2018-03-04: V chrámu našel prodavače dobytka

Jan 2:13-25

Význam dnešního čtení jsem v podstatě vyložil před třemi roky. Dnes mi dovolte kouknout se na něj z jiného úhlu.

Ježíš přichází do Jeruzaléma před svátky, kdy náboženský stroj jede na plné obrátky: Lidé se valí ulicemi a zaplňují chrámové nádvoří, obětní dary proudí, obchod kvete. Je to obrovská přehlídka pobožnosti. Bylo by nemožné udržovat nádheru chrámu Božího bez této každoroční velikonoční konjunktury. Přesto Ježíš plete z provázků důtky a vyhání dobytek a obchodníky z chrámu. Co se mu na věci nelíbí? Je špatné slavit starozákonní svátky? Ale proč to v tom případě Mojžíšův zákon poroučí – dělali snad Maria s Josefem chybu, když se také drželi tohoto zvyku?

Nemyslím si, že by bylo špatné slavit velké náboženské svátky za účasti mnoha lidí. Spíše si myslím, že problém byl v tom, že nejen slavení tehdejších velikonoc, ale i celá zbožnost hlásaná tehdejší hierarchií byla vyšinutá jedním směrem: Směrem k okázalé a nákladné liturgii. Jsem přesvědčen, že pro některé lidi to bylo povznášející, ale řada jiných to viděla jako problém: Přišli do Jeruzaléma přinést své oběti a najednou zjišťují, že za ně musí dát mnohem víc peněz než měli v plánu. Přišli do chrámu setkat se s Bohem, ale nachází hluk, spěch a chamtivost. Z Božího lidu se vyčleňuje velká skupina, která má pocit, že pro ně společenství víry není. Za takové situace už přestává jít jen o zbožnost jednotlivců, začíná hrozit zkáza celého systému. Proti tomu Ježíš zasahuje. Kdyby nepracoval na nápravě ve více směrech, bylo by vyhnání penězoměnců beznadějným činem anarchisty. My ale víme, že bojoval na všech frontách.

Jak může vyčleňování lidí ze společenství vést ke katastrofě nastiňuje blogger Rick ve svém článku o jedné z příčin brexitu (odchodu Británie z EU). Snaží se ukázat, že v britské společnosti vznikla skupina lidí (konkrétně autoritativní levice), která neměla žádné zastoupení mezi politickými špičkami. Tato skupina zamíchala výsledkem referenda způsobem, který málokdo čekal. Bylo by bývalo pro Británii lepší, říkám si, kdyby měla ve svém parlamentu pár nepřizpůsobivých a destruktivně působících poslanců (jako my máme Komunisty a SPD), kteří by i levicovým autoritářům dodávali vědomí, že nejsou mimo hru.

Z toho plyne jisté poučení také pro naši církev: Po nástupu protireformace v církvi v dlouhých obdobích nabývali vrchu tradicionalisté, zatímco mystický modernismus býval (více či méně) potlačován. Výsledkem je i dnešní krize víry v Evropě. Ale řešením nesmí být zničení tradicionalismu a nástup modernismu. Řešením musí být církev, která ukáže cestu každému, kdo chce jít k našemu Pánu, ať zleva, nebo zprava. Pán je uprostřed nás, proto každý máme jít jiným směrem – směrem k našemu středu, ke společenství. Strom církve potřebuje, aby jeho ratolesti vyrůstaly do různých stran.

Reklamy

2018-02-25: To je můj milovaný syn

Marek 9:2-10

Na začátku Markova evangelia jsme v příběhu o Ježíšově křtu četli o Duchu v podobě holubice. Matouš a Lukáš dokonce zachycují kontrast mezi Janovou představou Božího Ducha se sekerou a ohněm na jedné straně a holubicí nad Ježíšovou hlavou na straně druhé. A přitom se z nebe ozývala skoro stejná slova jako ve dnešním čtení. Jejich význam byl nejspíš podobný i tentokrát: Petr chce na hoře postavit stanoviště pro velitelský sbor, se kterým by židovské vojsko muselo být neporazitelné – ostatně, jak jinak naplnit příslib z první věty Markovy deváté kapitoly, která (bohužel) z dnešního čtení vypadla? Vždyť lid by Ježíše za krále chtěl. Ale hlas z nebe říká, že vůle lidu tentokrát není to, co Bůh má v plánu: Ježíše poslouchejte!

Vypráví se, že když slavní středověcí kazatelé kázali pro tisíce lidí, zvládli to jen díky pomocníkům, kteří stáli po určitých vzdálenostech v davu a opakovali jejich slova pro ty, kdo stáli dál. Předpokládám, že tuto službu – a tomu odpovídající spojení s lidem – prožívali i apoštolové spolu s Petrem. Přes ně šla Kristova slova a také otázky ze zástupu. Lid, který odmítal své nemravné vládce, si potřeboval někoho postavit do čela. Bylo těžké se na věc dívat jinak. Ale Bůh po nás někdy chce více naděje a více důvěry, než kolik se sami troufneme mít. Ta věc je aktuální i dnes, kdy vedení státu je pro málo křesťanů přijatelné. Naděje Ježíšova sahá za bičování a kříž – ty nám dnes reálně nehrozí.

2018-02-18: Byl na poušti čtyřicet dní

Marek 1:12-15

Když jsem před rokem psal o cestě člověka k dospělosti, uvedl jsem mezi pěti hlavními znaky dospělosti samostatnost, odpovědnost a zbožnost. Tyto tři věci evangelista Marek přisuzuje Ježíšovi ve dnešním krátkém čtení: Důkazem zbožnosti je křest, důkazem odpovědnosti to, že po Janově zatčení převzal jeho práci, a důkazem samostatnosti je skutečnost, že přežil sám v divočině čtyřicet dní. Z Matoušova evangelia (4. kapitola) víme, že pomoc andělů přišla až na konci té doby. A i když ani v nejmenším nechci snižovat význam toho, když se mladí lidé odhodlají hlásat slova Boží, jádrem hlásání křesťanství by mělo být jeho zvěstování dospělými lidmi. Vedení věřících k opravdové dospělosti je tedy jednou z hlavních věcí, které mohou církvi zajistit budoucnost v dnešním nejistém světě.

Vzhledem k první neděli postní navrhuji, že právě letošní postní dobu můžeme věnovat snaze o pokrok na naší vlastní cestě k dospělosti. Motivem může být to, že letos se k ní vztahují i dva zbývající znaky dospělosti z výše odkazovaného článku: Sexualita a odbornost. Popeleční středa letos připadá na svatého Valentýna, což je příležitost k tomu, abychom se zamysleli nad zralým postojem k sexualitě (a nad tím, že zamilovanost může být výbornou školou lásky). A také do postní doby spadá podávání přihlášek na střední školu, což nám může připomenout, že správně žitá odbornost či profesionalita v (téměř) jakémkoli oboru nám může pomoci hlásat evangelium.

2018-02-11: Nemohl vejít do města

Marek 1:40-45

Když se řekne hlásat evangelium, nejspíš si vybavíme větu z listu Timoteovi (4:2): „Hlásej slovo Boží vhod či nevhod…“ Ale vidíme, že ve dnešním čtení Ježíš tuto taktiku nevolí. A vidíme, že když ji uzdravený nešťastník použije, způsobí Ježíšovi a jeho následovníkům dost nepohodlí. V takovém okamžiku amatérský teolog nemůže jinak, než se ptát, která z obou taktik je vhodná pro dnešní dobu: Je správný postup těch, kdo každé pondělí v odpolední špičce pomocí zesilovače u olomouckého nádraží hlásají, že Ježíš nás miluje, nebo těch, kdo rozvážně poklekají ve své domácí kapli?

Osobně cítím jistou pochybnost ohledně počínání skupiny s reproduktorem. Myslím si totiž, že lidé, které lákají věci duchovní, dnes hlavně potřebují naučit se, kde hledat ticho a jak s ním pracovat. Megafon mezi tramvajemi jim neřekne, že tato věc je nám křesťanům vlastní. Bojím se, že po vyslechnutí podobné katecheze budou setkání s Bohem hledat jinde. Možná se mýlím a mýlil bych se rád. Ale více mě oslovil přípravný dokument k letošní vatikánské synodě o mládeži, podle kterého „jedním ze základních cílů pastorační péče o mladé lidi je, dopřát jim, aby mohli pocítit hodnotu ticha a kontemplace“. V první kapitole Markova evangelia, dlouho před hrdinskými skutky, volí Ježíš pro svoje učedníky právě toto.

Ploštice

Žily byly kdysi v plochém světě dvourozměrné bytosti, říkejme jim ploštice. Pohybovaly se jenom ve své rovině a nic nevěděly o tom, že existuje nějaký třetí rozměr. Ne že by vůbec nic netušily – občas se setkávaly s jevy, které si neuměly vysvětlit, třeba když nějaký předmět vrhal v jejich světě stín. Ale celkově byly se svým poznáním spokojené. Protože žily jenom v rovině, neznaly nic jiného než své dvě dimenze, a ani nevěděly, jak by po dalším rozměru měly pátrat. Až jednou přišel k jejich světu člověk a jednu ploštici vyzdvihl vzhůru. Ploštice hleděla jako u vytržení: Najednou viděla svůj svět z nového úhlu. Překážky, které předtím musela oblézat, viděla shora, viděla, co je za nimi. Její představa o světě se změnila, byla teď úplnější a jasnější. Zdálo se jí, že nově chápe mnoho věcí. Potom ji člověk položil zpátky. Ploštice byla svým zážitkem neskutečně nadšená. Běžela hned za ostatními plošticemi a říkala jim, co viděla: Že svět je mnohem úžasnější, než jak jej normálně vidí. Ostatní ploštice zpočátku byly nadšené a volaly, „tak tedy říkej, vysvětluj, jak náš svět podle tebe vypadá?“ Ale naší ploštici se nedostávalo slov. Je strašně těžké někomu, kdo žije v placatém světě, vysvětlit, jak vypadá pohled ze třetí dimenze. Je těžké někomu vysvětlit věci, o kterých nemá pojem. Zájem ostatních ploštic brzy opadl, začaly se naší ploštici posmívat a říkat všem, že je divná a pyšná. Že si myslí, že vidí lépe než ostatní, a přitom jim nic nového nedokáže vysvětlit. A když zoufalá ploštice nechtěla odvolat své vidění, nakonec ji zavřeli mezi blázny.

V podobné situaci jako naše ploštice se mnohdy ocitá věřící člověk mezi ateisty. Je strašně těžké vysvětlit, že člověk viděl Boha. Je těžké vysvětlit, že láska je věčná, i když to člověk viděl a nemá pochybnosti. Pokud jste Boha jednou viděli, nacházíte jej znovu a znovu, třeba v samotě lesa nebo v kapkách deště tříštících se o dlažbu. Ale pokud jej někdo nezná, míjí jej netečně i slova Písma. Kdysi jsem dlouho přemýšlel, kde v Bibli člověk nejsnáze nalezne Boha. Má volba padla na větu z listu Židům (3:15), která se často užívá jako antifona: Uslyšíte-li dnes jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce. Jednou se možná stanete plošticí zdviženou vzhůru. Prosím, nebuďte slepí k tomu, co z výšky uvidíte. Ten sen, který se zdál tak mnoha lidem, je jeden a tentýž: Je to skutečnost.