2018-02-04: Věděli, kdo je

Marek 1:29-39

Když byl Ježíš pokřtěn, nebesa se otevřela, duch v podobě holubice sestoupil a ozval se hlas: Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil. Dnes ale Ježíš nedovoluje démonům, aby jasně říkali, kdo je. Bůh zjevil svoji identitu v podobě holubice, ale odmítá ji ukázat tam, kde lidé jsou fascinováni jeho mocí. Ježíš svoji moc užívá, když ilustruje jeho učení, ale božství s ní do souvislosti nedává.

Mnoho židů v Ježíšově době předpokládalo, že Mesiáš přijde a velikou (vojenskou) mocí osvobodí svůj národ. Když nyní Ježíš přišel, pracuje jinak, než si představovali. Kdyby se rozkřiklo, že je Mesiáš, asi by jej nutili, aby se stal jejich vůdcem (jak jsem to naznačil dříve). Ale Duch Boží v Ježíšovi není duch vojevůdce. Je to duch holubice a nebes. Duch, který hlásá nauku Boží, dává volnost a odpočinutí mnoha duším, ale také vyhledává samotu k modlitbě. I dnes jde za svým cílem.

Reklamy

Témata prezidentských voleb

Dovolte mi, abych se po svém vyjádřil k některým věcem, o nichž se mluvilo v kampani před nedávnými prezidentskými volbami.

EU

Velkým tématem voleb, jak těch podzimních parlamentních, tak lednových prezidentských, byl vztah Čechů k Evropské unii. Pokud jde o mne, myslím si, že důležitým zájmem našeho národa je, aby se co nejvíce začlenil do EU. Důvody pro to mi připadají tak zřejmé, že je těžké je jmenovat. Hlavními asi jsou západní svoboda a spravedlnost, o kterých tady v Česku stále je malé povědomí. Díky tomu, že tyto naše představy jsou neúplné, se odpůrcům EU daří mnoho věcí interpretovat jako její selhání, i když jde o věci dobré, nebo o věci, na kterých sami naši odpůrci EU nesou vinu.

Mnoho lidí se EU bojí proto, že jim chybí představa kontextu, ve kterém se západní pravidla formují. Ale mnoho lidí se také nechalo ovlivnit těmi, kdo vytáhli do boje proti EU proto, že evropské zásady otevřenosti a spravedlnosti narušují jejich snahu získávat bohatství (či moc) skrze korupci, podvody a klientelismus. Prostí lidé si pak často neuvědomí, že to, co komplikuje snahy samozvanců o zbohatnutí, je vlastně v jejich prospěch.

Imigrace

Velká vlna protievropanství je spojena se strachem z uprchlíků a migrantů, kteří do Evropy přichází z bojujících zemí v Africe a v ruské sféře zájmů (především Sýrie). Důvod strachu je zřejmý: Lidé vidí, že na příchod migrantů nejsme připraveni. Co se vymyká mému chápání je, proč se tedy naše země na jejich přijetí horečně nepřipravuje? V tomto směru podle mého názoru leží obrovská vina na minulé vládě (nejspíš na ministru vnitra Chovancovi). Lidé blízcí prezidentu Zemanovi přivedli naši zemi do situace, kdy není schopna se dostatečně podílet na pomoci utečencům. Tito lidé zatěžují svědomí našeho národa a navíc vnukají lidem myšlenku, že to je správné. Je trapné, když se přitom zaštiťují slovy o obraně křesťanství: Ve skutečnosti křesťanství odhodili už v okamžiku, kdy se rozhodli k pasivitě. V jejich pojetí není, co bránit.

Migrace je nyní nejviditelnějším problémem zemí EU. Předtím to byla řecká (či jižní) finanční krize. Ale ať je problémem cokoli, odpůrci EU to dokážou obrátit proti myšlence integrace, ve prospěch našeho nacionalismu a izolacionismu. V tomto směru jsou velmi schopní. A přitom je to právě vědomí, že mohou přijít problémy, co by nás mělo vést k většímu důrazu na přátelství a spojenectví s kulturním světem.

Rusko a Západ

Věřím, že kultura může být vyšší a nižší. Tu západní vnímám jako vyšší než tu na východ od nás. Ale mnohé voliče jejich vzpomínky na dětství táhnou k Rusku, jež u nás vládlo (a šířilo svoji propagandu) v době, kdy byli mladí. Je naprosto pochopitelné, a možná i správné, že mnoho lidí není připraveno uznat, že jejich rodiče se členstvím v komunistické straně nebo kolaborací dopouštěli bezpráví. Je ale smutné, pokud sami jdou v jejich stopách a katarzi odsouvají o další generaci. Rusko dnes u nás o náklonnost lidí bojuje. Bojuje prostředky, které pro křesťana nejsou přijatelné: Lhaním a šířením strachu – strachu z jakéhokoli problému, který EU potká. A to i v případě, že podobné problémy v některých částech Ruska jsou horší. Je smutné, že tolik lidí jim podléhá.

Zkušenosti v politice

Častým argumentem ve prospěch dosavadního prezidenta Zemana bylo to, že je zkušený politik, zatímco ostatní kandidáti zkušení nejsou. Když odhlédnu od toho, že v případě kandidátů Fischera a Drahoše tato námitka je nepravdivá, je zde jedna dost podstatná věc: Proč asi naše ústava dovoluje, aby jeden člověk „prezidentoval“ nanejvýš dvakrát po sobě? Je to proto, že daleko větším problémem než nezkušenost jsou v tomto případě vazby na zájmové skupiny, které se kolem prezidenta tvoří. V případě Miloše Zemana ta věc je skutečný problém už po jednom funkčním období. Nyní nás čeká období druhé, a prezident si už předem začal budovat silnou vazbu na vítěznou politickou stranu (hnutí ANO). Je velmi zkušený politik. V tomto případě – bohužel.

Potraty v Polsku

Zajímavou věcí, která se objevila v kampani prvního kola, byla situace v Polsku. Na jedné straně tam stojí katolický tradicionalismus, který se trochu podobá protievropským proudům u nás, na druhé straně modernistické směry, které usilují (například) o zrušení zákazu potratů.

Jednotlivé proudy v Polsku nejsou s těmi našimi úplně kompatibilní. Polští nacionalisté se kromě odporu k Evropě vyrovnávají po svém také se smolenskou tragédií (v roce 2010 při leteckém neštěstí v Rusku zahynul polský prezident i skoro celé velení polské armády), takže se nemohou k Rusku přimknout tak, jak to dělají nacionalisté čeští. Naproti tomu modernisté jsou často prozápadní a zároveň proticírkevní, bývají to dědici polského komunismu. To vše v situaci, kdy kolem šesti procent všeho obyvatelstva pracuje v cizině.

Když se Jiří Drahoš v televizní debatě zeptal Pavla Fischera, jak se dívá na hnutí o povolení potratů v Polsku, byla to otázka nesmírně těžká. Nejen pro možný dopad odpovědi na nevěřící české voliče, ale také pro její polské souvislosti. V Polsku není dobro a zlo rozdělené podle téže linie, jako boj pro či proti potratům. Krátká odpověď neexistuje. Osobně nevím, jaká je situace s potraty v Polsku. Ale myslím si, že u nás je v dnešní době aktuální zcela jiná věc, než jejich zákaz: Je v první řadě potřeba vybudovat společenskou síť, která rodinám (či matkám) usnadní život v situaci, kdy porodí neplánované dítě. Teprve tehdy bude možné diskutovat o tom, jestli zákaz potratů ano či ne. Vinu nevidím ani tak u těch, kdo jsou proti zákazu potratů, jako u těch, kdo nechávají bez povšimnutí některé situace mladých rodičů. Ta situace je podobná jako v otázce s uprchlíky: Vinni ani tak nejsou ti, kdo se bojí je přijímat, jako ti, kdo  se na jejich přijetí odmítají připravit.

2018-01-28: Přišel jsi nás zahubit?

Marek 1:21-28

V poslední době mám problém najít na internetu živou křesťanskou diskusní skupinu. Kdysi se vesele diskutovalo například na Christnetu, na Umlaufovinách nebo na Křesťanských diskusích. Všechny tyto diskuse buď zanikly, nebo jsou přísně regulovány. Předtím, než zanikly, byly často devalvovány velkým počtem silně tradičních komentářů, jejichž autoři na každý trochu uvolněný, svobodomyslný nebo hledající příspěvek reagovali právě tak, jak ve dnešním čtení nečistý duch reaguje na Ježíšovo kázání: Hlásáte bludy, svádíte lidi na scestí, zahubíte duše. Posedlý neměl obavy z toho, že Ježíš vytáhne mačetu a začne lidem stínat hlavy. Bál se, že lidi zahubí svým učením – učením, které říká „věřte radostné zprávě“. Jsou lidé, kteří v radosti, svobodě a naději vidí nebezpečí.

Tváří v tvář dnešnímu evangeliu samozřejmě musím přiznat, že nauky moderní, nebo třeba moje články, nejsou vždy zárukou pravosti Božího slova. Oproti Kristu je tu totiž ten zádrhel, že neumím chromému říci „vstaň a choď“. Vídám kolem sebe několik postižených a má víra jim neumí pomoci.  Chybí mi mnoho k víře, která by byla jako zrno hořčičné. Přesto cítím, že jsem na správné cestě. Tuším, že hořčičné zrnko v mé duši klíčí, a to není málo. Hledání pravdy se neobejde bez jisté skromnosti. To, co hledám, totiž není nějaká drobnost. Hledám víru, která netíží, která kvasí a roste. Hledám víru, která prochází okamžikem smrti. K tomu mi pomáhej Bůh.

2018-01-21: Naplnil se čas

Marek 1:14-20

To, že vyvolený národ byl v područí Římanů, muselo být pro Izraelity nejen ponížením, ale i známkou odloučení od Boha. A protože ve starozákonních dějinách to ani tak nebyli židovští panovníci, jako spíše Hospodin, kdo vyváděl svůj lid z područí nepřátel, muselo pro Židy být velkým pokušením, aby seděli na zadku a čekali, až přijde Mesiáš a jejich vztah s Bohem obnoví. Možná si představovali, že nejdříve musí Hospodin vyhnat Římany, a teprve pak bude možné obnovit službu Hospodinu v požadovaném lesku. A Mesiáš nejde a nejde… Do této situace přišel Jan Křtitel s myšlenkou pokání. Pokání, to je změna postoje srdce, osobní návrat k Bohu. Nebrání mu nic kolem nás. Jeho řeč byla nebezpečná pro staré pořádky (zvlášť, když podpořil kritiky Herodova sňatku), takže byl po čase zatčen. To byla zpráva mimořádně skličující. Ale z pouště přichází Ježíš a opakuje: Věřte i teď evangeliu, věřte radostné zprávě. Království Boží je blízko. Čiňte pokání. Teď je ten správný čas.

Píšu den poté, co v prvním kole dosavadní prezident, o jehož postoji k pravdě vypovídá např. kauza s Peroutkovým článkem, získal skoro o polovinu hlasů více než někdejší prezident Akademie věd (38% ku 26%). Moudrý katolík zkušený v politice dostal kolem 10%. Jak dopadne druhé kolo je nejasné. Předsedou vlády je člověk, o jehož vydání žádá policie v souvislosti s podvodem v řádu desítek milionů a slovenský Ústav paměti národa říká, že býval agentem komunistické tajné policie. Stále více lidí podléhá strachu a názorům, že spojenectví se Západem je pro nás škodlivé. Právě teď bychom velmi potřebovali Ježíše, který by volal: Věřte radostné zprávě: Království Boží je blízko. Změňte postoj svého srdce, teď je ten správný čas. Ono totiž království Boží je opravdu blízko: Je mezi námi a v nás. Od dětství víme, že strach bývá špatný rádce. Nedovolme mu, aby zavládl v našem srdci. Králem našeho srdce chce být Bůh se svojí nadějí, vírou a láskou.

2018-01-14: Budeš se jmenovat Skála

Jan 1:35-42

Bylo by určitě zajímavé vědět, jestli apoštolovo jméno „Petr“ původně bylo myšleno spíše jako „Skála“ nebo jako „Kámen“. Ale mnohem více by mě zajímalo, jak Ježíš na toto jméno přišel. Nemyslím si totiž, že by hned při prvním setkání určil Petra za skálu církve. Ano, mohlo to tak být, protože Ježíš byl vševědoucí, a protože to tak Matouš v 16. kapitole – i když v úplně jiné souvislosti – popisuje. Ale zkušenost říká, že první setkání obvykle vypadá jinak. Myslím si, že Ježíš tak Petra nejspíše pojmenoval pro jeho vzhled. Třeba pro jeho pleš nebo zjizvenou tvář. Mohl mít něco podobného, jako byl obrovský nos Cyrana z Bergeracu, něco bizarního a směšného. Něco, o čem se v jeho přítomnosti raději mlčelo. Já sám bych nechtěl vypadat jako kámen. Ale představuji si, že i když Šimona možná postihla nějaká vada na kráse, jeho rozum byl zdravý a jeho srdce toužilo po Bohu. A nyní Petr přichází k Ježíši a vidí, že Ježíš jej i s jeho vadou na kráse oslovuje s láskou, kterou nelze nevidět. Pokud vás někdo takovým způsobem přijme i s vaším hendikepem, je to úžasné. Takové přijetí člověku dává svobodu. Ve dnešním evangeliu čtu, že právě tak jedná Ježíš – a je v tom velká naděje i pro nás, kteří si životem neseme nějaký šrám.

2018-01-07: Nejsem hoden, abych se sklonil

Marek 1:6-11

V 11. kapitole evangelia svatého Matouše nebo v 7. kapitole svatého Lukáše bychom se mohli dočíst, jakými superlativy Ježíš mluví o Janu Křtiteli. Ve dnešním čtení naopak vidíme, s jakou úctou Jan mluví o Ježíšovi. Jedná se o dva lidi, jejichž víra se projevovala velmi odlišně, a přesto jeden druhého chválí. Takovou věc bychom velmi potřebovali i my, v době, kdy spor mezi modernisty a tradicionalisty naši církev rozkládá zevnitř. Jsem si vědom toho, že já sám se občas nevyhýbám ani velké kritice tradicionalizmu. Přesto dobře vím, že v tradičním učení naší církve je většina věcí dobrých. Smíření s našimi tradicionalistickými bratry potřebujeme stejně, jako oni potřebují smíření s námi. A jestliže jim povaha jejich omylu nedovoluje, aby si to uvědomili, je naší povinností na to upozorňovat. Ostatně my také se někdy dopouštíme omylů.

Dnes odpoledne, kdy tuto úvahu začínám psát, jsem listoval pár staršími výtisky RC Monitoru (který běžně nečtu), a uvědomil jsem si, že i v rámci tohoto časopisu byl protievropský předvolební článek pana Fuchse z čísla 18/2017 sice hodně nebezpečnou, ale nepříliš častou chybou. Že většina článků v tomto časopisu je rozumných. Snahou křesťana má spíše být přijímat z díla druhých lidí to dobré, než odmítat tyto lidi pro pár jejich špatných skutků. Po nedávných tiskových konferencích pana Okamury už pravděpodobně většina katolíků vidí, jak se pan Fuchs mýlil, a na podobné úlety v (nejen) tomto časopisu si příště dají pozor. Strana SPD teď se svými 10,6 % hlasů může sehrát úlohu, jakou sehrál bronzový had Ohnivec ve 21. kapitole Numeri: Snad nás během následujících čtyř let pohled na ni uzdraví z izolacionizmu. Článek pana Fuchse je jednou z věcí, které budeme bratřím tradicionalistům muset pracně odpouštět. Oni pak, doufejme, odpustí něco nám.

Obrovský rozdíl v projevech víry mezi Ježíšem a Janem Křtitelem nepřekážel tomu, aby se ti dva navzájem chválili a aby společně hlásali Boha. Je potřeba, aby se i u nás začali modernisté a tradicionalisté navzájem podporovat. Vždyť například představu Ducha Božího jako ducha s hněvem, sekerou a ohněm, kterou dnes u tradicionalistů tolik kritizujeme, měl – alespoň do Ježíšova křtu – i sám Jan Křtitel. Nebránila v tom, aby chválil pravého Boha; a Ježíšovi nebránila v tom, aby svatého Jana chválil. Nám bude slušet, vezmeme-li se z nich příklad.

Otče náš

Před Vánoci se objevily zprávy, že francouzská katolická církev po dlouhých teologických diskusích od první neděle adventní 2017 změnila znění modlitby Otče náš. Místo dosavadního neuveď nás v pokušení se teď modlí nenech mě upadnout do pokušení. Pokud text bereme slovo od slova, tak nový překlad lépe odpovídá mému chápání víry než ten starý. Nicméně, braní textu slovo od slova je pro mne věcí nanejvýš spornou. Pokud chceme při společné recitaci této modlitby navazovat na evangelium a nejsme si novým překladem jisti, měli bychom zde ponechat překlad první volby – a když se děti v náboženství modlitbu učí, měli bychom je upozornit, že zde, stejně jako v celém evangeliu, nelze na jednotlivá slova příliš spoléhat, nelze z nich extrapolovat významy, které přímo řečené nejsou. Už proto ne, že vlastně nevíme ani to, jestli je svatopisec psal řecky jakožto svojí mateřštinou. Hledejme moudrost více v příbězích evangelia a méně v jeho jednotlivých slovech.

Více než prosba neuveď nás v pokušení mě znepokojuje jiná věc: Obava, abychom prosby Otčenáše nechápali příliš obecně, teoreticky. Dovolte mi dát k těmto prosbám svůj výklad:

Otče náš, jenž jsi na nebesích:
Oslovení Boha jako otce se nedá vyložit jinak, než jak to slýcháme od dětství: Obracíme se k Bohu jako jeho děti, svobodné děti, které s otcem spojuje vzájemná láska. Jsme si vědomi svého postavení ve vztahu s Bohem. Bůh může naše prosby vzít v potaz, ale jeho povinnost to není – a naše láska na tom nemá být závislá.

Posvěť se jméno tvé:
Nejde o prosbu, ale o pozdrav. Je to pozdravení, které vyjadřuje naši radost ze setkání s Bohem a vděčnost za jeho dary. Pozdravení trochu archaické, ale výmluvné.

Přijď království tvé:
Myslím si, že toto zvolání ještě patří k pozdravu. Především vyjadřuje touhu, aby Bůh kraloval v mém vlastním srdci. Je to jako touha nevěsty po svém ženichovi; tato slova vyjadřují naši lásku k Bohu a touhu po lásce Boží. Ježíš o tom v 15. kapitole Janova evangelia řekl: „…zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce“. Z lásky toužíme po tom, aby Bůh měl v našem srdci své království.

Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi:
Touha po kralování Božím v našem srdci, kterou jsem popsal v minulém odstavci, se zde rozšiřuje na celou zemi. V situaci, kdy patříme k Bohu, je jeho vláda i naším vítězstvím. Je to věc, na které pracuje především Bůh, když tvoří dobré věci, ale také my, když klademe na pekáč své více či méně šišaté koláčky [1].

Chléb náš vezdejší dej nám dnes:
V Matoušově evangeliu se v Otčenáši prosí o chléb, ale vykladači říkají, že jde o hebrejské úsloví, kterým prosíme o vše potřebné k životu. Slovo „dnes“ se pak vztahuje k posledním větám 6. kapitoly. Ale stejně jako prosíme Boha o chléb dnes, díváme se s důvěrou i do
budoucnosti.

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům:
Vykladači často říkají, že podle originálu do prosby patří minulý čas: …jako jsme odpustili… Teprve ten, kdo sám něco odpustil, má žádat odpuštění Boží, protože teprve teď ví, jaké to je, odpouštět nějaké provinění. Ví, že to mnohdy není úplně jednoduché. Nemyslím si, že by Bůh odpouštěl pouze těm, kdo druhým odpouští úplně všechno. Spíše jde o to, abychom si nemysleli, že si odpuštění těžkého hříchu zaplatíme tak, že se „odmodlíme“ pět Otčenášů. Rány některých našich hříchů mohly jít Bohu do masa. Žádat odpuštění někdy není trivialita. Přitom stále platí, že to, abychom my sami odpouštěli, patří k hygieně duchovního života [2].

A neuveď nás v pokušení:
Smyslem života člověka je tvořit dobro tam, kde je zlo. Zlo s sebou nese pokušení. Pokud nám v životě o něco jde, nelze se vyhnout tomu, abychom se pohybovali kolem zla, tedy i kolem pokušení, ale neměli bychom vstupovat dovnitř. Myslím si, že význam této prosby je: Veď nás tak, abychom nevstoupili do pokušení. Sice to nezní moc česky, ale připadá mi to výmluvnější než nová francouzská věta s pádem do pokušení. I když v podstatě jde o totéž.

Ale zbav nás od zlého:
Zlo není jen kolem nás, ale i v nás. Můžete mu říkat třeba dědičný hřích. Patří k té sedmině dobra dosud nevytvořeného [1]. To zlo, které je v nás, nám nejvíce brání tvořit dobro ve světě kolem. Některého zla se můžeme zbavit sami, některého nás může zbavit Bůh, ale zkušenost tradice říká, že s nějakým zlem v nás musíme počítat natrvalo. Do nebe nás nepřivede to, že potřeme všechno zlo v nás, ale to, že jemu navzdory zhodnotíme svých pět hřiven v našem světě. Prosba zbav nás od zlého je prosba člověka, který poznal své limity, a přesto touží mít účast na Božím díle.

[1]: Dobro a zlo

[2]: Přijměte Ducha svatého