2017-04-02: Kdybys tu byl, můj bratr by neumřel

Jan 11:1-45

Ježíš se nevydal do Betánie hned, jak se dozvěděl o Lazarově nemoci, otálel zbytečně dva dny. Evangelista neopomene upozornit, že i kdyby přišel o ty dva dny dřív, Lazar by už byl dávno mrtvý. Přesto, když ve dnešním čtení přichází do Betánie, Marta i Marie se k němu obrací se stejnou výčitkou: Kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Marta hned doplňuje ujištění, že i tak v něho stále věří. Marie nedoplňuje nic. Vlastně mu naproti nechtěla jít – smrt bratra ji tvrdě zasáhla, její víra je v troskách. Možná se klaní i proto, aby se Ježíšovi nemusela dívat do očí. Podobnou stížnost slýcháme často i dnes: Kdyby byl Bůh, toto by nemohl dopustit.

Pohled na mnoho „židů“ v Mariině domě je absurdní obraz: Marie ví, že to jsou oni, kvůli komu Ježíš nemůže být zde. V její logice právě kvůli nim Lazar zemřel, a oni se ji teď snaží utěšit – nebo to aspoň předstírají, aby dostali zaplaceno za své modlitby. Když ji Ježíš  zavolá, odchází bez slova vysvětlení. Jako se s nimi nemohla podělit o svoji bolest, tak jim nemůže říci o cíli své cesty. Nenajdeme opuštěnějšího člověka než je Marie, sestra Lazarova: Ztratila židy kvůli víře, bratra kvůli židům a víru kvůli bratrově smrti. Přesto vstává, když ji zavolá Pán. Možná vstává a jde, aby mu vyčetla jeho nečinnost, ale díky tomu se stává svědkem největšího zázraku, který Ježíš vykonal před svým zmrtvýchvstáním.

Když pak je Lazar vzkříšen, někteří ze židů se obrátí. Ve dnešním čtení už není, co udělali ti ostatní, neobrácení: Po nevítaném zázraku se rozhodli, že Ježíše nechají zlikvidovat. Byli jako boháč, o kterém píše evangelista Lukáš v 16. kapitole: Neuvěřili, ani když Lazar vstal z mrtvých.

 

Reklamy

2017-03-26: A vyhnali ho

Jan 9:1-41

Není snadné kritizovat farizeje v dnešním úryvku z evangelia. Zachovali se totiž správně, aspoň z počátku: Dostali instrukce, že Ježíšovy učedníky mají vyloučit ze synagógy. Teď, ve světle tak velkého zázraku, je jejich víra v náboženské autority otřesena. Poctivě se snaží silou rozumu určit, jestli Ježíš je od Boha nebo ne. Vyptávají se na každý jeho pohyb, kterým slepému navrátil zrak, ale ten „mechanismus“ je stále nejasný. Nakonec rozum rozhodne: Kdyby Ježíš byl od Boha, nepochybně by ctil sobotu, protože to je zákon Mojžíšův – a Mojžíš byl od Boha, to víme. Farizeové se přidrží jediného logicky konzistentního řešení, které lze najít. A díky jeho aplikaci vyženou člověka, kterému se právě dostalo obrovské milosti od Boha.

Jak máme postupovat, abychom se nedopouštěli stejných chyb? Máme logické myšlení opustit a brát ohled na všechny možné vrtochy a pověry? Nemyslím. Rozum je dobré používat všude tam, kde se sám náhle nezastaví. Je ale třeba vědět, že Bůh sice jedná svým způsobem konzistentně, ale ne vždy jsme schopni logiku jeho činů vysledovat. Boží myšlení často není jako myšlení naše (Izajáš, kapitola 55). My známe jenom svět ve svém okolí, Bůh jej zná celý. Proto je pro nás fascinující nacházet stopy jeho jednání okolo nás. Hledáním a nacházením těchto stop se můžeme učit vidět i stopy jiné, které nás mohou neočekávaně převyšovat. Nesmíme se bát někdy postát, okouzleni zázrakem Božím.

Farizeové ve dnešním čtení mohli před chladnou úvahou dát přednost víře v Boží lásku, ale nenašli k tomu odvahu (jak jsem psal před dvěma lety). My jako křesťané bychom se v tomto způsobu odvahy měli cvičit.

2017-03-19: Jen v Jeruzalémě se má Bůh uctívat

Jan 4:5-42

Dnešní rozdělení Božího lidu má mnoho podob: Ať je to rozdělení např. mezi katolíky a protestanty, nebo rozdělení mezi modernisty a tradicionalisty. Otázka, jak uctívat Boha (či Ježíše v Eucharistii), hraje v těchto sporech významnou roli, každá strana si myslí, že její přístup je ten správný a ostatní se mýlí. Podobně tomu bylo i v době Ježíšově. Ve dnešním čtení narážíme na rozdělení mezi Židy a Samařany, a otázka, kde uctívat Boha, hraje zásadní roli. Ježíš vysvětluje, že z pohledu Mesiáše se tento odvěký spor jeví jako banální: Přijde doba, kdy oba způsoby uctívání budou překonány, ale úcta k Bohu bude pokračovat – a patrně ještě lépe. Bůh přijímá oba národy, Ježíš zůstává u Samařanů dva dny. Zůstává u nich, i když je momentálně na útěku. Možná riskuje, aby i jim mohl dát slovo Boží.

Ve dnešním čtení Ježíš dbá na to, aby Samařani nezpyšněli proto, že oni Mesiáše přijímají, zatímco Židé jej pronásledují – říká, že spása je ze židů. Ale na jiném místě (Lukáš 10:33) staví před židy Samaritána jako vzor, aby ani židé nezpyšněli. Myslím si, že dnes by nám Ježíš řekl něco velmi podobného. Že rozdělení, které zdůvodňujeme rozdílnou úctou k Ježíši, je především věcí naší pýchy. Pýchy na obou stranách. Z hlediska Mesiáše jsou nejspíš i naše spory banální.

2017-03-12: Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana

Matouš 17:1-9

Význam zjevení na hoře Tábor jsem také popisoval před rokem, když jsem je vykládal v souvislostech Lukášova evangelia. Zůstává zodpovědět častou otázku, proč Ježíš jako svědky svého proměnění vybral právě apoštoly Petra, Jakuba a Jana. Internet je plný úvah na toto téma, ale to nejjednodušší mi stále chybí.

Myslím si, že Ježíš jako svědky svého proměnění vybral přirozené vůdce svých učedníků. Za sloupy církve je označuje apoštol Pavel v listu Galatským (2:9). Jasným přirozeným vůdcem byl především Petr, kterého Ježíš v předcházející kapitole jmenoval skálou – a hned nato jeho (hypotetickou) pýchu zkrotil oslovením „satane“. Petr byl praktický muž a víme z jiných míst, že často neváhal konat tam, kde ostatní váhali nebo se báli. A synové Zebedeovi Jakub a Jan mohli být vůdci i proto, že se pohybovali ve významých kruzích (Jan 18:15) a jejich nezanedbatelnému společenskému postavení nasvědčuje i nárok vznesený jejich matkou (Mat 20:21). Zároveň se jedná o představitele tří proudů, které existují ve zdravé církvi: praktiků (Petr), tradicionalistů (Jakub) a apoštolů lásky (Jan). Tito tři apoštolové podle mne pravděpodobně byli vedoucími osobnostmi tří přirozených „frakcí“ mezi apoštoly. Proto je Ježíš s sebou bere k případům, o kterých bude potřebné důvěryhodně svědčit.

Poznámka: Zatímco pozice Petrova nebo Janova jsou celkem zřejmé, u Jakuba se spíš jedná o jakousi intuici. O tom, že byl mluvčím tradicionalistů, svědčí především jeho role v patnácté kapitole Skutků, když se jedná o tom, nakolik je potřebné na pohany aplikovat starozákonní tradice: V okamžiku, kdy Jakub souhlasí, je o modernizaci hlásání víry rozhodnuto.

Fáze duchovního vývoje Scotta Pecka

V deváté kapitole své knihy V jiném rytmu Scott Peck popisuje, jak během své psychiatrické praxe vypozoroval, že někteří lidé se duchovně „upgradují“ k víře a jiní k ateizmu. Na základě toho definuje 4 fáze duchovního vývoje:
1. Chaotická neboli asociální – možná bychom řekli dětská
2. Formální neboli institucionální – možná by šlo říci zákonická nebo tradiční
3. Skeptická neboli individuální – nevěřící stav po překonání fáze druhé
4. Mystická, fáze společenství – mám chuť ji nazvat vírou moderní.
Mezi jednotlivými fázemi člověk prožívá něco jako obrácení a vzestup.

Ten popis fází pro mne byl velkým překvapením. Do té doby jsem považoval za přirozené, že člověk po fázi moderní víry dále duchovně roste, až je schopen přijmout celé tradiční učení církve. A divil jsem se, že můj vývoj probíhá jakoby opačným směrem. Ne že bych prožil tři velká obrácení, která by (ideálně) patřila mezi vyjmenované fáze, ale po prvním velkém obrácení z dětského chození do kostela jsem prožíval řadu menších krizí, které stále směřovaly k víře moderní. Nyní se dozvídám, že pan Peck takový vývoj považuje za přirozený směr růstu a že bych se měl postupně stávat mystikem.

Na jednu stranu tato teorie podchycuje cosi ze zkušenosti nejen mé, ale i dalších lidí, kteří o tom mluvili či psali na internetu (viz například přednáška P. Josefa Kordíka). Ale na druhou stranu je to věc velmi nebezpečná. Nebezpečná je především pro lidi, kteří směřují do fáze „mystika“. Problém je v tom, že na počátku mystické fáze víry je člověk nesmírně ohrožen pýchou: Pohled na Boha, který se mu dal poznat, jako by člověka sváděl k myšlence, že teď je o něco více než ti, kdo mají stále víru tradiční. Ale taková představa je obrovskou překážkou ve vztahu k lidem, ve vztahu k Bohu, překážkou v modlitbě. Pýcha může víru člověka zničit ve kterékoli fázi, ale v té „čtvrté“ snad nejvíc.

Scott Peck ve své knize člověka k pýše nenavádí – zmiňuje to, že obrácení do fáze 2, podobně jako obrácení do fáze 4, jsou darem od Boha. Přesto je potřeba být ve věci těchto fází maximálně obezřetný.

Možná se jenom nechci vzdát své původní představy o tom, že za fází moderní by měla existovat fáze přilnutí ke všem tradičním hodnotám církve. Ale považuji za pravděpodobné, že víra tradiční i moderní směřují ke stejnému cíli, že jsou to různá povolání, která člověk na cestě životem nachází. Kristus je uprostřed nás – proto na cestě za ním zdánlivě kráčíme proti sobě. Mystik se nesmí vynášet nad člověka, který má víru přízemnější: Vždyť vidění Boha, které mystik prožívá, je darem Božím a ne jeho vlastním úspěchem. Mystik má vidoucí povolání. Tradicionalista může mít povolání jiné. Je na nich na obou, aby si s láskou navzájem předkládali svou víru a tak si pomáhali na cestě za Kristem, který je uprostřed nich.