2016-01-31: Vyhnali ho až na sráz hory

Lukáš 4:21-30

Procházel jsem na internetu komentáře ke 29. verši, kde se nazaretští dopouštějí na Ježíšovi násilí (které u ostatních synoptiků popsané není). Nelze se neptat, proč lidé najednou byli na Ježíše jako vosy, když ještě před chvilkou jeho slovům přisvědčovali. Většinou komentátoři soudí, že Ježíšovi krajané vzplanuli hněvem proto, že je neuznal za hodny zázraku – jako by je ponížil pod úroveň lidí ze Sidónu nebo ze Sýrie.

Důvod rozhořčení mi z textu úplně zřejmý není. Evidentně je tady zloba velká: Židé by Ježíše možná doopravdy shodili ze skály – kdyby zrovna nebyla sobota a ti ortodoxnější z nich se cestou museli vrátit kvůli sobotnímu klidu. Zbývá mi tedy jen spekulovat, jak se ten příběh asi odehrál…

Na počátku své řeči Ježíš mluví o milosrdenství. Ta věc se táhne celým evangeliem: Blahoslavení milosrdní, rozdělování ovcí a kozlů, příběh o Samaritánovi, nebo i Lukášova šestá kapitola. Ježíš nehlásá v první řadě milosrdenství Boží, jak si dnes leckdo myslí. Milosrdenství, které Ježíš hlásá, má vycházet především z nás. Tato věc mohla společenství v synagóze nalomit. Hádám, že ti, kdo na počátku souhlasili s Ježíšem, byli nejspíše ti, kdo milosrdenství bližních potřebovali. Ti, kdo by jej měli poskytnout, na Krista od počátku hleděli s nedůvěrou. K luxusu pravověří se milosrdenství hodí jen jako třešnička na dortu, ne jako krédo. Co nám tu bude vykládat syn svobodné matky, kterou ten tesař jen taktak zachránil před ukamenováním!

Stejně jako o Velikonocích, i dnes je Ježíš pronásledován proto, že ohrožuje tradiční pořádky. Kdo žije z ožebračování druhých, nepotřebuje učení o milosrdenství. Zato my, křesťané, jej máme hlásat světu jako drahocenou perlu.

Reklamy

2016-01-24: Dnes se naplnilo Písmo

Lukáš 1:1-4;4:14-21

Ježíš v synagóze čte radostnou zprávu z Izaiáše a dodává: Dnes se to naplnilo.

Možná Ježíšovi posluchači nebyli zvyklí na to, že někdo vybírá ze svatých písem radostné zprávy. Situace v době Ježíšově byla pro národ truchlivá a lidé neviděli jinou naději než příchod Mesiáše, který je zachrání. A najednou je tu Ježíš a říká, že radostná zpráva platí pro dnešek. Radost platí i bez toho, že by se něco už změnilo: Je tady milostivé léto Páně.

Ta věc je zvláštním způsobem zajímavá i pro dnešní dobu: Radost platí i bez toho, že by se něco už změnilo. Radost je v tom, že budeme žít s Bohem a hledat svůj podíl na jeho milosrdenství – hledat své vlastní, své dnešní milosrdenství. Najdeme-li u sebe trošku toho svého milosrdenství, bude to radostná zpráva nejen pro lidi okolo nás, ale i pro nás samotné. Bude-li nás hodně, bude to radostné pro celý národ. Mezi věcmi, které Ježíš hlásal, tuto vybral pro svoje krajany. Zázraky ode mne nečekejte, bude dodávat příští neděli. Přijměte myšlenku milostivého léta.

I papež František na letošní rok vyhlásil milostivé léto. Bude-li plné nejenom milosti Boží, ale i té naší, lidské, může být pro všechny zdrojem velké radosti.

Týden modliteb za jednotu křesťanů

Jako mladý muž jsem měl příležitost sledovat, jak dva z mých přátel prožívali obrácení na víru – každý z nich do jiné nekatolické církve. Když jsem poslouchal jejich svědectví o tom, co prožívali, ani na okamžik jsem nepochyboval o tom, že radost, kterou prožívají z příchodu Pána do jejich srdce, je stejná radost, kterou jsem krátce předtím při svém obrácení prožíval i já: Radost podobná radosti pastýřů, do jejichž kraje poprvé přišel Syn Boží. Neviděl jsem nic, čím by bylo možné opravdovost jejich obrácení nějak zpochybnit. Nemám žádné pochybnosti o tom, že Bůh, který žije a hovoří v jejich protestantských církvích je stejný, nádherně stejný jako ten, kterého „máme“ my v církvi katolické.

Rozdělení křesťanských církví je pro mne od té doby bolestné: Všichni milujeme téhož Boha a věříme v něj, a přitom svá společenství oddělujeme. Proč vlastně nemůžeme společně slavit eucharistii? Nedávno jsem zaslechl jistou paní, jak říkala: Protestanté přece nevěří v Kristovu přítomnost v Eucharistii! I když v teologii vzdělán nejsem, ttoto vysvětlení je chybné ze dvou důvodů: První důvod je, že (aspoň někteří) protestanté také věří v to, že přijímáme pravého Krista. Možná je rozdíl v tom, že si jej neschovávají do zásoby po skončení večeře Páně. A druhý důvod je, že mnoho lidí, kteří platně a dovoleně přijímají v katolické církvi Tělo Kristovo tuto otázku vlastně neřeší, bere ji v lepším případě jako tajemství – a považuji za pravděpodobné, že kdybychom se jich zeptali na povahu této transsubstanciace, tak by se jejich vysvětlení leckdy podobalo tomu protestantskému více, než tomu našemu. Myslím si, že to nijak zvlášť nevadí – mně určitě ne, a věřím, že ani Pánu Ježíši. Myslím si tedy, že mezi lidem důvod k oddělování církví není.

Reálnější problém může být v tom, že protestanté nesouhlasí s některými praktickými prvky katolické zbožnosti: Nesouhlasí s úctou ke svatým včetně Panny Marie, mají problém s „uctíváním“ obrazů, nesouhlasí s praxí řeholních slibů, nevěří v očistec, neuznávají primát papeže. Neřekl bych, že tyto věci jsou zvlášť závažné. A řekl bych, že u každého z těchto prvků bych věděl o lidech, zejména mezi mládeží, kteří do katolické církve patří a přitom je také neuznávají. S poslední z těch věcí, s uznáváním papeže, mají – řekl bych – v poslední době problém i ti, kdo se jinak proti sblížení s protestanty nejsilněji staví.

Musím doplnit, že já sám mívám s některými typicky protestantskými myšlenkami problém. Především se jedná o primát Písma (Sola Scriptura): Jakkoli věřím tomu, že v Písmu je mnoho pravdy, tak prvotní pro mne je zkušenost s Bohem a s Jeho stvořením. Nesouhlasím i s častou protestantskou praxí, kdy se čtou z Písma jen krátké úryvky. Písmo nelze pochopit po krátkých kouscích. Líbí se  mi i myšlenka, že Písmo (díky časovému odstupu jeho vzniku od událostí, které popisuje) je vlastně plodem tradice. Přesto k nadměrnému vyzdvihování tradice odjakživa mám nedůvěru: Tradiční formulace vznikaly často ve zcela jiné kultuře, než jakou máme dnes. Stovky let vývoje jazyka, jiná denodenní zkušenost a jiné prostředí, ve kterém člověk žije – to jsou věci, které při interpretaci tradice nelze přehlížet. Tradice je potřeba si vážit, ale je nutno s ní být velmi opatrný. Vzdy je třeba mít na paměti, že máme více ctít zákony božské než lidské.

Podobná věc je i s protestantskou zásadou Sola Fide: Nemyslím si, že bych byl ospravedlněn jen vírou v Boha.Možná ani nevím, co to vlastně je ospravedlnění. Nejsem ale nijak přesvědčen o tom, že by mne víra jako taková automaticky dělala lepším, než jsou bezvěrci. Moje víra je spíše důsledkem povolání, které jsem pocítil v době svého obrácení. Cítím to jako povolání ke zbožnému životu – a ne k nějakému automatickému povýšení.

Nebo, když si vezmu zásadu Sola Gratia: Nemyslím, že bych byl spasen Boží milostí bez ohledu na svoje snažení. Nevím ani, jestli bych takto paušálně vůbec spasen být chtěl. Cítím se povolán k životu. A i když příležitostně dostávám určité zřejmé milosti, tak bych nechtěl, aby mé snažení bylo zbytečné – když výsledek stejně závisí na milosti Boží? Chctěl bych jednou stát před Bohem jako rovný chlap. Mám pocit, že Sola Gratia mi v tom tak trochu brání.

Vypsal jsem mnoho rozdílů mezi katolíkem jakým jsem já a svojí představou protestanta. Jako amatérský teolog se na ně dívám s překvapením: Opravdu tyto věci stačí k tomu, abychom jeden druhého vyhodili od poslední večeře s Pánem?

Vím, bohužel vím, že když teolog dostane odpovědnost za další směřování své církve, obvykle tyto rozdíly vidí jako veliké – ať už je protestant, nebo katolík. Jako amatérský teolog ovšem nemohu říci nic jiného, než že mi to tolik závažné nepřipadá. Nenutím přece protestanta, aby vstoupil do přísné řehole, a věřím, že kdyby katolík vysvětlil protestantovi podstatu růžence, že by ji protestant přijal. Rozkol je ve vyšších patrech našich církví. Nedovolme, aby ovládl i nás, kteří jsme dole.

Mládež, víra, sexualita

Mládež odjakživa měla sklon k hledání pravdy. Zdálo by se, že tím spíše by mladí lidé měli nacházet cestu k Bohu, nebo k Ježíši, který říkal: Já jsem cesta, pravda a život. A místo toho pozorujeme, že právě mladí, kteří byli vychováváni ve víře, se často na prahu dospělosti od církve odkloní.

Být či nebýt v církvi

Je mnoho mladých lidí, kteří do církve patří tak nějak přirozeně: Zapojí se do do scholy nebo do party ministrantů, dostane se jim výkladu o tom, že Ježíš nás miluje a že Bůh je láska, v kolektivu mladých se ocitnou mezi lidmi, kteří chtějí hledat Boha. Ta poslední věc mi připadá docela důležitá: Myslím si totiž, že to je základní poslání církve – sdružovat lidi, kteří hledají Boha. Ale bohužel, v mnoha případech tento ideál dostane smrtelný úder v okamžiku, kdy mladý člověk narazí na někoho, kdo církev vnímá jinak. Je totiž mnoho lidí, kteří si myslí, že úkol církve je jiný: Že úkolem církve je střežit pravdu. A i když tito lidé do své „střežené pravdy“ formálně zahrnou učení Ježíše Krista, tak při pohledu zvenčí jejich nauka vypadá hodně farizejsky. Pokud se takto znejistěný mladý člověk pokusí zjistit, na čí straně je pravda, mnohdy nabyde dojmu, že „oficiální“ učení církve takové skutečně je. A snadno dojde k názoru, že takové učení není ani cesta, ani pravda. Že není rozumné založit na něm svůj život. Opouští boha, jakého vykreslily ve svých tlustospisech generace našich předků.

Za jednoho z hlavních viníků tohoto jevu považuji konflikt s tradiční naukou o sexualitě. Myslím si, že dokud byla většinová společnost prudérní, tak tato nauka lidem ve vztahu k církvi nepřekážela. Ten problém vzniká až v poslední době. Škoda, kterou působí, je hlavně dvojího druhu:

1. Žádáme od lidí nemožné

Ve starších textech o pohlavní morálce někdy najdeme zmínku o tom, že není hříšné, když svobodný muž ve spánku dostane výron semene, poluci. Ostatní pohlavní vybití je dobrovolné, a proto je považováno za hřích. Někdy se k tomu ještě dodává, že všechny hříchy v oblasti sexuality jsou těžké (viz poznámka 486 v odkazované knize). Masturbace je mezi nimi. Přitom je řada mužů, kteří noční poluci neprožívají. Čas od času se jejich váčky semenné přeplní. Psal jsem o tom už jinde: Tradiční nauka v konečném důsledku říká, že někteří lidé nemohou nehřešit, nemohou nehřešit těžce, a jsou tedy odsouzeni buď k časté svaté zpovědi, nebo k věčnému zatracení. Taková věc je ovšem pro mnoho lidí demotivující: Opravdu chci sloužit představě boha, který ve mne vložil nutnost občasného pohlavního vybití, a přitom mi jej zakázal realizovat? Je to skutečně neschopnost zdržet se hříchu, nebo spíše falešná představa o zákoně Božím? Ten problém svatbou nekončí: Od roku 1930 máme encykliku Casti Connubii, která i v manželském loži řeší vybití dovolené a nedovolené. Sexualita v tradičním pojetí sváže člověka na celý život, bez možnosti úniku.

2. Zbavujeme člověka intimity

Pokud člověk zhřeší, a pokud nechce propadnout peklu, musí se ze svých pohlavních vybití vyzpovídat knězi. Na jednu stranu je ta věc velice moudrá: Institut svátosti smíření umožňuje lidem smířit se s Bohem i sám se sebou, pokud se dopustili svinstva (a litují toho). Na druhou stranu ale zrovna oblast sexuality je nesmírně intimní, a pokud se člověk má otvírat v této oblasti, měl by pro to být zásadní důvod. Potřeba intimity se pro člověka snadno stane důvodem, aby ke svaté zpovědi nešel. Pokud přitom přijme zásadu, že ve stavu těžkého hříchu nemůže přijímat Krista, je odsunut na okraj církve. Z okraje církve stačí jen krůček – a ocitne se mimo ni. Odhození prudérní morálky je osvobozující.

Kristus a tradice

Čteme-li pozorně evangelia, najdeme celou řadu situací, kde Ježíš kritizuje „tradiční“ přístup k víře. Ano, jsem přesvědčen, že křesťanství vyžaduje od člověka oběti. Ale nejsem přesvědčen o tom, že způsob této oběti lze paušalizovat tak, jak to říká tradiční sexuální morálka. Křesťan je povinen hledat své jho – ale ne každého prudérní předpisy netlačí. Ne každého břemeno pohlavní morálky netíží. Věřím, že hodně lidí je povoláno k tradiční čistotě, ale činit z toho normu pro celou církev je chybné. Možná je to věc příliš pokročilá na to, aby se po každém vyžadovala od mládí. Evangelium je přednější.

Myslím si, že církev by měla mnohem větší šanci získat na svoji stranu mládež, kdyby se více prezentovala jako společenství lidí, kteří hledají Boha, a méně jako instituce, která jej už poznala. Kristus je cesta: Je třeba za ním putovat. Je pravda: Není nutné, aby vždy tato pravda byla v teologických spisech. Pravda nás osvobozuje, nemá nás děsit. S Kristem najdeme život. Teologie je jen užitečný koníček pro nemnohé.

2016-01-17: Svatba v Káně Galilejské

Jan 2:1-12

Chystala se svatba v Káně Galilejské a na tu svatbu byl pozván i Ježíš se svými učedníky. Bylo to pozvání výhodné pro obě strany: Hostitel předpokládal, že se před hosty blýskne vystoupením vynikajícího řečníka, a Ježíš dostane příležitost promluvit o Božím království před poměrně velkým shromážděním.

Situace se ale od počátku nevyvíjela dobře. Historikové říkají, že svatba obvykle trvala sedm dnů a po tu dobu se hosté družili, veselili a popíjeli víno. Ovšem na naší svatbě hosté pili, promiňte mi ten výraz, jako duhy: Víno, které bylo počítané na sedm dnů, docházelo už třetí den, a najít v takové atmosféře prostor na Ježíšovo vystoupení nebylo příliš reálné. A Maria přichází za Ježíšem a říká: „Už bys měl promluvit – za chvíli dojde víno, hosté se rozejdou a ty tady se svými učedníky budete jako darmožrouti jenom mařit čas!“
Ježíš odpovídá: „Co podle tebe mám říkat těm lidem? Vždyť je zajímá jenom víno!“
„Přece to, co říkáš vždycky: Čiňte pokání, věřte evangeliu…“
Na to lze říci jen jedinou věc: „A odkdy žena říká prorokovi, kdy má promlouvat?“

Maria se ale nevzdává. Jde za služebníky, dá jim spropitné a říká: „Jděte za Ježíšem a dělejte, oč vás požádá – třeba postavte na sebe dva stoly a na ně dejte židli, ať může pronést své kázání.“ Služebníci jdou za Ježíšem a čekají jeho pokyny. Vše ostatní čteme podrobně v Písmu: Ježíš nachází způsob, jak oslovit a ohromit i ochlasty, které zajímá pouze víno. Hostitel není škodný, království Boží je zpřítoměno způsobem zcela mimořádným.

V takové situaci mě vždy znovu zaujme věta: Zjevil svou slávu a jeho učedníci v něj uvěřili.

2016-01-10:Přichází mocnější než já

Lukáš 3:15-16,21-22

Ze třetí kapitoly Lukášova evangelia (pokud bychom četli i část, která se v liturgii vypouští) vůbec nevyplývá, že by to byl sám Jan, kdo Ježíše pokřtil, i když z ostatních evangelií to můžeme předpokládat. Ten, komu by Jan Křtitel nebyl hoden ani rozvázat opánky, zde s Ježíšem také jednoznačně spojen není, nicméně u Jana Evangelisty čteme, že jej na mysli měl. Proto si dnes (místo obvyklé oslavné ódy) raději všimnu věci jinak okrajové: Z příběhu o Ježíšově křtu je zřejmé, že Jan Křtitel hlásá křesťanskou víru s vědomím, že kdosi jiný by to uměl lépe. Nezdráhá se sám hlásat věci, kterým věří. Tato věc je pro amatérského teologa velkým povzbuzením: Nelze stále čekat, až přijde někdo, kdo bude hlásat pravdu v její nejčistší podobě. Je nutno nazývat věci příhodnými jmény hned teď. Jako to dělal Jan Křtitel, i když sám věděl, že není nejlepší.