2017-12-31: Jak je psáno v Zákoně Páně

Lukáš 2:22-40

Začátek Matoušova evangelia (který dnes nečteme) říká, že Josef byl muž „spravedlivý“, a já si myslím, že se tím myslelo počestný – snažil se žít tak, jak se má. Dnes zase vidíme, že se snaží učinit zadost Zákonu Páně a nese Ježíše obětovat do chrámu. Řekli bychom, že je to formalita. Někdo by řekl trapná formalita, obětovat pár holoubat. Neřekl Bůh už dávno, milosrdenství chci, ne oběti? Taková věc se nedělala ani v tridentské liturgii, ani v té dnešní. Přesto jeho rozhodnutí vede k události, o které čteme i po dvou tisíciletích a která nepochybně velmi ovlivnila život svaté rodiny: V chrámě potkávají Simeona a Annu – ti dva obdarovávají Ježíše svojí chválou, on je zase obdarovává vědomím naplnění jejich života.

Ve dnešním čtení je zajímavé, že velké proroctví nad naším dítětem nepřichází od chrámových kněží a není součástí liturgie. Přesto by k němu jen těžko došlo, kdyby Josef s Marií nepodnikli cestu do chrámu. Taková věc se nám může stávat i dnes: Praktikování víry může vést k setkání s Bohem, bez ohledu na lidské kvality kněze nebo na konkrétní překlad Otčenáše. Chceme-li potkat lidi, kteří to s vírou myslí vážně, zamíříme na mši svatou nebo uskutečníme pouť. Praktikujeme víru tak, jak je to v naší době obvyklé, a někdy v souvislosti s tím dostáváme dary od Boha. Bůh často přichází tam, kde jej hledáme.

Také ve Skutcích (2:46) čteme, že po Ježíšově smrti učedníci každý den svorně pobývali v chrámu. Pobývali v chrámu židovského náboženství, ne v chrámu křesťanském. Až o mnoho let později se začalo přísně rozlišovat, kdo který kostel vysvětil. Věřím, že pro našeho Otce na nebesích to zas tak podstatné není. Podobně Bohu málo záleží na tom, jestli se klaníme Eucharistii po tridentském způsobu jako zástup v čele s knězem, nebo jako společenství sedící v kruhu. Podstatné je, abychom vykročili a šli za ním. Ať je Bůh blíže nebo dál, cestu za ním poznáme obvykle podle toho, že nás naplní radostí. A možná na ní i potkáme svého Simeona, který nám naznačí další cestu.

Reklamy

Svátost smíření

Ve spisech teologů najdeme různé obrazy, které nám mohou přiblížit svátost smíření. Někdy se jedná o úvahy o návratu ztraceného syna, jindy o příklady vrahů či lupičů, kteří poznali hrůzu svých skutků a s bolestí a hlubokým obrácením je vyznali ve zpovědnici. Ale většina lidí v kostele nejsou ani lidé, kteří promarnili otcův majetek, ani zloději nebo vrazi. Většina z nich to alespoň nedělá každý rok. Běžný křesťan se těžkého hříchu nedopouští tak často, aby se musel zdrceně kát při každém prvním pátku. Kdy a jak vlastně věřící mají chodit ke svátosti smíření?

Tradiční pohled

Tradiční katolík na to má snadnou odpověď: Podle kánonu 989 CIC Každý věřící po dosažení věku rozlišování je povinen alespoň jedenkrát do roka věrně se vyzpovídat z těžkých hříchů. Ta formulace implicitně předpokládá, že v průběhu roku věřící vykoná alespoň jeden těžký hřích. Ale kdo zná aspoň trochu některé farníky, ví, že to není pravda. Nežijeme převážně mezi vrahy, lupiči a nevěrníky. Druhé z pěti církevních přikázání je pro většinu lidí nesplnitelné.

Tradicionalista mne v tomto bodě asi zarazí a vysvětlí mi, že těžkým hříchům se člověk nemůže vyhnout. Například hříchy sexuální: Podle učení tradicionalistů se člověk v této oblasti hříchu vyhnout nemůže – aspoň pro muže to často ani nebývá biologicky možné. Ale vezmeme-li definici těžkého hříchu poctivě, zjistíme, že to, čemu nelze předejít, je těžkým hříchem jen stěží. Amatérský teolog nemůže před touto věcí uhnout. Dovolte tedy i mně říci svůj názor.

Chození ke zpovědi

Svátost smíření sice umožňuje člověku, aby ze sebe shodil i těžké hříchy, ale také umožňuje těm, kdo mají hříchy drobnější, aby je nechali jaksi prosvítit. Symbolické vyprávění o této věci najdeme ve 21. kapitole biblické knihy Numeri. Had je zde symbolem hříchu; tím, že jej Mojžíš vystaví pohledu veřejnosti, umožní, aby jeho uštknutí ztratilo svoji moc. Uštknout nás mohou hříchy těžké (to pak je velmi zlé), ale i hříchy lehké. I rána lehkého hříchu se může zanítit, a pokud budeme stále chodit se džbánem pro vodu, dříve nebo později to udělá. Chránit se před touto věcí nám umožní pravidelná svatá zpověď. Účelem takové zpovědi pak není především odpuštění těžkých vin. Je to pro nás příležitost vybrat z věcí, které nás vzdalují od Boha, ty, které v poslední době řešíme, a říci o nich knězi. Kněz je vázán zpovědním tajemstvím a je církví určen tomu, aby nám zprostředkoval kontakt s odpuštěním Božím. To slovo odpuštění souvisí s tím, že máme především mluvit o věcech, které sami děláme špatně a nanejvýš okrajově o tom, co dělají špatně druzí. Máme se na zpověď připravit tak, abychom své chyby neřešili jen ve svém nitru, ale abychom o nich mluvili s někým druhým. Máme je vynést na světlo.

Občas slýchám, že (například) katolíci v Německu v posledních letech nechodí ke zpovědi vůbec. Tu věc bych neposuzoval tak přísně, jako se to dělalo za reformace. Tehdy člověk, který rok nešel ke zpovědi, byl podezřelý ze sympatií k protivné straně. Přísně se to posuzovat nedá i z toho důvodu, že člověk může po nějakou dobu prožívat renesanci víry, intimní společenství s Bohem, a nemusí nacházet kněze, který je schopný jej tímto obdobím vést. Pak má pocit, že se na něj vztahují Ježíšova slova z Markova evangelia (2:19): Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Přesto je dobré na povinnost zpovědi myslet. V dnešní době u nás každý zdravý člověk může najít kněze, kterému lze se svěřit. Těch, kteří opravdu znají Boha, je mnoho.

2017-12-24: Počneš a porodíš syna

Lukáš 1:26-38

Pokud jste četli, co  jsem už dřív psal o mariánské úctě, tak víte, že andělské zvěstování pojímám hlavně jako výpověď o smyslu lidského života: Před životem plným utrpení, životem sedmibolestným, přichází Boží ujištění, že to vše má pro něj význam. Tím dostává smysl nejen utrpení, ale celý Mariin život jako takový.

Ve dnešním čtení se anděl Marie ptá, jestli je ochotna přijmout ten nejnižší úděl ženy, který si uměla představit, úděl svobodné matky, pokud tím naplní vůli Boží. Pocházím z generace, která ještě viděla strašlivou ostudu, jakou pro vesnickou holku v Čechách znamenalo otěhotnět za svobodna. Když se začaly rozmáhat umělé potraty, svobodné matky mnohdy nechávaly zabít své dítě ne ze strachu, že je neuživí, ale ze strachu z ostudy pro sebe a celou rodinu. A věřím, že nálada v Mariině okolí mohla být ještě přísnější. Možná si Maria už dávno předtím představovala, že bude muset nějak trpět pro slávu Boží. Ale když přišel skutečný anděl, chtěl po ní věc, kterou čekat nemohla. Bůh vlastně chce po Marii, aby se stala veřejnou hříšnicí. Musela mít velikou víru, jestliže řekla své Fiat.

Ani životy nás, jako jednotlivců, nebývají požehnány tím, že by byly zbaveny utrpení nebo ponížení. Požehnaný život spočívá především v tom, že jeho radosti i utrpení mají smysl v Božích očích. To je věc, o kterou se máme snažit. To je věc, ke které máme zpytovat svědomí. Byla by škoda to propást.

2017-12-17: Proč křtíš, když nejsi Mesiáš?

Jan 1:6-8; 19-28

Počínáni Jana Křtitele muselo být pro farizeje velkým pohoršením. Četl jsem kdesi, že křest vodou v židovské tradici existoval už předtím, ale byl používán při přijímání pohanů k pravé židovské víře. Křest u Ezechiela (36:25) očišťoval pohany od jejich model a  patřilo k němu přijetí nového srdce, nového ducha, přistoupení ke smlouvě s Bohem. Myšlenka, že by pravověrný žid měl být pokřtěn, byla alarmující: Co je na našem náboženství špatného nebo modloslužebného? Nemáme my, všichni židé, toho správného ducha zajištěného automaticky? Kdo se odváží zavádět nějakou obnovu víry, když není Mesiáš ani Eliáš? Představte si, co by se stalo, kdybyste dnes řekli, že pravověrný katolík potřebuje uzavřít novou smlouvu s Bohem nebo se očistit od nějaké části své praxe… S něčím podobným Jan Křtitel nejspíš přišel.

Janova obnova víry nebyla něco, co by se tak nějak samozřejmě líbilo všem. Patřilo sem nejen poněkud sporné očištění se od model (možná od prvků tradiční víry), ale i přijetí některých lidí, kteří od společenství víry byli dosud odstrčení. Přicházeli i celníci, aby s pravověrnými sdíleli společenství s Bohem. Dnes vidíme, co se stane, když někdo přijde s myšlenkou, že by někteří rozvedení a znovusezdaní mohli mít účast na Eucharistii. Podobný poprask a rozdělení působil tehdy Jan Křtitel.

Vůbec se nedivím, že mnoho farizeů a starších, a vůbec lidí, kteří cítili odpovědnost za víru národa, nepochopilo, že Jan Křtitel je světec a že mu v patách kráčí Mesiáš. Ale naštěstí pro nás se ukázalo, že už tehdy Bůh povolal mnoho lidí k tomu, aby poznali skutečného Božího Ducha a stali se světlem světa a solí země. Věřím, že tak tomu bývá v každé době – a že to tak je i v té naší.

Amoris Laetitia IV – moje reakce na Correctio Filialis

Jistě je smutné, že se diskuse o papežské exhortaci Amoris Laetitia v poslední době omezily na otázku, jestli máme přijmout některé rozvedené a (civilně) znovusezdané do eucharistického společenství milovníků Kristových. Ovšem dalo se to čekat, protože jde o velký zásah do praxe církve. Je to zásah léčivý, nebo destruktivní?
Podle mne platí první možnost.

Po mnoho staletí církev považovala za správné hájit výlučnost a nerozlučitelnost manželství za každou cenu. A najednou je zde papež, který v tom nechce pokračovat. Mnoho lidí si myslí, že jde o útok na nerozlučitelnost manželství. Taková věc by byla mimořádně nebezpečná zvlášť v dnešní době: Nejen, že civilní právo jeho nerozlučitelnost zcela odhodilo, ale navíc postupně opouští i jeho podstatu tím, že v mnoha zemích dopřává stejný svazek i lidem stejného pohlaví. Nedivím se, že mnozí čtenáři Amoris Laetitia bijí na poplach a píšou papeži Synovské napomenutí (v prvních týdnech po zveřejnění se česky říkalo Synovská korekce). Myslí si totiž, že se jedná o další krok k rozmělnění podstaty manželství a k jeho znevážení. Pokusím se ukázat, že tito kritici se mýlí.

Prvním omylem kritiků je, že Amoris Laetitia představuje útok na vážnost katolického manželství. Ve skutečnosti ke znevážení manželství v církvi dochází dávno a jednou z příčin je přílišná rigidnost dosavadních předpisů. Lidé, kteří se rozešli, často zatouží sdílet svůj život a svoji lásku s novým partnerem. Vzhledem k platným předpisům je v takovém případě jedinou cestou to, aby jejich první manželství bylo církví prohlášeno za neplatné.  A tak se, bohužel, často stává, že za neplatné bývá prohlášeno manželství, o jehož platnosti by nezúčastněný člověk nikdy pochybnosti neměl. Ta věc je velikým pohoršením: Svazek, který byl evidentně uzavřen z veliké lásky, je najednou prohlášen za neplatný od samého počátku. Jedná se o zásadní urážku lásky a tedy o urážku Boha. Osobně si myslím, že neplatnost manželství je v naprosté většině případů iluzí. Přece, co spojíme na zemi, bude spojeno i na nebi… Nicméně, pokud zúčastnění pokládají toto „řešení“ za menší zlo, nechci jim protiřečit.

Existuje ještě další věc, která dnes manželství znevažuje, i když je méně skandální než ta první. Mám na mysli praxi, která dovoluje, aby spolu muž a žena žili „jako bratr a sestra“, tedy bez pohlavního styku, i když jsou církevně sezdáni s někým jiným. Ta věc je znevážením manželství proto, že je řešením nedokončeným. Sexuální věrnost je jenom jednou ze součástí manželského slibu, který si lidé dali – je zde několik dalších věcí, na jejichž odmítnutí v témže okamžiku přikyvujeme: Ti dva právoplatně sezdaní si mnohdy navzájem odepřeli úctu, přestali živit lásku, jeden druhého opustili, nenesou spolu dobré i zlé, a my řekneme, že je to sexuální věrnost, co činí rozdíl mezi hříchem a nehříchem… V Bibli se píše o muži Ónanovi, který jednal tak, jako by podstatou manželství byl sex. Hospodin jej za jeho počínání zahubil. Soužití muže a ženy máme buď přijmout v jeho celku, nebo je nepřijmout vůbec. Lavírování mezi anone je cesta do pekel.

Druhým omylem kritiků bývá představa, že papež v Amoris Laetitia popírá nerozlučitelnost manželství. To si ale vůbec nemyslím. Jak já exhortaci čtu, papež hledá řešení pro ty věřící, u nichž manželství nebylo shledáno neplatným, tedy je platné a platným zůstane. Jedná se tedy nutně o situaci, kdy si (například) muž k jedné ženě, se kterou se rozešel, přibere ženu další. První manželství není rozloučeno, nastává mnohoženství. Myslím si, že mnohoženství v dějinách křesťanství existovalo a jeho limitované obnovení nemusí být popřením evangelia. Objeví-li se diskuze, budu to hájit.

Dovolte mi teď komentovat sedm bodů fialového bloku první části Synovského napomenutí:

  1. Autoři Synovského napomenutí považují za prokázané, že Boží milost, která někoho ospravedlní, zároveň tomuto člověku dopřeje obrácení ze všech vážných hříchů, nebo je pro takové obrácení dostatečná, a tuto věc aplikují na situaci znovusezdaného člověka. Ten argument je z principu pomýlený: Papež neříká, že znovusezdanému člověku máme tolerovat jeho hříšnost. Co říká je, že nelze vždy jednoduše usoudit, že ten člověk těžce hřeší. To ostatně autoři hned ve druhém bodě kvitují, čímž první bod postrádá smysl.
  2. Papežovi kritici se staví do pozice farizeů, kteří onehdy na základě přesných logických úvah o Ježíšovi prohlásili My víme, že ten člověk je hříšník. Neříkají to sice dnes o Ježíšovi, ale o člověku znovusezdaném, nicméně princip, kterým k tomu došli, je stejný: Přílišná důvěra v logickou úvahu, jako by cesty Boží nebyly nevyzpytatelné.
  3. Nazývat konkrétní lidskou formulaci nějakých pravidel zákonem Božím je ošemetné a pyšné. Ve vědě jsme napřed věřili, že Newtonova formulace fyzikálních zákonů je přesným popisem zákonů přírody; po pár staletích se ukázalo, že to s tou přesností není tak prosté. Ano, věřím, že zákon Boží zde je – ale věřím, že vypadá jinak, než jak by bylo zapotřebí tady ve třetím bodě. Je jiný než zákony naše a proto musíme hledat pravdu znovu pokaždé, než začneme soudit. Kdybychom soudili striktně logicky, nedovolili bychom svaté přijímání ani Panně Marii, dokud se nevyzpovídá z početí nemanželského syna. Víra věří v Ducha Božího, který nade vším vládne a vše prostupuje. Odmítat někomu polibek Kristův je závažné a měl by k tomu být aktuální důvod.
  4. Bod 4 je podobný bodu 3. Nepochybuji o tom, že psané příkazy, jak je formulovalo církevní právo, se mnohdy velmi dobře blíží zákonům Božím. To je obrovský úspěch. Ale to nic nemění na povinnosti církve stále znovu je zkoumat. Větu Kdo si rozvedenou vezme, cizoloží jsme povinni chápat tak, aby nebyla v rozporu s větou  Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Podle mne se právě o toto papež snaží. Bůh kromě výroků Písma může mluvit i k srdci člověka. Dávejme tedy pozor na to, abychom nezhřešili proti svatému Duchu.
  5. Nemyslím si, že by Bůh znovusezdaným přikazoval mít pohlavní styk. Ale myslím, že pokud muselo dojít k rozloučení s předchozím manželem, pokud zde není možnost návratu a zároveň nepřetrvávají zbytečné křivdy, můžeme jej přijmout stejně, jako jsme předtím už přijali rozchod těch, kdo si slíbili věrnost. Pátý bod není herezí.
  6. Obávám se, že tento bod jsem nepochopil. Svaté texty obsahují pravdy o Bohu a jeho zákonech, ale jejich jednotlivé věty jsou větami lidskými. Trvalé odsouzení člověka, který nevidí cestu, jak vstoupit do původní řeky, není principem božským. Ostatně v nebi se lidé už nebudou ženit a vdávat; manželství je dáváno lidem, kteří žijí v tomto světě. Dáno, darováno, ne oktrojováno.
  7. Pochybuji o tom, že by někdo ze znovusezdaných nelitoval rozpadu svého prvního manželství. Věřím, že většinou zároveň lituje řady svých tehdejších skutků či zanedbání. Nicméně tuším, že rozchod s novým partnerem nemusí vždycky znamenat zlepšení – a to je věc, v níž se od papežových kritiků liším.

 

 

2017-12-10: Nosil šat z velbloudí srsti

Marek 1:1-8

Ve Wikipedii se dočítám, že vlna severoafrických velbloudů je hrubá a na oděvy se nehodí. Jan Křtitel žil jako drsný muž kajícím životem „na poušti“, tedy v neobydlené přírodě, a přesto svými kázáními uchvátil velké množství lidí a připravil cestu Kristu. Nahřívám si ruce u elektrického přímotopu a přemýšlím o tom, jestli by Jan nemohl pro Boží království vykonat mnohem více, kdyby neztrácel čas bojem s hady a komáry, kdyby se pořádně stravoval a plně se věnoval kázání Božího slova. Ale křesťanství na takové logice stavěno není. Svatí mužové často trávili mnoho času činnostmi, které by mohl vykonávat kdokoli jiný. Svatý Benedikt ustanovil, že nikdo z bratří nemůže být zproštěn práce v kuchyni. Svatý František nosil kameny na stavbu kostela. A vrchol tomu nasadil Ježíš, když se nechal ukřižovat, i když jinak by mohl úžasně šířit království Boží dalšími kázáními i mocnými skutky. Svatost neznamená vždy maximální využití času k hlásání své představy o Bohu. Ke svatosti nestačí jenom vykazovat činnost.

Pravda zní úplně jinak od člověka, který se umí o sebe postarat v divočině, než od boháče v hedvábných šatech, o nějž stále pečuje několik lokajů. Svatost potřebuje lidi dospělé, kteří poznali život z různých stran. Některé věci, které k dospělosti patří, jsem vyjmenoval v dřívějším článku. Další vidíme u Jana Křtitele. Evangelisté si dávají záležet na tom, abychom věděli, že je to život Janův, na co Ježíš navazuje. Život v pokoře a v samostatnosti nelze od křesťanství odpárat.