2016-05-05: Bůh navštívil svůj lid

Lukáš 7:11-17

Vzkříšení mrtvého je velý zázrak a v evangeliu jich je zaznamenáno jen několik. Dnešní krátký příběh začíná kontrastem dvou velkých zástupů: Velký zástup kolem Ježíše jde plný radosti a naděje v nový život – radosti, která vychází ze setkání s Bohem. Proti nim jde druhý velký zástup, který truchlí a je zoufalý – zoufalý ze setkání se smrtí. V evangelijním příběhu radost Kristova vítězí na celé čáře. A i když víme, že Ježíš nevzkřísil všechny mrtvé v Izraeli, i když víme, že i kolem nás umírají lidé, jichž jsme si hluboce vážili, měli bychom mít na paměti, že existuje něco většího, než smrt. Že radost Kristova má sílu zvítězit.

Nevíme, jestli by Kristus ten dnešní zázrak vykonal, kdyby za ním nešel veliký zástup. Osamělý poutník, který by vzkřísil mrtvého, by možná zapůsobil spíš jako kuriozita. Ale ve dnešním čtení, stejně jako ve čtení minulé neděle, Ježíš svůj zázrak dělá v čele Božího lidu. Nemyslím si, že by ten zástup za Ježíšem byl jenom kulisa pro kontrast mezi velkou radostí a velikým smutkem. Stejně jako ve čtení minulé neděle lid Boží není zbytečnost.

Reklamy

2016-05-29: Zaslouží si, abys mu vyhověl

Lukáš 7:1-10

Zdá se, že v době, kdy se odehrává příhoda z dnešního čtení, jsou Ježíšovy vztahy se židovskými staršími v Kafarnaum dobré: Starší přicházejí za Ježíšem a žádají jej o zázrak ve prospěch velitele okupačního vojska, s mínž mají dobré vztahy. Zřejmě to nebyla náhoda, že Ježíš měl svou galilejskou základnu právě v Kafarnaum.

Židovští starší přicházejí za Ježíšem a přimlouvají se za zázrak. Je zajímavé, že důvodem k uzdravení služebníka nemají být jeho zásluhy: Důvodem mají být zásluhy jeho dobrotivého pána, který by jeho úmrtím utrpěl ztrátu. Obyvatelé Kafarnaum znají Ježíše dobře, a přece nepočítají s tím, že by uzdravil někoho, kdo k lidu Božímu nemá žádný vztah. Je tady ale vztah služebníka k jeho pánu, a vztah pána k víře Hospodinově. Cesta pro milost Boží je viditelná, záleží pouze na Ježíšově vůli.

Nemyslím si, že by láska k římskému setníkovi byla v Kafarnaum všeobecná. Skutečnost, že jde o velitele římského vojska, byla neoddiskutovatelná. I v tomto městě jistě byly vlivné kruhy, které by Ježíšovi neodpustily, že vstoupil do jeho domu. Rozkol, který by nutně ve městě vznikl, musel setníka vyděsit, sotva Ježíše s mohutným zástupem příznivců spatřil: Asi si původně představoval, že Ježíš přijde sám, potají. V zoufalství žádá po Ježíšovi více, než po něm v páté kapitole chtěli ti, kdo ochrnutého spouštěli k Ježíšovi dírou ve střeše – žádá uzdravení „na dálku“. Pokora, s kterou to činí, přinesla body jemu i Ježíšovi. Dnes se ke své víře hlásíme slovy tohoto setníka při každé mši svaté (Pane nejsem hoden, abys ke mně přišel). Cesta pro milost Boží je viditelná i po dvou tisících let.

2016-05-22: Měl bych vám ještě mnoho jiného říci

Jan 16:12-15

Četli jste evangelia, několik učených knih o Kristu, slyšeli o něm mnoho kázání a přijali jste jej v Eucharistii? Učedníci s ním strávili mnoho času, slyšeli mnoho kázání přímo od něj a právě teď od něj dostali jeho Tělo a Krev. To je víc, než v co my můžeme doufat. Přesto jim Ježíš říká, že mnoho věcí ještě nevědí. Ať jsme se o víře naučili jakkoli mnoho, musíme stále být připraveni na něco nového. Je naším údělem, abychom Boha stále hledali, abychom byli připraveni od Ducha Svatého přijímat nové věci.

Knihy teologů a mystiků nám mohou na naší cestě velmi pomoci – nemohou ale nahradit slovo, které Bůh (někdy) promlouvá v našem nitru. Nemohou nám dát víru ve finálním znění, podepsanou a s razítkem. Bůh tvoří věci nové. Je na nás, kteří jsme od Boha povoláni k víře, abychom tyto věci kolem sebe očekávali, rozlišili a hlásali.

2016-05-15: Komu je neodpustíte

Jan 20:19-23

V době, kdy se Jidáš připravoval ke zradě, mu Ježíš umyl nohy a podal chléb. Na kříži mnoho mluvit nelze – přitom pár slov, které Ježíš řekl, znělo: Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí. A dnes staví před své učedníky volbu: odpustit, nebo neodpustit.

Odpouštění bychom si neměli vnucovat násilím. Ježíš zajímavým způsobem říká, že skutečné odpuštění je něco reálného: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny. Odpuštěním člověk rozvazuje především svá vlastní pouta. Je-li člověk naplněn Duchem a zažívá naplno svobodu dětí Božích, není mu odpuštění těžké: Víme, že když byli na konci páté kapitoly Skutků učedníci zbičováni, odcházeli s radostnou myslí. Touto příhodou svatopisec velmi názorně ukazuje, jak v člověku Duch Svatý působí: Učedníci židovské veleradě odpustili nejen Kristovu smrt, ale i vlastní zbičování. Takto velkoryse odpouštět může jen člověk velmi svobodný, člověk naplněný Duchem. I v dnešním čtení je proslov o odpuštění spojen se vdechnutím Ducha Svatého. Takto Duch Svatý působí, tak vede směr, jejž máme sledovat. Duch svobody a Duch odpuštění je jedna Boží osoba.

Myslím si, že nejsvobodnější ze všech je Bůh. Je velmi svobodný, a proto dokáže odpouštět s neobyčejnou velkorysostí. Máme-li být dokonalí tak, jako je dokonalý náš nebeský Otec, tak hledání svobody a odpuštění k tomu nezbytně patří.

2016-05-08: Slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim

Jan 17:20-26

Dnešní čtení pro amatérského teologa není nic snadného, protože hodně závisí na porozumění textu. Přitahuje mě především věta, kterou se Ježíš modlí nejen za své učedníky, ale za všechny věřící: Slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno. Nevím, nakolik překladatelé dělají dobře, když zde slovo sláva používají. Myslím si, že Ježíš nemluví o slávě zpěvačky, která umí přivést publikum do varu a pak přijímá ovace ze všech stran. Spíše jde o konstatování, že názor těchto lidí – věřících lidí – mnoho znamená. Že mnoho znamená v Božích očích. Jako se ve dnešním čtení modlí Ježíš, tak i my máme možnost modlit se k svému Otci. Náš názor mnoho váží. Před Bohem mnoho váží nejen názor můj, ale i názor těch druhých, a to je velkou pohnutkou k tomu, abychom byli jednotní v dobrém díle; k tomu, abychom se všemi bratřími jednali s láskou. Toto je zásadní ponaučení z Kristovy velekněžské modlitby. K tomu nám dopomáhej Bůh.