2017-07-02: Kdo nalezne svůj život, ztratí ho

Matouš 10:37-42

Minulou neděli jsme četli o tom, že při následování Krista se nemáme nechat svázat strachem. Dnes čteme o tom, že nás nemá svazovat ani láska.

Zdálo by se, že Ježíš, který je znám jako přední propagátor lásky, nebude protestovat proti tomu, abychom milovali své rodiče nebo děti co nejvíc. Dnes ale zjišťujeme, že i ta největší oddanost k lidem má ustoupit naší oddanosti Bohu a tomu, k čemu on nás povolal. Je přirozené, že naši rodiče nás obvykle povedou k tomu, abychom neriskovali střetnutí se zlem. Stejně tak je přirozené a správné, že člověk cítí závazek vůči těm, kdo jej milují a kdo nechtějí, aby je opustil. Ale je třeba si uvědomovat, že odpovědnost vůči blízkým by neměla mít přednost před naplněním toho, k čemu nás volá Bůh. A to boj se zlem mnohdy bývá.

Tím nechci říci, že by otcové nebo matky mladých rodin měli mít právo je opustit kvůli svým pomíjivým vrtochům. Vlastně ve dnešním čtení nic není o tom, že bychom své blízké museli nutně opustit. Láska zde musí být. Jediné, co dnes čteme je, že tato oddanost nemá být bezmezná. Ježíš neopustil svou matku a matka stála pod jeho křížem až po slova to je tvá matka, to je tvůj syn. Ale na svatbě v Káni ji neváhal odbýt slovem ženo, když chtěla mluvit do věcí, ke kterým byl povolán pouze on.

Poslední část dnešního čtení je jednak příslibem pro ty, kdo se o učedníky Kristovy postarají, ale také je zároveň ubezpečením pro učedníky samotné, že Bůh věrně odplatí i tomu, ke komu by se mohli cítit příliš připoutáni jeho sponzorskými dary. Učedníci Kristovi ať ve svobodě hlásají jeho slovo. Pro nás ostatní ať je výsadou, pokud jim můžeme pomoci obraznou číší vody. Je to výsadou a dobrou investicí.

 

Reklamy

2017-06-28: Nebojte se lidí

Matouš 10:23-33

V osmdesátých letech dvacátého století jsem studoval v Praze a bydlel jsem na kolejích Větrník-jih, dnes nazývaných Hvězda. Občas jsme chodili na faru baziliky svaté Markéty v Břevnově za farářem Aloisem Kánským, kterému jsme říkali Lojza. Dopřával nám – při utajení, na které jsme v době komunismu byli zvyklí – povzbuzení ve víře různého druhu. V té době jsem běžně chodil do kostela několikrát týdně a řada mých kamarádů také. Lojzova energie a přímost na tom měly velký podíl. Jednou za mnou přišel kamarád a řekl mi, že dnešní schůzka na faře se nekoná: Faráře Lojzu před několika dny v noci navštívili estébáci, zbili ho do bezvědomí a on ještě dnes není schopen cokoli dělat. Navíc prý to není poprvé. Ta zpráva mě zasáhla. Do té doby jsem si nějak nepřipouštěl, že kolem mne se v utajení tak často děje zlo. A také jsem poprvé vážně pocítil, jaké to je, když pro mou víru někdo prolije krev.

Násilí páchané v utajení naplní člověka strachem. Jste-li (neprávem) trestáni veřejně, je aspoň šance, že si někdo uvědomí zvrhlost situace a posune společnost k lepšímu; ale násilí páchané ve skrytosti vás navíc drtí svojí marností. Myslím si, že právě o této věci je začátek dnešního čtení: Nic není skryto, co nebude odhaleno. Před Bohem není skryto nic. Už v článku o rozmluvě s Nikodémem jsem psal o tom, že odhalení láme moc zla. Dnes Ježíš tu věc rozvíjí a doplňuje o praktické rady, jak skrytému zlu čelit a jak si v kontaktu s ním udržet vědomí vlastní důstojnosti. Je smutné, že zlo často soustředěně útočí právě na ty nejlepší z nás. Mnohdy pak není jiné řešení, než že se noví lidé postaví na jejich místo.

 

2017-06-18: Mezi pohany nechoďte

Matouš 9:36-10:8

Dvanáct ze svých učedníků Ježíš obdařil zázračnou mocí a poslal je hlásat evangelium do židovských vesnic a měst. K Samařanům a k pohanům je neposlal a dokonce jim výslovně řekl, ať mezi ně nechodí. Musíme věřit, že toto rozhodnutí bylo prozíravé. Ostatně i běžná životní zkušenost ukazuje, že hlásat Kristovu víru někomu, kdo je předem přesvědčen o tom, že se mýlíte, je v podstatě beznadějné. Navíc, židé mohli mít mezi pohany a Samařany pověst iracionálních tradicionalistů, nacionalistů či sektářů. Hlásat víru z takové pozice není snadné ani dnes, i kdyby vaše názory byly jiné. Pro amatérského teologa je toto také varováním: Hlásat víru dnešním ateistům z pozice pánbíčkáře je velmi těžké – zvlášť v případě, že nemáte schopnost spektakulárně uzdravovat nemocné. Misijním posláním amatéra spíše je mluvit o víře s lidmi, kteří Boha už znají, ale nevidí radostnou věc: Že Boží království je blízko. Víra v Božího Ducha je bláznivá, ale její hledání člověka nemá zesměšnit. Mezi bližními věřícími je to rozhodně snazší.

Ježíš svých dvanáct učedníků pro misie vybaví mocí uzdravovat „každou nemoc a každou chorobu“. Je dnes člověk oprávněn mluvit o nauce Kristově bez toho, aby tuto moc měl? I dnes se setkáváme se zázračnými uzdraveními, často z rukou řeholníků. Mají snad jenom tito lidé právo hlásat evangelium? Nebo to právo připadá – například – všem, kdo byli biřmováni? Ta otázka je těžká. Jediné, co víme, je, že na zázraky člověk nemá nárok: Je to jakýsi bonus, který leckdy chybí i lidem nejzbožnějším. I v tradičně křesťanských zemích se zázraků stává nemnoho. Víra se k lidem dnes dostává spíše tehdy, když Duch Boží rozezní struny v jejich srdci. To může udělat i skrze nás – s tím není třeba čekat na spektakulární zázrak.

2017-06-11: Neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil

Jan 3:16-18

Nic tak nesluší teologovi jako pokora při výkladu Ježíšovy rozmluvy s Nikodémem, a amatérského teologa se to týká dvojnásob. Přesto je povinen k této pasáži říci svůj názor. Nevím, jestli ti, kdo z ucelené statě vybrali takto krátký úryvek, si byli vědomi toho, jak svůdné je pojmout jej jako apoteózu Krista.

Myslím si, že v rozmluvě s Nikodémem se Ježíš snaží vysvětlit, proč své učení staví tolik na odiv. Pro Nikodéma a jeho přátele by jistě bylo pohodlnější, kdyby se spokojil se svým omezeným kroužkem učedníků a nepodrýval autoritu starších.  Ale Ježíš své staronové učení přináší do situace, kdy národ prožívá těžkou dobu a oficiální náboženství (ani nic jiného) mu nedokáže ulevit. Proto mluví o Mojžíšovi, který svého bronzového hada vystavil veřejně k pomoci všem. Říká, že takto se nakládá s Božími dary a takto se musí vystavit (vyvýšit) i Syn Boží a jeho učení, aby léčilo všechny. Není Ježíšovým cílem kochat se v úzkém kroužku svojí spravedlností a odsuzovat svět.

Když jsem už nakousl vyvýšení Syna Božího, nemohu pominout ještě druhou myšlenku výpovědi z rozmluvy s Nikodémem, která se ovšem ve dnešním čtení neakcentuje: Myšlenku, že zveřejněná pravda  léčí. V Mojžíšově příběhu sužovali Izraelity na poušti hadi, a ti hadi byli symbol hříchu (a snad i nevěrnosti s pohanskými kulty hadů, které prý byly v této oblasi doloženy). Mojžíš vyzvedá hada tak, aby byl odevšad vidět – a zlo vystavené světlu ztrácí svou smrtící moc. Ovšem nejenom zveřejnění intrik a hříchu, ale i zveřejnění Kristova učení má léčit zbožný národ. Přes všechno nebezpečí, které to Ježíšovi přináší.

Seslání Ducha Svatého

Duch Svatý hraje v křesťanství zásadní roli, tak jako ji hrál v kázáních Ježíšových. O Duchu Svatém nám přísluší hovořit jedině s úctou. Evangelisté Matouš, Marek i Lukáš označují rouhání proti Duchu Svatému za ten nějtěžší, neodpustitelný hřích. Člověk, který je plný Ducha, se svému okolí může jevit jako blázen. Přesto – a možná i právě proto – jsme před rouháním proti Duchu varování v největší míře. Správná představa o Duchu Svatém pak naši cestu za Kristem může usnadnit více než cokoli jiného.

Nejsem si úplně jistý, jestli slavení svátku Seslání Ducha Svatého, jak jej dnes známe, obrací naši pozornost nejlepším směrem. Byl skutečně Duch Svatý „seslán“ na apoštoly právě a pouze v den letnic? Není podstata žití v Duchu spíše v tom, co čteme ve dvacáté kapitole evangelia svatého Jana, kde Ježíš své učedníky vybízí slovy Přijměte Ducha svatého? Událost, kterou učedníci prožili o letnicích, popisuje svatý Lukáš slovy byli naplněni Duchem Svatým. Ale ten obrat používá ve svých textech i na jiných místech – už u Zachariáše hned v první kapitole evangelia, a i ve Skutcích ještě vícekrát. Osobně si myslím, že Ježíšovi učedníci Ducha Svatého spíše přijali, než že by jim byl udělen. Dar, který dostali o letnicích, bych spíše nazval sesláním daru jazyků. Myslím si, že jazyky jako z ohně, které se jim při dramatickém zjevení ze druhé kapitoly Skutků ukázaly, nebyly plamínky nad zbožně skloněnou hlavou, jak je vídáme na barokních obrazech Seslání Ducha Svatého. Podstatou zjevení podle mne byly skutečně jazyky jako symbol mluvení, hlásání Božího království. Ohnivé byly jen jakoby. Duch Svatý přitom učedníky naplnil podobně, jako mnohokrát jindy.

Nepochopte mě špatně. Nejsem proti slavení svátku Seslání Ducha Svatého. Tím spíše ne, že výkladů o Duchu Svatém slyšíme dnes jako šafránu. Ale tato hluboká tradice by neměla zastínit to, že oslovení Duchem nepatří pouze a jenom k letničnímu shromáždění apoštolů. Že Ducha Svatého musíme přijmout, chceme-li víru žít plně. A jak takové přijetí Ducha vypadá? O tom se dočteme v Písmu mnohokrát.