2016-07-03: Proste Pána, aby poslal dělníky na svou žeň

Lukáš 10:1-20

Představuji si, že kdyby Ježíšovo království bylo z tohoto světa, poslal by svoje učedníky se slovy: „Vemte si peněz, co máte, a nešetřete, protože Boží království za to stojí. Dobře se na cestu vybavte, a také si vemte náhradní opánky, abyste nemuseli chodit do společnosti v těch, které jste si ošoupali cestou. A až někam přijdete, nezapomeňte nejdřív pozdravit ty správné lidi: Velitele římského vojska, zástupce krále Heroda a představeného synagógy.“ A naopak, kdyby byl Ježíš velmi pokorný, řekl by jim třeba: „Když přijdete do města, choďte od domu k domu a s nataženou rukou po troškách žebrejte, co vám kdo dá.“

Ale žádnou z těch věcí od Ježíše dnes neslyšíme. Ježíšův učedník jde zpříma, je si vědom, že je hoden své mzdy, ale také nic nepředstírá, nechytračí. Ježíšův učedník je sám sebou, takto jde a hlásá království Boží.

Vzpomínám si, jací lidé byli při tom, když jsem v počátcích svého obrácení hledal skutečnou tvář své víry: Byli to lidé hrdí, ale ne pyšní. Žili prostě, ale ne bídně. Lidé, kterých si budu vážit do konce svého života.

Prosím dnes Pána, aby právě takové dělníky posílal na svou žeň.

Reklamy

2016-06-26: Máme přivolat oheň s nebe, aby je zahubil?

Lukáš 9:51-62

Dnešní čtení je vystřiženo z jakéhosi seznamu Ježíšových myšlenek a nejsem si jist, jestli by bylo správné hledat v něm jednotící myšlenku. Vybral jsem si tedy jednu z těch příhod, která mi připadá aktuální: Náboženský konflikt.

Někteří Židé v Ježíšově době dodržovali starozákonní tradici, že každoročně o Velikonocích putovali do Jeruzaléma. K nim patřili i Ježíšovi rodiče (Luk 2:42). A i když Ježíš tradice leckdy porušoval, ve dnešním čtení vidíme, že se rozhodl tradiční pouť dodržet, i když to pro něj představovalo smrtelné nebezpečí. V očích tradičních Samařanů si tím vysloužil nenávist: Spor o to, jestli má být Bůh vzýván v Jeruzalémě nebo na hoře Gerizim, byl centrem sporu mezi Židy a Samařany. V první samařské vesnici vládne fundamentalismus do té míry, že Ježíšovi odmítnou nocleh. Dva z Ježíšových učedníků, kteří měli k tradicím nejblíže, ovládne duch bojovnosti: Co kdybychom na ně přivolali oheň s nebe?

Pochybuji o tom, že by řadový učedník sám o své moci uměl přivolat oheň s nebe. Bojovní apoštolové si patrně představují, že to bude Ježíšova moc, co oheň přivolá. Snad se jim nebylo co divit: Po těžké cestě se jejich vidina noclehu rozplynula a musí jít o další kus cesty dál – a možná s nejistým výsledkem. Hněv je v takové situaci na dosah ruky, zvláště když důvodem odmítnutí je nenávist k svaté tradici. Je to ale sám Ježíš, kdo svatou nenávist ihned zavrhne (slova „obrátil se“ zde podtrhují rychlost, se kterou Ježíš reagoval). Ježíš nechce jednat tak, jak lidé ve svých představách a pověstech čekají od mocného proroka nebo od Mesiáše. Možná právě proto ve čtení minulé neděle Ježíš zakázal učedníkům, aby jeho „mesiášství“ veřejně stavěli na odiv. Ježíš nepřichází zavrhovat, ale zachraňovat.

Možná to byla dnešní Ježíšova výtka, co změnilo tradicionalistu Jana v apoštola lásky. Možná to bylo po dnešním příběhu, kdy se Janova představa o Bohu radikálně změnila tak, jako se změnila představa vdovy ze Sarepty mezi osmnáctým a čtyřiadvacátým veršem 17. kapitoly 1. knihy Královské: Pohled na laskavost Boží jeho víru pozdvihl o celé poschodí výš. Jan nyní vidí Ježíšovu lásku z nové perspektivy a nikdy už sám sebe nenazve jinak, než „ten, jehož Ježíš miloval“. To by se mělo dotýkat i nás.

2016-06-19: Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho

Lukáš 9:18-24

Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho, říká Ježíš hned potom, co mluví o své smrti (a vzkříšení). Je pravděpodobné, že by Ježíš mohl svůj život zachránit, kdyby přestal s hlásáním evangelia – ale neudělá to. Bez hlásání evangelia by jeho pozemský život nejspíše mohl pokračovat, ale ztratil by smysl. Věta, kterou Ježíš říká, znamená, že pouze dýchat k životu nestačí: Smysl života je nedílnou součástí života, bez něho je život ztracen.

Podobnou myšlenku rozvílí Exupery ve své knize Citadela, která je smyslu života do velké míry věnována. Například v kapitole 84 vládce říká: Nevyzývám vás k pohrdání životem, ale naopak k tomu, abyste život milovali. A abyste milovali i smrt, pokud se v ní směňujete za říši. Směňování svého času a sebe sama za něco vyššího hraje v Exupéryho Citadele důležitou roli. Kniha podrobně vykládá podobnou věc, o které mluví Ježíš v dnešním čtení.

Křesťanství má mnoho co říci ke smyslu života. Smysl života člověka totiž je širší, než smysl života rostlin nebo zvířat – není úplný, pokud nezahrnuje vztah k Bohu, vztah k věčnosti. Exupéryho „říši“ nacházíme ve svém nitru i ve světě kolem sebe a je na nás, abychom ji budovali a střežili.

Ježíš ve dnešním čtení mluví o tom, že život máme ztratit (já říkám směňovat) za něho – za cestu, pravdu a život. Autoři dobrodružných filmů v tom mají jasno odedávna: Chce-li člověk zůstat sám sebou, musí jít životem s odvahou. Bez odvahy je život ztracen, i když je zdánlivě zachován. Zemřeme nakonec všichni – ale jen někteří mohou umírat s vědomím, že svůj život prožili moudře a s odvahou.

2016-06-12: Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů

Lukáš 7:36-8:3

Zbožnost byla v izraelském národě všudypřítomná – těžko by se našel někdo, komu nebyl hlásán Zákon Boží. Zdá se ale, že i tak tu byli lidé, které farizejská víra sestavená ze zákazů a z pravidel zbožného chování nepřitáhla na cestu skutků Zákona. Ale když přišel Ježíš, někteří z nich se obrátili. Jsou totiž lidé, kteří vidí skutečného Boha za plátnem a vrstvou vrstvou barev; jsou lidé, kteří jej vidí v pravidlech Starého zákona; ale jsou také lidé, kteří potřebují slyšet slova, která v jejich nitru rozezní hluboko skryté struny. Zdá se, že hříšnice z dnešního čtení díky Ježíšovi uslyšela Ducha, jak promlouvá v jejím srdci, a byla uchvácena vděčností. Sotva ji začala projevovat, vstupuje do hry farizeus.

Vypadá to tak, že farizeové měli dost přesnou představu o tom, za jakých okolností by člověk měl uctívat Boha nebo jeho proroka. Hříšnice přistupující ke Kristu je omyl, chyba. Prorok Boží je v jejich očích deklasován tím, že jej uctívá hříšnice. Ta myšlenka není hloupá a v určité modifikaci ji říká i Ježíš (Matouš 5:23-24). Zde ale vidíme jinou věc: Hříšnice nemusí drahocenný olej lít pouze na oltář v chrámě – může jej obětovat i tam, kde právě nalezla Cestu, Pravdu a Život. Bůh není uvězněn v chrámě a v předpisech o oběti za hřích. Tato žena jej potkala v ulicích města.

Že láska k Bohu a k bližnímu je prvním ze všech přikázání věděli farizeové velmi přesně – jen možná neměli úplně jasno v tom, jak tato láska funguje. Hříšnice z dnešního čtení se snaží uctít Boha láskou k bližnímu (k Ježíši). S dnešním vyznáním víry víme, že se jí to podařilo více, než kolik mohla doufat. A je i naší povinností, abychom se o takovouto věc pokoušeli – abychom nepropásli Boha, až se budeme klanět v chrámě, zatímco on bude procházet za našimi zády.