2018-06-03: Sobota je pro člověka

Marek 2:23-3:6

Smyslem přikázání o sobotě je, aby člověk nebyl otrokem práce. Ve dnešním prvním čtení čteme (Deut. 5:15): Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní. Ale náboženští fundamentalisté mnohdy dokážou i Hospodinovu laskavost podat způsobem, který člověka postraší. Někdy trnu obavami, co si pomyslí mládež, když někde zaslechnu strašení peklem. V evangeliu vidíme, že tento problém byl aktuální i v době Ježíšově, asi i víc než dnes. Kristova nauka ale není o strašení, je o naději. Pravidla Boží je třeba znát, ale vědět, že jsou tu pro lidi – mají nás chránit před tím, abychom svoji práci dělali otrocky, a naše bližní mají chránit před tím, že by museli otročit nám.

Ve Starém zákoně hraje den odpočinku důležitou úlohu. Skoro bych řekl, že zásadní. Chceme-li mít víru mechanickou a brát Bibli jako právnickou příručku, nelze dojít k jinému závěru, než že Ježíš svým porušováním soboty ohrožuje celý národ. Fundamentalisté po úvaze dochází k závěru, že je správné Ježíše zabít. Jejich ideologie je hrůzná: Se slovy o Bohu najednou slouží někomu úplně jinému, a dokonce se v tom spojí i s herodovci, kteří jinak v lidu budili morální pohoršení. A přece nepochybuji o tom, že by neváhali své jednání nazvat láskou. Taková je povaha fundamentalizmu, zvrhlé víry, kacířství.

Pro člověka, který za svůj úkol považuje spasit nejen sebe a své žáky, ale celý národ, je fundamentalizmus obrovským pokušením. Prosazovat fundamentalizmus je snazší, než kázat moudrost. Ale už minulou neděli jsme si řekli, že zachraňovat lidi po celých národech není úkolem vyslanců Kristových. Cílem je získávat učedníky – a to může být velký rozdíl.

Reklamy

2018-05-27: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi

Matouš 28:16-20

Představte si mladého muže, kterému řeknou tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou, a s tím ho pošlou do světa. Svěřili byste takovému člověku, aby byl vyslancem krále? Nebo Božího království? Čteme, že někteří učedníci měli pochybnosti. Ale Ježíš říká s celou svou autoritou: Jděte…

Je zajímavé, co vlastně Ježíš po učednících chce: Obrátit na Kristovu víru Afriku, Egypt, Palestinu, Malou Asii, Řecko nebo Řím – to je věc, která by vyžadovala precizní strategii, koordinované úsilí, logistiku, diplomacii. Ale to není věc, kterou Ježíš přikazuje. Jeho příkaz je prostší: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky. Myslím, že toto Ježíš chce po církvi i dnes: Nikoli plánovat spásu po celých národech nebo územních celcích, ale získávat učedníky. Získávat mezi Čechy, Romy i přistěhovalci.

Jestliže se v následujících letech bude církev stávat ekonomicky méně závislou na státu, měla by o tomto posledním pokynu Kristově uvažovat při každém kroku. Peníze, které mezi věřícími bude vybírat a vydávat, by měla rozvrhnout tak, aby maximálně pomohly získávání nových učedníků. Získá (či pomůže neztratit) více duší renovace uměleckých děl, nebo spíš pergola a pár grilů na farní zahradě? Oprava varhan, nebo pořízení místnosti pro setkávání a zpěv s kytarou? Poslání, které máme, je jasné. Prostředky musíme volit sami.

2018-05-20: Uvede vás do celé pravdy

Jan 15:26-27; 16:12-15

Pravda má v Ježíšově učení (hlavně v Janově evangeliu) významné místo. Pravda nás osvobodí, pravda vymezuje rozdíl mezi Bohem a ďáblem. Pravdu obvykle nepojmeme celou, najednou a navždy, ale můžeme jít cestou pravdy. Cesta, pravda a život – tak sám sebe ve čtrnácté kapitole charakterizuje Ježíš. Na cestu pravdy nás uvede Duch. Naše hliněná nádoba nepojme všechnu pravdu světa, nemůžeme vlastnit pravdu celou, ale můžeme jít cestou, která je pravdy plná. Můžeme celí být v pravdě.

Nepředpokládám, že když Duch Pravdy přišel k učedníkům, že by začali, jako když bičem mrská, oříkávat sedmero svátostí, sedmero darů Ducha Svatého nebo sedmero hlavních hříchů. Pravda víry nemá podobu dvou tisíc osmi set šedesáti pěti článků katechismu z roku 1992. Ta celá pravda víry, o které Ježíš mluví, má spíše podobu nadšení láskou Boží. Má podobu úrodné země, která se objeví, když pluh rozlomí zatvrdlou slupku na povrchu. Nechci se stavět proti poučkám katechismu, ale všech těch 2865 pouček jsou jenom malby na mocných pilířích chrámu. Nepodpírají jeho strop.

Také když my jsme prožili obrácení, Duch nás uvedl na cestu pravdy. Pravdu jsme ale nedostali jednou provždy, a proto je dobré, abychom se k okamžiku svého obrácení občas vraceli a podobu pravdy si připomínali. Abychom si připomínali to, co je Kristovo a co nám tehdy bylo dáno.

 

Istanbulská úmluva

Začátkem devadesátých let k nám do podniku přijela na stáž mladá Francouzka. Po několika dnech jsem se jí zeptal na první dojmy. Byly pro mne dost překvapivé: Společnost je drsná a silnější u nás mají větší práva než slabí. Jeden příklad za mnohé: Zatímco na Západě měli chodci na přechodu přednost před auty, u nás byly přechody místem, kde chodci směli přecházet, když dali na auta pozor. Já jsem v takové situaci žil od dětství a nenapadlo mne, že by to nemuselo být pravidlem. Od té doby se mnoho změnilo – naše země je dnes viditelně vlídnější, než byla tehdy.

Ve všech civilizovaných evropských zemích, i u nás, je násilí proti ženám (i jiné druhy domácího násilí) mimo zákon. Existují reálné případy, kdy násilníci jsou trestáni. Přesto vnímám tři problémy, které v této věci i Evropu tíží. Prvním je situace v méně civilizovaných zemích, kde lidé mnohdy nemají představu o tom, že ženy by mohly být rovné mužům. Druhým je zkušenost, že mnoho násilí zůstává bez jakékoli reakce, bez nahlášení, bez trestu. Třetím je to, že v Evropě sílí komunity jinověrců či přistěhovalců, kteří někdy mají snahu zavést své vlastní právo – a nám chybí páky proti nim. Nepochybuji o tom, že tento problém je potřeba řešit. Když jsem si teď přečetl Istanbulskou úmluvu, zdálo se mi, že představuje racionální základ, na kterém se dá stavět.

Jak se blíží hlasování o ratifikaci této úmluvy, na řadě blogů se objevuje její kritika. Ta kritika je hodně podobná té, kterou jsme viděli na Balkáně a v Pobaltí: Podle mne vychází z nepochopení textu. Přiznávám, že nemám osobní zkušenost se zastánci genderové ideologie, ale je třeba si uvědomit, že slovo gender je na začátku tohoto dokumentu definováno způsobem, který pro mne text dokumentu činí přijatelným. Je zajímavé, že zrovna tato definice slova gender bývá kritiky považována za tvrzení, že pohlavnost je věcí kultury a ne biologie. Takovou věc já v dokumentu nevidím. Nebo se kritizuje to, že úmluva bude nutit státy, aby do školních osnov zavedly výuku genderové ideologie. Tu věc jsem v hledal a nenašel – hádám, že paragraf 14 lze takto vyložit jen stěží.

Nyní k Istanbulské úmluvě vydala odmítavé stanovisko i Česká biskupská konference. Konkrétní výtky jejich list neobsahuje, kritika je dost obecná a já v úmluvě popisovaný problém nevidím. Googlil jsem celkem dlouho a podobnou kritiku této úmluvy jsem našel jenom, jak jsem už psal, z Balkánu a z Pobaltí. Západní země, zdá se, problém nevidí. Možná je to tím, že tam lidé umí lépe anglicky. Nevím. Možná se ve mně jen ozývá nedůvěra způsobená vzpomínkou na to, jak v roce 2010 naše církevní hierarchie podlehla tradicionalismu, podpořila petici proti sexuální výchově a tím se postavila na stranu zřejmého zla. Petici proti Istanbulské úmluvě, která dnes byla vystavena i v našem kostele, jsem nepodepsal.

Problémy, které v textu úmluvy cítím, mi připadají banální. Jediné, co může skutečně vadit, je to, že schválením úmluvy naroste hřebínek feministům, kteří si úmluvu vzali za svou. Ale to mi připomíná rozhovor, ve kterém pan Stropnický vysvětloval, proč chce odejít z politiky: Ve sněmovně sedí lidé, kteří vám řeknou: víme, že je váš návrh potřeba, ale přeci pro to nezvednu ruku, když to navrhuješ ty. Počkáme si, až to navrhneme my…

2018-05-13: Abys je ochránil od zlého

Jan 17:11-19

Zlo ve světě nám působí mnoho bolesti. Ale největší bolest nám působí zlo, které je v nás. Zlo ve světě můžeme chápat jako příležitost k tomu, abychom na jeho místě tvořili dobro, a tímto způsobem má zlo blízko k našemu smyslu života. Ale zlo, které je v nás, je věc, která nám v naplňování tohoto cíle brání. Kvůli zlu v nás nejsme schopni správně rozlišit zlo kolem nás, a když už jej poznáme, mnohdy nedokážeme dělat to, co považujeme za správné. Na příkladu Jidáše vidíme, že ani několikaletý život s Kristem není zárukou toho, že se zbavíme zla, které je v nás.

Ve dnešním čtení Ježíš (trochu překvapivě) neříká učedníkům, aby bojovali proti zlu, které je v nich. Místo toho prosí Otce, aby je od zlého chránil, tak jak to také říkáme v Otčenáši. Boj proti hříchu byl tématem číslo jedna v tradiční židovské víře. Je ale nesmírně těžké operovat sám sebe – člověk ani neví, kam říznout, a když už to udělá, ne vždy se trefí. Zbývá jen doufat v Hospodina. Doufat, a také upřímně hledat pravdu, která nás posvětí.

Nerad bych ale, aby mé dnešní povídání o zlu zastínilo skutečnost, že v této části evangelia (i v předchozích kapitolách) Ježíš k učedníkům mluví velmi dobře, že jim žehná. Více o tom v mém komentáři před třemi lety.