2017-10-01: Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?

Matouš 21:28-32

Mám dojem, a nemyslím to zle, že dnešní čtení vybíral někdo z koryfejů, někdo z establishmentu církve. Z Ježíšovy úvahy o autoritě a zplnomocnění, o nečinnosti tehdejšího náboženského vedení, vybral kousek, který v takto vytržené podobě málem působí dojmem pouhé výzvy k poslušnosti. Chceme-li pochopit, jak byl myšlen, musíme si 21. kapitolu přečíst aspoň od 12. verše.

Ve dvanáctém verši Ježíš přichází do chrámu a vyhání obchodníky z chrámového nádvoří. Když se pak po nějaké době do chrámu vrátí, lidé odpovědní za správu chrámu a víry se jej ptají, kdo mu k takovému zásahu dal právo. Ježíš se nejdříve ptá, odkud Jan Křtitel měl právo křtít. Když mu nechtějí odpovědět (a vůbec je nezajímá pravda, ale pouze to, čeho by odpovědí mohli dosáhnout), ani Ježíš neřekne, odkud to právo má. A dodává text, který dnes čteme: Ti, kdo se ujali správy Božích věcí, tedy velekněží, zákoníci a starší, jsou starší bratr, který nekonal. Tehdy Bůh oslovil mladšího bratra – Jana a Ježíše, a ti jdou a konají. Poslušný mladší bratr pracuje bez vedení staršího, protože ten na poli není, patrně má jiné zájmy. Pokud se teď tomu staršímu něco nebude líbit, může nadávat jedině sám sobě.

Reklamy

Dogma a rakovina

Včera (18. září) internetový magazín Christnet zveřejnil článek Francouze jménem Jacques Meurice Dogma je rakovina. Článek tak provokující, že člověk zaváhá, jestli na něj má reagovat nebo ne. Dovolte mi k němu pár poznámek…

Když si představím, kolik krve v dějinách vyteklo proto, že lidé měli různou představu o tom, jak uctívat Boha, přijde mi myšlenka určitých pevných bodů, o kterých se nebudeme hádat, docela opodstatněná. Možná proto dogmata jako nemoc církve nevnímám. Souhlasím sice s panem Meurice, že problém existuje, ale vidím jej spíše v nesprávném chápání dogmat. Dogmata by se neměla chápat jako striktní učení, na kterém spočívá víra. Je třeba je používat s vlídností a hravostí. Dogmata se mají používat tak, jak Ježíš používal Zákon: Říkal, že jediná čárka zákona nepomine – ale vzápětí pracoval v sobotu, stýkal se s malomocnými a toleroval, když si učedníci před jídlem nemyli ruce. Dogmata mají být oporou básnické pravdy, ne pravdy technické. Pro víru nemají tvořit základ, ale panorama.

Patřím do katolické církve v podstatě od narození, od deseti let chodím do kostela, ve dvaceti jsem prožil obrácení a od té doby se o víru zajímám. A za všechna ta léta se dogmata nestala středem mé víry. Ani ta nejdůležitější bych neuměl vyjmenovat. Jako katolík jsem samozřejmě občas konfrontován s tím, že  dogmata existují, a občas si dokonce dávám pozor, abych nemluvil proti nim: Pokud se církev usnesla, že některé věci nebude zpochybňovat, nechci to narušovat. Vždyť členství v církvi mi dává příležitost čerpat z tak velkých tradic, jako jsou legendy o svatém Františkovi, spisy svaté Terezie z Avily nebo Thomase Mertona, a v poslední době také papeže Benedikta XVI. (jeho spis Ježíš Nazaretský) nebo papeže Františka (encykliku Amoris Laetitia jsem chválil už dříve). Ale především mohu čerpat z věcí, které mi poskytuje má farnost a věřící přátelé, a někdy také méně známí kněží.

Dogmata se nestala středem mé víry, ale občas jsem s nimi konfrontován. Například dost často nám, katolíkům, dogmata připomínají jinověrci nebo ateisté. Vidí za nimi problém a to jim vnuká myšlenku, že dogmata jsou pro nás asi důležitá. A druhou skupinou, která mi dogmata připomíná, jsou katoličtí tradicionalisté, kteří je – nejspíše pod náporem té první skupiny – cítí jako citlivý bod naší víry, a proto s urozenou šlechetností vstávají na jejich obranu. Nebýt útoků zvenčí, žila by nejspíše většina dogmat někde na pokraji mého vědomí. Je mnoho naléhavějších věcí, na kterých zbožnost spočívá den co den.

V úvodu jsem se zmínil o dogmatech, která mají zabránit konfliktům v církvi. Do této skupiny asi nepatří dogmata všechna. Některá, hlavně ta poreformační, možná byla vyhlášena jen proto, aby se tradicionalisté ujistili, čeho v církvi mohou dosáhnout. Takto jsem například hodnotil snahu, s níž koncem devadesátých let usilovali o to, aby papež vyhlásil dogma o Panně Marii, prostřednici všech milostí. Svatý papež je tehdy nevyhlásil a mně se tím ulevilo. Nejen, že mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, jaký prospěch by z něho byl, ale navíc ještě by se mohlo stát dalším jablkem sváru.

Moji spiritualita se neprojevuje sladkobolnými vzdechy nad Neposkvrněným početím nebo nad Nanebevzetím Panny Marie (dogmata z celkem nedávné doby). Přesto si z mariánské úcty nedělám legraci. Sám vím, že modlitba k Panně Marii mívá odezvu, vím, jak je užitečné meditativně se modlit růženec, Renčovu báseň Popelka nazaretská považuji za jeden z vrcholů českého básnictví. Proč Panna Maria Pomocnice nemá své dogma nevím – ale jsem vlastně rád, že tato intimní stránka víry je stranou hádek a sporů. Řekl bych, že patří na místo, kde se život odvíjí v tichosti, tak jako v malém domku v Nazaretě.

Pan Meurice v článku také mluví o „otcích“ církve, kteří vytvořili nové náboženství podobné jako všechna ostatní: je v něm klerus, hierarchie, rituály, světci, svátosti, chrámy, oběti… Nejsem si úplně jistý, jak je to s klérem – pan Meurice do něj, pokud vím, patří. Ale vím, že první křesťané s vírou chodili do chrámu, existovala u nich jakási hierarchie a konali svůj rituál. Po citované větě není správný čas zařadit pasáž o reformě a návratu ke zdroji, jak to pan Meurice dělá. Řada těch kritizovaných věcí u zdroje už existovala. Vztah člověka k Bohu si žádá své vyjádření, pozemská organizace si žádá vedení, povolání člověka mívá různé formy, svatost druhých nám dává nahlédnout ráj. Problém není v tom, že tyto věci jsou špatné. Problém je v tom, že by mohly být lepší. Je dobré, že stále lépe vidíme, jak.

2017-09-24: Dostali po denáru

Matouš 20:1-16

Na konci Matoušovy devatenácté kapitoly se Petr ptá, co ti, kdo šli za Kristem, dostanou jako odměnu. Po pár větách o zářivé budoucnosti následuje dnešní podobenství o dělnících na vinici.

Když majitel vinice smluvil s dělníky denár, nebyla to žádná závratná částka, pouze obvyklá mzda. Mzda, která dělníkovi a jeho rodině mohla zajistit na ten den chudé živobytí. Tuto mzdu dává pán všem, které toho dne najal. Z pohledu světa jde o křivdu, kterou zakazuje § 101 Zákoníku práce. Ale v království Božím takto přemýšlet nejde: Práce pro Boží království by měla být věc, k níž je člověk nějakým způsobem povolán, která mu přináší naplnění. Tato práce by měla být sama o sobě již odměnou. Na jiném místě Ježíš přirovnává Boží království ke drahocenné perle nebo k pokladu v poli. Lituje práce ten, kdo si svůj poklad vykopává? A můžeme litovat práce pro Boží království my, synové Boží?

Práce pro Boží království člověka může naplňovat radostí a být mu odměnou sama o sobě. To ale neznamená, že by církev svým zaměstnancům měla vyplácet jenom minimální mzdu. Pozemským zaměstnavatelům vždy přísluší určitá pokora, která jim káže platit své pracovníky řádně. Tato pokora je podložena vědomím, že ani církevní šéf neví s jistotou, nakolik jeho záměry jsou záměry Božími. Nebo vědomím, že jeho vedení není vedením božským. Zaměstnanec církve si zaslouží mzdu a vlídné zacházení, tak jako každý jiný zaměstnanec. Ježíš dnes nemluví o práci pod lidským šéfem.

Poslední věta dnešního čtení mluví o závisti: Máme my, kdo jsme tvořili církev za komunismu, závidět těm, kdo se obrátí třeba až dnes? Jejich radost z víry je stejná jako ta naše a stejně tak bude i věčná. Znamená to, že jsme nějakým způsobem biti? Jen stěží – vždyť z nabyté svobody máme radost všichni. Na to Pán může říci jen jedno: Cožpak v tobě moje dobrota působí závist…?

2017-09-17: Sedmdesátsedmkrát

Matouš 18:21-35

Minulou neděli jsem psal o tom, že i k hříšníkům máme přistupovat s jistou pokorou. Dnes v této věci čteme další podobenství. Jedná se v podstatě o ilustraci k modlitbě Otčenáš: Modlíme se Přijď království Tvé… odpusť nám naše viny, jako my odpouštíme našim viníkům  – a ve dnešním čtení vidíme, jak ta věc bude fungovat: Tak, jako v Otcově království budeme dostávat chléb náš vezdejší, budou nám také naše viny odpouštěny podle naší vlastní připravenosti odpouštět.

Vykladači říkají, že deset tisíc hřiven představovalo dluh přibližně šedesát milionů denárů, tedy denních mezd nekvalifikovaného dělníka. Při dnešní minimální mzdě 11.000 Kč (za dvacet odpracovaných dní v měsíci) je to kolem 33 miliard korun, a to si dnes dělník musí sám donést oběd. Nechci teoretizovat, jak ten dluh asi vznikl, protože tušíme, že Ježíš chce prostě nadhodit obrovské číslo. Králův dlužník sám nemůže věřit svým slovům, že všechno zaplatí: V zoufalé situaci, kdy se jeho vlastní vinou on i jeho rodina dostávají do otroctví, prosí a slibuje nemožné. A král mu dává mnohem víc: Odpouští dluh a jeho současný majetek mu ponechává. Králův dlužník ovšem o chvilku později potkává svého vlastního dlužníka. Ten mu dluží částku, kterou by skutečně mohl splatit, ale on není ochoten ani počkat. Chová se jako cikán: Když může dostat, tak bere, ale když by měl dávat (dávat o mnoho řádů méně než dostal), tak couvne. Tím milost, kterou si právě vyprosil, definitivně ztrácí.

Pro nás je obtížné nahradit Bohu vše, co jsme dostali, tak jako dlužník z dnešního čtení jen stěží mohl zaplatit králi. Ale to, co král od nás žádá, není odplata v penězích. Chce po nás, abychom jednali ve stejném duchu jako on. Abychom přijali svatého ducha.

Ve čtení minulé neděle jsme ve verši 17 viděli, že kdo nejedná svatě, je mimo lid Boží (jako pohan nebo celník). Ve dnešním čtení jde téměř o totéž.

2017-09-10: Mezi čtyřma očima

Matouš 18:15-20

Není snadné komentovat dnešní úryvek bez toho, abychom se podívali, co je před ním. Hlavní myšlenkou osmnácté kapitoly je pokora a dnešní čtení je vzato z myšlenky, že se nemáme povyšovat ani nad lidi, kteří hřeší. Jistě se máme snažit je od hříchu odvrátit, ale taktně. Někdy nám sice nezbyde nic jiného, než nějakého člověka klasifikovat jako zatvrzelého hříšníka, ale je to až poslední možnost. I člověk hřešící je hoden úcty – a jak ta úcta může vypadat, to je náplní dnešního čtení. Jeho hřích máme v ústraní řešit s ním a ne se všemi ostatními, jak to dělají pomlouvači.

Je-li naše vlastní sebevědomí nějak narušené, budeme vždy mít pokušení na hříšníky po straně ukazovat a zdůrazňovat jejich chyby druhým. Přitom si můžeme představovat, že my jsme (aspoň v tomto ohledu) lepší. Ale to není řešením problému, který máme před sebou: Šířením drbů hříšníka neobrátíme. S hříšníkem nemáme nakládat jako s důkazem své nadřazenosti, ale jako se ztracenou ovcí z Ježíšova podobenství, které dnešnímu čtení předchází.

Když se řešila kauza odvolání arcibiskupa Bezáka, bylo velkým pohoršením to, že s ním (přinejmenším podle jeho vyjádření) nebylo jednáno otevřeně a s úctou. Zdá se, že s ním bylo jednáno jako s nepřítelem a ne jako s bratrem. Zákulisní jednání o „hříšníkovi“, jednání „o nás bez nás“ Ježíš ve dnešním čtení zakazuje. Nevím, jestli někdo protivníkům arcibiskupa Bezáka vysvětlil jejich hřích mezi čtyřma očima a pak v přítomnosti svědků. Pokud ne, tak je to velké selhání církve.