Včera (18. září) internetový magazín Christnet zveřejnil článek Francouze jménem Jacques Meurice Dogma je rakovina. Článek tak provokující, že člověk zaváhá, jestli na něj má reagovat nebo ne. Dovolte mi k němu pár poznámek…

Když si představím, kolik krve v dějinách vyteklo proto, že lidé měli různou představu o tom, jak uctívat Boha, přijde mi myšlenka určitých pevných bodů, o kterých se nebudeme hádat, docela opodstatněná. Možná proto dogmata jako nemoc církve nevnímám. Souhlasím sice s panem Meurice, že problém existuje, ale vidím jej spíše v nesprávném chápání dogmat. Dogmata by se neměla chápat jako striktní učení, na kterém spočívá víra. Je třeba je používat s vlídností a hravostí. Dogmata se mají používat tak, jak Ježíš používal Zákon: Říkal, že jediná čárka zákona nepomine – ale vzápětí pracoval v sobotu, stýkal se s malomocnými a toleroval, když si učedníci před jídlem nemyli ruce. Dogmata mají být oporou básnické pravdy, ne pravdy technické. Pro víru nemají tvořit základ, ale panorama.

Patřím do katolické církve v podstatě od narození, od deseti let chodím do kostela, ve dvaceti jsem prožil obrácení a od té doby se o víru zajímám. A za všechna ta léta se dogmata nestala středem mé víry. Ani ta nejdůležitější bych neuměl vyjmenovat. Jako katolík jsem samozřejmě občas konfrontován s tím, že  dogmata existují, a občas si dokonce dávám pozor, abych nemluvil proti nim: Pokud se církev usnesla, že některé věci nebude zpochybňovat, nechci to narušovat. Vždyť členství v církvi mi dává příležitost čerpat z tak velkých tradic, jako jsou legendy o svatém Františkovi, spisy svaté Terezie z Avily nebo Thomase Mertona, a v poslední době také papeže Benedikta XVI. (jeho spis Ježíš Nazaretský) nebo papeže Františka (encykliku Amoris Laetitia jsem chválil už dříve). Ale především mohu čerpat z věcí, které mi poskytuje má farnost a věřící přátelé, a někdy také méně známí kněží.

Dogmata se nestala středem mé víry, ale občas jsem s nimi konfrontován. Například dost často nám, katolíkům, dogmata připomínají jinověrci nebo ateisté. Vidí za nimi problém a to jim vnuká myšlenku, že dogmata jsou pro nás asi důležitá. A druhou skupinou, která mi dogmata připomíná, jsou katoličtí tradicionalisté, kteří je – nejspíše pod náporem té první skupiny – cítí jako citlivý bod naší víry, a proto s urozenou šlechetností vstávají na jejich obranu. Nebýt útoků zvenčí, žila by nejspíše většina dogmat někde na pokraji mého vědomí. Je mnoho naléhavějších věcí, na kterých zbožnost spočívá den co den.

V úvodu jsem se zmínil o dogmatech, která mají zabránit konfliktům v církvi. Do této skupiny asi nepatří dogmata všechna. Některá, hlavně ta poreformační, možná byla vyhlášena jen proto, aby se tradicionalisté ujistili, čeho v církvi mohou dosáhnout. Takto jsem například hodnotil snahu, s níž koncem devadesátých let usilovali o to, aby papež vyhlásil dogma o Panně Marii, prostřednici všech milostí. Svatý papež je tehdy nevyhlásil a mně se tím ulevilo. Nejen, že mi nikdo nebyl schopen vysvětlit, jaký prospěch by z něho byl, ale navíc ještě by se mohlo stát dalším jablkem sváru.

Moji spiritualita se neprojevuje sladkobolnými vzdechy nad Neposkvrněným početím nebo nad Nanebevzetím Panny Marie (dogmata z celkem nedávné doby). Přesto si z mariánské úcty nedělám legraci. Sám vím, že modlitba k Panně Marii mívá odezvu, vím, jak je užitečné meditativně se modlit růženec, Renčovu báseň Popelka nazaretská považuji za jeden z vrcholů českého básnictví. Proč Panna Maria Pomocnice nemá své dogma nevím – ale jsem vlastně rád, že tato intimní stránka víry je stranou hádek a sporů. Řekl bych, že patří na místo, kde se život odvíjí v tichosti, tak jako v malém domku v Nazaretě.

Pan Meurice v článku také mluví o „otcích“ církve, kteří vytvořili nové náboženství podobné jako všechna ostatní: je v něm klerus, hierarchie, rituály, světci, svátosti, chrámy, oběti… Nejsem si úplně jistý, jak je to s klérem – pan Meurice do něj, pokud vím, patří. Ale vím, že první křesťané s vírou chodili do chrámu, existovala u nich jakási hierarchie a konali svůj rituál. Po citované větě není správný čas zařadit pasáž o reformě a návratu ke zdroji, jak to pan Meurice dělá. Řada těch kritizovaných věcí u zdroje už existovala. Vztah člověka k Bohu si žádá své vyjádření, pozemská organizace si žádá vedení, povolání člověka mívá různé formy, svatost druhých nám dává nahlédnout ráj. Problém není v tom, že tyto věci jsou špatné. Problém je v tom, že by mohly být lepší. Je dobré, že stále lépe vidíme, jak.