2016-09-04: Kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem

Lukáš 14:25-33

Ježíš měl mnoho posluchačů, ale jen některé můžeme nazvat jeho učedníky. Dnes už nezjistíme jejich počet – v jeden moment jich před sebou poslal ve dvojicích sedmdesát, ale nadšených příznivců měl nepochybně mnohem víc. Dnes se Ježíš obrací k velkému davu a říká: Pokud slovo Boží nechcete žít naplno, až na krev, tak se nenazývejte mými učedníky. Dává k tomu dvě podobenství:

V podobenství o věži varuje, že člověk, který se racionálně nezamyslel nad svými možnostmi, bude těm druhým pro smích. V životopise svatého Maxmiliána Kolbeho čteme o nevěřícím učiteli, který prý řekl, že kdyby všichni věřící byli jako Maxmilián Kolbe, možná by také uvěřil. Podobně prý mohamedánský sultán řekl svatému Františkovi, že kdyby všichni křesťané byli jako on, nevedl by proti nim válku. Chceme-li se nazývat Ježíšovými učedníky, prorockými učedníky, měli bychom si rozmyslet, jestli neuděláme ostudu evangeliu tím, že nad důležitými věcmi mávneme rukou. Jestli nám na evangeliu nebude vadit – například – kříž.

V podobenství o králi s deseti tisíci muži Ježíš jde ještě dál. Náš král si válku nevybral, je před ni postaven. Hrozí mu těžká porážka a zpustošení země, a rýsuje se útok na jeho čest: Půjde do boje heroicky, jako muž, i když tím s nepatrnou nadějí na úspěch dává v sázku zničení celé země, nebo se stane pouhým vazalem? Být hlasatelem evangelia, který je připraven jít až na kříž, je také heroické. Ale i když jsme k tomu ochotni, je třeba si ještě rozmyslet, jestli se svými schopnostmi budeme schopni právě takto svůj  život naplnit. Jestli naše cesta nemá být jiná.

Ve dnešním čtení Ježíš upozorňuje, co jeho „učednictví“ obnáší. Obě podobenství apelují na naši moudrost. K hlásání evangelia pouhé nadšení nestačí.

Reklamy

2016-08-28: Jdi si sednout na poslední místo

Lukáš 14:1;7-14

Nevím, jestli je to Ježíšův pokyn z dnešního čtení, co v mnoha farnostech vyprazdňuje přední řady kostelních lavic a posílá lidi dozadu. Jistý si tím zdaleka nejsem, protože si vzpomínám, že stejně to fungovalo i na základní škole: Zadní lavice se zaplnily nejdřív, protože tam to má přísný pohled paní učitelky nejdál. A vlastně si ani nemyslím, že by Ježíš měl v dnešním čtení tuto věc na mysli. Mluvil o situaci království Božím, nebo aspoň jeho posluchači to takto chápali: Jednak  evangelista v jiných překladech (ekumenickém, anglickém i ruském) výslovně říká, že šlo o podobenství, a jednak na Ježíšovu řeč jeden z posluchačů reaguje chválou Božího království (to je kousek za dnešním čtením).

Mluvil jsem zde už o nebezpečí, které pro duchovní život člověka představuje duchovní pýcha. Myslím si, že právě to je věc, před kterou nás dnes Ježíš varuje: Sedat si na čelné místo na hostině podle mne znamená, že člověk sám sebe považuje za lepšího, než jsou ti druzí, za pokročilejšího, za někoho, koho by si ostatní měli kvůli jeho víře vážit.

Nepochybně jsou lidé, kteří si kvůli své víře zaslouží zvláštní úctu nás ostatních. Nemusí to být jenom kanonizovaní světci v nebi – mohou to být lidé, které známe a potkáváme na této zemi. Dokázal bych jich několik jmenovat. Je ale zásadní rozdíl mezi tím, jestli takovou úctu člověku prokazují druzí lidé, nebo jestli si ji ten člověk sám nárokuje. I kazatel Božího slova by měl mluvit z pozice člověka, který svým posluchačům jde sloužit – nikoli z pozice předáka, který od ostatních žádá respekt.

To pokušení je velké: Všichni, kdo zahlédli slávu Boží, a ještě více ti, kdo prožili společenství s Pánem, ve své lásce touží po tom, aby i ostatní mohli mít na této slávě podíl. Ježíš nám ve dnešním čtení říká, že k tomu svým bližním nejlépe posloužíme v pokoře. Není na místě nutit druhé, aby k Bohu přistupovali ze stejného místa jako my. Lepší je obrátit se k nim s větou ze žalmu 95: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Hlas Boží může znít jednou z hořícího keře, jindy z lehkého vánku, jindy z úst prorokových. Nevíme, kde se s ním naši bližní setkají – ale nikdy nepřestaneme toužit po tom, aby jej také zaslechli.

2016-08-21: Usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi

Lukáš 13:22-30

Do řady podobenství o tom, jak to je s Božím královstvím, evangelista zařazuje pasáž o úzkých dveřích. Slýchal jsem to vykládat tak, že člověk musí vynaložit veliké úsilí, hrdinně přemoci svoji přirozenost, aby si vydobyl vstup těmi úzkými dveřmi. Proč ale Ježíš zároveň mluví o židovských praotcích, kteří jsou v Božím království?

Představuji si, že když jedete na oslu k široké bráně, stačí oslovi na počátku udat základní směr a on vás bez dalšího úsilí pronese bránou. Ale když chcete jet úzkou bránou, musíte se mít na pozoru až do konce, protože na něco takového osel zvyklý není, sám do ní nepůjde. Někteří Židé se takto dívali na svoji jistotu spásy: Mysleli si, že když jsou členy vyvoleného národa, když jejich praotcem je Abrahám, tak mají cestu do slávy věčné tak nějak jistou. Ale Ježíš jim říká, že pokud se nechovají podle zákonů Božích, jejich spása jistá není.

Nevím, jestli jste někdy viděli v televizi Red bull air race. Při tomto závodě piloti prolétávají bránami z nafukovacích kuželů. Je-li brána široká, stačí na počátku zvolit správný směr a letadlo nemůže minout. Ale je-li brána úzká, musí se pilot soustředit až do konce. Na průlet úzkou branou musí pilot mnoho trénovat, zasvětit létání všechen svůj čas. Podobně je to s životem z víry. Nestačí nechat se na počátku pokřtít a pak dělat, co nás kdy napadne. Cvičit se v hledání vůle Boží je potřeba s neutuchající pílí, je třeba být bdělý jako služebníci, kteří očekávají návrat svého pána. Ano, být na pozoru je zapotřebí. Ale při tom všem nemáme zapomínat, že břemeno Kristovo je lehké a jeho jho příjemné. Toto vše máme mít na paměti, abychom došli spásy.

2016-08-14: Oheň jsem přišel vrhnout na zem

Lukáš 12:49-53

Všichni katolíci dostávají stejné svátosti a poslouchají v kostele stejná čtení. Přesto jejich představa věcí nebeských je různá: Někdo věří, že spaseni budou skoro všichni (až na pár lumpů), jiný věří, že jen ti, kdo se krátce před smrtí vyzpovídali. Někdo bojuje za svátosti pro znovusezdané, jiný za encykliku Casti Connubii a PPR. Čteme stejná evangelia, ale jeden je vnímá jako přísné právnické texty a druhý jako pozvání ke svobodě a volnosti. A to nemluvím o jiných církvích. Zdá se, že mozek člověka není schopen pojmout celou pravdu o Bohu, že z něho každý vidíme jen část a toužíme svoji představu hájit proti těm, kdo vidí něco jiného. Připadá mi pravděpodobné, že tuto věc měl Ježíš na mysli, když toužil, aby oheň už vzplanul. Že dialog mezi námi Ježíš chtěl.

Poznat celého Boha člověk nemůže. Společenství může poznávat Boha mnohem více. Společenství církve potřebuje zastánce různých směrů a potřebuje, aby spolu komunikovali, aby se navzájem poučovali. Tam, kde jedni považují druhé za zrádce, kde si jedni či druzí myslí, že je lépe, aby jeden člověk zemřel, aby nesvedl národ, tam bude Kristus stále křižován. Psal jsem o tom už dříve, že církev potřebuje rozvíjet větve do všech stran. Jednota křesťanů, po které toužíme, musí být věcí lásky a úcty, ne věcí důrazu na tatáž nařízení. Oheň mezi námi bude plát ještě dlouho a je potřeba s ním počítat.

2016-08-07: Opatřte si měšce, které nezpuchřejí

Lukáš 12:32-48

Na začátku dnešního čtení Ježíš vyzývá učedníky, aby prodali svůj majetek a rozdali jej. Nemyslím si, že by se na základě této výzvy daly zakládat žebravé řády. Tato výzva je spíše poukázáním na to, jak malou hodnotu má pozemské bohatství ve srovnání s tím věčným, nebeským. Myslím si, že chudoba žebravých řádů spíše navazuje na začátek Lukášovy čtvrté kapitoly, kde Ježíš vysílá učedníky hlásat evangelium a říká jim, aby si nebrali peníze a zásoby. Dnešní čtení pro volbu chudoby může být povzbuzením, ale ne zdůvodněním.

Dnešním čtením prostupuje postava pána, který dává služebníkovi úkol. Je to obraz nás a Boha Otce. Z celého Nového i Starého zákona víme, že plnit úkol Boží je pro člověka radostné, že to jeho život smysluplně završuje. Na plnění svého životního úkolu nemáme litovat prostředků, i kdyby to znamenalo, že je nenávratně obětujeme (neboť když majetek rozprodáme a rozdáme chudým, je to zcela nevratné). Podstatné ale není rozdat majetek. Podstatné je hledat Pánovu vůli a jednat podle ní.

Kdybychom ve dvanácté kapitole četli o kousek dále, dostali bychom se k pasáži, která v letošních nedělních čteních není: Ve verších 54-57 Ježíš naznačuje, že znát Pánovu vůli je snadné, že je nám to přirozené. Také v Deuteronomiu (30:14) čteme …to slovo je ti velmi blízko, ve tvých ústech a ve tvém srdci, abys je dodržoval. A pokud nám orientace v Boží vůli chybí, vraťme se na začátek Lukášovy 11. kapitoly, kde máme příslib Božího Ducha (a ten nás naučí všechno – Jan 14:26).