2017-08-06: Ukázal se jim Mojžíš a Eliáš

Matouš 17:1-9

Dnešní čtení popisuje zjevení  Eliáše a Mojžíše, kteří rozmlouvali s Kristem. Popis zjevení není příliš podrobný: Z Ježíšovy rozmluvy s oběma pilíři židovské víry není zachyceno nic, ani není řečeno, jak učedníci oba muže poznali. Ty věci pro dnešní sdělení patrně nejsou podstatné. Jaký závěr si tedy z dnešního čtení máme odnést? Myslím si, že poučení přímo navazuje na 16. kapitolu, ve které Ježíš s učedníky řeší, za koho jej lidé považují. Dnes se tedy zcela jednoznačně dozvídáme, že Ježíš není ani Mojžíš, ani Eliáš.

O tom, že Ježíš nechtěl být světským vladařem izraelského lidu (jako Mojžíš), jsem už před časem psal. Pro lid, který toužil po vůdci-osvoboditeli to asi bylo zklamání. To, že Ježíš není Eliáš, mohlo být zklamáním ještě horším. Tradice říkala, že Eliáš přijde na počátku mesiánské doby. Nyní zde máme Eliáše a s ním na jedné úrovni Mojžíše a Ježíše.  Nelze usoudit nic jiného, než že Ježíš je Mesiáš.

Nelze udělat jiný závěr, než že plán spásy je dokonán, že dále není na koho čekat, že od teďka je všechno na nás. Na nás, a samozřejmě také na Duchu Utěšiteli, jehož nám pošle Bůh. Ale to nic nemění na tom, že dobro, které nevykonáme, bude chybět. Místo na plechu zůstane prázdné, těsto přijde nazmar. Ne nadarmo při mši svaté vyznáváme své hříchy postupně gradující formulí „…hřeším myšlením, slovy, skutky a nekonám, co mám konat.“ Mesiáš už zde byl, nyní je řada na nás.

 

Reklamy

2017-07-30: Ze své zásoby vynáší věci nové i staré

Matouš 13:44-52

Ježíš dnes dvakrát mluví o tom, že člověk v rozhodujícím okamžiku prodá všechno, co má, a koupí drahocenný skvost Božího království. To ale neznamená, že bychom měli zahodit všechnu moudrost předchozích generací. V poslední větě dnešního čtení Ježíš speciálně upozorňuje na to, že znalec Zákona nemusí své dosavadní vzdělání odhodit, aby mohl evangelium přijmout. Pokladem jsou zde věci nové i staré. Starý zákon a jeho poučení pochází od téhož Boha – ovšem člověk s královstvím Božím v srdci v něm Boha vidí jinak, než když jej studoval pouze svým rozumem a spekulacemi. Na podobnou věc jsem už narazil v článku o Nebeském Jeruzalému, kde nové město je tomu starému velmi podobné.

Ani jediné písmenko ze Zákona nepomine, říkal Ježíš v páté kapitole, a bylo to podobné dnešnímu čtení. Ovšem v deváté kapitole (9:16) mluví také o tom, že nové učení není jen záplata na to staré: Změna v srdci musí být důkladná. Napřed je potřeba stát se učedníkem Božího království a teprve pak můžeme nacházet a vynášet poklady staré víry spolu s tou novou.

2017-07-23: Nebeské království

Matouš 13:24-43

Už druhý týden po sobě čteme Ježíšova podobenství o nebeském království a ještě jeden týden nás čeká. Je tedy nejvyšší čas vysvětlit, co pojmem nebeské království Ježíš myslí. Ta otázka je pro podstatu křesťanství dost zásadní a nejspíš na ni dokáže odpovědět kdokoli. Dnešní stať tedy je spíše prázdninová.

Pod pojmem nebeské království, nebo také Boží království, se v evangeliu rozumí situace, kdy Bůh je pánem. Dalo by se také říci Boží kralování. Ježíš jej vysvětluje v celé řadě podobenství, aby ukázal různé jeho aspekty. Boží kralování se totiž může odehrávat na různých úrovních – jedna z nich může být v našem srdci, další úrovní může být společenství Božích věrných nebo těch, kdo Boha hledají. Nejvyšší úroveň si lze představit jako Boha sedícího na trůnu věčném. V začátku naší víry máme především hledět tam, kde minulou neděli čtení začínalo: Do našeho srdce, v němž v době obrácení Bůh svoji lásku nabízí; nicméně charakteristiky Božího království jsou na různých úrovních podobné. Psal jsem o tom před třemi roky.

Boží vláda nad naším srdcem není něco, před čím bychom se chtěli hrdě bránit, jako před zotročením. Kdo okusil vládu Boží i jen na chvíli, bude po ní vždy toužit, podobně jako nevěsta touží patřit svému vyvolenému. Království Boží v našem srdci je jako svazek lásky. Tak jako dívka touží, aby ji chlapec držel za ruku, tak srdce člověka touží, aby mu kraloval Bůh. Pod vládou Boží se naše důstojnost neztrácí. Může se pouze zvyšovat.

Ze dnešního čtení bychom si měli odnést přinejmenším jednu věc: Boží království mnohdy roste pomalu, jen pomalu prokvasí život člověka, život společnosti. Mít všechno hned nebývá v lidských silách. Boj proti hříchu je jistě milý Bohu, ale nesmíme jej přeceňovat, nesmíme jej považovat za základní podmínku růstu víry. Jezuité používají pojem inkarnační věta: Bůh přichází k člověku takovému, jaký je – ne k takovému, jaký by měl být. Koukol jednou bude spálen v peci ohnivé, ale mnohdy je potřeba nechat jej vegetovat spolu s pšenicí, aspoň nějaký čas. Víru, která klíčí v srdci člověka, nesmíme podrážet tím, že budeme žádat, aby se ihned „polepšil“. Myšlenka tzv. milosti posvěcující má opodstatnění v tom, že vážný hřích je těžkou zátěží pro vztah člověka k Bohu; ale je zhoubné přeceňovat představu hříchu (nebo života s hříchem) tak, že budeme bazírovat na drobnostech. K trpělivosti a mírnosti nás ve dnešním čtení Ježíš nabádá.

2017-07-16: Vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší

Matouš 13:1-23

Úsek s podobenstvím o rozsévači se zdá být velmi jednoduchý: Kdo má, tomu bude dáno – pochopíme, že kdo si už dnes v srdci Boží slovo hýčká, ten ze slov Ježíšových získá ještě větší poklad. A podobenství o rozsévači neobsahují žádné magické jinotaje, jen prostou výpověď o tom, že pokladu, který klíčí v našem srdci, hrozí rozličná nebezpečí.

Přesto někteří vykladači Písma nachází ve dnešním čtení zádrhel: V paralelních příbězích u Marka (4:12) a Lukáše (8:10) totiž text vypadá tak, jako by Ježíš v podobenstvích mluvil schválně nesrozumitelně, aby mu lidé nerozuměli. A někteří míní, že takto je třeba chápat i Matoušův text. Ano, také vidím indicie, že se Ježíšovi zdálo, že lidí přišlo příliš mnoho a že nepřišli kvůli pravdě Boží. Ale můj výklad trojice evangelií takový není. Podívejme se na text proroka Izajáše (6:10), jejž zde Ježíš nepochybně cituje.

Když se dívám na znění Izajášova verše v různých překladech Bible, českých, ruských i anglických, téměř nenacházím společný bod. Dočítám se: Učiň, ať zmalátní srdce tohoto lidu (Česká Jeruzalémská Bible), Zatvrď srdce lidu toho (Kralická Bible), Srdce toho lidu obal tukem (Český ekumenický překlad, B21 a podobně většina anglických překladů), ale také Neboť zhrublo srdce všeho lidu, a ušima těžko slyší, a oči zavřeli, aby neviděli očima a neslyšeli ušima a neporozuměli srdcem, a neobrátili se, a já je nevyléčil (Ruská synodní Bible), nebo Rozhlašuj, že tučné je srdce tohoto lidu, že jeho uši jsou zaplněné a jeho oči oslepené, aby neslyšeli svýma ušima a neviděli svýma očima a neuvažovali svým srdcem, a neobrátili se a neměli zdraví (Youngův doslovný překlad – z kostrbaté angličtiny jsem přeložil sice poněkud volně, ale snad se zachováním smyslu). A ve světle této různosti překladů soudím, že Ježíš pravděpodobně svůj odkaz na Izajáše zde i v evangeliích Marka a Lukáše myslel tak, jak to je naznačené v překladu ruském a v Youngově, a jak to také je v dnešním čtení: Jako povzdech nad nešťastnou situací v Božím lidu. Výklad v podobenstvích je nepřímý, ale názornější a lépe srozumitelný. I dnes je těžké sdělovat pravdy Boží bez podobenství. Pochybuji, že by se obyčejní lidé za Ježíšem hrnuli, kdyby mluvil schválně v hádankách. Podle mne smysl dnešního čtení je prostý, přizpůsobený množství lidí a jejich vzdělání. Řeč Ježíšova byla prostá, jako řeč svatého Františka.

Jak bychom situaci zasetého semene upřesnili dnes? Semeno, které spadne na cestu a sezobou je ptáci, je jako Boží slovo, které promluví do srdce člověka, ale záhy přijde nějaká sekta, nebo tradicionalismus, a o svobodu dětí Božích jej oberou. Semeno spadlé mezi trní může být (kromě toho, co říká Ježíš) také slovo, které přijde k člověku, který byl vychován v nauce farizejské nebo ezoterické. Takový člověk ve slově Božím hledá něco zcela jiného, než by hledat měl, a jeho význam nemůže pochopit. Takový člověk má pokřivenou naukou oči a uši zalepené stejně, jako to bylo už v dobách Izajášových nebo Ježíšových. Úrodná půda pak je srdce čisté a otevřené, kde se Bůh může ujímat vlády postupně a s rostoucí slávou.

Vyprávění poutníka

Přečetl jsem si knihu Upřímná vyprávění poutníka svému duchovnímu otci v olomouckém vydání z roku 2007, které jako „předskokana“ obsahuje na začátku zhruba čtyřicetistránkový výklad  o hesychastické modlitbě od Richarda Čemuse a pak krátkou předmluvu Tomáše Špidlíka. Mým cílem zde není zestručnit obsah knihy, to by bylo nad moje síly (a po chvilce listování výsledky Googlu zjišťuji, že se to ani jiným obvykle nepovede). Chci pouze, jak je mým zvykem, nastínit pár myšlenek, o nichž se málo mluví.

Autor Upřímných vyprávění je neznámý, víme jen, že text pochází z 19. století. První část tvoří čtyři příběhy poutníka či putujícího poustevníka, ve kterých líčí, jak se učil modlitbě. Tyto příběhy mi připadají autentické, přinejmenším dávají pozoruhodný vhled do života a myšlení ruských potulných mnichů a do jejich zbožnosti. Následuje úsek ukázek ze spisů otců poustevníků, kteří jsou v předchozím textu bráni jako zásadní autorita. Pak jsou další tři vyprávění, která ale jsou psaná jiným stylem než první čtyři (stylem tak trochu šviháckým či světáckým). Obsahem těchto posledních tří vyprávění jsou [nejspíše fiktivní] debaty o tom, jaké jsou možnosti praktikovat modlitbu srdce v normálním životě. Kniha je považována za jeden ze zásadních textů východní křesťanské spirituality. 

Vyprávění poutníka začíná tím, jak jej oslovila věta z páté kapitoly prvního listu Soluňanům Bez přestání se modlete. Tu větu pojme jako přikázání Boží a začíná hledat, jak by se mohl modlit bez přestání. Cestu k tomu zanedlouho najde prostřednictvím tzv. modlitby Ježíšovy, kterou s pomocí růžence jako počitadla opakuje denně mnohokrát – zpočátku třítisíckrát, později dvanácttisíckrát. Nakonec ji pak opakuje v rytmu úderů svého srdce. Zaujal mě obrat, který na straně 61 překladatel použil: Modlitba Ježíšova se vyjadřuje slovy Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou. To sdělení je pozoruhodně přesné: Vyjadřovat modlitbu slovy… Takto používaná modlitba totiž skutečně má být věcí mysli, věcí srdce. Slovy ji můžeme pouze vyjádřit. Modlitbu Ježíšovu si pak poutník nese na celé své cestě a postupně vypráví různé duchovní příběhy.

Pro nás, kdo chodíme do zaměstnání a máme starost o rodinu, má zmíněná věta z listu Soluňanům spíš příchuť povzbuzení k modlitbě. Pokud bychom ji brali jako přikázání, byla by pro nás spása v nedohlednu – i přes to, co se dočteme v posledních třech poutníkových vyprávěních: I když zřejmě mnohdy je možné se při práci takto modlit, není vždy snadné se ve víru povinností a únavy denního života takové modlitbě naučit.

Nemůžeme zde zanedbat otázku, jestli Ježíš své apoštoly učil Ježíšově modlitbě. Ta otázka je velmi obtížná, a přitom je zcela zásadní pro pochopení křesťanství. Samozřejmě tuším, že Ježíš apoštoly neučil tisíckrát denně říkat Ježíši, smiluj se nade mnou. Spíše se ptám, nakolik byla v okruhu jeho učedníků přítomna neustálá modlitba srdcem. Víme, že Jan Křtitel žil na poušti dlouhou dobu a zdá se mi zřejmé, že dlouho žil životem poustevníka. Víme, že i Ježíš před svým veřejným působením odešel na poušť na čtyřicet dnů. Víme, že trávil dost času v samotě a modlitbě. O učednících ale víme jen málo. Otázka, nakolik bylo jejich povolání mnišské, zůstává nezodpovězena.

Největší otázkou ovšem zůstává, jaké místo ve svém životě dáme modlitbě my sami. Bůh někdy rád přichází k těm, které povolal, a modlitbu zahajuje. Ale zkušenost církve říká, že člověk nemá jen vyčkávat, až jej osloví Nejvyšší. Ať už Bůh odpoví na naše oslovení, nebo nás osloví sám, je dobré mít praxi a zkušenost s tichem a modlitbou. Cvičení v těchto věcech patří v pokladnici víry k věcem nejcennějším. Čím více máme pocit, že církev v Evropě prochází krizí, tím více bychom měli tento poklad vynášet na světlo. I jiná velká náboženství jej mají a někdy jej dokážou zúročit lépe než my. Je potřeba, abychom tuto věc, která je základem celé tradice církve, šířili více než dosud: Mnohdy můžeme právě takto připravovat půdu pro milost Boží, na prvním místě ve svém vlastním srdci. Například modlitbu růžence je možné pojmout tímto způsobem.

2017-07-09: Zjevils je maličkým

Matouš 11:25-30

Celým Novým zákonem se táhne myšlenka, že rozumnost a vzdělanost není pro pochopení evangelia rozhodující. Ve dnešním čtení ji slyšíme od samotného Ježíše. Přesto spíše uvěříme výkladu evangelia od učeného teologa, než od prostého vesničana. Je to otázka sporná: Neměli bychom pravdu evangelia hledat spíš u prostých lidí? A kdo dnes vlastně je prostým člověkem?

Ve svém životě jsem se častokrát zastyděl, když jsem zjistil, že podstatu zákona Božího je často lépe schopen vyložit někdo nevěřící než já. Nebo i někdo nevěřící než kněz. Když Ježíš dnes chválí prosťáčky, uvědomuji si, jak je tato věc vážná: Nikdo, ani ten nejvzdělanější, se nemůže vynášet nad člověka, jehož pohled na Boha je vzděláním nedotčený. Studium nás může naučit, jak pravdu Boží vysvětlovat. Může ale jen málo udělat pro to, abychom Boha nalezli ve svém srdci. Není v silách člověka sepsat návod na uchopení Boha, když duch Boží vane, kam chce. Vzdělání naopak může být překážkou, pokud nás naplní pýchou. Věřím ale, že pokud vdělání přečkáme s otevřeným srdcem, může nám ledasčím prospět.

Nemohu také nevzpomenout na často citovaný výrok starověkého vzdělance Tertuliána, že lidská duše je od přirozenosti křesťanská. Tato přirozenost duše je pozůstatkem toho, co do nás vložil Bůh. Boha správně poznáme jedině tehdy, budeme-li se na něj dívat jako jeho děti, jako synové na svého otce. Myslím si, že i o tom mluví Ježíš ve dnešním čtení. Proto si nejsem úplně jist, jestli psaní velkého „S“ ve slově syn nebo velkého „O“ ve slově otec je v překladu Písma nejlepší.

A nakonec mi dovolte odkázat na komentář, který jsem k tomuto čtení napsal před třemi lety.