2017-01-01: Vypravovali, co jim bylo pověděno

Lukáš 2:16-21

Od andělského zvěstování k narození Ježíše je to v Lukášově evangeliu jenom pár odstavců. V životě Panny Marie to ale bylo devět měsíců naplněných mnoha novými událostmi, její život v té době mnohdy nemusel vypadat jako Bohem zvlášť požehnaný. Teď se dítě narodilo, Maria je unavená a život v provizoriu pokračuje. Nevím, nakolik se lze v takové situaci modlit a čerpat útěchu od Boha. Slova anděla Gabriela se dnes Marii musí zdát nesmírně vzdálená. Možná si je jen sama vymyslela, žádný Boží syn není. Je tu jenom matka, nemluvně a nevlastní otec, jsou tu cizí lidé, kterým už v chlévě začínáme být na obtíž, venku je vítr a déšť.

Nevím, proč Bůh poslal pastýře od ovcí do Betléma. Jisté je, že tito pastýři jsou první lidé, kteří zvěstují vánoční evangelium: Narodil se nám Spasitel, Kristus Pán. Jsou to pastýři, kdo zvěstuje evangelium Panně Marii, a jejich zpráva rezonuje s tím, co Maria nosí ve svém srdci. Už si je jistá, že Anděl Gabriel nemůže být snem – jeho poselství je potvrzeno stejnou zkušeností dalších dobrých lidí. Maria, Josef a pastýři jsou první církev Kristova. Z jejich vzájemného obdarování plyne i povinnost pro nás: Máme se navzájem ujišťovat o tom, že víra, naděje či láska není jen přelud; o tom, že povolání, které jsme od Boha dostali, nepřestává platit; o tom, že společně věříme v jednoho a téhož Boha. Takto může Kristus růst mezi námi.

Reklamy

2016-12-25: Sláva na výsostech Bohu

Lukáš 2:1-14

Pro mne, jako amatérského teologa, nejsou příliš zajímavé úvahy historiků o tom, jestli v okamžiku Ježíšova narození mohl být Kvirinius místodržícím v Sýrii, nebo jestli Josef šel do Betléma skutečně na sčítání lidu. Autor nám ve dnešním čtení chce sdělit určité zásadní věci a my nesmíme jeho sdělení překrýt něčím, o čem se může číst a psát jinde. A protože na tomto blogu dávám přednost věcem, o kterých se málo mluví, přejdu hned k tomu podstatnému: Ke zpěvu nebeských zástupů.

Veliká radost, která provází příchod Boha k lidem, je radostí pro všechen lid. V Písmu je tato radost připsána tomu okamžiku, ve kterém k lidem přichází Boží syn. Je ale potřeba mít na paměti, že radost také bývá vstupenkou, kterou se prokazuje Bůh, když přichází do našeho srdce. Tu věc potřebuje vědět každý, kdo hledá pravého Boha, kdo nechce upadnout do léčky sektám a herezím různého druhu. A myslím si, že to je původním důvodem radosti, kterou se lidé snaží při oslavě Ježíšova narození dávat a ukazovat druhým. Toto duchovní poselství my lidé předáváme svým dětem už tisíce let: Radost nelze od příchodu Božího oddělit.

Amoris Laetitia II.

Z hezkého kázání P. Vacíka o reakcích na papežovu encykliku Amoris Laetitia  jsem se poprvé dozvěděl o směrnici argentinských biskupů, která ji pro kněze vysvětluje. Děkuji diskutujícím magazínu Christnet za odkaz. Návrh této směrnice, který poslali k posouzení papeži, jsem v češtině zatím nenašel, proto jej zde poskytuji. Přeložil jsem jej z anglického překladu (jedná se zde o biskupy pastorační oblasti Buenos Aires). 

Vážení kněží,

s radostí jsme přijali exhortaci Amoris Laetitia. Ta nás vyzývá především k tomu, abychom povzbudili růst lásky mezi manžely a abychom motivovali mladé lidi k tomu, aby se vydali cestou manželství a rodiny. Tyto věci jsou důležité a neměly by být přehlíženy, nebo zastíněny jinými věcmi. František v pastorační péči o rodiny otevřel několikery dveře a my, jako poutnická církev, jsme zváni k tomu, abychom v tomto čase milosti podporovali a prosazovali bohatství, které nám jednotlivé kapitoly této apoštolské exhortace nabízí.

Teď se zaměříme na kapitolu 8, protože odkazuje na „směrnice biskupů“ (300) pokud jde o rozlišování ohledně případného přístupu ke svátostem pro „rozvedené, kteří vstoupili do nového svazku“. Jako biskupové této pastorační oblasti považujeme za vhodné dohodnout se na určitých základních kritériích. Předkládáme je, ale to neznamená, že bychom zasahovali do autority biskupů v jednotlivých diecézích, kteří je mohou vysvětlit, doplnit nebo omezit.

1) Především je třeba si uvědomit, že není vhodné mluvit o „dovolování“ přístupu ke svátostem, ale o rozlišování v procesu doprovázení duchovním pastýřem. Jedná se o „osobní a pastorační rozlišování“ (300).

2) Na této cestě by duchovní pastýř měl zdůrazňovat základní učení, kerygma, aby podpořil nebo obnovil osobní setkávání se s žijícím Kristem (srov. 58).

3) Pastýřské doprovázení je realizací „via caritas“. Je pozváním k tomu, aby člověk nastoupil „cestu Ježíšovu, cestu milosti a obnovení (298). Tato cesta vyžaduje pastýřskou lásku kněze, který přijímá kajícníka, pozorně mu naslouchá a ukazuje mu mateřskou lásku církve, a zároveň také přijímá jeho poctivé úmysly a dobrou vůli věnovat celý svůj život světlu evangelia a projevovat lásku.

4) Tato cesta nemusí nutně končit u svátostí; může také vést k jiným způsobům začlenění se do života církve: větší účas na společenství, účast v modlitebních nebo rozjímavých skupinách, zapojení do církevních služeb, atd.

5) Kdykoli je to v konkrétní situaci daného konkrétního páru schůdné, zvláště, když oba partneři jsou křesťané a jdou cestou víry, měla by jim být nabídnuta možnost života ve zdrženlivosti. Amoris Laetitia neopomíjí těžkosti, které jsou s takovou volbou spojeny (viz poznámka 329) a nabízí možnost přístupu ke svátosti smíření, pokud partneři v tomto úmyslu neuspějí (srov. poznámka 364, která poukazuje na poučení svatého Jana Pavla II, které poslal kardinálovi W. Baumovi s datem 22. března 1996).

6) Ve složitějších případech, i v případech, kdy nebylo dosaženo prohlášení nulity, výše popsaný postup může být fakticky nerealizovatelný. Nicméně, cesta rozlišování je stále možná. Pokud se potvrdí, že v daném případě jsou okolnosti, které zmírňují odpovědnost a vinu (srov. 301-302) – zvláště, když se dotyčný je přesvědčen o tom, že by v důsledku toho vznikla chyba, poškozující děti z tohoto nového svazku, Amoris Laetitia nabízí možnost přístupu ke svátostem smíření a Eucharistie (srov. poznámky 336 a 351).

Tyto svátosti pak připravují člověka k tomu, aby dospíval a rostl v síle milosti.

7) Ale nemělo by se to chápat tak, že tato možnost znamená neomezený přístup ke svátostem, nebo že takový neomezený přístup je zaručen ve všech případech. Je to myšleno tak, že je potřeba správně rozlišovat v každém jednotlivém případě. Například je potřeba věnovat zvláštní pozornosti případům „nového spojení vzniklého po nedávném rozvodu“ nebo „případ člověka, který soustavně zanedbával své povinnosti vůči rodině“ (298). Nebo když se setkáme s výmluvami, nebo s člověkem, který svou situaci staví na odiv, „jako by to byla součást  křesťanského ideálu“ (297). V těchto obtížných případech nám přísluší úloha trpělivých průvodců a hledání cesty k obnově (srov. 297, 299).

8) Vždy je důležité vést lidi k tomu, aby se postavili před Boha se svým svědomím. Užitečným prostředkem k tomu je „zpytování svědomí“, jak jej doporučuje Amoris Laetitia 300, zvláště ve vztahu k tomu, „jak se chovali ke svým dětem“ nebo k opuštěnému partnerovi. Tam, kde zůstávají nedořešené nespravedlnosti, by bylo poskytování přístupu ke svátostem pobuřující.

9) Může být vhodné, aby eventuální přístup ke svátostem byl poskytován diskrétně, zvláště když lze očekávat nějaké komplikace. Zároveň ale je potřeba doprovázet společenství tak, aby v něm rostl duch porozumění a přijetí, a přitom, aby nedošlo ke zmatení ohledně učení církve o nerozlučitelnosi manželství. Společenství je nástrojem milosti, která je „nezasloužená, bezpodmínečná a nezištná“ (297).

10) Rozlišování není uzavřené, protože „je dynamické a musí být vždycky otevřené novým etapám růstu a novým rozhodnutím, které umožní realizovat ideál plně“ (303) podle zákona postupné cesty (295) a s vírou v pomoc milosti.

Jsme především pastýři. To je důvod, proč bychom rádi přijali následující papežova slova: „Vybízím pastýře, aby jim naslouchali citlivě a klidně s upřímnou touhou dobrat se jádra lidských dramat, porozumět hledisku lidí a pomoci jim tak lépe žít a rozpoznat jejich místo v církvi“ (312).

S láskou v Kristu
Místní biskupové
5. září 2016

V odkazu v horní části tohoto článku je i list, kterým papež na tento text odpověděl. Vybírám z něj jednu větu, kterou tento příspěvek uzavřu:

Tento dokument je velmi dobrý a řádně prezentuje význam 8. kapitoly Amoris Laetitia.

—————————————-

2016-12-18: Josef byl spravedlivý

Matouš 1:18-24

Když za mého dětství chtěl pan farář zjistit, jestli děti znají šestero základních pravd víry a mohou tedy ke svatému přijímání, zeptal se: Proč říkáme, že je Bůh spravedlivý? A děti odpověděly: Protože dobré odměňuje a zlé trestá.

Dospělý člověk ví, že klasická mechanika platí jenom na rozměrech našeho lidského světa a že někdy je potřeba se uchýlit k mechanice kvantové nebo relativistické. Stejně tak by měl vědět, že uvedená dětská poučka popisuje věci lidské a ne věci Boží. Nepochopte mě špatně: Neprotestuji proti základní pravdě víry, že Bůh je spravedlivý. Ale pochybuji, že se v Písmu spravedlností myslí bezchybně odměňovat a trestat lidské činy. Dnešní čtení z Matoušova evangelia je toho příkladem.

Josef se rozhodne být milosrdný k (domněle) nevěrné Marii a evangelista to kvituje slovy, že byl spravedlivý. O přesném významu použitého slova δίκαιος překladatelé diskutují už dlouho, ale evidentním důsledkem spravedlnosti je zde Josefův úmysl jednat šlechetně. Takové rozhodnutí nebývá snadné. To, že Josef nechtěl Marii vydat hanbě, pisatel nevidí jako samozřejmé. Ale přichází anděl Boží a žádá ještě mnohem víc: Žádá, aby Josef přijal Marii k sobě. Bůh je totiž spravedlivější než člověk, je šlechetnější, a ve dnešním čtení Josefa žádá, aby se zachoval stejně jako on. Nevíme, do jaké míry pak manželé mezi sousedy trpěli hanbou. Víme jen, že dlouho bloudili světem, hledali domov a snášeli mnoho těžkostí. Pro cestu služebníků Božích se rozhodli oba a spolu pak nesli její tíhu.

 

Mládež a povolání – 1

Minulý měsíc Vatikán oznámil, že příští shromáždění biskupské synody, které se má konat v říjnu 2018, bude mít téma Mladí lidé, víra a rozlišování povolání. Pro biskupy by toto téma mělo být relativně snadné: Mladým byl každý z nich, a každý z nich prožil povolání ke zvláštní službě Bohu. Dovolte mi, abych se i já podělil o to, co si představuji pod slovem Mládež – aspoň pár věcí, o kterých se málo mluví.

Mezi dítětem a dospělým člověkem je mnoho rozdílů: Dítě je závislé na svých rodičích. Svět bere jako fenomén, ve kterém se učí pohybovat. Je fascinováno mnoha věcmi. Sexualita pro jeho život není určující. A jeho zbožnost je spíše mechanickým opakováním toho, co vidí u dospělých. Dospělý člověk je jiný: Chce být nezávislý a pomáhat druhým. Za svět kolem sebe chce převzít svůj díl odpovědnosti. Chce se soustředit na určitý obor, ke kterému se cítí povolán. Sexualita hraje v jeho životě významnou roli. A také vidí ve svém srdci něco velmi vysokého, něco hlubokého, stopy Boží. Přechod od dětství k dospělosti není jako cvaknutí vypínačem. Je postupný, trvá řadu let a nelze jej příliš zkrátit. Tomuto přechodu říkáme mládí.

Pomoci mladým lidem, aby v sobě kultivovali samostatnost, zodpovědnost, odbornost, sexualitu a zbožnost není jen úkolem rodičů. Svůj díl za mládež kolem sebe neseme všichni, celibátníky nevyjímaje. Je v tom také kus hrdosti: Stát se vzorem pro mladého člověka je velký dar, který dospělí mívají v různé míře. Je velmi dobré, pokud se církvi daří mladým lidem takové vzory před oči stavět. K tomu je ovšem potřeba ještě jedna věc: Důvěryhodnost. Bez ní mladé lidi nedokážeme oslovit.

Samostatnost

Když jsem dospíval a chtěl jsem se usadit v Praze, varovala mě moje maminka slovy: Praha je hustý les, tam stromy musejí růst vysoko. Když jsem po několika letech (přes všechnu pomoc, kterou mi poskytli dobří lidé) odcházel z Prahy na „venkov“, zdálo se mi, že chápu, proč: Zdejší společnost byla sešněrována tolika pravidly, že pro člověka zvenčí nebylo snadné sem proniknout. Komunisté si přisvojovali právo rozhodnout, kdo „dostane“ byt, kdo kolik vydělá. Člověk zvenčí měl malou šanci sem proniknout, pokud se nechtěl stát součástí klanu.

Tento princip platí obecněji: Regulace, které mají teoreticky usnadnit lidem život, jsou příliš často toho typu, že vytváří bariéry pro ty, kdo přichází zvenčí. Ti, kdo přichází zvenčí, mohou být mladí z venkova, kteří se chtějí věnovat městské profesi. Mohou to být dospívající děti imigrantů, jejichž rodiče nemají konexe z mládí. Ustanovení zákoníku práce proti propouštění pracovníků fungují jako spiknutí těch, kdo zaměstnání mají, proti těm, kdo jej teprve hledají. Naše společnost je i dnes plná pravidel, která ztěžují mladým lidem osamostatnění. Mladý člověk o svoji samostatnost musí bojovat, často více, než by bylo nutné. Je v zájmu církve jim v jejich úsilí pomáhat.

Odpovědnost

Dospělý člověk nechce být „třtinou ve větru se klátící“. Každý chce nějakým způsobem změnit svět – chce mu dát tvar podle toho, co vidí v sobě. Mladý člověk zcela přirozeně zatouží po spravedlnosti, hojnosti, pokoji. Často se přitom uchýlí k levici. Je to pochopitelné: Levicové modely světa vypadají jednoduše, řešení problémů se zdá snadné – jen chtít. A navíc je zde mnoho lidí, pro které je příklon mládeže k levici příležitostí k jejich vlastnímu vzestupu k moci. Dostane-li se k moci levice, její vůdci po čase vytvoří klan. A ten bude mnoha lidem bránit v samostatnosti, jak jsem nastínil výše.

Výchova mládeže k odpovědnosti by měla být výchovou touhy po svobodě. Svoboda je to, co umožní lidem, aby se v přiměřené míře chopili svého dílu odpovědnosti za svět kolem sebe: Za svoje nejbližší okolí, za svoji obec, za svoji zem, za zeměkouli. Je v zájmu církve svobodu v srdci mladých lidí podporovat.

Odbornost

Devatero řemesel, desátá bída: Dělba práce je vynález, který stojí za naší dnešní kulturou. Ta věc je člověku přirozená. Lidé mají schopnost (a potřebu) nadchnout se pro určitou věc, která se – v ideálním případě – stane jejich životním povoláním. Člověk pak je do této věci blázen. Své zájmy a povolání by člověk měl rozvíjet. A i když není pravda, že by život člověka ztratil smysl, pokud se mu to nezdaří, tak určitá vazba mezi povoláním a smyslem života existuje: Smyslem života člověka, jak jsme si vícekrát řekli, je doplňovat dobro tam, kde chybí. Povolání člověka se rodí, když vidí místo, kde by byl schopen nějaké dobro vykonat. Takových míst je sice hodně, ale přece jen – lépe je zdokonalit se v perspektivním oboru v mládí, než své povolání ke stáru měnit. Ještě před pár desítkami let se úřední dotazníky neptaly na vaše zaměstnání, ale na vaše povolání. V ideálním případě je to totéž.

Církev si pod slovem povolání obvykle představí povolání k tzv. stavu, tedy buď k manželství nebo ke stavu dochovnímu. Celibátní stav mnišský je bezpochyby pro společnost velikým požehnáním, ale je třeba mít na paměti, že stát se mnichem je bláznovství. Být blázen do Boha je významné povolání. Přesto není dobré v něm hledat mimořádnou důstojnost. Mnich má být připraven prožívat bolest.

Dnes je s mnišským povoláním až příliš často spojována představa kněžství. Nejsem si jistý, nakolik je to spojení moudré. Já v sobě jakousi touhu po mnišství občas cítím, ale po kněžství nikoli. Kloním se k tomu, že mezi těmito věcmi je potřeba vidět rozdíl.

Sexualita

Pro světského člověka je sexualita obvykle zdrojem radosti, ale pro katolíka představuje problém. To, že církev špatně uchopila kultivaci sexuality lidí, je pro ni stále těžší břemeno. Do této oblasti se dnes koncentuje rozpor mezi vědou a vírou, učení o sexualitě se pro mnoho lidí stalo překážkou na cestě k Bohu. Zásadní témata se nepodařilo otevřít na II. vatikánském koncilu, ani synoda o rodině v roce 2015 je nevyřešila. Má-li církev skutečně pomáhat mladým lidem na cestě k dospělosti, bude muset k tomuto tématu zaujmout pravdivý postoj. Ten dnešní, oficiální, funkční není. Na Údolí amatérské teologie jsem se tím zabýval už vícekrát.

Zbožnost

Když jsem kdysi na besedě s knězem poznamenal, že víme hodně o Ježíšových činech, ale jen málo o tom, co učil, kněz moudře odpověděl: „Ježíš především učil Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ V moderní češtině bychom řekli Změňte své smýšlení a věřte radostné zprávě. Skutečnost je taková, že i kdyby bylo dítě vychovávané v jediné pravé víře, při vstupu do dospělosti bude muset změnit své smýšlení. A možná to bude potřebovat v průběhu života udělat vícekrát. Otevřenost ke změně smýšlení je základem života s Bohem. Psal jsem zde o tom zcela nedávno. Jestli dospělý člověk bude křesťanem kriticky závisí na tom, jestli jej v dětství dokážeme připravit tak, aby rozeznal hlas dobrého pastýře, Krista. Zpráva o jeho příchodu je radostná. Radost a pokoj jsou vstupenky, kterými se Bůh prokazuje při vstupu do našeho srdce. Ta věc je základem dospělé víry.

2016-12-11: Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou

Matouš 11:2-11

Na konci Matoušovy deváté kapitoly se můžeme dočíst, že farizeové říkali, že Ježíš vyhání démony jménem knížete démonů. Pro farizeje tedy byl Ježíš pohoršením. Nedivím se tomu. Řada věcí mluvila v jeho neprospěch, pokud se jeho skutky poměřovaly lidskými poučkami vydedukovanými z Písma – přinejmenším uzdravování v sobotu nebo stolování s hříšníky. Podobná věc se v mém komentáři ke čtení minulé neděle stala svaté Terezii z Avily: Moudří a vzdělaní mužové považovali hlas Boží v jejím nitru za hlas Satanův. Proto Ježíš ve dnešním čtení říká: Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou.

Povinnost rozlišit, co je zjevení Boží a co není, to je věc, kterou amatérský teolog těm „oficiálním“ nezávidí. Na jedné straně víme, že Bůh přichází stále novými cestami; na straně druhé je mnoho těch, kteří říkají já jsem to a my víme, že oni to nejsou. Je těžké rozhodnout každý jednotlivý případ. Ve dnešním čtení Ježíš uvádí důkazy, které mluví pro něj, ale v rámci logiky židovských tradicionalistů může přinejlepším remizovat. Pro mnohé zůstane kacířem. Chceme-li na něčem založit svoji věčnou spásu, potřebujeme jistotu větší, než jakou může dát rozum tradicionalistů. Potřebujeme poznat a uslyšet Kristův hlas, který se čas od času člověku ozývá v srdci. Psal jsem o tom už dříve: Potřebujeme, aby naše duše poznala hlas svého pastýře. A je povinností všech teologů, profesionálních i amatérských, aby v této věci všem byli užiteční. Je těžké představit si nějaké větší dobro, které by učení víry mohlo přinést.