho života. Ale ten, kdo slyší hlas Boží ve svém srdci, hledí na slávu světa jinak: Ne že by ji nenáviděl, nebo že by se jí vyhýbal: Ve čtrnácté kapitole se Ježíš nechává pomazat vonným olejem za tři sta denárů a nemá to za plýtvání. Nevyhne se ale ani ponížení a smrti. Stejně tak mají jednat ti, kdo jej následují.

2015-09-13: Syn člověka bude mnoho trpět

Marek 8:27-35

Dost často používám obrat, že Ježíš se postavil zlu tváří v tvář. Dnešní evangelium s velkým důrazem vysvětluje, že taková věc je nutná – je nutná pro to, aby člověk svůj život nepromarnil. Ježíšova sláva se rychle šířila a Petrovi připadalo, že Ježíš se setkání se zlem může vyhnout: Má k tomu zjevně dostatek přirozených i nadpřirozených prostředků. Ale Ježíš nechválí Petra za jeho utěšování. Místo toho je zděšen, že učedníci nechápou zcela základní věc.

V závěru evangelia, v 15. kapitole, budeme číst o tom, jak farizeové Ježíše vydali k umučení ze zášti. Nemůžeme být na pochybách, že Ježíš si utrpení nevybral, ale přijal jej, když se stalo nevyhnutelným důsledkem hlásání evangelia. Zášť farizeů přece byla přímým důsledkem toho, že Ježíš nabourával jejich učení – učení, které nebylo božské, ale lidské. Ve dnešním evangeliu je Petr v pokušení udělat podobnou chybu jako oni. Od přímé cesty životem se člověk může snadno odchýlit do více různých směrů, farizejský tradicionalismus není jediným z nich. Brána k životu není široká.