2016-07-31: Kdo mě ustanovil nad vámi soudcem?

Lukáš 12:13-21

Civilizované řešení sporů je jednou ze základních věcí, které odlišují smečku od kulturní společnosti. Nemá-li společnost silného vládce, který řídí řešení sporů, vzniká bezpráví, vláda mafií a krevní msta. Starozákonní lidé se cítili Bohem obdarováni, když dostali mocného soudce nebo krále, protože alternativou byl strach o život a majetek. Autorita soudit a pomazání od Boha (mesiášství) byla pro ně jedna a tatáž věc. Muž plný Boží moci byl pro Izraelity na soudce a krále jasným kandidátem. Ale Ježíš se neujal světské vlády už tehdy, když jej ďábel pokoušel na poušti (Matouš 4:9), skryl se, když jej chtěli provolat králem (Jan 6:15), a ani dnes se vlády neujímá. Ježíš přišel do společnosti, kde zákonnost byla na dosah ruky [i když byla vykonávána nepřítelem]. Kralování Boží, které Ježíš hlásá, nezačíná převzetím moci ve státě. Začíná tím, že jeho zákon nalezneme ve svém srdci. Že jej nalezneme a přijmeme ve svém srdci a odtud jej poneseme do světa. Odměnou nám pak bude radost, kterou svět nemůže dát.

Pokud jde o ošizeného muže a jeho dědictví, tak (asi na rozdíl od některých jiných komentátorů) nevím, kde jeho bratr vzal tu moc, aby si dědictví přivlastnil. V každém případě muž pociťuje křivdu tak naléhavě, že ji vytahuje na světlo v prvním okamžiku, kdy Ježíš promluví o úřadech a soudcích (i když o nich mluví v jiné souvislosti). Je možné, že se ten muž neobrátil na světský soud, protože toužil po spravedlnosti od Boha a ne od nepřítele. Nevím, kdo byl v právu, a vlastně ani nevím, jestli Ježíš kritizuje chamtivost jednoho nebo druhého bratra. Ale v reakci na mužova slova rozvíjí významné kázání o pokladech, které můžeme mít v Božím království. Jádro tohoto kázání nás čeká příští neděli.

 

Reklamy

2016-07-24: Když se modlíte, říkejte…

Lukáš 11:1-13

Je velké množství lidí, kteří cítí, že jejich modlitba je nedostatečná. Taková modlitba, při které cítíme, že Bůh je s námi a že nám naslouchá, je pro mnoho z nás (mne nevyjímaje) vzácným zbožím. Něčím, po čem se touží. Slyšel jsem několik svědectví mladých lidí, kteří prožili první dotek víry v okamžiku, kdy viděli, jak se jejich otec modlí. Ve dnešním evangeliu učedníci vidí, jak se modlí sám Ježíš. Žádají, aby je to také naučil.

Na počátku křesťanství hrál velkou úlohu v modlitbě Duch Svatý. V listu Římanům Duch sám za nás se modlí (Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá – 8:26), a také evangelista připojil slib daru Ducha k pasáži o modlitbě. Tuto věc nelze pominout: Naše modlitba má tím větší šanci být dobrá, čím více žijeme podle Ducha, ve společenství s Bohem. Ne nadarmo lidé v každé době prosili světce, aby se za ně modlili.

Ježíšova slova o modlitbě mají především ukázat, s jakým postojem se máme k Bohu modlit. Často je společně recitujeme proto, abychom se navzájem ujistili o tom, že víru a modlitbu vidíme stejně: Že ji vidíme jako rozhovor dětí s otcem. Jako touhu po tom, aby pravý Bůh kraloval v našem životě. Že své denní starosti vkládáme do Božích rukou. Že víme, proč a jak chceme, aby nám Bůh viny odpustil – odpouštíme-li bližním, tak tušíme, že naše viny i Boha něco stojí.

Je-li dítě vedené k víře, umí Otčenáš zpaměti a denně si jej opakuje doma i na cestách, když uléhá i když vstává. Recitovat Otčenáš je svědectví o modlitbě, které by měl znát každý. Jeho připomenutí může být začátkem modlitby, pokud jeho věty vezmeme vážně. Nemá to nic společného s praxí modlicích mlýnků, o které čteme v článcích o tibetském náboženství. Křesťanská modlitba má blíže ke vztahu k Bohu než k hrkání posvátných textů. To by dítě mělo vědět dříve, než si sundá bačkůrky a klekne na postel.

Mars One

Nevím, jestli jste už slyšeli o projektu Mars One: Jedná se o jednosměrnou cestu na planetu Mars – nepočítá se s návratem, ale s tím, že cestovatelé na Marsu založí trvalou kolonii. Po prvním výsadku bude ve dvouletých startovacích oknech následovat několik dalších, a Mars se stane obydlenou planetou. Je to obrovské dobrodružství, obrovská exotika. Hned, jak jsem o tom poprvé slyšel, mě napadlo, že kdybych byl mladý, zdravý a silný, asi bych se tam také přihlásil.

Dobrodružství Mars One je exotické, ale je přitažlivé i z dalších důvodů. Představte si, že byste opustili celý svůj dosavadní život – všechna svá dosavadní selhání a konflikty, ostudy a neúspěchy. Říkáte si, že na výpravě byste se nejspíš také dopustili nějakých chyb, zažili byste nějaké neúspěchy. Ale na takové misi je všechno tak trochu jinak: Ti, kdo vás na cestu vyslali, vědí stejně dobře jako vy, že vaše poslání je obtížné, že na to člověk není stavěný. Že jsou tu věci, na které vás žádný výcvik nepřipraví. Že pokud přežijete v kosmu rok, je to zázrak. V takové situaci vám různá selhání odpustí mávnutím ruky, budou se radovat z každého vašeho úspěchu a každé výročí vašeho přistání bude i pro ně svátek.

Dnes, po letech, se na věc dívám už střízlivěji. Napadá mě, že po několika letech prožitých na Marsu by i tato exotika pomalu začala být všední. Okolní útesy bych znal už do všech podrobností a věděl bych, co od kterého kolegy mohu čekat. Bál bych se, aby zásilka ze Země nedopadla o deset kilometrů vedle, protože taková vzdálenost by pro mě byla najednou nepřekonatelná. Začaly by mě fascinovat fotky z dovolené u moře, které bych dostal od (někdejších) pozemských přátel. A moje děti by nejspíš mluvily o Zemi jako o úžasném, exotickém místě.

Minulý týden jsem byl několik dní v Brně na Katolické charismatické konferenci. Přednášející tam mluvili o tom, jak mnoho nás Bůh, náš stvořitel,  miluje. Dobře zná naše limity a je stále připraven nám odpustit chyby, které uděláme. Z každého našeho úspěchu se raduje. Každý rok, který jako jeho děti prožijeme, je zázrak. Máme zde vlastně svou misi na planetě Zemi. A tomu, který nás vyslal, mnoho záleží na tom, aby náš život za něco stál.

2016-07-17: Marta a Marie

Lukáš 10:38-42

Ježíš přichází do vesnice a Marta jej přijímá do svého domu. Umím si to dost živě představit: Marty dcerka přichází k sousedům a říká: „Maminka prosí, jestli byste nám nepůjčili trochu smetany. Přišel k nám nějaký Ježíš s učedníky a maminka je chce pohostit…“ Soused vyskočí a zvolá: „To je ten Ježíš? Pepíku, běž hned za strýčkem Šimonem a řekni mu, že Ježíš je tady, u tety Marty!“

Na počátku asi Marta chtěla Ježíše jen vlídně pohostit, ale čím více zvědavců do domu přichází, tím víc je zřejmé, že dneska nemůže uvařit šišky s mákem. Příchozí sice vypadají celkem skromně, ale sousedé se stále zvědavěji rozhlížejí, co asi tak vzácnému hostovi chystá. Abrahám kdysi svým hostům upekl telátko. A když tolik lidí kouká, to se musí každá vidlička zabalit do žlutého ubrousku a nůž do červeného. Pod misku s okurkovým salátem ubrousek zelený. Marta se honí až k hysterii a Marie klidně sedí sedí u Kristových nohou. Hosté ten shon koutkem oka pozorují a jejich zvědavost narůstá. Už tehdy toho žena vydržela hodně, ale nikdy ne to, abyste ji nechali pracovat samotnou. Po chvíli Marta vypění a přeruší Ježíšovu řeč.

Kdyby Ježíš chtěl říct pravdu hrubě, asi by řekl: „Marto, ty se předvádíš. Kdybys uvařila jen šišky s mákem, mohli jsme jíst dávno – a věru bychom to po naší cestě už potřebovali. Marie za nic nemůže. To ty sis vymyslela celou tu maškarádu.“ Ale místo toho na ni pohlédl s láskou a říká: Jen málo je třeba, ano, jen jedno.

Je to týden, co jsme si připomněli, že potřebným má člověk sloužit sám a ne k tomu nutit jiné. Je to dva týdny, co jsme četli o vyslání sedmdesáti učedníků, kteří si neměli brát ani náhradní opánky – měli Kristu sloužit takoví, jací jsou, bez krásných opánků k přezutí, bez přetvářky a pompy. Dnes mu Marta chce sloužit a nedbá na jedno ani na druhé. A tak jí Ježíš s vlídností připomíná, že jestli vážně miluje svou sestru, měla by jí přát to, co dopřála všem cizím příchozím: Poslouchat evangelium Boží.

Ježíš k nám přišel v těle a neobešel se bez služby jídla a pití. Ale nechce po nás, abychom se ve své službě předváděli. Vlídnost a prostota jsou vlastnosti křesťanských světců. Tou cestou máme jít i my.

2016-07-10: Abych dostal věčný život

Lukáš 10:25-37
Dnešní čtení v Lukášově evangeliu začíná jako nový příběh, takže nevíme, co mezi Ježíšem a posluchači proběhlo předtím. Myslím si ale, že zákoník se svým dotazem na Ježíše nechtěl útočit. Možná se předtím mluvilo o tom, že život věčný existuje, na což židé neměli jednotný názor. Nyní zákoník otvírá otázku, jak věčného života dosáhnout – a když ji Ježíš napřed směřuje na něj, neprotestuje a sám správně odpovídá. A aby to nevypadalo, že chtěl jen využít situace a svoji myšlenku ventilovat, otvírá téma, o němž se nemálo diskutovalo na teoretické úrovni: Kdo je to bližní…

Ježíš k přesné teologické definici slova bližní nijak nepřispívá. Člověka to až překvapí: Mohl by se svojí autoritou a moudrostí objasnit těžký problém se spoustou teoretických důsledků – otázku, kam ještě sahají povinnosti věřícího a kam už ne. Místo toho předkládá příběh, který tuto právnickou otázku neřeší. Myslím si nicméně, že Ježíš jedná správně: Když jde o život věčný, právnické myšlení nám příliš nepomůže. Kdyby Ježíš budoval království tohoto světa, asi by se určité formulaci práva vyhnout nemohl. Ale pravidla Božího království nejsou tak nalinkovaná, jako písanka první třídy. Drž se těchhle linek a dostaneš jedničku – to tady neplatí. Člověk je stvořen k obrazu Boha-tvůrce. Nikoli k obrazu stroje pro sériovou výrobu. Jdi a stejně jednej i ty nám lépe ukazuje cestu k životu ve společenství s Bohem.

A jestliže jsem si vzal za cíl poukazovat na to, o čem se málo mluví, nemohu pominout ještě jeden detail z jednání milosrdného Samařana: Ten dobrý člověk pomohl cizinci. Pomohl mu sám, ze svých prostředků. Když došel do města, nepověsil raněného na krk těm ostatním, neřekl „udělal jsem dost, teď se starejte taky vy“. Samařan svojí dobročinností nikoho dalšího nezatěžuje, hospodskému jeho výdaje uhradí. To je jedna z věcí, o kterých jsem psal i v článku o uprchlické krizi. Ke křesťanské dobročinnosti to určitě patří.