2016-11-06: Lidé tohoto světa se žení a vdávají

Lukáš 20:27-38

Podělím se teď s vámi o bolest, kterou cítím při dnešním čtení.

Saduceové Ježíšovi vysvětlují jeho omyl – snaží se mu dokázat, že neexistuje vzkříšení. Není pochyb o tom, že jejich úvaha je správná: Je tady Mojžíšův (tj. Boží) zákon, tedy axiom, který je nutně pravdivý, a pokud jej aplikujeme na vzkříšení, dostaneme spor. V matematice je mnoho tvrzení odvozeno tímto způsobem a podle těchto tvrzení se úspěšně staví lokomotivy a vypouštějí meziplanetární sondy. Vzkříšení existovat nemůže a tím méně život věčný. Způsob, kterým Ježíš jejich závěry vyvrací, je ale velmi poučný: I když je logický postup správný, závěr neplatí. Neplatí proto, že saducejská představa o věcech nebeských je nedokonalá. Mojžíšův zákon má za cíl dosáhnout spravedlivého rozdělení majetku, a majetek si s sebou do nebe nikdo nevezme. Aplikovat právnické myšlení na věci Boží je problematické.

Moje bolest, kterou jsem avizoval, má kořeny v roce 1930, kdy doktor práv, papež Pius XI., vydal encykliku Casti Connubii. Tak, jak ji čtu, je jejím hlavním závěrem zákaz antikoncepce – myšlenka, že tělesné, tedy pohlavní milování manželů se má vždy odehrávat tak, aby nic z naší strany nebránilo početí. Zřejmou součástí tohoto zákazu je i zákaz nekoitálního sexu. Někdejší papež apeluje na zpovědníky, aby tuto věc od věřících žádali pod těžkým hříchem a uvádí rozumné zdůvodnění. Ta věc padla ve vedení naší církve na dobře připravenou půdu: I génius morální teologie Bernhard Häring dostal dovolení účastnit se přípravy Druhého vatikánského koncilu pouze pod podmínkou, že nebude zpochybňovat encykliku Casti Connubii [1]. Otázka antikoncepce na koncilu otevřena nebyla, a když po jeho skončení speciální komise (po několikaletém jednání) zrušení tohoto zákazu doporučila, papež Pius VI. po naléhání tradičně smýšlejících kardinálů encyklikou Humanae Vitae zákaz opět podpořil. I když se v této novější encyklice pojem těžký hřích nevyskytuje, není nijak těžké si jej sem dosadit a mnoho lidí to dělá. Papež Jan Pavel II. ve svých přednáškách nazvaných Teologie těla upřesnil logické odvození tohoto zákazu a ten stav trvá dodnes – podpořil jej i jeho následník, Benedikt XVI.

Když jsem si jako amatér zdůvodnění zákazu antikoncepce pročítal, zůstal ve mně stejný pocit, jako z dnešního čtení: Logický postup je patrně správný, i když je trochu složitější než ten, který přednáší saduceové. Přesto zde jedna věc nehraje: Závěr celého toho odvození závisí na tom, jestli naše slova na samém počátku přesně vystihla záměry Boží. Všude jinde v církevním učení jsou úmysly Boží nevyzpytatelné, pouze zde církev říká, že je zná. Jako amatérský teolog neumím dojít k jinému závěru, než že zákaz antikoncepce stojí na písku. Zpochybnění tohoto zákazu je prostou paralelou dnešního čtení.

Církev na zákazu antikoncepce musí trvat přinejmenším ze dvou důvodů: Prvním je obava zpochybnit svoji morální autoritu v celém období od roku 1930 do dneška. Druhý důvod je, že musí brát v úvahu ohromné množství manželských párů, které díky věrnosti zákonu Božímu (tedy této jeho lidské formulaci) vychovávají takový počet dětí, na který by si bez zákazu antikoncepce netroufli. A v pozadí je i velké množství lidí, kteří se s církví rozešli proto, že důraz, který je v mnohých společenstvích na tento zákaz kladen, nedokázali přijmout. Jako by stále zněla otázka, kterou prý na jednání výše zmíněné komise pronesl Marcelino Zalba: Co by pak bylo s těmi miliony lidí, které jsme posílali do pekla, kdyby se ukázalo, že tyhle normy neplatí? [2]

Svůj názor na sexualitu, manželství a hřích jsem rozepsal v jiném článku. Zde ovšem musím zdůraznit, že své názory nevnucuji. Učitelskému úřadu církve náleží přednost. Možná to všechno jenom znamená, že tomu, co jsem na podporu zákazu antikoncepce četl a slyšel, prostě nerozumím.

I kdyby byl církví zákaz antikoncepce zrušen, zůstane přirozené plánování rodičovství vítaným způsobem oslavy Boha pro veliké množství lidí – podobně, jako po zrušení povinnosti obřízky v patnácté kapitole Skutků zůstala obřízka pro mnoho lidí viditelným znamením smlouvy s Hospodinem. Ta věc je hluboce spojena s katolickou kulturou, s katolickým kultem. Pokud by zákaz skončil, určitě nebude odcházet se zahanbením.

[1]: The Encyclical Crisis, Commonweal magazine, 6. 9. 1968
[2]: Detour: the Commission on Birth Control

Reklamy

2016-10-30: Pojď rychle

Lukáš 19:1-10

Zacheus ve dnešním čtení nemusel být nějak zvlášť zbožný. Český liturgický překlad to, na rozdíl od ostatních, dokonce zdůrazňuje: Zacheus chtěl vidět, jak Ježíš vypadá. Asi byl docela poctivý, protože jinak by nemohl slíbit, že polovinu jmění rozdá a ještě vrátí čtyřnásob toho, oč (možná) někoho ošidil. Nejspíš křesťanství znal a možná věděl, že ve třetí kapitole (verš 13) Jan Křtitel celníky neodhání – pouze chce, aby se chovali poctivě. Ale bez lidského společenství víra živoří, a tušíme, že ze společenství židů byl jakožto celník vyloučen. Nejspíš neměl přátele ani mezi boháči, kteří bydleli na hlavních ulicích, jimiž Ježíš se svým zástupem procházel, protože jinak by jej někdo pustil do patra nebo na střechu a Zacheus by nemusel lézt na strom. Máme před sebou malého, bezvýznamného člověka, který jen těžko může pomoci při šíření víry. Přesto při jeho nalezení Ježíš jásá. Myslím si, že evangelista zahrnul tento příběh proto, aby ukázal, jak mnoho Bůh touží po každém člověku. Pojď rychle dolů! Pojď ke mně, pojď rychle, protože po tobě toužím.

V závěru dnešního čtení Zacheus veřejně sllibuje velké kající skutky. Ale Kristova touha, Boží touha zde byla už předtím. Popis této Boží touhy se v Novém zákoně objevuje u různých autorů (třeba 1Jan 4:10, Řím 5:8 atd). Ta věc je v základech křesťanství a je potřeba na ni myslet.

Čínské výdobytky

Vedení naší země, patrně v čele s prezidentem Zemanem, vynakládá veliké úsilí, aby k nám čínská strana a vláda (tak se to u nás říkalo za Komunizmu) obrátila své milostivé oči a aby se tady uchytily její investice. Ta věc je problematická hned na několika rovinách:

1. Spolčujeme se s režimem, který nectí základní lidská práva svých lidí ani duchovní rozměr člověka, a s tímto režimem provazujeme naši zemi. To je něco horšího než islám – aspoň než islám lidí, kteří utíkají před islámskými extrémisty a před důsledky jejich vlády. Když pan prezident tak horuje proti imigrantům, měl by se napřed zamyslet nad touto věcí.

2. Zaskočilo mě, že prezident republiky ve snaze zabránit setkání ministra kultury s tibetským dalajlámou vyhrožoval ministru Hermanovi, že jeho stýci Jiřímu Brady neudělí státní vyznamenání, které mu předtím nabídl [a tato hrozba se podle všeho naplnila]. Vím, že za Zemanova mládí takové věci byly běžné – když jsem za komunizmu byl u výslechu na StB, také mi vyhrožovali, že mého otce vyhodí z práce, kterou miloval. Ale vždyť přece útok na rodinu do demokracie nepatří, a kdo jiný by se měl chovat demokraticky, než pan prezident. Takové věci člověka asi nepřekvapí v komunistické Číně, ale přece žijeme – pořád ještě – v Česku a v EU?

3. Číňané slíbili, že jejich firmy budou investovat v Čechách, když tady najdou přátelské prostředí. Tamní vláda je v tom podpoří. Nedivím se jí: Je to pro ni možnost zachytit se svými drápky (či drápy) v Evropě, tak jako se zachytila v řadě afrických zemí. Ale chceme to opravdu? Neprodáváme své prvorozenství, a dokonce prvorozenství celé Evropy, za mísu čočky jako Ezau?

4. Podporujeme tady zahraniční investice. To je věc sama o sobě sporná. Neměli bychom rozvoj ekonomiky raději podpořit řešením problémů, se kterými se střetávají naši vlastní občané? Neměli bychom raději zjednodušit prostředí pro podnikání našich mladých lidí, organizovat osvětu o podnikání, naučit naše zákony, jak dostávat  lidi z dluhové pasti, přehodnotit pravidla poskytování sociálních dávek, aby je lidé nezneužívali ve velkém rozsahu [jako se to děje dnes]? Možná podporou zahraničních investic vytvoříme nějaké pracovní příležitosti. Ale podpora podnikavosti vlastních lidí by měla podobný, ale dlouhodobější a zdravější efekt.

2016-10-23: Na sobě si zakládali a ostatními pohrdali

Lukáš 18:9-14

Nedávno jsem lajkoval na Facebooku odkaz na rozhovor s Tomášem Halíkem [pro neznalé, lajkovat znamená označit jako „To se mi líbí“]. V komentářích k tomuto odkazu ovšem kromě pochval najdeme i vyjádření plná nenávisti nebo pohrdání. Je nemálo lidí, kteří Tomášem Halíkem pohrdají proto, že jeho zbožnost je jiná, než ta jejich. Často je to tak, že tradicionalisté (milovníci protireformace) pohrdají těmi, kdo základy své zbožnosti vidí jinde. Za tradicionalistu se nepovažuji, a proto se musím především ptát, jestli my, takzvaní modernisté (asi proto, že evangelium je stále moderní ☺), nepohrdáme naopak stoupenci tradice. Mnohdy je to tak, že tradicionalisté odsuzují modernisty proto, že se přesně nedrží jejich pravdy, zatímco modernisté odsuzují tradicionalisty proto, že narušují jejich evangelizaci. Málokdy vidíme, že by jeden nebo druhý řekl svému žákovi: Já už ti více nemohu dát, běž to zkusit k tradicionalistům / modernistům. V tom je obrovský dluh naší církve. Dnešní evangelium je bolestně aktuální i v naší době.

Určitě je dobré, abychom byli Bohu vděčni za svoji víru. Je dobré, abychom byli vděčni za každé jednotlivé slovo Hospodinovo, za každý jednotlivý dar. Ale stavět svou víru nad víru jiného člověka je zhoubné: Jeho povolání není mým povoláním, jeho zkušenosti nejsou mými zkušenostmi, jeho starosti nejsou mými starostmi. Jiná může být jeho řeč (i kdyby mluvil stejným jazykem), jiná může být jeho zbožnost. Myslím-li si, že něco dělá špatně, mohu jej zkusit nasměrovat, promluvit s ním z očí do očí, přímo. Ano, taková je moje povinnost, misijní povinnost. Ale pokud svým konáním nerozvrací společenství věřících, nemám jej soudit.

2016-10-16: Je třeba stále se modlit

Lukáš 18:1-8

Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?…“

Dobře víme, že Bůh naše modlitby někdy nechává nevyslyšeny, i když k němu voláme opakovaně. To, co říkám, není rouhání – ani svatý Pavel nebyl vždy vyslyšen, jak čteme ve druhém listu Korintským (12:8-9). Pokud bychom chtěli brát Evangelium jako právnicky závazný text, dostaneme se do úzkých: Takto pojaté dnešní čtení neříká pravdu. Přesto Ježíšova slova jistou pravdu obsahují – pravdu, na kterou by se nemělo zapomenout.

Ježíš vysvětluje, že je potřeba mnoho se modlit, a používá k tomu příměr o nespravedlivém soudci. Z toho příměru by se mohlo zdát, že věřící člověk má být jako komár: Ten také tak dlouho bzučí kolem uší, až přinutí obrovské tělo člověka vstát z postele a pleskat pantoflem do stropu. Ale není to tento případ: Naše modlitby má vyslyšet laskavý Bůh, ne Bůh naštvaný. Soustavnost modlitby funguje jinak.

Významní světci (například Terezie z Avily) napsali o modlitbě mnoho knih. Pro pochopení dnešního čtení nám ale postačí dětská definice, že modlitba je rozhovor člověka s Bohem. Rozhovor znamená mluvit i naslouchat. Jsem přesvědčen o tom, že naslouchat bychom při tomto rozhovoru měli o něco více, než mluvit. Přínosem takové modlitby je skutečnost, že buduje vztah mezi námi a Bohem. A je to tento vztah, jehož budování nám Otec nabízí, co nám otvírá pozornost Boží. Hovoříme-li s Bohem často, tvoříme-li s ním společenství, je pro nás snadnější přicházet za ním s prosbami ohledně konkrétních věcí. Jestliže jej voláme, jenom když se nám hodí, tak často nevíme, kam se vlastně máme obrátit, kde jej hned hledat. Modlitby světců mají velký význam, protože spočívají na Božích prsou. Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mně, zpívá hrdina ve slavném muzikálu. Tak nějak vypadá přátelství s Bohem.

Jako amatérský teolog vám ovšem nemohu zaručit, že Bůh bude mluvit vždy, když mu budete chtít naslouchat. Slovo Boží je věc, po které člověk touží, a touží mnohdy dost dlouho. Bůh má svobodu mluvit, kdy uzná za vhodné – ostatně to je obsahem celé jedné biblické knihy (Abakuk). Nicméně touha po Božím slově je součástí hodnoty lidského života, podobně jako „stesk“ v mé básni Astronaut. Mnoho světců zažilo období temnoty, které se táhlo po celé roky. Nebyl to pro ně důvod k přerušení modliteb. Bůh jejich dílo živil i v takových dnech.

Astronaut

Báseň o životě bez víry, naděje a lásky, kterou jsem před mnoha lety napsal, teď jsem ji z paměti vydoloval, co chybělo doplnil a zde vyvěsil, pro ty, kdo žijí na planetě Zemi.

 Z mrazivých, černých dálek zpět
vrací se tiše starý hvězdolet.

Kdys deset mužů vydalo se v dál
jen jeden z nich svůj život zachoval.
Již devět mužů přemoh věčný strach,

již devět mužů rozpadlo se v prach,
jen jeden člověk stále ještě žije,
jen jedno srdce stále ještě bije,
jen jedny oči neztratily lesk,
v těch vlhkých očích odráží se stesk:
stesk po jediném teplém lidském slově,
stesk po štěstí a touha po domově,
stesk ze samoty, která krutě drtí,
vidina blízké, neodvratné smrti,

vidina smrti, která v hlavě třeští,
srdce se svírá do ocelových kleští,
mysl touží po šťastném zapomnění
a na chvíli se oddá svému snění…
Již jenom rok, a navrátí se zpět,
na Zem, kde prožil pětadvacet let,
do rodné země, o níž léta snil,
ve které prožil tolik krásných chvil;
zas vidí v dálce světla svého města,
zářivé hvězdy, tichá noční cesta,
ze tmy se noří siluety stromů,
hranaté stíny potemnělých domů,
zářivé hvězdy, milióny světů,
vzdálený návrat z posledního letu,
hlad po štěstí, jež nebude nám dáno,
prázdnota noci, která nemá ráno,
prázdnota nebe, která duši saje,
prázdnota věků bez pekla a ráje,
vidina smrti, jež se stále mění,
barevné vlny horečného snění,
lahvička jedu, hořké polknutí,
dusivé vedro, vedro k zalknutí,
poslední pohyb, oči ztrácí lesk,
s životem mizí nenávratně stesk:
stesk po jediném teplém lidském slově,
stesk po štěstí a touha po domově,
stesk ze samoty, která krutě drtí,
stesk z vyvolení dobrovolné smrti…
Z mrazivých, černých dálek zpět
vrací se tiše mrtvý hvězdolet.
Kdys deset mužů vydalo se v dál,
jeden po druhém sám si život vzal,
poslední z nich byl ten, o němž jsem psal.

2016-10-09: Kde je těch devět?

Lukáš 17:11-19

Ježíšova otázka „Kde je těch devět“ v evangeliu zodpovězená není. Odpověď tak musíme hledat sami.

Evangelijní příběh ve své stručnosti nepopisuje dopodrobna, jak setkání Ježíše a malomocných probíhalo – víme jen, že na jeho konci Ježíš malomocné poslal, aby se ukázali kněžím. V té chvíli ještě nebyli zdraví, ale víra v možnost uzdravení, kterou v nich Ježíš vzbudil, stačila k tomu, aby se vydali na cestu. A stačila i ke dnešnímu zázraku: Cestou zjistili, že jsou zdraví. Nemyslím si, že by většina malomocných byla tak arogantní, že by jim Ježíš nestál za poděkování. Spíše si myslím, že byli tak zaujati svým novým bohatstvím, svojí neočekávanou spásou, že v radosti tím více spěchali splnit Ježíšův příkaz a ukázat se kněžím. Možná i těch devět uzdravených chválilo Boha podobně jako ten jeden, který se vrátil. Ale pouze Samařan pochopil, jak Ježíšův skutek byl osobní: Vrací se k němu a děkuje, děkuje Ježíši osobně.

Ze všech deseti uzdravených měl nejspíš Samařan nejblíže k víře v osobního Boha. Svobodný člověk dnes děkuje svobodnému Bohu za jeho čin. Po dnešním evangeliu víra v osoby Boží není něco abstraktního. Ježíš jej za jeho vyznání vyzdvihuje nad ostatní uzdravené.

Dnešní podobenství je svým způsobem podobné tomu, které jsme četli minulou neděli. Tam víra, kterou jsme dostali, byla naší vírou, naším majetkem, s nímž máme svobodně nakládat a pečovat o něj. Dnes ve své svobodě stojíme tváří v tvář dobrému Bohu. Poděkování osoby osobě je zde to nejpřirozenější.