2016-04-03: Dokud neuvidím, neuvěřím

Jan 20:19-31

Smrt působí v lidském těle obrovské změny a člověk by si myslel, že když Otec dokázal vzkřísit Ježíše z mrtvých, nebyl by pro něho problém mu zároveň – v podstatě jako drobnost – zahojit rány po hřebech v rukou. Nebylo by to o mnoho těžší, než zahojit useklé ucho služebníka Malchose. Ale neudělal to, a já si myslím, že to neudělal kvůli učedníkům. V evangeliu minulé neděle Jan psal, že, že uvěřil, když uviděl pohřební roucha, ve kterých chybělo tělo. Ježíš se při svém zjevení rozhodl zachovat kontinuitu s tím, co učedníci viděli tehdy, když víra ve zmrtvýchvstání poprvé vstoupila do jejich srdce. Díky tomu učedníci ve světě plném podivných událostí získali jistotu, že Ježíš Ukřižovaný je totožný s Ježíšem Zmrtvýchvstalým.

Velkým vkladem do jistoty v tom, co se stalo, byl i příběh nevěřícího Tomáše. Jeho postava je mimořádně sympatická, protože Tomáš tuší, že věřit v nějaké zjevení není jen tak. Ví, že ostatní učedníci mohli podlehnout nějaké halucinaci nebo davové sugesci, že přání je otcem myšlenky. Ale pak za týden přichází Ježíš znova – a Tomáš najednou vidí, že vše je tak, jak to předtím slyšel. Tomáš už nepotřebuje vložit prst do Ježíšovy rány: Vidí, že víra, ve které se vyučil, odpovídá tomu, co teď může vidět.

Způsob, kterým Tomáš uvěřil, může být poučením i pro nás, chceme-li víru Kristovu předávat druhým: Musíme jim ji zvěstovat tak, aby, až Ježíš přijde i k nim, poznali, že to je jejich Pán a Bůh. Ježíš je do velké míry připraven přijít tak, aby jej člověk poznal. Na nás je, abychom o něm říkali pravdu.

Reklamy

2016-03-27: Vzali Pána z hrobu

Jan 20:1-9

V Ratzingerově knize Ježíš nazaretský jsem se dočetl, že Janovo evangelium je, pokud jde o historickou věrohodnost, spolehlivější než ostatní evangelia. Jeho líčení situace s prázdným hrobem také vypadá střízlivěji než u synoptiků. Náklonnost k Occamově břitvě je i pro mě důvodem věřit nejspíše Janovi.

Myslím si, že Janovo vyprávění je zkratka. Marie Magdalská pravděpodobně neběžela za učedníky hned, jak z dálky uviděla odvalený kámen. Spíše si myslím, že vešla do hrobu a ve zmatku začala skládat nepotřebná plátna. Nejspíš ji hned napadlo, že Ježíšovi méně blízcí (ale za to agilnější) přívrženci mohli mít zájem tělo odnést. Ta věc napadla i Piláta, když se původně rozhodl postavit ke hrobu stráž. Marie složila roušku a zarazila se, když marně hledala důvod, proč spiklenci odnesli samotné Ježíšovo tělo – proč si dali na tak nebezpečném místě práci s tím, aby z něj odmotali všechna zakrvácená plátna. V tak divné situaci se rozhodla dojít pro Ježíšovy učedníky. O dalším ději není pochyb: Jan přijde ke hrobu první, ale necítí se kompetentní se jít dovnitř podívat – možná je to u chlapce z dobré rodiny dáno tradiční výchovou. Pragmatický Petr udýchaně vpadne dovnitř a vidí jenom plátna. Jan vstoupí za ním.

Celá věc byla od počátku divná a ani Ježíšovi nejbližší přátelé se nikdy nedozvěděli, co se tu přesně stalo. Jedno je ale možné říci docela s jistotou: Kdo zažil setkání s Bohem, ten není možností zmrtvýchvstání příliš překvapen. Skoro bych řekl, že možnost zmrtvýchvstání mohla být momentem, který učedníkům otevřel oči pro víru: Ta možnost je jako svorník, který zkušenost s Bohem a s Kristem uzavře do pevné klenby. Pohled na složenou roušku, kterou Marie Magdalská, zmatena láskou a bolestí, položila opodál, bude už navždy patřit k základům křesťanství.

Nevíme, co se zde přesně stalo – ale je tady možnost věřit. Myslím si, že tato možnost je pro víru v Boha cennější, než kdybychom z té události měli fotografie nebo video. Tu možnost totiž nejde zfalšovat. Je zde a každý se s ní musí vyrovnat. Zvláště o Velikonocích.

2016-03-20: Jako ten, kdo slouží

Lukáš 22:14-23:56

Z pašijí Květné neděle jsem si dnes vybral větu, která v dramatických událostech Velikonoc obvykle stojí na okraji zájmu: Kdo je větší: ten, kdo sedí u stolu, či ten, kdo obsluhuje? Přece ten, kdo sedí u stolu! Já však jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží.

Myšlenka, že Ježíš by nám měl sloužit, je zvláštním způsobem kacířská: Není spíše správné, aby člověk sloužil Bohu?  Zdánlivé kacířství pochází z představy, že člověk je od přirozenosti nakloněn spíše zlému než dobrému; z teorie, že v zájmu člověka není konat vůli Boží. Pokud ovšem uvěříme, že tužba člověka a jeho zájem směřuje k samému Bohu, pak služba Kristova je logická a odůvodněná: Bůh přece má zájem na tom, aby člověk k němu směřoval – a člověk po tomto zároveň touží. Jde-li Ježíš před svými ovcemi a ony následují jeho hlas, je to od něho služba. Je to podpora společných zájmů. Myslím si, že toto je správná představa.

Tuším, že budu obviněn z toho, že moje představa je spíše islámská než katolická, protože především tradiční nauka církví (katolické i protestantských) vyzdvihuje to, že jsme nakloněni spíš tomu zlému. Tato představa je ale velmi povrchní. Ano, slupka člověka bývá nakloněna zlému, ale jeho nitro touží po Bohu. Povinností křesťana je hledat v sobě především to dobré. Rozlišovat i u sebe mezi dobrým a zlým – ano, i to zlé v sobě je nutno poznat. Ale to dobré v sobě je potřeba hýčkat a rozvíjet, nikoli svoje hříchy. Takto budeme moci následovat Krista – největšího služebníka všech dob.

2016-03-13: Co říkáš ty?

Jan 8:1-11

Kdesi jsem se dočetl, že příběh o cizoložné ženě v nejstarších rukopisech Janova evangelia nefiguruje, byl začleněn později. Přesto se na něj kazatelé odvolávají poměrně často.

Otázka „farizeů a zákoníků“, jak se Ježíš staví ke kamenování cizoložné ženy, byla v Jeruzalémě spíše akademická. Římští okupanti nedovolovali Židům vynášet rozsudek smrti a v hlavním městě nebylo radno brát spravedlnost do vlastních rukou. Evangelista píše, že Židé se ptali proto, aby Ježíše mohli obžalovat. Já si myslím, že málokdo by se tehdy odvážil hádat, co Ježíš odpoví. Na jednu stranu říkal (aspoň u Lukáše), že Spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona. Malá úcta vládnoucí vrstvy k manželství byla předmětem kritiky už od počátku křesťanství a za tuto kritiku Jan Křtitel vlastně zemřel. Na druhou stranu se vědělo, že Ježíš hlásá lásku Boží, a možná se vědělo i to, že jeho matka jej počala za svobodna. A je třeba vzít v úvahu, že Ježíš byl obviňován z kacířství právě na základě toho, že ignoruje Zákon: Uzdravuje v sobotu, v sobotu drolí zrno z klasů, učedníci si nemyjí ruce. Pokud odmítne Mojžíšův přkaz kamenovat, bude jeho kacířství zřejmé. Navíc se postaví na stranu zákona okupantů. Farizeové s tím počítali a čekali, že odpovědí se Ježíš znemožní.

Rozdíl mezi pravidly pozemského života a cestou za královstvím Božím jsem nastínil v článku o mytí rukou. Ve dnešním čtení jde situace dál: Ježíš je vtahován do rozhodování o hrdelních trestech. Jeho odpověď jde přesně v tom směru, který vytyčila evangelia předchozích postních nedělí: Ježíš se nechce chopit světské vlády, nechce vynést rozsudek. Logickou hříčkou ukazuje Židům, že i oni sami vědí, že kamenování není na pořadu dne. Odpovědí je zahanbí. Trest se nekoná, hříšnice odchází s napomenutím.

A poučení pro dnešní dobu? Inspirující je v této souvislosti třeba otázka, zda je správné vyloučit rozvedené a znovu sezdané ze svatého přijímání. Ježíš nařídil takové lidi považovat za cizoložníky (Marek 10:11-12). Co říkáte vy?