2016-05-01: Radovali byste se, že jdu k Otci

Jan 14:23-29

Už v minulosti jsem si tady stěžoval, že Ježíš nám chybí. Kdybychom jej měli a on nás rozsoudil, mohli bychom se vyhnou mnoha omylům a mnoha rozbrojům. To Ježíš nejspíš věděl, a přesto říká svým učedníkům Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci. O tom, že touží odebrat se k Otci, píše i svatý Pavel nebo svatá Terezie z Avily: Být u Otce je radostné a krásné. Naše láska k Ježíši má v dnešním čtení jít tak daleko, abychom se (přes všechny problémy) radovali z jeho odchodu.

Udělám teď drobnou zákrutu a připodobním Ježíše k otci rodiny. V některých rodinách se stává, že otec je veliká autorita: Je to patriarcha, který zasadil strom, zplodil syna a postavil dům. Postavit dům je velké dílo. Každý, kdo stavěl dům, ví, že mnoho věcí udělal špatně – ať už proto, že si je špatně promyslel, nebo je musel udělat provizorně, aby stavbu vůbec mohl dokončit, nebo je udělal podle domu svých rodičů, ale pro moderní bydlení se nehodí. V některých rodinách je ovšem po smrti otce jeho památka tak posvátná, že se nikdo neodváží říci, že něco na domě není ideální. Třeba má okap špatný sklon, ale všichni vědí, že při jeho připevňování si otec zlomil prst, a tak se neodváží jej předělat. Opadávající omítku vyspraví, ale po dvou zimách jim zase opadá. V domě vše zůstává tak, jak to otec udělal. Dům žije tradicí, ale na pohled přitažlivý není.

V jiných rodinách otec zemře a dům převezme syn. Syn je plný energie a chuti po změně. Pozinkované okapy dá do sběru a místo nich namontuje nové, barevné. Omítku otluče a udělá zateplenou fasádu. Kamna odveze a do místností natáhne radiátory od plynového kotle. Dům ožije a každý, kdo přijde, jej obdivuje. Je-li syn poctivý, řekne: Ten dům stavěl otec, já jsem jej po letech jenom modernizoval. Tak jedná správný hospodář.

Dnešní evangelium je z kapitoly, ve které Ježíš připravuje učedníky na svůj odchod a na to, že budou najednou bez svého Pána. Po Ježíšově odchodu učedníci převzali církev, kterou Ježíš založil, a od té doby v ní oni a jejich nástupci hospodaří. Ve dnešním prvním čtení (z 15. kapitoly Skutků) vidíme, jak učedníci překonali zábrany a přizpůsobili církev novým podmínkám. Kdybychom v Písmu pokračovali ve čtení, dočteme se, že když bratří přečetli jejich dopis, velmi se zaradovali.

V této době se vedou spory o to, jestli papež správně napsal exhortaci Amoris Laetitia, která směřuje k tomu, aby byly modernizovány předpisy o rodině. Kloním s k tomu, že směr této exhortace je správný – že takto jedná správný hospodář.

Reklamy

2016-04-24: Nové přikázání

Jan 13:31-35

Přikázání lásky bylo ve Starém zákoně odjakživa. Budeš milovat svého bližního jako sebe samého, říká Leviticus, a stejně přikazuje i lásku k hostům a přistěhovalcům. Ježíš  to přikázání lásky už dříve vyhlásil jako největší ze všech přikázání a učitel Zákona s ním v tom souhlasil. A v dnešním čtení najednou Ježíš dává svým učedníkům přikázání nové: Milujte se navzájem. V čem spočívá novota toho přikázání?

Zajímavou přednášku na toto téma jsem vyslechl od Otce Ludvíka v benediktinském klášteře v polském Biskupowě. Vysvětlil, že milovat někoho (bližního, přistěhovalce) je akt jednoho člověka. Ale to, co požaduje Ježíš, je láska vzájemná, a to je něco víc než jen součet dvou „lásek“. Říkal, že tak se to v církvi chápalo od počátku. Tam, kde je láska vzájemná, přebývá Bůh uprostřed nás.

Jakkoli je toto vysvětlení krásné a pravděpodobné, stále je tady možnost, že Kristovo přikázání lásky je „nové“ tak, jako je nová píseň, kterou máme zpívat Hospodinu v žalmu 96: že naše láska má být stále nová, stále hledat nová vyjádření, neusnout na vavřínech. Lásku Kristovu nejde jen tak spoutat do pouček, zapsat do knih, vypálit na CD. Nové přikázání, stále nová láska. Láska, kterou se nejde nabiflovat.

Čtu si ještě poslední větu z dnešního úryvku: Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Myslím na to, že vhodnou myšlenkovou konstrukcí člověk vysvětlí i to, že když upálí čarodějnici, tak jí tím jaksi pomůže. Ve vzájemných hádkách a rozbrojích se křesťané často domnívali, že svým násilím druhému nějakým způsobem pomáhají od ohně pekelného. Otázka je, jestli skutečně takto máme milovat. Jestli právě takto miloval Ježíš. To, že jej tu dnes nemáme, bývá někdy dost závažný problém. Dnes jej tu nemáme – a nebo, možná, občas máme. Občas ještě lze zaslechnout jeho hlas.

Amoris Laetitia

Nepovinný úvod

Už dva roky se na tomto blogu snažím naučit se psát o víře Kristově, a najednou se objeví papežská exhortace, která o této víře (o této víře) píše o mnoho lépe, než to dokážu já. Měl bych se cítit pokořen a zahanben. Jestliže to tak není, přičítám to především tomu, že papež píše o rodině nejen se znalostí reálií, ale také s velikou láskou. Tak na mě místo pocitu ponížení doléhají slova svatého Simeona:

Nyní, Pane, můžeš propustit svého služebníka
podle svého slova v pokoji,
neboť mé oči viděly tvou spásu,
kterou jsi připravil
přede všemi národy:
světlo k osvícení pohanů
a k slávě tvého izraelského lidu.

Pravda, než se začnu skutečně považovat za propuštěného, chtěl bych na tomto blogu vytrvat tři roky, jak jsem si na počátku předsevzal. Takže zatím nekončím.

Necítím se ovšem povolán k tomu, abych papežskou exhortaci hodnotil. A rozhodně se necítím povolán k tomu, abych ji stručně shrnoval. Zůstanu tedy u toho, co jsem si tady na blogu předsevzal: Psát o věcech, na které bych nechtěl zapomenout.

Poznámka k celému textu

Četl jsem exhortaci zpočátku v českém překladu na Radio Vaticana a později v anglickém překladu staženém z internetu. Překlady jsem neporovnával, ale oba mi připadnou dobré – nakolik to mohu posudit bez znalosti originálu. Jak jsem už řekl v úvodu, exhortace mi připadala být nasycena láskou. Díky tomu mi dlouhý text nepřipadal tak nezáživný, jak jsem se zpočátku obával – i když první polovina by asi mohla být kratší.

Poznámky k vybraným odstavcům

172: Papež zde mluví o tom, jak velký význam má pro dítě láska otce a láska matky, a také jejich vzájemná láska. Dodal bych k tomu, že v některých zemích se v hodinách náboženství dozvíte věc, která u nás tak trochu zapadla: Že láska vzájemná je něco více, než láska dvou individuí. Slyšel jsem na to v cizině pozoruhodný výklad, kde přednášející vysvětlil, že právě tato významná láska vzájemná je tím novým přikázáním, které Ježíš dává ve 13. kapitole Janova evangelia: Křesťanům už láska jednoho a láska druhého nestačí. V lásce vzájemné je Bůh. Kde jsou dva nebo tři… však už to znáte.

207: Zaujal mě citát ze svatého Ignáce z Loyoly a myšlenka, že není třeba učit snoubence celý katechismus – spíše než mnoho informací člověka naplní, pokud umí cítit tyto věci a uvnitř se z nich radovat.

222: Čekal jsem při čtení, jestli a jak papež František řeší antikoncepci. Otázka „jestli“ je bohužel zbytečná: bez toho se dnes církevní dokument o manželství obejít nemůže. S obavami jsem hleděl na to, že v tomto odstavci je jednoznačný odkaz na odstavec 11 encykliky Humanae Vitae Pavla VI., který jsem před časem na jiném fóru kritizoval. Ale nemyslím si, že by tím papež podpořil myšlenku tradicionalistů, že antikoncepce je vždy těžký hřích. Čteme-li odstavec 11 HV bez myšlenek na tradiční fundamentalisty, nevyzní tak nekompromisně: Otevřenost k přijetí života není totéž, co Pius XI. nařizoval v encyklice Casti Connubii. Bez jisté míry otevřenosti k životu by se člověk nevyhnul schvalování potratů – a to i dnes v církvi je (chválabohu) nemyslitelné.

225: Učit se trávit čas spolu je skutečně potřebné. Výraz nepohodlná blízkost (která vzniká, když to lidé zapomenou) je reálný strašák. V jakémsi článku o zkoumání mozku jsem se dočetl, že společně trávený čas je jednou ze tří hlavních věcí, které udržují mozkové centrum párového chování aktivované. Další takovou věcí jsou společné romantické zážitky a v případě muže je ještě třetí věc – orgasmus (nevím proč u ženy ne, ale prý je to tak).

295: Od tohoto odstavce jsem pochopil, že v osmé kapitole se schyluje k dramatickému obratu. Papež zde říká: Zákon jako takový je darem od Boha, který nám ukazuje cestu. Mluví zde o postupnosti toho, jak člověk k uskutečňování morálního dobra dospívá. Myslím si, že když tyto věci vezmeme vážně, začíná revoluce zde – a není potřeba ji hledat až v místech, která John Allen ve svém komentáři nazývá „nejvýznamnější poznámky pod čarou v dějinách papežství“. To, co následuje, je založeno už zde. Odsud vyplývá odstavec 296 a také jeho pochopení je klíčové.

300: V tomto odstavci se nachází pověstná poznámka pod čarou č. 336: Důsledky určitého pravidla nemusí být vždy stejné, a to se týká i kázně spojené se svátostmi v případě rozvedených a znovu sezdaných. Osobně to vidím spíše jako výzvu k dalším diskusím v tomto směru než jako rozkaz k tomu, aby kněží začali své znovusezdané farníky přehodnocovat. Myslím si, že většina kněží na to dnes není připravená a dělat takovou věc pro ně není reálné. A myslím si, že mimo křiklavé případy to není ani úplně správné. Dával bych přednost kolektivnímu rozhodnutí.

Pan Allen v dalším svém článku přináší názor právníka: K tomu, abychom odmítli svaté přijímání rozvedeným a znovusezdaným, není potřeba studovat jejich duše. Je to stanoveno v církevním právu, kánon 915. Chtěl-li to papež změnit, měl konat zde. Já tím spíše vidím tento laskavý a pravdivý text jako předehru k nápravě věcí; ne jako dokonaný čin.[1]

304: Mezi řadou věcí, kterými papež zdůvodňuje svoji revoluci v chápání zákona Božího, mne zaujal citát ze svatého Tomáše Akvinského [překládám z angličtiny]: Ve věcech skutků pravda či správnost jednání není pro každého stejná, pokud jde o detaily, pouze pokud jde o obecné principy… [citát je podstatně delší]. Člověk najednou zjišťuje, že to, co mnohdy cítí ve svém svědomí, je součástí tradice církve už odedávna.

318: Zde už je kontroverzní osmá kapitola za námi a věnujeme se spiritualitě. Zaujala mě myšlenka, že Eucharistie je svátostí nové smlouvy… Tak se úzký vztah mezi manželským životem a Eucharistií stává mnohem jasnější. Dávání a přijímání, nebo, chhcete-li, oběť a její přijímání je manželskému životu vlastní. Podobnost s Eucharistií sem nepochybně patří.

320: A nakonec vypíchnu ještě jednu myšlenku, která mě zaujala (ať ji vymyslel kdokoli): Na duchovní cestě každý z manželů potřebuje zažít určitou ztrátu iluzí o tom druhém, aby od něho neočekával něco, co přísluší jedině lásce Boží. Přesto má mezi nimi trvat láska. Toto je veliká lekce manželství.

Pohled zpátky

Když před synodou v Římě Vatikán vydal dotazník a zkoumal názory v církvi, dal jsem na tento blog také já svoje odpovědi. Nemyslím si dnes, že bych se příliš odchýlil od ducha Františkovy exhortace. A myslím si, že jsem se příliš neodchýlil ani od pravdy.

V každém případě mi Amoris Laetitia udělala radost. Pravdivý život na cestě za Božím královstvím je věc, o kterou se jako křesťané máme snažit: Ne o život podle lidmi stvořené ideologie, byť možná slavné.

[1]: Tuto svoji věti jsem musel změnit, když jsem si (jak s hanbou přiznávám) až dodatečně přečetl kánon 915. Tento kánon v podstatě říká, že nelze podat svaté přijímání zjevným zatvrzelým těžkým hříšníkům. Ale o tom je myšlenka papežova textu: Že není snadné o všech znovusezdaných říci, že jsou zjevně těžkými hříšníky.

2016-04-17: Nikdo mi je nevyrve z rukou

Jan 10:27-30

O tom, jak pastýři volali na své ovce, jsem psal (v komentáři k začátku Janovy 10. kapitoly) už dříve. Dnes čteme zajímavé doplnění: Nikdo mi je nevyrve z rukou. Příslib toho, že nás Kristu nikdo nevyrve z rukou, se zdá být příslibem maximální naděje. Přesto mám přítele, jehož víra bývala plná nadšení, a který od víry odpadl (snad proto, že po svatbě přišel do nečekaně tradičního prostředí). V té době jeho i můj život byl zatížen nedostatkem času, soukromí i sil. Zatímco mně tehdy víra pomohla překlenout období krize, u něho víra téměř zanikla. Já jsem na prahu dospělosti odhodil víru dětskou a dnes vůbec nemám pocit, že by mi hrozilo odpadnutí od víry – snad mě Kristus dost pevně drží v rukou. Ale mnohdy si nejsem jist, nakolik ještě patřím ke své milované církvi. Nakolik držím jejího ducha já a nakolik tradiční fundamentalisté, proti kterým tak často cítím potřebu se vymezit a jejichž jejichž víra je tak podobná té dětské, kterou jsem kdysi opustil.

Ve sporu Ježíše s tradičními židy se cítím být bez pochyb na jeho straně. Kde stojí Ježíš v myšlenkovém sporu mezi mnou a tradicionalismem? Věřím, že až se jednou sejdeme na druhé straně nebeské brány, budeme já i oni stát čelem k Bohu. Dnes mohu jen jedno: Hlásat tu víru, kterou jsem dostal při svém obrácení. Jsem přesvědčen o tom, že je to víra Kristova.

2016-04-10: Půjdu lovit ryby

Jan 21:1-19

Představuji si, že když učedníci chodili s Ježíšem, byli – alespoň v poslední době – tak trochu existenčně zajištěni spolu s ním, a sice různými sponzory. Ježíšovou smrtí se jich dotýkají i existenční problémy: Tělo potřebuje jíst, a čekat čtyřicet dní na seslání Ducha Svatého je dlouhá doba. Zpráva o Ježíšově zmrtvýchvstání nyní ještě není tak přitažlivá, aby jim mohla zajistit obživu, modlitby nepomohly. Proto mi Petrovo rozhodnutí půjdu lovit ryby připadá v daném okamžiku poctivě chlapské: Petr jde dělat jedinou věc, kterou před sebou vidí, aby řešil tíživý problém. Vím, že někteří kazatelé říkají, že úkolem Petra bylo vidět víc, že měl vidět lepší způsob, jak udržet Kristovu církev. Já jsem ale přesvědčen o tom, že v dané chvíli jednal správně. Že se zachoval jako opravdový vůdce svých druhů, kteří neměli žádný nápad. To, že se rybolov obrátil bolestný neúspěch (nejen že nic nechytili, ale ještě je čekalo platit pronájem lodi) je jiná věc a Petr to mohl považovat za svoji další prohru. Církev Kristova je v troskách.

Petrovo rozhodnutí ale přivedlo učedníky na místo setkání s Ježíšem. Ježíš je zahrne dary a obrací se k Petrovi: Miluješ mě více než tihle ostatní? Ten dotaz je zoufale pravdivý: Petr jej sice miloval více, ale také měl za sebou hromadu chyb – kromě zpackaného rybolovu přinejmenším trojí zapření, zbrklé používání meče, trapný výrok o stanech na hoře proměnění i Ježíšovu někdejší výtku odstup, satane. Přesto se Ježíš k němu obrací a nevybírá „učedníka, kterého miloval“, ale toho, který jej miluje nejvíc. Ten, který nejvíce miluje, je vyzdvižen nad všechny ostatní.

Ta věc může být i pro nás velikou nadějí: Milovat Ježíše – to je to, oč tu jde. Na lásce stojí celé evangelium.