2018-04-01: Viděl a uvěřil

Jan 20:1-9

Učedníci několik let chodili s Ježíšem, byli zaujati jeho učením, uzdravovali nemocné, přijímali Kristovo tělo a krev, a přitom nic nevěděli o tom, co dnes pokládáme za hlavní předpoklad křesťanství: Zmrtvýchvstání Páně. I když to Ježíš už dříve naznačoval, apoštol Jan uvěřil až v momentě, kdy viděl v hrobce pruhy plátna. Víra ve zmrtvýchvstání nám může ujasnit mnoho věcí, ale Ježíšovo učení nabízí mnoho i bez ní.

S oblibou mluvím o kontrastu mezi egyptskou pyramidou a vesnickou vodárnou. Zatímco pyramida vydrží stát řadu tisíciletí, obrovská koule na tyči za vesnicí vypadá, jako by se už-už měla zřítit. Takovou koulí na tyči by se mohla stát naše víra, kdybychom ji zakládali pouze na tom, čím Ježíš svou pouť završil. Ano, zmrtvýchvstání je pozoruhodná věc, ale jeho význam pochopíme jenom tehdy, když se zmocníme učení předchozích tří let: Příběhů o sobotním uzdravování, o ovcích a kozlech, o Samařanech a dalších. Okamžik vzkříšení této nauce dává pozoruhodný rám. Nicméně, zásadní pro náš duchovní život mají být věci, které se dějí kolem nás, případně v našem srdci.

Víra v těla vzkříšení především znamená, že život, který nás čeká, bude mít nějaký smysl. Bude mít smysl podobně, jako má smysl ten dnešní. Dnes smysl života naplňujeme tělem – rukama, myslí či srdcem. Víra v těla vzkříšení říká, že křesťanská věčnost není jako ta řecká, není to bezcílné bloumání stínů, které se napily z řeky Léthé. Nevím, jak bude vypadat tělo vzkříšené. Vím jen, že v něho církev po celé věky věří. A tuším, že jako oslavené tělo Ježíšovo neslo stopy po hřebech a kopí, i naše vzkříšené tělo ponese stopy po našem životě zde. To jistě je důvod, abychom naplňování života nebrali na lehkou váhu.

Reklamy

2018-03-25: Třikrát mě zapřeš

Marek 14:1-15

Petrovo trojí zapření je vlastně banalita. Řekl bych, že to vůbec není hřích: Petr se snaží být poblíž Ježíše v situaci, kdy ostatní utekli. Je jistá naděje, že by mohl být prospěšný, a té se nechce vzdát. Nebo aspoň chce vědět, co se děje. Tím je mi sympatický. Kdyby se na dvoře k Ježíši přiznal, nic dobrého by z toho nevzešlo, spíše jen další zlo – asi by se jej zmocnili tak, jako se chtěli zmocnit jinocha oblečeného ve lněném plátně, a použili by jej Pánu k tíži. Veleknězovi sloužící v tomto okamžiku nemají na pravdu nárok. Z dnešního čtení soudím, že Petr v té chvíli jednal správně. Přesto se rozpláče, když kohout zakokrhá. Petrův pláč může být projevem bezmoci proti veliké hradbě zla, které Ježíš čelí, zla tak velkého, jaké si Petr předtím nepředstavoval. Ale podle mne je hlavně lítostí nad tím, co sliboval odpoledne.

Kdyby Petr už teď byl svatý muž, možná by jednal jinak. Možná by pln Ducha promluvil ke sloužícím a dostal by je na svoji stranu. Ale Bůh mu ještě nedal dary, které by mu to umožnily. Problém nebyl v tom, co dělal na dvoře velekněze. Problém byl především v tom, že si ještě před pár hodinami představoval, že potřebné dary už má. Představoval si, že v případě Ježíšova zatčení bude hrát jednu z hlavních rolí a že bude moci v jeho prospěch podat hrdinské svědectví, případně i prolít krev. Místo toho se stává hříčkou živlů. Vidí, že v nastalém boji nemá ani na to, aby byl zbrojnošem, poznává svoji dosavadní pýchu.

Poznat svou ubohost v porovnání s Božími plány, poznat nepatrnost svého poslání a smířit se s ní je předpokladem toho, abychom v hliněné nádobě svého srdce nalezli poklad lásky a moci Boží. Úkolem světců často není, vyždímat ze sebe maximum. Často jde spíše o to, že skrze jejich srdce se rozhodne promluvit Duch. Skrze Petra promluvil až ve druhé kapitole Skutků – nikoli na dvoře veleknězově, nikoli na zavolání. Promluvil teprve tehdy, když Petr měl za sebou zapření a zmařený noční rybolov, když jeho představa o vlastním výjimečném postavení vzala za své. Duch promluvil tehdy, když Petr uměl rozpoznat, že ta nesmírná moc je Boží a ne jeho. Také nás může Bůh vést touto cestou.

2018-03-18: Odumře-li, přinese hojný užitek

Jan 12:20-33

Ježíš se v Jeruzalémě pohyboval hlavně v okruhu svých sympatizantů a více méně se skrýval, takže lidé všeobecně nevěděli, kde jej najít. Do toho přichází cizinci z vyspělé kulturní země a ptají se na něj Filipa. Představuji si, že Filip pocházel (na galilejské poměry) z relativně významného města, měl řecké jméno a nejspíš uměl řecky. Možná si přivydělával tím, že se o řecké poutníky v Jeruzalémě staral, ale sám se je k Ježíši přivést netroufal. Proto jde za zkušenějším členem družiny, za jedním z prvních učedníků (a navíc Petrovým bratrem) Ondřejem. Spolu jdou k Ježíši a ptají se, jestli Řeky přijme. Ježíš se rozhoduje, jestli přijme světskou slávu a stane se mezinárodně uznávanou osobností. Jeho možnosti zvěstovat slávu Otcovu by se tím jistě rozšířily a patrně by mu to pomohlo ve sporu s představiteli židovské moci, který se rychle vyhrocoval. Jenže Ježíš má jiné představy o tom, jak by jeho vlastní sláva měla vypadat. Ve verši 36, který se do dnešního čtení nevešel, bychom viděli, že řecké poutníky odmítl a před světskou slávou se skryl. Tak jako kdysi Hospodin tvořil zemi jenom šest dní a zbytek nechal na člověku, tak ani Ježíš nedělá všechno pro šíření slávy Boží.

Jenže, napadne vás, co když blížící se Ježíšova oběť bude znamenat konec oslavy Otce, co když pak navždy zvítězí farizejství a židovský tradicionalizmus? Tak jako kdysi andělské zvěstování dalo Panně Marii pocítit smysl všech těžkých životních osudů, tak podobně hlas z nebe ve dnešním čtení chce vrátit důvěru následovníkům Krista. Ježíš důvěru v Otce má, ale kvůli jeho blízkým se objeví znamení.  Dnes víme, že hlas z nebe měl pravdu, že Bůh od té doby své jméno oslavil ještě mnohokrát, a jistě ještě oslaví. Nějaký úkol při tom může připadnout i nám.

2018-03-11: Ježíš řekl Nikodémovi…

Jan 3:14-21

O noční rozmluvě s Nikodémem čteme během roku několikrát a už jsem ji dříve komentoval. Dnes se pokusím svůj pohled stručně shrnout.

V předchozí části rozmluvy (která není součástí dnešního čtení) se diskutuje o věcech z Ježíšova učení, které v zákonickém, přísně logickém systému nemají místo. Podle Nikodéma by si Ježíš tedy – při vší uctivosti – neměl být tak jistý tím, že má pravdu. Nikodém zde poměřuje Ježíšovo učení tradicionalistickými měřítky. Ježíš ovšem na své pravdě trvá a je to pravda básnická.

Ve dnešní části podle mne Nikodém nejspíš přichází s myšlenkou, že Ježíš by mohl v ústraní vést svůj modlitební život a učit své žáky pravdě, ale nemusel by veřejně kritizovat přístup a praktiky (náboženského) establishmentu. Ale Ježíš vysvětluje, že kázání v ústraní není pro pravdu nejlepší: Jako Mojžíš vystavil na odiv hříchy (symbolizované hadem) a tím umožnil národu, aby překonal jejich jedovatou moc, tak také Ježíšovo učení o věcech Božích je třeba veřejně hlásat, aby jím lid byl spasen. Pro víru není tak podstatný logický systém jako to, že Bůh k nám přistupuje s láskou. Nikodém jako by dnes zastupoval ty, kdo chtějí ticho a tmu, aby jejich špatné skutky (nebo také povrchnost jejich učení) nebyly vidět. Před takovou společností jej Ježíš varuje. Zřejmě to přineslo plody, protože na konci evangelia je to Nikodém, kdo chudému kazateli přenechá místo ve skalní hrobce.