2016-12-04: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království

Matouš 3:1-12

Františkán Richard Rohr v jedné své knize o modlitbě (kniha Nahá přítomnost) zdůrazňuje, že výzva k obrácení, kterou po Janovi říká i Ježíš, by v přesném překladu měla znít „Změňte své smýšlení, Boží království je na dosah ruky“. Myslete jinak, říkají zakladatelé křesťanství. Nebát se změnit smýšlení je v křesťanství základní princip. Pro člověka vychovaného k jediné pravé víře to vypadá jako pokyn kacířský. Ale ten problém museli řešit lidé každé doby: Farizeus z Ježíšových časů stejně jako dnešní katolík.

Terezie z Avily ve svém životopisu píše o obrovských změnách, které v ní působilo Boží slovo, když je slyšela ve svém nitru. Nepíše příliš podrobně, o jaké změny šlo. Píše jenom, že moudří lidé, s nimiž se radila, ty věci z počátku považovali za projev Zlého. Přesto její duše poznala hlas Pána, po němž tolik toužila, a nenechala se zmást.

Ten problém se dotkl i mne na konci krize dospívání, když jsem se poprvé cítil být osloven samotným Bohem: Chvíli se mi zdálo, že musím opustit víru, v níž jsem byl vychován. Divil jsem se, jak církev může hlásat tak pomýlenou nauku. Až postupně jsem začal chápat, že věci, která jsem jí vytýkal, často nebyly špatně – jenom slovům, která mi zněla jako fráze, patřil jiný význam, než který jsem jim předtím přisuzoval. A dnes, na konci krize středního věku, ten problém prožívám znova. Názory jednotlivých církevních protagonistů při zkoušce ohněm pravdy nemusí nutně obstát. Co potřebujeme, je, aby obstála sama církev, aby v ní žil Duch Svatý a Kristus byl uprostřed nás. Potřebujeme předat dalším generacím dávný pokyn: „Změňte smýšlení“. Ta věc má v křesťanství zásadní význam.

Reklamy

2016-11-27: Nic netušili, až přišla potopa

Matouš 24:37-44

Barvité líčení „konce světa“, tedy druhého příchodu Kristova, které čteme v Matoušově 24. a 25. kapitole, je velkým pokušením k tomu, abychom si tu situaci představovali. Osobně nevidím důvod myslet si, že tato první podobenství, která dnes čteme, mají jiný cíl, než upozornit nás na bezodkladnost našeho povolání k cestě za Kristem. Ve všech těch příbězích dostává rozhodující výhodu ten, kdo společenství se svým Bohem udržuje stále. Tak jako hospodář zamyká dveře každou noc, tak i my máme stále žít životem víry. Ježíš nás ujišťuje, že se to vyplatí.

Podobenství, která v Matoušově evangeliu následují, rozvíjí ještě další myšlenky – to je ale úkol na některou z budoucích nedělí.

2016-11-20: Členové velerady se mu vysmívali

Lukáš 23:35-43

V liturgickém čtení je z prvního (třicátého pátého) verše ukousnuta první část, která říká, že lid stál a díval se. Naše pozornost se tedy nemá zaměřit na ty, kdo stáli v zástupu, zasaženi tím, jaký vzal vývoj věcí náhlý obrat. Máme se především podívat na ty, kdo v Lukášově vyprávění hrají aktivní roli.

Postoj členů velerady, jak jej evangelista podává, je těžko pochopitelný. Lidé, kteří Ježíše soudili za rouhání, říkají: Ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený. Od lidí, kteří reprezentují náboženskou autoritu, bychom čekali, že budou znát text na přelomu 52. a 53. kapitoly Izajáše, kde je služebník Boží vylíčen jako člověk zahrnutý utrpením – to, že si nepomůže, není vůbec důkazem toho, že není Mesiáš. Museli by být nehodní svého úřadu, a nebo evangelista jejich řeč doplnil tak, aby kopírovala 8. a 9. verš žalmu 22. V obou případech se ovšem jedná o typickou chybu, které bychom se i my mohli dopustit: Myslet si, že Bůh má své služebníky ochránit všeho zlého. Ale taková představa je chybná. V komentáři ke čtení minulé neděle, a také v článku Dobro a zlo jsem se tím zabýval podrobněji: Střetávání se se zlem má na našem smyslu života lví podíl. Boží Mesiáš se střetává se zlem do krajnosti.

Ve dnešním čtení Ježíš ani teď, na kraji smrti, posledním dechem nepřestává žehnat: Žehná lotrovi na kříži, který se ke své situaci postavil jako chlap. Máme-li následovat Krista, je také naším posláním šířit radostnou zprávu i tam, kde zmar dosahuje vrcholu.

Četl jsem onehdy knihu Ježíš Nazaretský od papeže Benedikta XVI. Zaujal mě jeho výklad pojmu Beránek Boží: V hovorové řeči se prý tehdy slovo něčí beránek používalo pro člověka, který jednal v něčím zájmu. Takto mohl svůj výrok Hle, beránek Boží myslet Jan Křtitel – říkal by tím vlastně muž Boží. A když se ukázalo, že Ježíš zemřel na kříži ve stejnou dobu, kdy kněží v chrámě zabíjeli beránky k velikonoční oběti, dostal ten pojem nový význam. I když, nevím, jestli nový. Ve spojení s Izajášovým obrazem muže Božího ten význam je v podstatě stejný.

2016-11-13: Na různých místech hlad a mor

Lukáš 21:5-19

Dnešní úryvek pochází z jedenadvacáté kapitoly Lukášova evangelia, kterou by mnohý čtenář vůbec nenazval radostnou zvěstí: Předpověď útrap a pronásledování působí spíše strašidelně. Ovšem v Lukášově evangeliu to není jediné takové místo. Ve druhé kapitole, když jsme četli chvalozopěv Zachariášův, končila radostná báseň slovy „…i tvou vlastní duši pronikne meč“. Psal jsem o tom už ve článku Eucharistie a Maria: Bůh nám, svým věrným, nenabízí život bez problémů a bez utrpení. Ve světě budeme potkávat zlo, budeme prožívat soužení, ale své utrpení můžeme snášet plni naděje v srdci jako Maria, nebo i radostně, jako učedníci  na konci páté kapitoly Skutků. Můžeme je snášet pokojně, pokud víme, že má smysl v Božích očích. To je věc, kterou nám Ježíš dnes říká: Neděste se, neboť toto se musí stát.

Jak jsem psal v článku Adamovo jablko, člověk se se zlem setkávat má. Setkávání se zlem se nejde zbavit bez toho, že bychom rezignovali na svůj smysl života. Dobro lze doplnit jedině tam, kde chybí. Jedině tam, kde není dobro, kde je zlo. Na tato místa Bůh člověka posílá. Dnes Ježíš říká, že toto se musí stát. Zanedlouho bude učedníkům cestou do Emaus vysvětlovat, že toto vše Mesiáš musel vytrpět. Ve světě plném utrpení je život někdy dost těžký – ale žít pouze v ráji by nedalo životu člověka smysl.

Věřím v těla vzkříšení

Málokdo z dospělých nikdy neviděl lidské kosti. Já sám jsem je viděl už mnohokrát:  Byly to třeba ostatky svatých, nebo kosti vyrovnané do úhledných struktur v kostnicích. Jednou, ještě za temného komunizmu, jsme s kamarády večer zavítali na malý vesnický hřbitov a našli jsme tam něco jako pobořenou kapli, ze které se vylomenými dveřmi vysypala ven hromada kostí. Vzpomínám si, jak jeden kamarád vzal do ruky lebku, chvíli si ji prohlížel a pak ji nechal spadnout zpět s filosofickým výrokem – něco jako: „Tak takhle je naše tělo pomíjející…“ Něco se ve mně příčilo takovému zacházení se zbytky lidského těla. Zdálo se mi, že láska matky, jež tohoto člověka vychovala, si nezaslouží takové opovržení. Ten pocit si s sebou nesu celý život. Ano, láska, na které člověk měl podíl, je velkým důvodem k tomu, abychom se k ostatkům člověka chovali s úctou. A také je tady láska Boží.

Lidské tělo ale také je znamením poslání, které jsme od Boha dostali na této zemi. Ve svém článku Dobro a zlo jsem vysvětloval, že posláním člověka je pokračovat ve stvořitelském díle Božím, konat dobro. Posláním člověka je konat, a k tomu dostal své tělo. Podstatou víry v těla vzkříšení je pro mne představa, že smrtí tato naše schopnost není zničena navždy. Že pokračuje i v nemoci, ve smrti, v životě věčném. Účast na Božím stvoření není jen v tom, co jsme zde na zemi dokázali. Ta možnost je s námi stále, a to patří k víře ve vzkříšení mrtvých. U světců tu věc i předpokládáme: Modlíme se sice ke svatým většinou o přímluvu u Hospodina, ale amatérský teolog to vidí spíš jako předběžnou opatrnost: Nevíme, jak vzkříšení vypadá, jestli má světec své tělo už dnes, ale věříme, že Bůh ve své touze neotálí s tím, aby jej přitiskl ke svému srdci. Víra v těla vzkříšení otvírá možnost, že pomoc z nebes náš světec poskytne osobně, v „těle“ vzkříšeném z mrtvých.