Mládež a povolání – 1

Minulý měsíc Vatikán oznámil, že příští shromáždění biskupské synody, které se má konat v říjnu 2018, bude mít téma Mladí lidé, víra a rozlišování povolání. Pro biskupy by toto téma mělo být relativně snadné: Mladým byl každý z nich, a každý z nich prožil povolání ke zvláštní službě Bohu. Dovolte mi, abych se i já podělil o to, co si představuji pod slovem Mládež – aspoň pár věcí, o kterých se málo mluví.

Mezi dítětem a dospělým člověkem je mnoho rozdílů: Dítě je závislé na svých rodičích. Svět bere jako fenomén, ve kterém se učí pohybovat. Je fascinováno mnoha věcmi. Sexualita pro jeho život není určující. A jeho zbožnost je spíše mechanickým opakováním toho, co vidí u dospělých. Dospělý člověk je jiný: Chce být nezávislý a pomáhat druhým. Za svět kolem sebe chce převzít svůj díl odpovědnosti. Chce se soustředit na určitý obor, ke kterému se cítí povolán. Sexualita hraje v jeho životě významnou roli. A také vidí ve svém srdci něco velmi vysokého, něco hlubokého, stopy Boží. Přechod od dětství k dospělosti není jako cvaknutí vypínačem. Je postupný, trvá řadu let a nelze jej příliš zkrátit. Tomuto přechodu říkáme mládí.

Pomoci mladým lidem, aby v sobě kultivovali samostatnost, zodpovědnost, odbornost, sexualitu a zbožnost není jen úkolem rodičů. Svůj díl za mládež kolem sebe neseme všichni, celibátníky nevyjímaje. Je v tom také kus hrdosti: Stát se vzorem pro mladého člověka je velký dar, který dospělí mívají v různé míře. Je velmi dobré, pokud se církvi daří mladým lidem takové vzory před oči stavět. K tomu je ovšem potřeba ještě jedna věc: Důvěryhodnost. Bez ní mladé lidi nedokážeme oslovit.

Samostatnost

Když jsem dospíval a chtěl jsem se usadit v Praze, varovala mě moje maminka slovy: Praha je hustý les, tam stromy musejí růst vysoko. Když jsem po několika letech (přes všechnu pomoc, kterou mi poskytli dobří lidé) odcházel z Prahy na „venkov“, zdálo se mi, že chápu, proč: Zdejší společnost byla sešněrována tolika pravidly, že pro člověka zvenčí nebylo snadné sem proniknout. Komunisté si přisvojovali právo rozhodnout, kdo „dostane“ byt, kdo kolik vydělá. Člověk zvenčí měl malou šanci sem proniknout, pokud se nechtěl stát součástí klanu.

Tento princip platí obecněji: Regulace, které mají teoreticky usnadnit lidem život, jsou příliš často toho typu, že vytváří bariéry pro ty, kdo přichází zvenčí. Ti, kdo přichází zvenčí, mohou být mladí z venkova, kteří se chtějí věnovat městské profesi. Mohou to být dospívající děti imigrantů, jejichž rodiče nemají konexe z mládí. Ustanovení zákoníku práce proti propouštění pracovníků fungují jako spiknutí těch, kdo zaměstnání mají, proti těm, kdo jej teprve hledají. Naše společnost je i dnes plná pravidel, která ztěžují mladým lidem osamostatnění. Mladý člověk o svoji samostatnost musí bojovat, často více, než by bylo nutné. Je v zájmu církve jim v jejich úsilí pomáhat.

Odpovědnost

Dospělý člověk nechce být „třtinou ve větru se klátící“. Každý chce nějakým způsobem změnit svět – chce mu dát tvar podle toho, co vidí v sobě. Mladý člověk zcela přirozeně zatouží po spravedlnosti, hojnosti, pokoji. Často se přitom uchýlí k levici. Je to pochopitelné: Levicové modely světa vypadají jednoduše, řešení problémů se zdá snadné – jen chtít. A navíc je zde mnoho lidí, pro které je příklon mládeže k levici příležitostí k jejich vlastnímu vzestupu k moci. Dostane-li se k moci levice, její vůdci po čase vytvoří klan. A ten bude mnoha lidem bránit v samostatnosti, jak jsem nastínil výše.

Výchova mládeže k odpovědnosti by měla být výchovou touhy po svobodě. Svoboda je to, co umožní lidem, aby se v přiměřené míře chopili svého dílu odpovědnosti za svět kolem sebe: Za svoje nejbližší okolí, za svoji obec, za svoji zem, za zeměkouli. Je v zájmu církve svobodu v srdci mladých lidí podporovat.

Odbornost

Devatero řemesel, desátá bída: Dělba práce je vynález, který stojí za naší dnešní kulturou. Ta věc je člověku přirozená. Lidé mají schopnost (a potřebu) nadchnout se pro určitou věc, která se – v ideálním případě – stane jejich životním povoláním. Člověk pak je do této věci blázen. Své zájmy a povolání by člověk měl rozvíjet. A i když není pravda, že by život člověka ztratil smysl, pokud se mu to nezdaří, tak určitá vazba mezi povoláním a smyslem života existuje: Smyslem života člověka, jak jsme si vícekrát řekli, je doplňovat dobro tam, kde chybí. Povolání člověka se rodí, když vidí místo, kde by byl schopen nějaké dobro vykonat. Takových míst je sice hodně, ale přece jen – lépe je zdokonalit se v perspektivním oboru v mládí, než své povolání ke stáru měnit. Ještě před pár desítkami let se úřední dotazníky neptaly na vaše zaměstnání, ale na vaše povolání. V ideálním případě je to totéž.

Církev si pod slovem povolání obvykle představí povolání k tzv. stavu, tedy buď k manželství nebo ke stavu dochovnímu. Celibátní stav mnišský je bezpochyby pro společnost velikým požehnáním, ale je třeba mít na paměti, že stát se mnichem je bláznovství. Být blázen do Boha je významné povolání. Přesto není dobré v něm hledat mimořádnou důstojnost. Mnich má být připraven prožívat bolest.

Dnes je s mnišským povoláním až příliš často spojována představa kněžství. Nejsem si jistý, nakolik je to spojení moudré. Já v sobě jakousi touhu po mnišství občas cítím, ale po kněžství nikoli. Kloním se k tomu, že mezi těmito věcmi je potřeba vidět rozdíl.

Sexualita

Pro světského člověka je sexualita obvykle zdrojem radosti, ale pro katolíka představuje problém. To, že církev špatně uchopila kultivaci sexuality lidí, je pro ni stále těžší břemeno. Do této oblasti se dnes koncentuje rozpor mezi vědou a vírou, učení o sexualitě se pro mnoho lidí stalo překážkou na cestě k Bohu. Zásadní témata se nepodařilo otevřít na II. vatikánském koncilu, ani synoda o rodině v roce 2015 je nevyřešila. Má-li církev skutečně pomáhat mladým lidem na cestě k dospělosti, bude muset k tomuto tématu zaujmout pravdivý postoj. Ten dnešní, oficiální, funkční není. Na Údolí amatérské teologie jsem se tím zabýval už vícekrát.

Zbožnost

Když jsem kdysi na besedě s knězem poznamenal, že víme hodně o Ježíšových činech, ale jen málo o tom, co učil, kněz moudře odpověděl: „Ježíš především učil Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ V moderní češtině bychom řekli Změňte své smýšlení a věřte radostné zprávě. Skutečnost je taková, že i kdyby bylo dítě vychovávané v jediné pravé víře, při vstupu do dospělosti bude muset změnit své smýšlení. A možná to bude potřebovat v průběhu života udělat vícekrát. Otevřenost ke změně smýšlení je základem života s Bohem. Psal jsem zde o tom zcela nedávno. Jestli dospělý člověk bude křesťanem kriticky závisí na tom, jestli jej v dětství dokážeme připravit tak, aby rozeznal hlas dobrého pastýře, Krista. Zpráva o jeho příchodu je radostná. Radost a pokoj jsou vstupenky, kterými se Bůh prokazuje při vstupu do našeho srdce. Ta věc je základem dospělé víry.

Reklamy
Následující příspěvek
Napsat komentář

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: