2018-05-06: Zůstávejte v mé lásce

Jan 15:9-17

Když ve dnešním čtení Ježíš říká zůstaňte v mé lásce a dává to do souvislosti s láskou Otcovou, je to to samé, jako když na začátku Markova evangelia říká obraťte se a věřte evangeliu. Zásadní součástí křesťanského obrácení totiž je, pocítit lásku Boží. Zůstávat v lásce Boží je věc, po které toužíme možná nejvíc. Zůstáváme-li v lásce Boží, je naše radost úplná. Dnes Ježíš říká, jak k tomu dojít: Milovat se navzájem.

Zůstáváme-li v lásce Boží, kraluje Bůh v našem srdci. Ta věc se nazývá Boží království. Ta věc je v nás a mezi námi. Vzájemná láska nás k ní podle dnešního čtení přivádí.

Život v lásce Boží je pro naše okolí bláznovstvím. K tomu, abychom zůstávali v lásce Boží, je nepochybně potřeba jistá odvaha. Bez odvahy můžeme snadno sklouznout k nesprávnému pochopení tradiční víry nebo se chytit do sítí nedopuštění. Bez odvahy nebudeme schopni ze svých nádob hliněných vynášet slovo Boží. Vlastně je divné, že si Pán vyvolil právě nás – ale mluví o tom ve dnešním čtení.

Reklamy

2018-04-29: Proste, oč chcete, a stane se vám

Jan 15:1-8

Za těch několik desítek let, co se pohybuji v církvi, jsem slyšel celou řadu pozoruhodných příběhů o tom, jak byly vyslyšeny modlitby některých svatých lidí dnešní doby. Jedním z nich byl příběh kněze, který se pustil do opravy kostela a v rozhodujícím okamžiku mu chyběla dost velká peněžní částka. Klekl a modlil se – a po chvíli na faře zazvonil neznámý muž s dotazem, že chce darovat právě tuto částku na církev, tak na co by ji měl dát. Nebo příběh člověka, který převážel do komunistického Československa náboženskou literaturu a na hranicích ho vybrali pro přísnou kontrolu – ale sotva se celník sklonil nad kufrem auta, praskl mu šev kalhot na zadku odzdola až nahoru, a tak se hned narovnal a řekl jen „Jeďte!“. Podobných příběhů slyšíme mnoho a často se jedná o pomoc v nouzi nebo o uzdravení. Pro ty, kdo byli podobným způsobem obdařeni, bývá ovšem někdy těžké o tom mluvit – bývá to často věc intimní, někdy se dá vysvětlit i jinak než božským zázrakem. Vím to i z vlastní zkušenosti. A také zůstává mnoho těch, kdo tehdy pro převoz knih byli potrestáni, zůstává mnoho těch, kdo trpí s nemocným děckem. Bůh není automat na kávu – ale mnohdy nám dává věci, nad kterými zůstává rozum stát. Moment, kdy se zázrak nestal, ovšem není tak dobrým důkazem neexistence Boha, jako je několik zázraků, které se staly, důkazem Jeho trvalé lásky. Pro toho, kdo žije v církvi, pak není zmrtvýchvstání takovým překvapením, jak by se mohlo zdát.

Ještě mi dovolte pár slov k začátku dnešního čtení: Snad není hříchem představa, že Ježíš šel od poslední večeře do Getsemanské zahrady s učedníky kolem vinice a viděli po zimě hromadu odřezaných větví určených ke spálení. Nezasvěcenému to připadne škoda – tak velké množství větví, které mohly nést ovoce. Ale vinař ví, co dělá: Než aby ratolesti utlačovaly jedna druhou, je lépe některé odříznout. Ježíš nám dnes chce říci, že mezi námi je v pozici vinaře Bůh. To jemu přísluší odříznout neplodné větve. V Markově evangeliu (9:38) Ježíš nenechal ani svatého Jana, aby od kmene odřezával ty, kdo mu nebyli po chuti. Tím míň přísluší nám, abychom jeden druhého chtěli od Krista odřezávat. Hned po dnešním čtení následuje Ježíšovo přikázání, abychom se navzájem milovali. Nemyslím, že je to náhoda.

2018-04-22: Takový příkaz jsem dostal od Otce

Jan 10:11-18

O dnešním čtení jsem psal už dvakrát. Dnes okomentuji jeho konec.

Konec dnešního čtení patří k věcem, které jsou pro amatérského teologa nejobtížnější. Člověk totiž snadno nabyde dojmu, že Otec chtěl, aby se za hřích světa jeho Syn obětoval – a pak bude ochoten ten hřích odpustit. Taková myšlenka není nová: Lidské oběti v některých kulturách přetrvaly hluboko do našeho letopočtu, a i když příběh o Abrahámovi a Izákovi jejich potřebnost popírá, myšlenka na ně vždy žila (i když příběh o oběti Saulových synů ve 2. knize Samuelově se vykládá různě). I v textech Nového zákona najdeme úvahy, které lze stěží vykládat jinak. Ale skutečný smysl Kristovy oběti je jiný než ten, že by měla smířit rozzlobeného Boha s jeho lidem. V evangeliích spíš čteme o tom, že Ježíš neuhne z prezentace Božího učení ani v situaci, kdy jasným skutkem a postojem dává svým protivníkům záminku k čemukoli. Tak dává život za víru svých ovcí, za život jejich. Na vlastním těle ukazuje, že dát svému životu smysl může vést k jeho obětování. Neuhnout v rozhodné chvíli – to si myslím, že byl „příkaz Otce“, o kterém Ježíš dnes mluví. A moc život zase přijmout je pozoruhodným zaslíbením. To se může týkat i nás.

Nakonec zase odkážu na příběh s koláčky, na jehož konci se snažím ukázat, že smírná oběť Kristova měla především smířit rozzlobený lid s jeho Bohem.

2018-04-12: Musí se naplnit všechno

Lukáš 24:35-48

Vzpomínám si na někdejší televizní rozhovor s kardinálem Vlkem, kdy pan kardinál řekl cosi politicky nepopulárního. Redaktorka se ho zeptala: Nebojíte se, že když budete říkat takové věci, tak to vaší církvi uškodí? Pan kardinál se usmál a řekl: Myslím si, že církvi nemůže uškodit, když bude hlásat evangelium. Ježíš také hlásal evangelium a byl za to tupen a odsouzen k smrti. Přesto se nikdo netroufne říci, že by tím církvi uškodil.

Zvykli jsme si na Ježíše vztahovat různé výroky ze Starého zákona, kde se mluví o osudech služebníka Božího. Někdy nejsou radostné. Některé jsme slyšeli na Bílou sobotu, například padesátou kapitolu z Izajáše. Pohrdání a utrpení často je důsledkem služby Bohu a ani Ježíš se tomu nebránil. Ano, někdy se skrýval nebo chodil oklikou – ale v rozhodujícím okamžiku se zlu postavil tváří v tvář. Ve dnešním čtení říká, že se muselo naplnit vše, co je o něm psáno.

U Ježíše jsme si na oběť už zvykli. Horší ale je, že se může týkat i nás – a Ježíš si zřejmě nepřál, abychom se jí nějak zvlášť báli. Mluví o tom u svatého Matouše v horském kázání: Radujte se a jásejte, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně. Sice nemáme vyhledávat nebezpečí nebo vyvolávat zbytečné konflikty s představou, že takto vypadá hlásání evangelia – ale také nemůžeme na jeho hlásání rezignovat z čistého strachu před lidmi. Bojím se, že tato druhá věc se dnes u nás prosadila i v určitých kruzích církve: Raději nepomůžeme bližním, které špatná vláda a válka vyhnala z jejich domovů, protože bychom tím mohli ohrozit křesťanství v naší zemi… Přitom jsme na Ježíši viděli, že pokud šíříme evangelium, Bůh je na naší straně. Ježíš dokonce třetího dne vstal z mrtvých. Na tom, co víme, bychom měli také zakládat určité sebevědomí. Protože, co bude platné, když zachováme společnost formálně křesťanskou, a přitom se nepostavíme zlu?

2018-04-08: Dokud neuvidím, neuvěřím

Jan 20:19-31

Slepá víra, která nepochybuje o věcech, kteří jí řekli druzí, nemusí znamenat (a obvykle neznamená) dokonalost. Věřit ve zmrtvýchvstání bez viditelného důkazu není povinnost a Ježíš ve dnešním čtení Tomáše ani v nejmenším nekritizuje. Jestliže říká blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili, je to spíše povzbuzení pro ty, kdo znají Boha a jeho království tak důvěrně, že pro ně zmrtvýchvstání už není velkým překvapením.

Když Descartes na úsvitu moderní vědy hledal, jak se dobrat nepochybného poznání, rozhodl se pro pochybnost úplnou a všeobecnou. Výsledkem byly pravdy, o kterých nadále nepochyboval – například svou vlastní existenci si dokázal známou úvahou na téma „myslím, tedy jsem“. Přiznat, že si něčím nejsme jisti, je prvním krokem k tomu, abychom došli k jistotě. Tam směřuje i dnešní čtení. Tomáš mi je svou pochybností sympatický.

Paní Lesley Hazletonová ve své přednášce říká, že pochybnost je pro víru nezbytná. Kdo nepochybuje, stává se fanatikem, a to není víra v Boha. Víra, kterou po nás chce Kristus, nespočívá v tom, že budeme věřit určité soustavě tvrzení, která nám někdo  zkompiloval. Víra mnohem víc znamená to, že jsme připraveni se nasadit pro věc, kterou chápeme mnohdy jen srdcem. Nauka k této stavbě může být pouze lešením.