2017-04-30: Vytrpět a vejít do své slávy

Lukáš 24:13-35

K truchlícím učedníkům putujícím do Emaus se přidává veselý Ježíš. Jeho veselost učedníky pobouří: Ty jsi snad jediný, kdo neví… A přitom je to právě Ježíš, kdo by měl největší důvod být zlostný a nebo skleslý – je to jen pár dní, co se mu dostalo maximálního bezpráví, urážek a bolesti až k smrti. To, co mu učedníci říkají, sám prožil z první ruky. Jejich nářky vyslechne a začne jim vysvětlovat důvod své radosti: Toto všechno se muselo stát. Ježíš může mit radost, protože odpustil těm, kdo jej ztýrali. Může mít radost, protože v životě naplnil to, pro co jej Otec poslal. Pouze učedníci jsou smutní, protože nechápou smysl Písma.

Ježíš už dříve upozorňoval učedníky, že trpět patří k poslání Mesiáše. Dnes jim to znovu vysvětlí a naplní jejich srdce radostí. Radostí, která přišla už předtím, než pochopili, že se stávají svědky zmrtvýchvstání. Radostí z dobrého slova, o kterém ještě ani nevěděli, že je to slovo Boží.

Reklamy

Pochod pro život 2017

DSC_9736_U

Po celá léta se mi nepoštěstilo mít volnou sobotu v době, kdy se v Praze konal Pochod pro život, i když situaci s umělými potraty považuji za velmi smutnou. Až letos 22. dubna jsem se pochodu poprvé zúčastnil. Přiznám se, že jsem k účasti přistupoval se zvědavostí a částečně s obavami, protože jsem mlhavě tušil, že organizátoři pochodu mají blízko k nejtradičnějším kruhům v církvi. Demonstrovat na jejich podporu jsem zájem neměl. Ale nic z mých obav se, díky Bohu, nenaplnilo.

Akce začala mší svatou ve svatovítské katedrále v 10 hodin. Fronta na vstup do areálu Hradu byla děsivá, ale s plaketami Hnutí pro život, které jsme po registraci dostali poštou, nás hned z tramvaje nasměrovali ke zvláštní kontrole bez fronty. Jinak bychom nestihli přijít včas.

Na konci mše svaté při ohláškách vystoupila paní Rybová z Hnutí pro život. Byl jsem překvapen tím, jak dobrý a skoro státnický proslov si připravila. Představila cíle pochodu i další aktivitu Hnutí pro život, program Nesoudíme, pomáháme, který pomáhá nastávajícím matkám v těžkých situacích. Promluvila o evropských hodnotách a nebylo v tom nic z těch věcí proti EU, které jsme si od stoupenců „tradice“ zvykli slýchat. Jsem přesěvdčen, že její výborný projev neurazil ani modernisty, ani tradicionalisty mezi publikem. Když skončil potlesk, ujal se slova kardinál Duka a řekl, že proslov paní Rybové by Katolický týdeník měl otisknout na první straně. Připojil jsem se ke chvilce potlesku a jen ze žertu jsem zauvažoval, jestli to není tak trochu myšleno jako výtka Katolickému týdeníku za jeho moderní tvář. Ale spojení s tradičními kruhy zde možná bylo personální, ale vůbec ne v tónu proslovu.

Po mši jsme scházeli dolů, do areálu s pódiem a s balónkovou výzdobou u stanice metra na Klárově. I když chvilkami pršelo, výhled na město byl výborný. Dole nás, registrované, čekal oběd (klobása) a svačinka v balíčku. A samozřejmě tribuna s programem „pro děti i dospělé“, který ovšem v důsledku zhoršeného počasí sledovali jenom ti odhodlanější. Pokud by tato část byla kratší, mnozí z nás by to uvítali. Sám jsem z něj absolvoval jenom menší část.

Jak se přiblížila druhá hodina, objevila se v areálu pečlivě vyskládaná zásoba bílých křížů a cedulí s nápisy, které si lidé vyzvedávali a s nimi se zařazovali do průvodu. Další odvazovali dlouhé řetězy barevných balónků a brali je s sebou. A nesmím zapomenout na kapelu bubeníků v přední části průvodu, která pochodu dodávala vynikající atmosféru. Barevnost, rytmus a radost ze života – organizace Pochodu pro život rozhodně byla zdařilá. Jak jsme šli městem k Václavskému náměstí, mávali na nás z chodníku někteří naši pražští známí. Také nás ale čekali (a cestou sledovali) aktivisté, kteří proti pochodu protestovali. Z jejich transparentů bylo vidět, že většinou nechápou, jaký má pochod cíl. Hádám, že si představovali, že hlavní činností církve je potlačovat sexualitu (po politováníhodné petici proti sexuální výchově z let 2010 – 2011 se jim není příliš co divit), a tak často zdvíhali transparenty, jaké by se měly vytahovat až po dvaadvacáté hodině. Skoro mi připadá divné, že jim policie nic neřekla, ale sám nevím, jestli bych si to hned v první chvíli přál. Jenže odvaha aktivistů narůstala a u stanice metra Můstek nám zastoupili cestu úplně. Řádně ohlášená demonstrace snad pěti tisíc lidí stála a čekala, a policisté chodili sem a tam podél řady pár desítek aktivistů a tvářili se bezradně. V jednu chvíli se od čela průvodu odpoutal i kardinál Duka a vydal se k místu problému. Nevím, co se tam událo, ale pochod potom stál ještě dlouho.

Jeden z transparentů našich odpůrců, jeden z těch slušných, mě během čekání zaujal: Naše těla nejsou vaše starost. Ta věta je do velké míry pravdivá, ale nevystihuje situaci správně. My jsme demonstrovali proti tomu, když lékař s přispěním matky zabíjí tělo jejího dítěte. Matka má schopnost dítě hostit, dítě bez ní žít neumí, ale to neznamená, že je jen součástí jejího těla. Psal jsem o tom už jinde.

Nakonec se vše zase dalo do pohybu. Se zpožděním jsme přicházeli k soše svatého Václava a milovníci konspiračních teorií se ptali, jestli ranní porucha lokomotivy, díky které jeden vlak účastníků dorazil na mši pozdě, byla skutečně náhodná. Osobně si myslím, že záměrná nebyla. Ale kdo ví…

„Pod ocasem“ už zbyl čas jenom na krátkou modlitbu, požehnání a zpěv písní, které tady už mnohokrát zazněly – Svatováclavský chorál a česká hymna, a po chvilce váhání i hymna slovenská. Pak jsme se už my mimopražští rozešli do svých vlaků.

Můj dojem z Pochodu pro život byl vynikající. Přes ne zcela příznivé počasí se sešlo mnoho lidí, vytvořili živou a nepřehlédnutelnou demonstraci na důležité téma, dozvěděl jsem se některé zajímavé věci a mohl jsem vidět, že reakce na pochod v řadách Pražanů jsou jak sympatizující, tak odmítavé. Vulgárnost našich odpůrců mě zarazila. Čekal jsem, že svou věc pojmou kulturněji. Nebo si chtěli jen udělat legraci, lhostejno z koho? Myslím si, že incident je důsledkem zoufale chybějících příležitostí k dialogu mezi různými názorovými proudy v Česku. To je věc, kterou je také potřeba napravit, chceme-li zlepšit kulturu společnosti.

2017-04-23: Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili

Jan 20:19-31

Když si ateista přečte dnešní úryvek z Písma, asi se mu věta „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili“ spojí s větou z horského kázání „Blahoslavení chudí duchem“ (tak Kralická bible překládá v Matoušově 5. kapitole) a pocítí útrpnost nad pomýlenci, kteří se nechají ohlupovat náboženstvím, tím opiem lidstva. Omezím-li se teď na úryvek z dnešního čtení, vůbec si nemyslím, že by v něm Ježíš chválil bezmyšlenkovité přijímání pravd víry. Jakkoli káravě zní věta „Když jsi uviděl, uvěřil jsi“, není to snaha přemýšlet, co Ježíš na Tomášovi kárá. Na rozdíl od některých luteránských teologů si myslím, že k tomu, aby člověk uvěřil v Kristovo zmrtvýchvstání, aniž by jej viděl, je potřebná určitá zkušenost s Bohem. Když člověk prožije takovou zkušenost, říkejme jí blahoslavenství, může se snáze zařadit k těm, kteří „neviděli a přece uvěřili“.

Je to, jak jsem psal v loňském komentáři: Bůh, který vzkřísil Ježíše, mohl i uzdravit jeho ruce a bok. Přesto Ježíš přichází k Tomášovi i se svým zraněním. K opilcům v Káni zase kdysi přišel s dvanácti vědry vína. A věřím, že takto může přijít i ke každému z nás – a že s sebou jako Ježíšek může přinést něco, co nás osloví. Touží uzavřít s námi svou smlouvu. Je na nás, abychom nezatvrdili svá srdce, až uslyšíme jeho hlas.

2017-04-16: Ještě nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát

Jan 20:1-9

Ke komentáři z loňska chci dnes dodat jen velmi málo: Uvědomme si, že učedníci chodili s Ježíšem tři roky a byli plni nadšení. Po celou tu dobu nic nevěděli o zmrtvýchvstání. Ježíšovo učení a moc byly dostačující k tomu, aby jim změnily život. A když pak přišlo zmrtvýchvstání, byli schopni je přijmout jako pokračování toho, co prožili předtím. Dnes je v některých kruzích zvykem klást Ježíšovo zmrtvýchvstání do centra víry (možná pod vlivem patnácté kapitoly 1. listu Korintským). Nejsem si jistý, jestli je to správné. Zmrtvýchvstání je radostnou tečkou za knihou naší víry, ale nelze vycházet pouze z něj. Víra v Ježíše musí být zároveň vírou Ježíšovou – vírou, kterou Ježíš hlásal svým učedníkům a z níž bylo zmrtvýchvstání až jedním posledních dílů.

Ano, dnes máme Velikonoce, dnes si Ježíšovo zmrtvýchvstání máme připomínat více než cokoli jiného. Ale je třeba nezapomenout, že sláva Kristova začala dávno předtím.

2017-04-09: Krev nové smlouvy

Mt 26:14-27:66

Kdyby byla Bible knihou právnickou v dnešním smyslu slova, museli bychom na všech místech Starého zákona, kde se píše o smlouvě mezi Bohem a lidmi, hledat, k čemu se která strana zavazuje. Takovou věc bychom ale hledali stěží: Najít ve Starém zákoně věci, ke kterým se smlouvou zavazuje Bůh, by ještě bylo s trochou fantazie možné, ale k čemu se zavazuje člověk je zcela nejasné. Smlouva mezi Bohem a lidmi totiž není smlouvou typu něco za něco. Je to smlouva o přátelství. Není zde ustanovení typu když ty uděláš tohle, já ti dám to a to – je tu maximálně znamení smlouvy, kterým je třeba obřízka nebo skropení krví. Smlouva Ježíšova je tomu podobná – jen ta krev neskrápí naše hlavy a ramena, ale teče přímo do našeho nitra. Svaté přijímání je znamením naší smlouvy, které si Kristus přál.

Smlouva s Bohem má dva velké předpoklady: Člověk důvěřuje, že Bůh je jeho přítel a chce jeho prospěch a svobodu, a Bůh důvěřuje, že člověk se přidrží toho, na čem Bohu záleží. Podmínky, které musíme splnit, ve smlouvě uvedeny nejsou, ale všichni je znají: Je tady přikázání lásky a také Desatero, o hlasu svědomí nemluvě. Z Kristových kázání víme dost dobře, na čem Bohu záleží. Je sice pravda, že je to tělo a krev Krista, co nám otvírá dveře spásy, ale nakonec to bude také mé obětované tělo a má obětovaná krev, co mne přivede k životu věčnému.

Smlouva s Bohem předpokládá, že Bůh věří, že věci vidíme podobně jako on.  A jako Bůh důvěřuje nám, máme také my důvěřovat jemu, jak jsem před chvilkou nastínil. Tehdy budeme Ježíšovými učedníky.

Nebeský Jeruzalém

Mezi lidskou bezbožností a Nebeským Jeruzalémem, kde teprve uvidíme Boha takového, jaký je, leží široká řeka. Přeplavat tu řeku není vůbec snadné. Lidé, kteří z té druhé strany zaslechli vábivé volání,  hledí na dravý proud a váhají. Naštěstí se uprostřed řeky nachází ostrov, oáza klidu a odpočinutí: Ostrov tradiční víry.

Na ostrově žije mnoho lidí. Někteří z nich stojí na břehu a hrdě hledí na polovinu toku, kterou zdolali – a jejich hrdost je přirozená a správná. Další chodí na opačnou stranu ostrova a zkoumavě pozorují druhé rameno řeky, za nímž je země svatá. A mnoho lidí se pilně pustilo do práce, aby si na tom ostrově postavili příbytek. Všichni ti lidé jsou dobří, a když zplihlí a znaveni vylezete na břeh, postarají se o vás s vlídností. Za jejich pomoc určitě budete vděční. Cesta přes první rameno řeky nebyla vůbec snadná a vy se potřebujete zotavit. A když pohlédnete k protějšímu břehu, uvidíte,  že druhé rameno je ještě horší: Bez rady zkušených plavců se neobejdete, a pokud nebudete bojovat proti proudu,  strhne vás do míst, odkud není návratu.

Dáte-li se s místními lidmi do řeči, brzy zjistíte, že někteří z nich se připravují na cestu na protější,  zaslíbený břeh. Mnoho se jich ale na cestu nechystá – zdá se, že tady našli svůj cíl. Mnozí vás od další cesty budou zrazovat. Jejich argumenty jsou mnohdy přesvědčivé: Nelze popřít, že ostrov je velký a je tu dost práce i možností k vlastnímu růstu – například boj se hříchem,  který je na ostrově tématem číslo jedna, nikdy nekončí. Také nelze popřít, že cesta ke břehu, na kterém leží Nebeský Jeruzalém, je dost nebezpečná. A pokud se někdo vydá na cestu vámi inspirován, může nakonec i jeho krev padnout na vás. Mnoho lidí na ostrově je přesvědčeno o tom, že zde už dosáhli svého cíle. Je možné, že mají pravdu. Ale pokud v srdci cítíte volání nebe, budete se jednou muset znovu ponořit do vln. Myslím si, že to byl tento ostrov, na kterém kázal Ježíš.

– – – – – – – – – – –

Mnoho lidí se domnívá, že Nebeský Jeruzalém,  který sestupuje s nebe na konci Janovy Apokalypsy, přijde od Boha na konci věků. Mnozí dokonce kvůli tomu hledají paralely mezi Janovým zjevením a dnešní dobou. Ale myslím si, že logika Janova Zjevení není taková. Svět zde nespěje od špatného k horšímu, jak by se z novinových titulků zdálo. Věci, které jsou nazvány posledními, zde bývají ty nejlepší a nejdůležitější. Na konci věků pak zvítězí Bůh. A tak Nebeský Jeruzalém z konce Písma existuje už dnes, je zde, a je to velmi dobré. Najdete jej na druhé straně řeky.

Vlastně si myslím, že Nebeský Jeruzalém se zas tak moc neliší od města, ve kterém žijete. Ano, je jako mladá nevěsta, jak se dočteme v Apokalypse. A není tu potřeba lampy ani světla slunce. Ale možná to není nutně město, co je celé nové: Možná se jenom vy díváte novýma očima,  které teď nachází stopy Boží ve všem kolem vás.