2016-03-06: Když byl ještě daleko, otec jej uviděl

Lukáš 15:1-3,11-32

Když mám komentovat dnešní evangelium, podobenství o marnotratném synu, nemohu nevzpomenout na píseň Richarda Marxe Right here waiting, kterou minulou neděli po obědě hráli na mém oblíbeném televizním kanálu. Otec Ježíšova marnotratného syna totiž projevuje úplně stejný aspekt opravdové, hluboké lásky, o kterém je tato píseň. Podívejte se na její refrén:

Wherever you go
Whatever you do
I will be right here waiting for you

Každý z nás touží být milován takovouto velikou láskou. Ve dnešním evangeliu Ježíš tento druh lásky připisuje Bohu Otci. Představuji si, že když syn odcházel z domova, zněla už tato píseň v otcově hlavě. Po celou dobu otec syna miloval, a sotva v dálce, v ohybu cesty koutkem oka zahlédl synův charakteristický krok, vyběhl ze dveří.

Nemohu zde konkurovat Vojtěchu Kodetovi, který shledání otce se synem nádherně vylíčil před pár lety na Charismatické konferenci v Brně. Ale myslím si, že ta píseň se sem dnes hodí. Láska muže a ženy je odrazem lásky Boží, zamilovanost je největší školou opravdové lásky, jakou známe. Píseň Richarda Marxe není méně zbožná než biblická Píseň písní.

Postní doba je pro katechumeny dobou přípravy na křest, na vstup do společenství víry. Je velmi dobré, aby hned na počátku své cesty věděli, že láska Boží vypadá právě takto. Aby to věděli, až vstoupí do země Kanaán, kde možná už nebudou jíst z božské many, ale jen z prosté úrody této země [nerad se ve výkladu evangelia obracím k prvnímu čtení, ale dnes je to nezbytné – Jozue 5:9-12]. Podobenství o marnotratném synu je pro život z víry velkým požehnáním.

Reklamy

Křestní milost

U příležitosti amerických voleb a mocné kampaně Donalda Trumpa papež František řekl, že ten, kdo mluví pouze o stavění zdí a ne o stavění mostů, není křesťan. V magazínu Christnet se k tomu rozběhla diskuze: Není snad křesťanem každý, kdo je pokřtěn? Zde kopíruji svůj příspěvek k této diskuzi, jen s drobnými úpravami:

Debata, kdo je a kdo není křesťan, mi připomněla vtip o tom, kdy začíná život…
Baví se právník, kněz a otec rodiny o tom, kdy začíná život. Právník řekne: Pro mě život začíná narozením, a kdyby to mělo být jinak, vznikaly by obrovské problémy. Kněz řekne: Pro mě život začíná početím, protože jiná zřejmá hranice nové lidské bytosti neexistuje. Otec rodiny pokyvuje hlavou a řekne: Pánové, vy nevíte nic o životě. Pro mě život začíná, když manželka s dětmi odjede k babičce!

Podobně je to i s křesťanstvím. Pro úředníka je křesťanem ten, kdo absolvoval omytí vodou s předepsanými náležitostmi. Ale pro mne je křesťanem především ten, kdo hledá Boha a jako svou cestu vidí následování Krista. Jak jsem to kdesi psal o Ježíšovi před Pilátem: Kdo se chová jako král, je král. Kdo se chová jako cikán, je cikán, a ta věc se pak z rukou umýt nedá. Ježíše se neptali, kdo je křesťan, ale ptali se, kdo je bližní. Odpověděl podobenstvím o milosrdném Samaritánu.

Ještě mě k tomu napadá jedno podobenství: Možná jste se ve fyzice učili o Poyntingově vektoru (jde o vektorový součin intenzity elektrického a magnetického pole a popisuje přenos energie). Když jej spočtete pro dvojici drátů, které pohání nějaký elektrický spotřebič, zjistíte, že proud sice teče tenkými dráty, ale energie proudí širokým prostorem kolem nich. Podobně to vidím s křestní milostí: Nemyslím si, že by se udělovala jako cvaknutím vypínače v okamžiku vylití vody. Spíše si myslím, že touha být pokřtěn už sama je velkou milostí a znamením Boží náklonnosti. Když katechumen zemře na Velký pátek, nejde do pekla pro svoji nepokřtěnost. Spíše se vrhne do náruče Boží s tím větší radostí, čím větší je jeho touha. A i když křest je nezbytným milníkem na cestě víry, Bůh není vázán jeho formou.

2016-02-28: Když se neobrátíte, všichni podobně zahynete

Lukáš 13:1-9

Kdybych chtěl doslovně chápat Písmo, a kdybych si představil, že se neobrátím, musel bych se bezvýchodně ptát, jestli zahynu právě tak jako první skupina (lidé pobití krutovládcem během svých obřadů), nebo jako ta druhá (oběti zřícené věže). Jako amatérský teolog hledám, co měly obě ty smrti společného: Lidé zemřeli v okamžiku, kdy to nečekali. Zemřeli, a ani nedali své věci do pořádku. Zemřeli bez toho, aby své dílo dokončili. Takto zemřeme, pokud se neobrátíme. „Od smrti náhlé a nenadálé, vysvoboď nás, Pane!“ modlíme se v litaniích.

Řešením Ježíšovy hrozby ovšem není, přemýšlet stále o své smrti. Mnohem spíše je řešením myslet včas na svůj život, na jeho smysl a cíl. Řešením je obrátit se tam, kam nás zve Boží hlas, hlas v našem srdci: Aby naše cesta šla společně s těmi, které Bůh povolal za naše vzory a souputníky, aby čas našeho života byl naplňován.

2016-02-21: Postavíme tři stany

Lukáš 9:28b-36

Dnešnímu čtení předchází začátek deváté kapitoly, kde Ježíše vidíme ve společnosti pěti tisíc mužů a čteme o zázračném nasycení. Vykladači u této předchozí části často teoretizují, kolik asi těch lidí bylo celkem, i se ženami a dětmi. Já osobně to vidím mnohem hůř: Myslím si, že to byli převážně muži – stateční muži připravení k boji za svoji národní víru. A myslím si, že když ve dnešním čtení Petr navrhuje postavit stany na hoře Tábor, tak má na mysli velitelské stany pro ještě mnohem větší vojsko, které by pro Ježíše nebyl zase tak velký problém shromáždit. Jeden stan Ježíši, jeden Eliášovi, jeden Mojžíšovi: Pod tímto vedením by vítězství bylo na dosah ruky.

V evangeliu čteme, že Petr nevěděl, co mluví.  Hned je ale na omyl upozorněn: Hospodin přichází v oblaku, nejasný. Nikoli s praporem v čele vojska. Kdyby jeho cílem bylo pobít vojáky okupantů, měl by k tomu i jiné prostředky než pět tisíc mužů (nebo třeba padesát tisíc). Připomeňme si z minulé neděle Ježíše, jak s úsměvem sestupuje po schodech s věže. Cesta, o které hovořil s Mojžíšem a Eliášem, je jiná.

2016-02-14: Jsi-li syn Boží…

Lukáš 4:1-13

My, kdo jsme byli povoláni být Božími dětmi, si máme být zvláštním způsobem vědomi důstojnosti, kterou Bůh ověnčil člověka. Patříme do Božího království a víme, že pro Boha jsme „cennější než mnoho vrabců“. Ale abychom si toto svoje privilegované postavení nevykládali špatně, přináší nám evangelium upozornění na tři velké omyly, kterých bychom se snadno mohli dopustit. Tyto tři omyly ve dnešním příběhu předkládá Ježíšovi ďábel.

V prvním pokušení Ježíšovi v podstatě říká: Jsi-li syn Boží, zbav se pozemského utrpení. Ježíš tuto věc odmítá – nejen zde, ale i v dalších příbězích Písma. Nepřišel na poušť proto, aby si zde pomocí zázraků zajistil pohodlí takové, jaké mohl zažít na gauči před televizí. Smysl našeho života není v tom, abychom žili v maximálním pohodlí. Spíše je v tom, abychom do světa přinášeli Boží slovo – ale ne se vztyčeným ukazováčkem z gauče, ne jako třtina ve větru se klátící, ale se zažitou zkušeností, jaké obtíže život přináší. Vzdáme-li se pohodlí pro Boží království, Kristus nám slibuje mnohem víc. Ne více pohodlí, ale více pokladů.

Druhý příběh nás varuje před pokušením moci, moci nad druhými lidmi. To pokušení není triviální: Jako mocnáři bychom mohli uvést do praxe mnoho přísných zákonů a tak lidem zabránit v konání velkého množství hříchů. Nemyslím si ale, že Ježíš jako svůj cíl viděl odvrátit lidi od jistých konkrétních činů. Myslím si, že cílem Božím, a také cílem naším, je spíše pomoci lidem k tomu, aby se rozvinuli ve svobodě dětí Božích a díky lásce pak plnili jeho přikázání. Příkazy světského vládce jsou splněny, když jsou lidé vmanipulováni do hranic, které vytyčil. Zájmem Otce je něco jiného: Přilákat lidi na cestu k sobě. Milujete-li mne, pak budete plnit má přikázání. Svobodný člověk se klaní jen Bohu. Mezi ním a světským vládcem je velký rozdíl.

Třetí pokušení je projevem ďáblova zoufalství: Nesnaží se už Ježíši nabízet pozemské statky, protože vidí, že si jich neváží. Jeho útok jde hlouběji: Svým návrhem, aby Ježíš skočil s věže, se snaží zpochybnit samotný fakt, že Ježíš (či kdokoli z nás) vůbec je synem Božím. Udělej něco, aby ses přesvědčil, že jsi syn Boží. Třeba to vůbec není pravda… Dokaž mi to, přesvědči mě o tom! Přesvědči o tom sám sebe! Ježíš ale cítí jistotu – a ta mu možná dnes zachránila život. Jistota Božího přátelství je věc, kterou nám ďábel zoufale závidí a snaží se nám ji různými způsoby vzít. Ale kdo zažil blízkost Boží a kdo si ji stále připomíná, ten se jen usměje jako Ježíš, když sestupoval po schodech s věže dolů.

2016-02-07: Na tvoje slovo spustím sítě

Lukáš 5:1-11

Ježíš využívá břehu jezera jako přírodního amfiteátru a káže zástupům z Petrovy rybářské lodě. Nevíme, co všechno zástupům říkal – evangelia jsou na detaily Božího slova docela skoupá. Víme jen, že Petr, který měl jeho slova z první ruky, byl Ježíšovou řečí zaujat tak, že v rozporu se svou expertní znalostí rybářského řemesla vyjíždí na vodu v době, kdy nikdy nikdo nic nechytil, a navíc do míst, kde se ryby do malé sítě ani pořádně lovit nedají. Ježíšovo slovo jej přimějě k bláznovství. Skutečnost, že se vrací s mimořádným úlovkem, je velkým svědectvím o bláznovství těch, kdo uvěřili ve svého Boha. Je jedno, jestli Bůh mluví k zástupu vesničanů, nebo jestli promlouvá v nitru našeho srdce. Pokud se na jeho volání vydáme bláznivou cestou, dějí se zázraky. Odmítneme-li jeho bláznovství, nevěříme-li v nemožné, podobáme se nešťastnému fíkovníku z jednadvacáté kapitoly Matoušova evangelia.

Na tvoje slovo spustím sítě: Bláznovství pro Krista se stává pozoruhodnou moudrostí, tak jako v první kapitole prvního listu Korintským. Ta věc se opakuje znova a znova, po celou lidskou historii.