2017-06-04: Přijměte Ducha svatého

Jan 20:19-23

V komentáři k pokynu přijměte Ducha svatého (verš 22) se v Cambridge Bible for Schools and Colleges píše, že (podle řeckého textu) zřejmě jde o výzvu k přijetí Ducha v situaci, kdy se člověk rozhoduje, jestli jej přijme nebo ne. Nejde zde o jeho „udělení“. Představuji si, že učedníci byli po prožitých hrůzách ve stavu, kdy jim myšlení v duchu svatosti bylo na hony vzdáleno. Ve chvíli, kdy se nejvíce bojí a kdy mají všechny důvody se hněvat, Ježíš mluví o odpuštění: Komu hříchy neodpustíte, odpuštěny nejsou. Co mají učedníci dělat, aby byli schopni odpustit židovským předákům? Co máme my dělat, abychom odpustili těm, kdo proti nám vedou nespravedlivý spor?

Myslím si, že k tomu, abychom mohli skutečně odpustit svým viníkům, je třeba uvědomit si dvě věci: Za prvé svoji vlastní hříšnost, která také mnohdy působí zranění lidem kolem nás. A za druhé svoje poslání ve světě: Dělat dobro tam, kde chybí.

Ježíš odpustil svým viníkům už v době, kdy visel v bolestech na kříži, a myslím si, že právě proto teď může přinášet učedníkům radost a pokoj. Dnes dává odpuštění do souvislosti s Duchem svatým. To není drobnost, je to věc zásadní. Odpuštění osvobozuje oběť snad ještě více než viníka. Jen takto svobodni budou učedníci moci přijmout seslání Ducha, o kterém čteme ve druhé kapitole Skutků.

Reklamy

2017-05-28: V nich jsem oslaven

Jan 17:1-11

Okamžik Ježíšova odchodu se blíží a Ježíš se modlí za své učedníky. V modlitbě zaznívá věta z nadpisu dnešního článku: V nich jsem oslaven. Je Ježíš oslaven v Petrovi, který jej v jediné noci třikrát zapře? Je více oslaven v těch, kteří se na rozdíl od Petra a Jana ani nedostali do veleknězova domu, kteří se na rozdíl od těch dvou nešli podívat ke hrobu? Je ve světě oslaven učedníky, kteří za celou noc nechytili ani jedinou rybu? Nebo svůj proslov myslí šířeji a říká, že je oslaven i v nás?

Ta otázka je kriticky důležitá: Co dělat, aby byl Ježíš oslaven v nás?

Odpověď na dnešní otázku se může skrývat ve verši 4: Já jsem tě oslavil na zemi: Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Je i na nás, abychom hledali, kde se nachází naše dílo na zemi, které nám Otec svěřil, a abychom pracovali na jeho dokončení. Při tomto hledání bychom neměli zapomínat na poučení z předminulé neděle: Smysl života není v cíli, ale na cestě.

Ježíš neříká, že se oslavil svými skutky. Oslavil Otce a prosí, aby Otec oslavil jeho. A vzápětí si odpovídá tak, že je oslaven v lidech, o které se zde na zemi nejvíc staral. Tehdy ještě na světě nebyly dvě miliardy křesťanů jako dnes. Kristovým dílem bylo jen malé společenství a už se blížila smrt. Přesto říká: Dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil. Podobný osud tedy může čekat i nás.

2017-05-21: Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání

Jan 14:15-21

Farizeové měli obrovskou starost, aby zachovávali všechna Boží přikázání. Zachovávání přikázání pro ně bylo počátkem a předpokladem všeho dalšího. Když Ježíš jednou v sobotu uzdravil slepého člověka, byl to pro ně jasný znak bezbožnosti: Zbožný člověk přece dodržuje sobotní klid! Důslednost farizeů byla obdivuhodná a v mnoha případech jistě přinášela plody, které Hospodin slíbil těm, kdo jeho přikázání zachovávají. Ale zoufalá snaha o dodržování všech pouček není křesťanskou cestou, protože přikázání Boží mají jiný základ. Mluvil jsem o tom před třemi roky – pouze tehdy, když budeme milovat Boha, budeme připraveni zachovávat jeho přikázání způsobem, který on si přeje. Teprve teď jsme připraveni poslouchat řeč o přikázáních, když jsme minulou neděli vyslechli pokyn Ať se vaše srdce nechvěje. Ježíš citově nevydírá.

Po chvíli Ježíš zmiňuje ještě další věc: Konání Božích přikázání bude zároveň udržovat naši lásku k Bohu. Láska je pro nás nejen východiskem, ale také bohatstvím, o které usilujeme. Toto bohatství si dobýváme právě křesťanskými skutky, tedy naplňováním přikázání. A když mluvím o bohatství, mám teď na mysli naši lásku k Bohu, ne naopak. I když i ta druhá samozřejmě je naším bohatstvím.

2017-05-14: Já jsem cesta

Jan 14:1-12

V závěru poslední večeře Ježíš v Janově evangeliu dává učedníkům obsáhlé naučení před svým odchodem a říká, že nemohou jít s ním. Ani Petr, který by mu (jak říká) mohl být dosti užitečný. Na začátku dnešního úryvku pak učedníky ujišťuje, že je nakonec přijme u sebe, že cestu znají. Tomáš řekl: Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?

Nevíme s jistotou, jestli si Tomáš myslel, že Ježíš jde na nějaké konkrétní místo v Izraeli, nebo jestli si uvědomoval, že se jedná o cestu duchovní, životní. Za jeho dotazem ale v každém případě je představa, že aby někam došel, musí znát cíl. Za tímto cílem pak cílevědomě půjde, a pokud by chvílemi neznal cestu, snadno se doptá. Nakonec jistě za Kristem dojde k Otci. Ale Ježíš jej zarazí: S cílem si nedělejte starost – na mně vidíte cestu. A zároveň s tou cestou vidíte Otce. Smysl života není určitý bod, kam dojdete, dostanete razítko do průkazky a s tím pak půjdete k Otci. Duch vane kam chce, jde svojí cestou, a ta cesta je cestou k Otci. Nauka Kristova je cesta a království Boží je už tady mezi námi. O něčem podobném jsem už mluvil v souvislosti s Nebeským Jeruzalémem: Otce, stejně jako Syna, potkáme na cestě životem, budeme-li se držet Božího Ducha.

2017-05-07: Já jsem dveře

Jan 10:1-10

Ve dnešním čtení Ježíš říká dvě podobenství, která představují jeho jakýsi program. Podstata obou je stejná: Ježíšovo učení má vést k osvobození ovcí a k jejich prospěchu.

V prvním podobenství Ježíš vchází dveřmi, jedná s ovcemi otevřeně a přímo. Jeho hlas volá ovce tam, kam jejich srdce samo tíhne. Pro mnohé ovce ten hlas je známý už tehdy, když jej uslyší poprvé. Psal jsem o tom už před třemi roky. Dnes zbývá vysvětlit druhou část čtení, kdy se Ježíš sám stává dveřmi.

Když si vzpomenu na víru, kterou jsem měl před svým obrácením, byla to víra podobná ovčinci bez dveří. Kolem jen šero a stěny, k jídlu jen to, co člověku někdo předhodí. Ovčinec bez dveří je vlastně vězení. Víra bez vcházení a vycházení je víra sektářská, určitě to není víra Kristova. V dnešním čtení to říká se vší vážností. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči: Ježíš zde naráží na to, že víra, kterou přinesli Římané, byla pro člověka stejným vězením jako ta, kterou hlásali židovští starší. Byla to víra, která má člověka udržet v patřičných mezích. I dnes je mnoho lidí, kteří hlásají takovou víru, víru sektářskou a zotročující. Víra Kristova je jiná, je jako otevřené dveře, kterými ovce mohou vycházet (na pastvu) a vcházet (do bezpečí). Právě takovou víru máme hledat v evangeliích.