Istanbulská úmluva

Začátkem devadesátých let k nám do podniku přijela na stáž mladá Francouzka. Po několika dnech jsem se jí zeptal na první dojmy. Byly pro mne dost překvapivé: Společnost je drsná a silnější u nás mají větší práva než slabí. Jeden příklad za mnohé: Zatímco na Západě měli chodci na přechodu přednost před auty, u nás byly přechody místem, kde chodci směli přecházet, když dali na auta pozor. Já jsem v takové situaci žil od dětství a nenapadlo mne, že by to nemuselo být pravidlem. Od té doby se mnoho změnilo – naše země je dnes viditelně vlídnější, než byla tehdy.

Ve všech civilizovaných evropských zemích, i u nás, je násilí proti ženám (i jiné druhy domácího násilí) mimo zákon. Existují reálné případy, kdy násilníci jsou trestáni. Přesto vnímám tři problémy, které v této věci i Evropu tíží. Prvním je situace v méně civilizovaných zemích, kde lidé mnohdy nemají představu o tom, že ženy by mohly být rovné mužům. Druhým je zkušenost, že mnoho násilí zůstává bez jakékoli reakce, bez nahlášení, bez trestu. Třetím je to, že v Evropě sílí komunity jinověrců či přistěhovalců, kteří někdy mají snahu zavést své vlastní právo – a nám chybí páky proti nim. Nepochybuji o tom, že tento problém je potřeba řešit. Když jsem si teď přečetl Istanbulskou úmluvu, zdálo se mi, že představuje racionální základ, na kterém se dá stavět.

Jak se blíží hlasování o ratifikaci této úmluvy, na řadě blogů se objevuje její kritika. Ta kritika je hodně podobná té, kterou jsme viděli na Balkáně a v Pobaltí: Podle mne vychází z nepochopení textu. Přiznávám, že nemám osobní zkušenost se zastánci genderové ideologie, ale je třeba si uvědomit, že slovo gender je na začátku tohoto dokumentu definováno způsobem, který pro mne text dokumentu činí přijatelným. Je zajímavé, že zrovna tato definice slova gender bývá kritiky považována za tvrzení, že pohlavnost je věcí kultury a ne biologie. Takovou věc já v dokumentu nevidím. Nebo se kritizuje to, že úmluva bude nutit státy, aby do školních osnov zavedly výuku genderové ideologie. Tu věc jsem v hledal a nenašel – hádám, že paragraf 14 lze takto vyložit jen stěží.

Nyní k Istanbulské úmluvě vydala odmítavé stanovisko i Česká biskupská konference. Konkrétní výtky jejich list neobsahuje, kritika je dost obecná a já v úmluvě popisovaný problém nevidím. Googlil jsem celkem dlouho a podobnou kritiku této úmluvy jsem našel jenom, jak jsem už psal, z Balkánu a z Pobaltí. Západní země, zdá se, problém nevidí. Možná je to tím, že tam lidé umí lépe anglicky. Nevím. Možná se ve mně jen ozývá nedůvěra způsobená vzpomínkou na to, jak v roce 2010 naše církevní hierarchie podlehla tradicionalismu, podpořila petici proti sexuální výchově a tím se postavila na stranu zřejmého zla. Petici proti Istanbulské úmluvě, která dnes byla vystavena i v našem kostele, jsem nepodepsal.

Problémy, které v textu úmluvy cítím, mi připadají banální. Jediné, co může skutečně vadit, je to, že schválením úmluvy naroste hřebínek feministům, kteří si úmluvu vzali za svou. Ale to mi připomíná rozhovor, ve kterém pan Stropnický vysvětloval, proč chce odejít z politiky: Ve sněmovně sedí lidé, kteří vám řeknou: víme, že je váš návrh potřeba, ale přeci pro to nezvednu ruku, když to navrhuješ ty. Počkáme si, až to navrhneme my…

Posted by udoli on 2018-05-13

https://udoli.wordpress.com/2018/05/13/istanbulska-umluva/