2017-03-05: Nakonec vyhladověl

Matouš 4:1-11

Před rokem jsem komentoval podobné čtení u svatého Lukáše a tam vysvětluji jednotlivá pokušení. Dnes se na čtení podíváme z jiného úhlu.

Na konci třetí kapitoly je Ježíš pokřtěn a Duch Boží se překvapivě neukazuje s ohněm, mečem a sekerou, jak jej Jan předtím líčil, ale v podobě holubice. A tento Duch Ježíše vyvádí na na poušť (rozuměj do divočiny), aby jej zocelil zkouškou života na vlastní pěst. Víme, že takto žil i Jan, než začal kázat obrácení. Jak jsem psal jinde, samostatnost je důležitým prvkem dospělosti a ani Ježíš není ušetřen zkoušky odvahy, která je pro ni nutná. Nejsem si jist, jestli moment, kdy Ježíš vyhladověl, byl očekávaným důsledkem postu. Spíše se kloním k myšlence, že se jednalo o neúspěch – že cílem poustevníka bylo uživit se v divočině sám. A v tomto okamžiku slabosti, v momentě hladu a zklamání, přichází ještě ke všemu pokušení, o němž dnes čteme v Písmu. V krizové situaci ale Ježíš nepřestává být věrný své víře, v nejtěžší situaci si pomáhá poučkami, která má vštípené z dětství. Taková věc se může stát i nám: Může se nám zdát, že mimořádně těžká doba si žádá mimořádné prostředky, že opustit křesťanské způsoby je omluvitelné. Z hlediska práva, i církevního, to může být pravda. Ale držet se pevně svých hodnot je hrdinství, které ve dnešním čtení – a leckdy i v životě – odplácí Bůh.

Na začátku a na konci postní doby držíme dva dny přísného půstu. Půst by nás měl, tak nějak cvičně, postavit do částečně mimořádné situace. Pokud v té situaci, souženi hladem, propadneme zlosti a klení, zmařili jsme svou příležitost. Půst je příležitostí cvičit se v přilnutí k dobru i v protivenstvích. Věřím, že takto jej prožíval Pán.

Reklamy

2017-02-26: Nedělejte si starosti o zítřek

Matouš 6:24-34

Kdybychom vzali dnešní Kristovy příkazy stejně doslovně, jak bereme jeho výroky o nerozlučitelnosti manželství, nemohli by mezi křesťany být žádní zemědělci: Povinností zemědělce totiž je, aby myslel na zásoby minimálně na rok, ale spíše na dva v případě neúrody, a to nejen pro sebe, ale i pro svou rodinu, čeleď a dobytek. V Ježíšově době lidé už nežili jako lovci a sběrači, kteří by jeho slova mohli žít. Doslovně by je mohlo chápat jen pár jedinců, kteří by se stali závislými na prozíravosti druhých. Ve čtení z misálu je větou Ježíš řekl svým učedníkům… naznačeno, že tyto příkazy mohl skutečně směřovat jenom na skupinu vyvolených. Ale v ostatních překladech stojí jen Říkám vám, …

Osobně si myslím, že smysl této Ježíšovy řeči je potřeba hledat v kontextu, v němž se nachází. Šestá kapitola od počátku mluví o lidech, kteří konají skutky zbožnosti: Modlí se, prokazují dobrodiní, slouží Bohu. Ježíš opakovaně upozorňuje, že tyto věci nemáme dělat proto, abychom tím získali nějaké výhody. Jeho slova jsou rozumná: Budovat svoje společenství s Bohem je přínosem samo o sobě a je směšné dělat to s postranními úmysly. Od začátku šesté kapitoly Ježíš mluví o nebezpečí, že bychom skutky zbožnosti mohli konat ne z lásky, ale pro zisk. Mluví o tom, že naše zbožnost má patřit jen Bohu. To je i tématem začátku dnešního čtení: Skutek zbožnosti ať neslouží zároveň mamonu, jinak jej snížíme na pouhý pracovní úkon. Následující řádky nám pak říkají, že k cestě za Bohem nepotřebujeme mnoho pozemských věcí vypiplaných k dokonalosti. Řada z nás, jako zmínění zemědělci, má hlídání zásob v popisu práce a dělat to musí – ale není to zásadní pro život z víry. Například ti, kdo jsou povoláni k životu žebravého kazatele, se bez toho mohou obejít úplně. Člověk, který žije své společenství s Bohem, si nemusí dopředu zajistit svoji budoucnost. Bůh se o svoje přátele stará.

Vykoupení a oběť

Je dost lidí, kteří pojem vykoupení považují v křesťanství za ústřední. Pro tyto lidi musí slova Jana Rybáře o tom, že Kristus nás svou smrtí oslavil, ne vykoupil (Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Místo doslovu) znít jako hereze. Přitom myšlenka, na které jsou tato slova založena, je správná: To, že by Ježíš svou smrtí platil Otci za naši spásu, dnes vyvolává takovou představu Boha, která pro mne, amatérského teologa, není přijatelná. Myslím si, že podstata nedorozumění je ve významu slova vykoupení. Vykoupení je pojem starozákonní a při jeho aplikaci v křesťanství je potřeba opatrnosti.

Starozákonní pojem vykoupení je vysvětlován v knize Exodus, kapitola 13. Popisuje se zde to, že z určitého důvodu některé věci patří Bohu, v tomto případě vše prvorozené mužského pohlaví. Tito tvorové by měli být přinesení jako oběť podle předepsaného rituálu (rituály se v Novém zákoně také nazývají skutky zákona), ale je možné je vykoupit: Dát za ně jinou předepsanou věc. V případě lidských prvorozenců je vykoupení dokonce povinnost. Podstatné zde je, že vykoupení nás osvobozuje od podřízenosti rituálům, skutkům zákona.

Myslím si, že výkupná oběť Kristova je pojem, který slouží především ke spojení Nového zákona se Starým zákonem. Jedná se o odpojení se od závislosti na rituálech Starého zákona. Pro křesťany, kteří pocházeli že židovství, se mohlo jednat o zásadní věc. Pro lidi, kteří obětním rituálům nepřivykli, je tento pojem srozumitelný méně.

Ovšem i v životě křesťana má pojem oběť své místo. Vždy budou existovat věci, které budeme chtít Bohu obětovat, vzdát se jich zdánlivě zbytečně, abychom uctili Boha jako Pána. Ta věc je součástí kultury člověka, kultury křesťana, kultury katolíka. Takovou obětí může být půst na Popeleční středu a Velký pátek, mohou to být věci menší i větší a možná i celibát kněze (celibát mnicha má povahu jinou).

Oběť je věc, které se my sami tímto vzdáváme. Krásný příklad špatného chápání oběti, kdy Izraelité chtěli podrobit obětnímu rituálu věci, které jim nepatřily, najdeme v První knize Samuelově, kapitola 15. Izraelité zde bojují proti Amalečanům, tehdejším teroristům, a nemají bojovat pro kořist, ale pro službu Bohu a své vlasti. Předem si řeknou, že veškerou kořist zničí. Boží muž Samuel ale zjišťuje, že si ty nejlepší kusy dobytka ponechali, a žádá po králi vysvětlení. Král vysvětluje, že ty nejlepší kusy chtěli obětovat Bohu. Ale Samuel se rozhořčí: Nemůžeš obětovat Bohu něco, co není tvé. Takový rituál nemá žádný smysl, oběť v něm není. Král Saul v podstatě kvůli tomu skončil. I Starý zákon nežádal pohyby rukou či úst, ale pohyby srdce. A křesťanství tím spíš.

 

2017-02-19: Neodporujte zlému

Matouš 5:38-48

Našli bychom různé případy světců, kteří Kristova slova Neodporujte zlémunastav i druhou tvářnech mu i plášť jdi s ním dvě míle … vzali doslova a dosáhli tím mnoho dobra. Nemyslím si, že takový může být paušální vzorec chování – ať už pro všechny lidi, nebo i jen pro učedníky Kristovy. V řadě případů člověk vidí, že prominutí trestu by vedlo jen k větší pýše viníka a k větší aroganci zla. Mnohdy je potřeba zlého člověka zpacifikovat. Ale situací, kdy převzetím i toho zla, které nám nepatří, můžeme dosáhnout velkého dobra, je víc, než by si člověk myslel. Křesťan by takové situace neměl přehlížet.

Často si říkáme, že trest má vést především k napravení viníka. Ale mnohdy lze viníka napravit spíše láskou než hněvem. A nejen to. Na samém začátku svého evangelia nám Matouš vypráví příběh o tom, jak Maria otěhodněla v rozporu se svou smlouvou, kterou uzavřela s Josefem. S hrůzou si představuji, co by se stalo, kdyby tehdy Josef nepřijal s klidem své ponížení a neléčil „hříšnici“ láskou. Dnes se nám zdá, že se Maria musela bez poskvrny hříchu už narodit. Nechci psát v rozporu s naukou církve – ale evangelista příběh neposkvrněného početí nepoužívá: Stačí mu ukázat Josefa, který Marii znovu přijal a tak nastavil domnělé hříšnici druhou tvář. Tato láska Josefova mu stačí, aby vysvětlil zrození Krista. Mnohdy jsme k podobné službě pozváni i my.

2017-02-12: spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona

Matouš 5:17-37

Je mi už dost přes padesát, ale nevzpomínám si, že bych někdy viděl člověka, který si kvůli pokušení schválně vyloupl oko nebo uřízl ruku. Ale znám řadu lidí, kteří jsou odříznuti od plného společenství se svou farností proto, že jsou rozvedení a znova sezdaní. A znám některé lidi, kteří tupí své bratry ve víře a přitom v pohodě chodí ke svátostem, ale nikdy by se nesmířili s tím, že by k nim mohli přistupovat i znovusezdaní. Je to zvláštní věc: Pokud dnešní evangelium bereme jako striktní přikázání, dříve nebo později dojdeme ke sporu se zkušeností.

Ve skutečnosti si nemyslím, že Ježíš svá dnešní slova chce chápat jako paragrafy ze sbírky zákonů. Není v silách normálního člověka, aby všechny existující zákazy a příkazy zachovával mnohem přesněji, než zákoníci a farizeové Ježíšovy doby. Spravedlnost Ježíšova ale není v přesnosti zachovávání předpisů, ale v zachovávání jejich ducha. To, co Bůh od člověka žádá, není přesnost v zachovávání jednotlivých slovních vyjádření, jimiž lidé jeho zákon už od pravěku formulují. Bůh žádá po člověku žití „zákona“ lásky. Bůh totiž touží po naší lásce. Přitom jeho chápavost je taková, že je připraven čekat, až se jí naučíme mezi sebou. Ostatní přikázání jsou především ilustracemi toho jednoho, největšího. Upnout svou víru jen k těmto ilustracím je modloslužba. Ale Ježíš nám nabízí víru pravou. Překonat spravedlnost zákoníků a farizeů je snazší, než bychom si po dnešním čtení mysleli. Ale v každé době – i dnes – to i v křesťanské církvi vyžaduje odvahu.

Amoris Laetitia III

Německá biskupská konference vydala s datem 1. 2. 2017 dokument, ve kterém vybízí k četbě papežovy encykliky Amoris Laetitia. Na stránkách Německé biskupské konference najdete úvod k dokumentu a dole odkaz na vlastní dokument. Svůj překlad dokumentu zde uvádím.

Pokud jde o citáty z Amoris  Laetitia, často jsem dal přednost překladu německého citátu před použitím oficiálního českého textu, protože pro mne je spíše cílem porozumět německým biskupům, než oficiální charakter dokumentu.

 

Radost z lásky, která se prožívá v rodinách, je také radostí církve

Úvod k obnovené pastoraci manželů a rodin ve světle Amoris Laetitia

Slovo německých biskupů

Máme radost z velkého dárku, který v podobě postsynodního apoštolského listu Amoris Laetitia papež František dal všem lidem dobré vůle, kteří věnují své úsilí úspěšnému životu v manželství a v rodině. V tomto listu shrnul a dále rozvedl výsledky synodní cesty, na kterou s ním církev v letech 2014 a 2015 vykročila. Zároveň je skloubil do přesvědčivé jednoty s myšlenkami a úvahami o poselství Bible, s tradicí církve a se svými zkušenostmi z duchovního vedení. Právě všední a životu blízký jazyk, kterým papež mluví o manželství, partnerství, sexualitě, rodičovství a především o lásce, dělá z Amoris Laetitia inspirativní zdroj pro manželský a rodinný život. Srdečně zveme všechny, aby tento papežův list četli a studovali. Tak může, jak sám papež zdůrazňuje, „být užitečnou jak pro rodiny, tak pro ty, kdo jsou činní v pastoraci rodin, když se do ní ponoří odstavec po odstavci, nebo když v ní vyhledají to, co v dané konkrétní situaci potřebují“ (AL č. 7). Především doporučujeme čtení 4. kapitoly o lásce v manželství (AL č. 72). V úvaze o 1Kor.13 Svatý otec klade základy k tomu, abychom na různé pastorační výzvy hleděli ve světle Písma svatého a nabízeli konkrétní řešení. Pak „svátost manželství není jen společenskou konvencí, prázdným rituálem nebo vnějším znamením nějakého závazku. Tato svátost je darem pro posvěcení a osvobození manželů, protože jejich vzájemné naslouchání svátostně zpřítomňuje vztah Krista a církve“ (AL č. 72). Tak je křesťanské manželství viditelným znamením Boží lásky a její účinné síly: Je to jedna část žité církve. Proto církev mluví o manželství a o rodině jako o „církvi v malém“, o domácí církvi.

Na prvním místě děkujeme nejen Svatému otci za jeho podněty, ale také všem, kdo se zapojili při přípravě synodu a doprovázení na této cestě, při přípravné anketě a odborné přípravě. Také děkujeme za všechny modlitby, kterými jste provázeli účastníky synodu a jejich poradce. Všichni tak nějakým způsobem přispěli k tomu, že tato cesta synody byla cestou celé církve.

Na této cestě jsme si také ujasnili různé životní situace manželských párů. S velkou úctou pozorujeme, jak náročné úkoly musí lidé zvládat ve společnosti, v zaměstnání a při výchově. Všichni, kdo denodenně prožívají svoji partnerskou věrnost, rodičovskou lásku, péči o druhé a výchovu, solidaritu mezi generacemi a rovné vztahy k ostatním členům své rodiny, vytvářejí nekonečně cennou hodnotu pro společnost, ale především pro sebe navzájem. Neúnavné nasazení rodičů, kteří své děti vyprovázejí do života a vychovávají k zodpovědnosti, je nenahraditelné. Proto děkujeme manželům a rodinám především za jejich svědectví života a víry. Nakolik toho budeme schopni, chceme lidi na této cestě podporovat.

A nyní, jaké důsledky vyplývají z Amoris Laetitia pro péči o rodiny v Německu? Mnoho jich bude potřeba vyvodit v konkrétních pastoračních situacích. Zde vyjmenujeme jenom několik důležitých bodů. Jsou to hlavní věci, kterým se teď budeme věnovat. Bohatství Amoris Laetitia se jimi ani zdaleka nevyčerpává. Cheme se evangeliem rodiny, jak je rozvíjeno v Amoris Laetitia, zabývat i v budoucnu a odkrývat další důležité body. Na tomto místě se budeme zabývat následujícími:

  • Příprava na manželství
  • Doprovázení v manželství
  • Posilování rodiny jako místa poznávání víry
  • Zacházení s křehkostí: doprovázet – rozlišovat – zapojovat

 

Příprava na manželství

Na začátku pastoračního doprovázení párů, manželů a rodin stojí příprava na manželství. „Složitost situace ve společnosti a výzvy, se kterými se dnes rodiny musí vypořádat, si žádají velké úsilí celého křesťanského společenství při přípravě snoubenců na manželství“ (AL č. 206). Chceme, aby páry, které žádají o křesťanský sňatek, pocítily, že se z jejich rozhodnutí radujeme, protože „radost lásky … je také radostí církve“ (AL č. 1). Srcečně je zveme k tomu, aby se na svoji životní situaci podívali společně s námi a aby si také uvědomili duchovní a svátostnou dimenzi svého partnerství. Je potřeba vynaložit snahu k vytvoření určitého manželského katechumenátu, který bude pár provázet cestou víry k manželství. V německých diecézích už máme různé modely, iniciativy a projekty přípravy na manželství, od přípravy mladých lidí na vytváření vztahů při všeobecné práci s mládeží, výuce náboženství a pastoraci rodin, přes semináře pro páry a pro manžele, až po svatební bohoslužbu. Ale tato nabídka je mnohdy nejednotná a dotkne se malého množství párů. Velké dobro, které přináší s vírou prožitá svátost manželství, mladým párům často říká jen málo.

Proto naše pastorace při přípravě na manželství potřebuje intenzivnější, přátelštější a přitom přesvědčivější charakter. Nabídku je třeba rozšiřovat jak na místních úrovních, tak i na úrovni diecézí a mezi diecézemi.

Doprovázení v manželství

Také vidíme svoji povinnost zesílit své úsilí při doprovázení v manželství. Přitom je třeba v první řadě oceňovat to, co je při všem úsilí úspěšné a plodné. Je třeba je slavit při bohoslužbách o určitých svátcích a při výročích manželství. Je také potřeba se svátostí manželství a jejím smyslem zabývat při promluvách, kázání a formaci dospělých. Ale není postačující omezit se na hlásání principů. „Přísluší nám odpovědnější a velkodušnější úkol, ukazovat důvody a motivace, proč se rozhodovat pro manželství a pro rodinu“ (AL č. 35). Především podporujeme všechny snahy o rodinné skupinky ve farnostech, spolcích a duchovních společnostech. Zde všude nám leží na srdci především rozvoj rodinné spirituality. Zvláštní význam mají také konfesně smíšená manželství, která jsou v naší zemi velmi častá. Jejich situace představuje zvláštní výzvu, ale také příležitost k ekumenickému dialogu. Víme, že v takových manželstvích lidé zvlášt pociťují bolest z rodělení církví. Zvláště ji budou zakoušet při řešení otázek křtu a výchovy společných dětí, nebo při slavení prvního svatého přijímání, případně biřmování.

Rozštěpení křesťanství je v takových manželstvích a rodinách zvláště bolestné proto, že ještě není možné plné společenství Večeře Páně. Jsme si vědomi toho, že v naší době není snadné sdělovat katolický postoj a přitom se vypořádat s touto otázkou pastoračně zodpovědně.

Kromě oceňování úspěchů je při doprovázení manželských párů a rodin nutná také pomoc při problémech a těžkostech. Rodiny se skoro každý den setkávají se situacemi, které jim znesnadňují život. Spektrum těchto situací sahá od ekonomických těžkostí přes nemoci, tělesná postižení, vztahové či výchovné problémy, nouzi o bydlení, ztrátu zaměstnání, starost a péči o staré rodiče až po smrt členů rodiny. Tomu musí odpovídat i mnohostrannost nabízené pomoci. Charitní péče, nabídka manželské a rodinné pastorace a církevní poradny, stejně jako dostupnost spolupracovníků ve farnostech nebo církevních zařízení, jako jsou třeba jesle, může udělat mnoho. Všem, kdo se v těchto věcech angažují, patří z našeho místa srdečné díky. Jen takto mohou lidé pocítit, že církev je přátelská a připravena pomoci. Pro nás všechny platí výzva z Amoris Laetitia: „Ve všech těžkých situacích, které zažívají především ti potřební, musí být církev zvláště pozorná, těšit, integrovat“ (AL č. 49).

Upevňování rodiny jako místa poznávání víry

Amoris Laetitia poukazuje na to, že rodina má zvláštní význam při předávání víry: „Výchova dětí musí v sobě obsahovat předávání víry“ (AL č. 287). Rodina je místo, kde člověk zažívá první osobní vztahy a získává první intimní zkušenosti. Děti mají velmi jemný cit pro důležité otázky života a rodiče k nim mohou obrátit jejich pozornost. K tomu velmi pomáhají každodenní rituály, jako společná modlitba, žehnání křížem, který jim udělají na čelo. Také rodině může pomoci k náboženské výchově a k předávání víry, pokud rodiče cílevědomě utvářejí neděli jako církevní svátek.  Rodiče chtějí naučit děti, aby se orientovaly v životě. K tomu patří i to, aby s nimi mluvili o své vlastní vířě: „Víra je dar od Boha, který začíná při křtu, není to výsledek lidských činů, ale při jejím rozvoji a zrání fungují rodiče jako nástroje Boží“ (AL č. 287). Proto rodiny hledají takové společné formy vyjádření, které budou průchodné. Vytváření zbožných prvků a rituálů v rodině nemusí být spojeno s něčím mimořádným, spíše má patřit k běžnému každodennímu životu. Chceme podporovat rodiče a prarodiče v tom, aby stále znova hledali a nacházeli vhodné formy. Děti potřebují dospělé, kteří je budou při jejich otázkách a hledání provázet. Ale i děti svými otázkami mají dospělé provokovat. To může přispět k tomu, že rodiče svoji víru a svou náboženskou praxi přehodnotí a že ve víře porostou. Tak se může vzájemný vztah dětí a dospělých stát skutečnou školou víry. Tyto procesy chceme ve své duchovní péči podporovat, protože zbožnost v rodinách už přestává být samozřejmostí.

Zacházení s křehkostí: doprovázet – rozlišovat – zapojovat

Přes všechnu dobrou vůli manželů a přes všechnu přípravu na manželství dochází k tomu, že se vztahy rozpadnou. Lidé pak stojí před hromadou střepů, ve které se proměnily jejich životní plány, které na partnerství stavěli. Trpí tím, že ztroskotali a že nebyli schopni dostát svému ideálu lásky a partnerství na celý život. K jejich pochybnostem o sobě samém se často přidávají ekonomické problémy. Zvláště postižené jsou děti z takového rozbitého vztahu. V takové tísnivé situaci je úkolem církve, aby tyto lidi doprovázela a podporovala. Této služby se mnohdy ujímají církevní poradny a duchovní péče o samoživitelky. Ale i v každodenní pastoraci je potřeba mít ještě více otevřené uši a široké srdce, díky čemuž pak „přispějeme k tomu, aby se otevřeli vůči milosti“ (AL č. 37).

Takto také chceme přistupovat k otázce zacházení s osobami, které po rozvodu uzavřely nové občanské manželství a touží po přístupu ke svátosti smíření a k eucharistii. Nerozlučitelnost manželství patří k nenahraditelným pokladům víry církve. Amoris Laetitia nás o tom nenechává na pochybách, stejně jako o tom, že je potřebný diferencovaný pohled na aktuální životní situace lidí. „Je třeba se vyhnout odsudkům, které neberou ohled na složitost různých situací. Je potřeba si všímat toho, jak tito lidé žijí a jak v důsledku své situace trpí“ (AL č. 296). Amoris Laetitia zdůrazňuje Doprovázet, rozlišovat, zapojovat jako ústřední pojmy a vychází přitom ze zásady: „Nikdo nesmí být odsouzen navždy, protože to není logika evangelia“ (AL č. 297). V životních situacích, které jsou tak často těžké a vyčerpávající, by ti, kdo jsou jimi postiženi, měli zakusit, že církev je nenechá padnout. Při přístupu k rozvedeným a znovusezdaným musí být zřejmé, že tito lidé k církvi patří, že Bůh jim svoji lásku neodpírá a že jsou povoláni k tomu, aby svoji lásku k Bohu a lásku k bližnímu praktikovali a byli opravdovými svědky Ježíše Krista. Svatý otec jednoznačně podtrhuje aspekt doprovázení, když říká: „Nejen, že se nesmí cítit jako exkomunikovaní, ale mají žít a dozrávat jako aktivní členové církve, takže ji budou vnímat jako matku, která je vždy přijímá, láskyplně se o ně stará a povzbuzuje je na cestě života a evangelia“ (AL č. 299).

Co papež chce o tomto vztahu k rozvedeným říci se ukazuje, když píše: „Církev má dobře rozmyšlené různé polehčující podmínky a okolnosti. Proto už není možné tvrdit, že všichni ti, kdo žijí v různých takzvaných ‚neregulérních situacích‘, jsou ve stavu těžkého hříchu a ztratili milost posvěcující“ (AL č. 301). Amoris Laetitia v této věci nenabízí žádné všeobecné ustanovení a nic neříká o tom, že by všichni rozvedení a znovu civilně sezdaní měli mít dovolen přístup ke svátostem. Amoris Laetitia nepřehlíží ani těžkou vinu, kterou se mnozí lidé obtíží v situaci rozpadu a ztroskotání manželského svazku, ani to, že uzavření nového občanského sňatku protiřečí viditelnému znamení svátosti manželství, zvláště, když postižená osoba byla opuštěna bez vlastní viny. Přesto Amoris Laetitia nezůstává u kategorického a neodvolatelného vyloučení z přístupu ke svátostem. Poznámka 336 (k AL č. 300) jasně říká, že rozlišování, které „může rozpoznat, že v dané situaci se nejedná o těžkou vinu“, musí vést k různým závěrům také ve věci přístupu ke svátostem. Poznámka 351 (k AL č. 305) navíc poukazuje na to, že člověk i v situaci, která objektivně je neregulérní, nemusí nutně být vinen, přinejmenším vědomě, a že „může žít v milosti Boží, může milovat a také může v životě milosti a lásky růst“ (AL č. 305), když se mu dostane pomoci od církve, a v některých případech také pomoci svátostí. I toto hovoří ve prospěch možnosti přístupu ke svátostem v těchto situacích.

Není to tak, že by všichni věřící, kteří jsou občansky rozvedeni a znovu sezdáni, mohli přistupovat ke svátostem. Řešení musí být mnohem diferencovanější, musí se zvolit to, které přísluší ke každému jednotlivému případu, pokud manželství nemůže být anulováno. Vybízíme všechny, kdo v této souvislosti mají důvodné pochybnosti o tom, jestli jejich manželství platně vzniklo, aby využili služby církevního manželského soudu, který by jim případně mohl umožnit uzavření nového církevního manželství. Všem, kdo na církevních soudech pracují, na tomto místě děkujeme za jejich diskrétní úsilí o duchovní péči.

Amoris Laetitia vychází z procesu rozhodování, při kterém doprovází duchovní pastýř. Jako jeden z předpokladů tohoto procesu rozhodování, ve kterém hraje velmi významnou roli svědomí všech zúčastněných, otevírá Amoris Laetitia možnost přijímat svátosti smíření a eucharistii. V Amoris Laetitia papež podtrhuje význam rozhodování podle svědomí, přičemž říká: „Bývá pro nás těžké dát prostor svědomí věřících, kteří často v rámci svých omezení jednají podle evangelia natolik, nakolik je to pro ně možné, a jejichž schopnost rozlišovat se teprve vyvíjí tváří v tvář situacím, na které žádná schémata nepasují. Jsme povoláni k tomu, abychom svědomí formovali, ale nemáme si činit nárok na to, že jej budeme nahrazovat“ (AL č. 37). Na konci tohoto duchovního procesu, jehož cílem vždy je integrace, nemusí vždycky být přístup ke svátostem smíření a k eucharistii. Je třeba respektovat a dbát na výsledky takového individuálního rozhodování, pokud na základě aktuálních okolností dojde k závěru, že přijímání svátostí není na místě. Ale i kladné rozhodnutí o přístupu ke svátostem je potřeba respektovat. Je třeba se vyhnout jak laxnímu postoji bez intenzivního zkoumání v procesu doprovázení, rozlišování a zapojení, tak také rigoristickému postoji, který se u lidí v takzvaných neregulérních situacích spokojí s rychlým odsudkem. Místo takových extrémních postojů musí nastoupit rozlišování (lat. „discretio“) v rámci osobního rozhovoru. Vidíme jako svůj úkol prohloubit proces budování svědomí věřících. K tomu je nutné, aby naši duchovní pastýři dostali oprávnění a potřebná kritéria. Taková kritéria pro formování svědomí předkládá Svatý otec v Amoris Laetitia důkladně a výborným způsobem (viz AL č. 298-300).

Jak pro duchovní pastýře, tak pro věřící představuje tato koncepce doprovázení, rozlišování a zapojení vysoké nároky a velkou výzvu. Právě v situaci ztroskotání, ale i mimo ni, by lidé měli pociťovat, že církev je doprovází a zve, aby s ní byli na cestě. „Pastýři, kteří věřícím předkládají ideály evangelia a učení církve v plnosti, musí jim také pomoci, aby přijali logiku účasti se slabými a vyhýbali se persekuci nebo příliš tvrdému netrpělivému odsuzování“ (AL č. 308). Papež Františel ve svém listu zmiňuje celou řadu situací: Ať jsou to samoživitelky, migranti a rodiny na útěku, páry s rozdílným vyznáním, náboženstvím nebo kulturou, páry, ve kterých jeden partner je věřící a druhý mnohem méně nebo vůbec ne, rodiny žijící v chudobě, ty, kdo se starají o staré, nemocné nebo jinak potřebné členy rodiny, a v neposlední řadě také páry, které se nemohou odhodlat ke svatbě nebo páry rozvedených a znovu občansky sezdaných. S některými z nich můžeme jít jenom malý kousek společné cesty nebo navázat jen vzdálený kontakt, jiné můžeme doprovázet intenzivněji a mnohé z nich budou s námi na cestě trvale. Přitom nesmíme zapírat evangelium. „Upírali bychom tím světu hodnoty, kterými můžeme a máme přispět“ (AL č. 35). Doprovázet páry v krizi, rozvedené a znovusezdané, to je také velká výzva a šance uvést církev a její chápání manželství znovu do hry.

Všechny, kdo se chtějí společně s církví vydat na cestu manželství a rodiny, povzbuzujeme k tomu, aby si průkopnický text Amoris Laetitia osobně promysleli a odhalili pro svůj vlastní život bohatství evangelia rodiny. Všechny manžele a všechny rodiny chceme na této cestě podporovat a doprovázet. Sám Svatý otec nám na cestu říká: „Všichni jsme povoláni k tomu, abychom usilovali o něco, co přesahuje nás a naše hranice, a každá rodina musí žít s touto dynamikou. Pokračujme s rodinami, setrvejme na společné cestě! To, co je nám přislíbeno, je vždycky ještě více. Nezoufejme nad našimi nedokonalostmi, nezříkejme se ani malé části toho, co je nám zaslíbeno – usilovat o plnost lásky a společenství“ (AL č. 325).