2016-01-03: Světlo pravé

Jan 1:1-18

Jako amatérskému teologovi mi nepřísluší hloubat nad tím, co znamená řecké slovo λόγος ve větě „na počátku bylo slovo“ v úvodu dnešního čtení – jestli to opravdu má být slovo, nebo spíše rozum nebo důvod či něco dalšího. Pro duchovní život postačí vědět, že tyto překlady zde mohou být a že hned v dalších větách se s Bohem spojují představy další: Život a světlo. To všechno na počátku Nového Zákona přichází na svět, do vlastního přichází, ale vlastní jej nepřijímají. Rozzlobení lidé potřebují být ze svého hněvu či strachu z Hospodina osvobozeni, jak jsem psal jinde, aby se mohli stát dětmi Božími.

Navykl jsem si často mluvit proti strachu z Hospodina, takže se už nemohu počítat mezi tradicionalisty. To neznamená, že bych je vyzýval k obrácení na moderní víru Kristovu. Vždyť Ježíš své výroky proti tradicionalismu pronášel v době, kdy tradicionalisté ovládali společnost. Jsem sice přesvědčen, že vládnout má moderní víra Kristova (protože Ježíš Kristus je Pán) – ovšem tradiční nauka i tak je stále zapotřebí. Ne proto, aby se lidé báli přijímat Tělo Kristovo po každém hříchu. Ale proto, že tradiční víra byla už v době Kristově byla půdou, do které zaséval svoje slova. Bez tradiční půdy by i dnes byla slova Kristova srozumitelná velmi obtížně. Věřím, že tradicionalisté, kteří o své újmě i dnes připravují půdu pro slova Kristova, nepřijdou o svou odměnu.

Reklamy

2015-12-27: S bolestí jsme tě hledali

Lukáš: 2:41-52

Dnešní evangelium je pro amatérského teologa mimořádně obtížné. Jak máme skloubit příběh o tom, jak Ježíš zklamal důvěru své svaté matky, s učením o tom, že žil bez jediného hříchu? Myslím si, že neobstojí tvrzení, že tento příběh evangelista zařadil jenom proto, aby mohl nechat Ježíše deklarovat své poslání. Blíže pravdě mi připadá, že pubertální dítě má na podobné žertíky své právo. Má na ně právo, pokud je nedělá často. Ježíš to patrně udělal jenom jednou. Pak už žil s rodiči poslušně až do dospělosti.

Ježíš se ke svým blízkým nechoval vždycky s maximální úctou a otevřeností. Na jeden takový případ už jsme narazili v červnu, a to jste mě ještě neslyšeli vykládat o svatbě v Káně Galilejské. Dnes se svým rodičům ztrácí a tři dny je nechává bolestně hledat v přelidněném městě. Jako kdyby jim říkal: Nestarali jste se o mne, tak teď mne hledejte s bolestí…

Zkušenost hledání Krista je až příliš známá i některým z nás. Ve dnešním čtení vidíme, že ani světci, kteří s ním žijí po dlouhá léta, nejsou zbaveni povinnosti jej hledat. Ani Maria si nemohla být jista tím, že jej má při sobě navždy. Někdy se Ježíš nechává hledat až příliš dlouho, aby se náhle objevil jiný, než jak jsme jej znali doposud – moudřejší, dospělejší. A je dobře toto mít na paměti.

2015-12-20: Požehnaná jsi mezi ženami

Lukáš 1:39-45

Jak málo požehnaný se může zdát Mariin život jsem vysvětlil ve své loňské úvaze a na její výpravu k rodině kněze Zachariáše jsem narazil při příležitosti eucharistického kongresu. Připomenu, že pohostinnost, se kterou se tam Maria setkala, nebyla vůbec samozřejmá. Kdyby rodina kněze Zachariáše dbala tradic, mohla Pannou Marií opovrhovat: Dívka právě o vlásek unikla popravě kvůli nemanželskému těhotenství, v té době těžkému zločinu. Je možné, že odešla k příbuzným proto, aby unikla pohrdání ostatních nazaretských žen. V evangelijném příběhu ale Alžběta není tradicionalistka, ale světice. Proto můžeme slyšet tak nepravděpodobná slova: Požehnaná jsi mezi ženami… a dokonce v souvislosti s jejím těhotenstvím.

Přijímat lidi v jejich nouzi je obvykle ctností těch, kdo se cítí být bohatí dary, které dostali. Alžběta v tu chvíli určitě měla důvod cítit se bohatá – její dítě byl patrně také dar nebes. Podobně většina křesťanů se může cítit bohatá dary, které jsme od Boha dostali. Nemám teď na mysli přísliby na života „na věčnosti“. Spíše mám na mysli vědomí přátelství Boha, které nám dává pocítit věc, kterou nevěřící často potajmu postrádají: Tušení cíle či smyslu našeho života, který má s Bohem hodně společného.

2015-12-13: Co máme dělat?

Lukáš 3:10-18

Lidé chodili za Janem Křtitelem a cítili, že jeho ústy mluví Bůh. Ve dnešním čtení Jana potkáváme v nekřesťanském světě: Vládce klidně připravil svého bratra o manželku, státní úředníci beztrestně okrádali poddané, vojáci se dopouštěli násilí a vydírání, každý se staral jenom o sebe. Člověku by se zdálo, že za takové situace Bůh žádá po lidech mimořádné činy: Povstání, boj, hrdinství. Janovo kázání je ale vedeno jinou myšlenkou. Chce-li se člověk připravit na příchod Mesiáše, neznamená to začít hned slavnostně prolévat krev. Jan vrací lidi k jejich obvyklé denní práci – a nejen zemědělce či řemeslníky, ale i nenáviděné celníky a vojáky. Chce ale po nich, aby svou práci konali spravedlivě, rovně. Známe to všichni z přírody: Podhoubí musí po mnoho měsíců růst, aby mohlo vydat své plodnice.

Podobně je to i s Božím královstvím v národě. Podobně je to i s Božím královstvím v člověku. Představa kvasu, který musí skrytě konat svou práci, je křesťanství vlastní už od jeho Janovských počátků.