2017-09-03: Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe

Matouš 16:21-27

Ve dnešním čtení se Petr snaží Ježíše přesvědčit, že není dobré, aby šel trpět do Jeruzaléma. Představuji si, že řešení bylo celkem nasnadě: Protentokrát nedodržet rodinný (či spíše národní) zvyk a nechodit na Velikonoce do Jeruzaléma. Nebylo by to poprvé, kdyby Ježíš před hrozícím nebezpečím odešel do ústraní. Takové nedodržení tradice by mu jistě schválili i dnešní zpovědníci. Ale Ježíš nešel do Jeruzaléma proto, že by mu to z nějakého důvodu bylo příjemné. Šel tam proto, aby zde čelil zlu tváří v tvář. Jít do Jeruzaléma i pro něj bylo sebezapření. Petrova slova jsou jenom dalším pokušením k tomu, co jej jistě už dříve napadlo a rozhodl se to překonat. Z Ježíšova rozhořčení vidíme, jak obtížné pro něj tentokrát bylo říci Otče, buď vůle tvá – tak jako jeho matka kdysi řekla své fiat.

Ježíš se ihned obrací ke svým učedníkům a říká, že i oni, pokud jej chtějí následovat, budou se muset někdy zapřít a obětovat sami sebe pro svůj životní cíl. Podle evangelisty Lukáše to dokonce říká všem.

Chápu to tak, že zapřít sám sebe v Ježíšově pojetí neznamená odbourávat v sobě to, co máme jedinečného, co je nám vlastní. Zapřít sám sebe znamená zůstat věrný svému životnímu cíli i přesto, že kvůli němu přichází bolest a smrt. Takovou věc můžeme udělat, pokud víme, že to má pro Boha význam. Mít jistotu v těchto věcech, to v praxi často znamená mnoho modlitby, případně cvičení v půstu. Znamená to uslyšet a poslechnout Boží hlas.

Reklamy

2017-08-27: Brány pekelné ji nepřemohou

Matouš 16:13-20

Velké Ježíšovo zaslíbení, že církev založenou na svatém Petrovi brány pekelné nepřemohou si zaslouží krátké zastavení. Slovem peklo se totiž někdy překládají různá původní Ježíšova slova, která neznamenají úplně totéž. Vykladači uvádí pro naše peklo dva výrazy. Prvním je Hades, což je jakési shromaždiště provinilých, kteří ještě mohou být souzeni. Do Hadesu podle apoštolského vyznání víry po smrti sestoupil Ježíš, čímž se rozumí to, že skutečně zemřel. Druhým výrazem pro peklo je Gehenna, což civilní řečí byla obrovská skládka odpadků z Jeruzaléma – s nezbytnými červy, lokálními požáry a pekelným smradem. Přijde-li někdo do Gehenny, je to hajzl, skutečný lidský odpad. Je lépe být v životě bez oka či bez ruky, než aby duše přišla do Gehenny. Nemáme se bát těch, kdo zabíjejí tělo, ale těch, kdo duši i tělo zničí v Gehenně. Nicméně ani situace boháče z podobenství o Lazarovi a psech není příliš růžová – aspoň ve srovnání s Lazarem, který je v ráji. A to ten boháč je pouze v Hadesu.

Ve dnešním čtení církev nepřemohou brány Hadesu. Pod slovem brány si představuji představené tohoto pekelného města, kteří ve starověkých městech u brány předsedali veřejným shromážděním, třeba soudu nebo rozdělování bojových úkolů. Naši církev nepřemohou, naši mrtví k Hadesu patřit nebudou. Natož aby patřili do Gehenny. Dnešní čtení je jakýsi opak k strašení peklem.

Ve dnešním čtení je ale zajímavá ještě jedna věc: Hlavou církve se zde stává muž, k němuž promlouvá Bůh. Není to brilantní organizátor, neohrožený vojevůdce ani miláček Páně. Je to muž, který uslyšel Boží hlas a umí jej sdělit druhým. Církev pod tímto vedením je pak nepřemožitelná.

Víra a konspirace

Nejen mezi věřícími je dnes rozšířeno mnoho variant vyprávění o různých tajných plánech, které mají prosazovat ve světě (nebo v církvi) ďábelskou moc. Pokud se člověk přihlásí k některé z konspiračních teorií, hlásí se tím k určité kultuře. Dovolte mi, abych za sebe podal přehled teorií, kterým věřím a kterým ne.

1. Zednáři

Věřím tomu, že zednáři vytvářejí celosvětové společenství a mnoho z nich se snaží toto společenství využít ve prospěch buď svůj, nebo společných cílů. Zednáře považuji za společnost víceméně náboženskou, s tím, že jejich programová indiference k různým náboženstvím je bohužel nechrání před sektáři, kteří vyznávají třeba satanismus. Mám ale velké pochybnosti o tom, co někdy slyším, že satanismus je vůdčí myšlenkou zednářství. Viděl bych problém v tom, že zednáři neusilují o zlepšení katolické církve, ale o její potlačení (postoj zednářů k církvi tedy trpí podobným neduhem, jako postoj církve k sexuální výchově ve školách).

Osobně si myslím, že dnes větší problém než zednáři představují ekologisté: Také tvoří celosvětové společenství a snaží se jeho pomocí získat vládu, prosadit své cíle, které nejsou s křesťanstvím příliš kompatibilní. I kdyby jenom v tom, že křesťan má hledat pravdu. Nevím, jestli ekologismus nějak souvisí se zednářstvím. Myslím si ale, že se spíše může snažit využívat existující zednářské struktury. Ekologismus podle mne dnes představuje reálné nebezpečí.

2. Homoloby

LGBT komunita se občas projevuje jako další výrazné společenství s celosvětovou působností. Myslím si, že na rozdíl od zednářů se nejedná o hierarchickou či trvalou strukturu. Myslím si, že jde o společenství spíše průběžné, o lidi, kteří sdílejí určité společné postoje. O svém názoru na homosexualitu už jsem psal dříve. Nemyslím si, že homoloby představuje pro církev velké nebezpečí, protože její jednání je zpravidla přímé a otevřené.

3. Spiknutí tradicionalistů

Tradicionalisté považují za správné, aby jejich spiritualita vládla, protože se považují za držitele Kristovy pravdy. Jsou ve stálé bojové pohotovosti – proti zednářům, proti protestantům, proti modernismu. Proto zákulisní jednání považují za věc, na kterou mají právo. Byl by zázrak, kdyby za takové situace nevznikaly konspirační teorie o tom, co všechno potají spáchali.

Teorie o okolnostech smrti papeže Jana Pavla I. byla důkladně propracována, takže normální člověk má pouze na výběr věřit nebo nevěřit. Osobně spíše nevěřím. Autoři nejsou jednotní v tom, jaký by byl důvod jeho vraždy – jestli snaha o vyšetřování ve vatikánské bance, nebo plány na reformy v církvi (včetně diskuse nad Humanae Vitae). Úvahy o vraždách (a pokusech o vraždu) řady modernistů mi připadají málo opodstatněné, protože smrt u lidí v kardinálském věku nevidím jako tak nepravděpodobnou věc.

Bolestná situace kolem odvolání biskupa Bezáka je nicméně ukázkou toho, že zákulisní jednání je realitou, i když (nejspíš) v měřítku řádově menším, než v teoriích o vraždě Jana Pavla I.

4. Zdravotní konspirace

Nemohu rozebírat každou blbost typu chemtrails, ale chci zareagovat na teorie o škodlivosti očkování proti různým nemocem. Jedná se většinou o věci, které člověk neví – jestli je škodlivý skvalen, kolik je ve vakcínách rtuti a podobně. Osobně jsem nakloněn věřit oficiálním místům a považovat očkování za jakýsi druh otužování, který je doporučován (nebo předepisován) v situacích, kdy riziko stojí za to. Odmítání povinného očkování ve většině případů považuji za pověru, promarněnou příležitost něbo i sabotáž.

Jiná věc jsou morální aspekty očkování, kdy se některé očkovací látky (jako proti zarděnkám) vyrábí kultivací na buňkách uměle potracených dětí. To je věc velmi smutná. Pokud lze vakcínu připravit z buněk zvířecích, mělo by se podle mne od používání těch „lidských“ upustit.

5. Globální oteplování

Někdy jsou za konspirační teorii označovány názory, že s globálním oteplováním to není tak zlé, jak tvrdí ekologičtí aktivisté, nebo že vliv člověka na tento proces je malý. Osobně si myslím, že se o konspiraci nejedná – že v případě ekologických aktivistů se spíše jedná o lpění na některých prvních výsledcích začínajícího výzkumu, které už byly překonané – viz například zde.

Pokud si ekologičtí aktivisté myslí, že pravda je na jejich straně, měli by na vyvrácení této „konspirační teorie“ začít doopravdy pracovat a své myšlenky popularizovat – už minimálně patnáct let chrlí všeobecná prohlášení pro politiky či manažery, ve kterých naznačují, že „my víme“, zatímco fundovanější populární články produkuje pouze druhá strana. Osobně spíše uvěřím někomu, kdo mi poskytuje informace jdoucí do hloubky, než někomu, kdo pouze agituje. O problematiku globálního oteplování se (jakkoli okrajově) zajímám už delší dobu. Pokud se mýlím, rozhodně to není moje vina.

2017-08-20: Pane, pomoz mi!

Matouš 15:21-28

Jak jsem naznačil před třemi lety, obyvatelé Týru a Sidónu pravděpodobně měli dobré důvody k tomu, aby se považovali za něco lepšího než Židé. Připadá mi pravděpodobné, že kananejská žena přišla k Ježíšovi s tímto předsudkem v srdci – mohla si třeba říkat: Jestliže pomohl tolika Židům, tím spíše pomůže i mně... Ale dokud takto smýšlí, Ježíš si dává záležet na tom, aby jí nedal žádnou naději. I učedníky instruuje v tom smyslu, že ženě pomoci nehodlá. Ovšem ani učedníci se nezachovali nijak vzorově. Když vidí, že Ježíš nereaguje, říkají Pošli ji pryč – vždyť je to jenom Kananejka. Proti nacionalismu kananejskému staví nacionalismus svůj.

Ovšem žena se v reakci na odmítnutí rychle vzpamatuje: Už nežádá, aby jí Ježíš pomohl proto, že je Kananejka. Chce, aby jí Ježíš pomohl přesto, že je Kananejka. Ten obrat je pro Ježíše zásadní: Tak jako v jednom z podobenství pyšný farizeus odchází s nepořízenou, ale pokorný celník je ospravedlněn, tak i zde je pokorná žena obdarována. Nemyslím si, že u té ženy veliká víra, o které Ježíš mluví, spočívala v tom, že věřila v Ježíšovu schopnost uzdravovat. Její víra spočívala v poznání Boha – v poznání toho, že Bůh i ji miluje, i když sám prorok (naoko) hovoří jinak. Najednou zjišťujeme, že víra té ženy je větší, než víra učedníků – nacionalistů. A díky této víře, která vůbec není samozřejmá, Ježíš její dceru uzdraví.

Ta věc se může týkat i nás. Často máme sklon si říkat, že když čteme o tolika zázracích, měl by Bůh tím spíše pomoci nám – věrným věřícím. Ale dokud takto voláme, Bůh obvykle mlčí. Ne nadarmo nám evangelista staví před oči modlitbu kananejské ženy. Před tváří Boží nám sluší zachovávat alespoň základní pokoru. Teprve tak se stáváme jeho syny.

2017-08-13: Jeli před ním na druhý břeh

Matouš 14:22-33

Po zatčení a vraždě Jana Křtitele Ježíš odešel do samoty, aby tak přečkal dobu největšího nebezpečí. Ale lidé jej vypátrali a shromáždil se velký zástup. Ježíš k nim promluvil a zázračně je nasytil. Konec této epizody popisuje dnešní čtení: Ježíš posílá učedníky s lodí pryč, propouší zástupy a zůstává sám.

Těžiště příběhu je v okamžiku, kdy učedníci jsou v noci na jezeře a vítr je proti nim. V pozadí visí otázka, kdo Ježíšův úkryt vyzradil a co s nimi bude dál. K tomu všemu přichází přízrak. Učedníci křičí hrůzou a jejich vůdce, Petr, se rozhodne, že se pro poznání pravdy obětuje: Když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě! Na vlastním těle pak podává důkaz, že ta nepravděpodobná bytost, která se zjevila na vodě, nejen má moc poručit mu, aby kráčel po vodě, ale také jej zachrání, když začne tonout.

Pokud se pohybujeme ve zbožném prostředí, narážíme na podobnou věc až příliš často: Je to přízrak! volají lidé, když se jim nezdá to, kam jsme se vydali, takhle nevypadá Pán! I mezi věřícími lidmi člověk někdy potřebuje obrovskou odvahu k tomu, aby vykročil za povědomým hlasem, který téměř zaniká v hukotu větru. Ale myslím si, že odvaha takto vykročit je ke spáse nutná. Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí jej, říká Pán na jiném místě. Psal jsem o tom už dřív: Nebeský Jeruzalém je za prudkým proudem, na druhé straně řeky.

Víra a nudismus

V mládí jsem jednou seděl na zahradě pod stromem a pozoroval jsem párek jakýchsi ptáčků. Ptačí samička usedla na tenkou větev a sameček se posadil kousek od ní. Pak se pomalu začal úkroky přibližovat, až se jí dotkl křídlem. Samička rychle udělala pár úkroků směrem od něj a zastavila se. Sameček chvilku váhal a opět se začal přibližovat. Tak se situace opakovala několikrát, až oba ptáčci jen taktak balancovali na tenoučkém konci větve, nakonec spadli a odletěli spolu jinam. Pro mne ta situace tehdy byla jasná: Nebyl to útěk samičky před samečkem, ten by vypadal jinak. Byla to hra. Byla to laskavá hravost, kterou Bůh spojil s láskou a věrností od samého počátku. V říši zvířat mívá různé projevy a formy. Nejkrásnější a nejsložitější je tato hravost u člověka.

Za jeden z projevů této hravosti považuji i skutečnost, že krásné dívky po celý život zahalují své tělo před všemi chlapci, aby jej pak odhalily pouze jedinému, svému vyvolenému. Tato hravost je posvátná a dotýká se na jedné straně Boha–Tvůrce, na druhé straně pak předávání života a jeho smyslu. Jsem pro to, aby se přísně trestaly prohřešky těch, kdo druhým lidem naruší tuto hru násilím. Kdosi mi říkal, že přiměřenou obranou před pokusem o znásilnění může být i zabití útočníka. S tím plně souhlasím. A myslím si, že člověk, který se této hry sám vzdá na nudistické pláži, dělá obrovskou chybu.

Myslím si ovšem, že ani v manželství nemá být nahota úplnou samozřejmostí. Odkrytí intimity by vždy mělo souviset se sváděním, s milováním. A druhým z partnerů by vždy mělo být přijímáno s úctou. Zde možná přeháním, některým manželům evidentně stačí jiné formy laskavé hry. Tuším, že sdílenou nahotu lze chápat jako obecný projev odevzdání. Souhlasím s tím, co říkával doktor Plzák, že ženy nesvádí muže tím, že se svléknou, ale tím, že se svůdně obléknou. Ale přesto cítím, že nahota má být s milováním spojena pevným poutem.

Myslím si ještě jednu věc, a zde se mnou bude už souhlasit méně lidí: Myslím si, že svlékání na nudistické pláži je horším zásahem do svaté přirozenosti člověka než třeba pornografie. Myslím si to proto, že nudistická pláž pohrdá posvátnou hravostí, která je spojena s milováním. Pornografie toto spojení zachovává, nebo alespoň (představuji si) zachovávat může. Nudismus vnímám jako totální zmar; pornografii „jen“ jako nezřízenost.

Myslím si, že člověk, který má úctu k sobě a ke svému (budoucímu) partnerovi, a také k Bohu, se nudistické pláži vyhýbá. Nedělá to ovšem ze strachu před věčným zatracením, ale z hravosti. A tato hravost je posvátná.