2017-12-03: Co vám říkám, říkám všem

Marek 13:33-37

Před třemi týdny jsme četli podobenství o deseti pannách, které se těšily na příchod ženichův. Nevím, nakolik se ve dnešním podobenství služebníci těší na příchod pána, ale určitě se nepřikláním k naší lidové tradici, která moment „Kristova druhého příchodu“, tedy konce světa, líčí jako okamžik hrůzy.

Na strachu z konce světa je totiž něco jako vzdor. Je to představa, že bychom chtěli dělat věci podle svého, ale jakýsi strašák (Bůh) nám v tom brání. Když se mu nepodřídíme, pošle nás trpět do pekla. Ale podobenství o špatném služebníku, které jsme četli před dvěma týdny, nám říká, že pravý opak je pravdou: Je Božím úmyslem podpořit nás v tom, co dělat chceme – někoho pěti hřivnami, někoho dvěma a jiného jednou. Ta věc je ještě jasnější v evangeliu svatého Lukáše (19:13): Tam nejlepším služebníkům těch deset hřiven zůstává a pochvalu dostanou navíc. Vzdor proti Bohu je bláznivá věc. Na jeho příchod se máme těšit s radostí.

Reklamy

2017-11-26: Kdy jsme tě viděli hladového?

Matouš 25:31-46

Před třemi lety jsem vysvětlil, že obraz ovcí a kozlů má nejspíš naznačit, jak rutinně, rychle, šmahem bude Syn člověka třídit lid na vyvolené a zatracené. Dnešní podobenství nám také ukazuje, na základě čeho se může rozhodovat. Přesto si nemyslím, že počet dobrých skutků je tím zásadním momentem, který nám může zajistit spásu. Spíše si myslím, že snaha pomáhat bližním nám může být vodítkem k tomu, abychom rozeznali pravou víru od víry pokřivené, víru srdce od víry formální. Nejen Bůh, ale také víra je něco, co máme v životě hledat. Dnešní čtení nám má při tomto hledání pomoci rozpoznat víru pravou.

Ježíš dnes vyjmenovává celkem dost různých druhů lidí, kterým můžeme pomoci. Jsou mezi nimi ti, kdo trpí nejspíš nevinně (hladoví, žízniví) i ti, kdo si své těžkosti zapříčinili nejspíš sami (lidé na cestách nebo ve vězení). Ten velký počet nám ilustruje, že podobných druhů utrpení může být ještě mnohem víc. Chudé máme vždycky při sobě, o příležitost ke spáse není třeba se bát.

Sám za sebe mohu říci, že kdykoli jsem hladověl, dostal jsem brzy najíst; kdykoli jsem žíznil, dostal jsem brzy napít. Nepochybuji o tom, že žijeme v křesťanské zemi, kde lidé nosí odlesk Ducha Svatého ve svém srdci. A jestliže se o naší zemi říká, že je ateistická, je potřeba, abychom se zamysleli nad tím, jestli jako křesťané skutečně hlásáme o víře především věci nejpodstatnější. Třeba ty, o kterých mluví Ježíš v dnešním čtení.

2017-11-19: Služebník špatný a líný

Matouš 25:14-30

Mnohdy slyšíme, že do Božího království se můžeme dostat tehdy, když se zřekneme všech hříchů. Aspoň těžkých hříchů. Nebo když se z nich s lítostí vyzpovídáme knězi. V podobenství o zakopané hřivně nám Ježíš předkládá jiný obraz: To, co pomůže služebníkům, aby se mohli jít radovat se svým pánem, není strach udělat něco špatně – je to schopnost udělat něco dobře. Myslím si, že na rozdíl od minulých staletí, kdy lidé považovali určitou míru vzdoru za něco samozřejmého, nám v dnešní době spíš chybí povzbuzování ke svobodě, jak jsem dnešní čtení interpretoval před třemi lety. Ta věc je velmi důležitá. Proto bych dnes chtěl především odkázat na tento svůj starší článek.

2017-11-12: Ženich je tady

Matouš 25:1-13

Podobenství o pěti prozíravých a pěti pošetilých pannách patří do série podobenství o příchodu Páně. To dnešní tvoří jeden celek s podobenstvím předchozím, ve kterém pyšný služebník je zaskočen náhlým příchodem pána. Ve dnešním podobenství jsou zase družičky zaskočeny tím, že ženich dlouho nejde. Tato dvojice podobenství nás nemá poučit o tom, jak bude vypadat poslední soud, ale o tom, jak by měl vypadat náš život: Ať Pán přijde brzy nebo za dlouho, máme být připraveni. Máme být připraveni stále. Naše kroky mají směřovat ke Království stejně dnes, jako zítra. Stálý život ve vnitřní poctivosti, stálé hledání Pána.

Ježíšova víra není ani tak nesena tím, že máme dospět do určitého bodu, jako tím, že máme jít s Duchem Svatým. Ježíš je cesta. Martinu Lutherovi se připisuje citát, že kdyby zítra byl konec světa, tak ještě dnes půjde a zasadí jabloň. Myslím si, že tento výrok klidně mohl pronést, když dočetl na konec dnešního podobenství.

Půl století encykliky Humanae Vitae

Do padesátého výročí představení encykliky Humanae Vitae zbývá přibližně osm měsíců – papež Pavel VI. ji vydal 25. července 1968. Její hlavní náplní je zákaz antikoncepce. Názory na toto dílo jsou různé i mezi amatérskými teology: Tradicionalisté výročí nepochybně využijí k výkladu svého vidění sexuality, modernisté budou žádat zrušení zákazu. Je i mojí povinností se k věci vyjádřit.

Encyklika je na internetu k dispozici v novějším překladu Karla Skočovského a ve starším překladu pro Českou biskupskou konferenci.

Pozadí

Už v roce 1930 papež Pius XI. vydal encykliku Casti Connubii, která používání antikoncepce (vyjma metody neplodných dnů) vyhlásila za těžký hřích a uložila lidem, kteří jsou na tom ekonomicky dobře, aby materiálně podporovali chudé rodiny. V poválečném období se postupně rozšířila praxe, považovat postoj k této piánské encyklice za prubířský kámen pravověrnosti teologů. Dobu kolem 2. vatikánského koncilu, kdy mnoho lidí očekávalo zrušení tohoto zákazu, výborně zachycuje ve svém článku tehdejší génius morální teologie Bernard Häring.

Vydání encykliky Humanae Vitae bylo pro některé lidi šokem, který vedl k jejich rozchodu s církví, nebo k tomu, že se nadále neodvažovali hlásat radostnou víru jménem církve, jejíž učení nechápali – dalo by se říci k odcizení od církve. Ale v žádném případě nelze hromadný odklon Západu od církve koncem dvacátého století připisovat pouze této encyklice. Tento odklon začal nabírat obrátky už před koncilem. A pro některé lidi právě tato nová encyklika byla naopak signálem toho, že církev zůstává věrná svým tradicím.

Ať to je či není pravda, zastánci encykliky říkají, že církev zakazovala antikoncepci od počátku. Nicméně nelze si nevšimnout, že v dnešní době nastává situace, jaká v dřívějších staletích nebyla: Mobilita lidí a s ní související individualizace klade na bedra rodičovského páru větší díl starostí o vlastní děti; díky obrovskému pokroku medicíny přežívá dosud nebývalé procento dětí a bez regulace porodnosti by počet lidí rychle narůstal; rostoucí složitost společnosti (zvláště evropské) způsobuje, že nároky na výchovu dětí rostou a doba úplné závislosti na rodičích se prodlužuje; koncentrace kapitálu a industrializace zmenšuje počet rodin, ve kterých děti navazují na práci rodičů, a to vede k odcizení mezi generacemi. Otázka, jestli církev má i v této situaci trvat na striktním zákazu antikoncepce, není triviální.

Málo se připomíná, že Ferdinando Lambruschini, kterého papež pověřil uvedením této encykliky, ve svém proslovu řekl, že encyklika není neomylná a v případě nových poznatků nelze vyloučit její revizi.

Obsah encykliky

V první části encykliky (odstavce 1 – 6) Pavel VI. vysvětluje, že je to učitelský úřad církve, kdo je kompetentní vykládat tzv. přirozený zákon, který je vyjádřením Boží vůle a jeho zachovávání je nutné k věčné spáse. Ve druhé části (odstavce 7 – 10) podává svoji představu manželské lásky, která je odrazem lásky Boží. Následuje vlastní odmítnutí antikoncepce (odstavce 11 – 12), jeho zdůvodňování (odstavec 13), konkretizace (odstavce 14 – 16) a vykreslení vedlejších účinků, které by povolení antikoncepce mohlo způsobit (odstavec 17). Zbývající část jsou víceméně pokyny k tomu, jakými prostředky je – podle Pavla VI. – možné zákaz uvést do praxe a zmírnit jeho negativní následky.

Dnešní situace

V dalším textu přistoupím na tradicionalistickou terminologii a budu antikoncepcí nazývat metody zabránění početí, které Humanae Vitae odmítá. Jedinou povolenou metodu, metodu neplodných dnů, nazvu PPR – přirozené plánování rodičovství.

Odmítání antikoncepce je v současné době pevně zakořeněno v tradičních kruzích církve a je těžké si bez něj představit kulturu katolicismu. V důsledku nespolehlivosti PPR pak je mezi křesťany velké množství rodičů, kteří díky této kultuře vychovávají takový počet dětí, který by si sami nezvolili. Často je to pro ně zdrojem velkých těžkostí a jsou závislí pomoci dalších dobrých lidí. Převládá mezi nimi názor Pia XI., že každé jednotlivé použití antikoncepce je těžký hřích. Pro tyto lidi by byla velká rána, kdyby najednou učitelský úřad církve „zjistil“, že to vše bylo zbytečné. Na druhou stranu ovšem existují lidé, kteří zákaz antikoncepce odmítají a říkají, že se řídí vlastním svědomím. Jejich svědomí obvykle neabortivní antikoncepci schvaluje. Tito lidé se z antikoncepce nezpovídají, nepovažují ji za hřích – ostatně, encyklika Humanae Vitae slovo hřích vůbec neobsahuje. A někdy se dokonce uchylují k antikoncepci abortivní – sám znám lidi aktivní v církvi, kteří používají nitroděložní tělísko (abortivní antikoncepce).

V církvi se mluví o tom, že encykliku je třeba hlásat novým jazykem. Někteří předpokládají, že ten nový jazyk má přesvědčit ty, kdo ji ještě dnes odmítají. Jiní si pod novým jazykem naopak představují  faktické zrušení zákazu. Kam se má amatérský teolog přiklonit? Je správné ctít kulturu církve, nebo se zbavovat věcí, jež člověka zbytečně svazují?

Můj názor

Samozřejmě bych považoval za ideální, abych sexualitu věřících nemusel nazývat problémem – nicméně taková situace dnes není a asi ani nikdy nebyla: Sexualita souvisí s naplňováním smyslu života a jako taková vždy vyžadovala velkou pozornost člověka. Základním smyslem života člověka je vstupovat do kontaktu se zlem a na jeho místě vytvářet dobro. Ale nesmíme samotnou sexualitu považovat za zlo. Pokud taková věc v některých dobách nastala, měli bychom se poučit z toho, jak církev tuto chybu překonala, ale neměli bychom považovat názory této doby za hodné následování.

V žádném případě si nemyslím, že by zákaz antikoncepce plynul Bible. Příběh Onanův, který se někdy cituje, je odsouzením ekonomického podvodu na ženě, který je navíc spojen se sexuálním zneužíváním. Zákaz antikoncepce jako takové z něj podle mne odvodit nelze. Nicméně také nelze šmahem odmítnout věc, kterou tolik dobrých lidí ctí jako kulturu víry.

Obrovským problémem v diskusích o encyklice Humanae Vitae je to, že se problém antikoncepce většinou vytrhuje z obecného tématu sexuality. Církev potřebuje řešit problém sexuality jako takový – a pokud se to podaří, postoj k antikoncepci z něj může vyplynout. A problém sexuality není jen věcí manželů, ale i lidí svobodných.

Sexualita jako problém se týká více mužů než žen. O těchto věcech se málo mluví, ale je fakt, že velké procento mužů se nemůže vyhnout občasnému vyprazdňování svých váčků semenných. U řady z nich k tomu dochází bezděčně, především noční polucí. Je ale řada takových, u kterých k tomu nedochází, nebo je frekvence polucí nedostatečná. Pokud se váčky semenné přeplní (nebo dojde podráždění příslušných nervů z jiných důvodů), dostává sexualita kompulzivní, nutkavou podobu. V manželství muž obvykle očekává, že osvobození (nebo prevence) přijde od manželky. Svobodný muž, nebo muž, jehož manželka sex dlouhodobě odmítá, se obvykle nevyhne méně důstojnému řešení. A pokud k žádnému řešení nedojde, hrozí, že se muž zachová jako úchyl, že ohrozí své okolí i sám sebe a v případě manžela také svoji rodinu. Mluvit v této situaci o svobodném rozhodování je iluze: Svoboda zde jistě existuje na časových úsecích řádu hodin, ale nikoli na časových úsecích řádu týdnů. Případy zbožných kněží, kteří byli zatčeni např. za pedofilii, jsou toho dokladem.

V odstavci 27 Pavel VI. vyzývá lékaře, aby získali v dané oblasti všechny informace a vedli manžele po správné cestě. Dnes lékaři neuspokojeným lidem, kterým by hrozilo kompulzivní sexuální chování, doporučují masturbaci. Tu věc nelze brát na lehkou váhu, i když postoj církve k masturbaci je záporný. Nicméně občasná nevyhnutelnost tohoto řešení našla i v učení církve své vyjádření: Katechismus v odstavci 2352 hovoří o situacích, kdy vina spojená s masturbací může být snížena „na nejmenší míru“.

Řešení problému sexuality vidím především dvojí: Jednak je to bod číslo 6 mého článku o manželské sexualitě, a jednak odstavec 2352 katechismu. Pokud církev bude na encyklice Humanae Vitae trvat, mohly by tyto věci být součástí již zmíněného nového jazyka. Osobně si myslím, že není jiné cesty.

Encykliku Humanae Vitae jako takovou neodsuzuji, ale nějaké řešení problému sexuality by se vždy mělo hlásat spolu s ní. Odmítání chemické antikoncepce má něco do sebe, odmítání mechanických prostředků také. Teorie manželské lásky, kterou encyklika předkládá, je svým způsobem přirozená a krásná. Také se mi líbí myšlenka, že počet dětí je věcí manželského páru a ne někoho jiného, a už vůbec ne státu.

Přesto si nemyslím, že zákaz antikoncepce je příkaz Boží, jehož zachovávání je nutné ke spáse (viz odstavec 4 encykliky). Vykládat takto evangelium (odkaz na Matouše 7:21) je chyba, které se Pavel VI. měl vyvarovat: Vůle Otcova nebývá založena na poučkách tohoto typu. A podobně nejsem úplně ztotožněn se zdůvodněním zákazu z odstavce 13: Lépe by bylo prostě říci, že pokud se budeme zdržovat určitých způsobů antikoncepce, bude to krásné.