2018-07-01: Víra tvá tě uzdravila

Marek 5:21-43

Jeden důležitý aspekt dnešního čtení jsem probíral před třemi roky. Dnes zbývá zamyslet se nad tím, co znamená výrok víra tvá tě uzdravila, který Ježíš říká uzdravené ženě.

Z dnešního pohledu v Ježíšově době byli věřící skoro všichni: Prakticky všichni věřili, že Bůh je, vyznávali, že je mocný a praktikovali chození do synagogy. Zdá se ale, že tato víra (či praxe) neměla uzdravující moc – tak jako ji často nemívá ani dnes. Slavení pobožností a naslouchání slovům zákoníků je v tomto směru mnohem méně, než dotknout se Kristových šatů. V obřadech a promyšleném učení není ta zjevná svatost, která člověka promění.

Evangelista Marek píše, že Ježíš řekl víra tvá tě uzdravila, ale zároveň si dává záležet na tom, aby ukázal, že to není celá pravda: Ježíš dobře ví, že z něho vyšla moc. Myslím si, že se zde setkáváme s velkou skromností Ježíšovou, se skromností Boží. Zmínil jsem se o ní už dříve v básni. I my jsme v situaci, kdy nevíme s jistotou, jestli milosti, které cítíme ve svém životě, pochází od Boha, nebo jsou jenom hříčkou živlů. Ježíš je mnohdy skryt, jako se později skryl učedníkům na cestě do Emaus. Jen podle toho, že naše srdce hoří, když Bůh mluví, poznáváme jeho identitu. Víra zůstává vírou. Skutečné jistotě se Bůh často brání – tak, jako v dnešním čtení.

 

Reklamy

Spor o přijímání nekatolíků

V řadě německých farností se stalo praxí, že protestantům, kteří mají za manžela katolíka (omlouvám se za soustavný mužský rod), bývá v katolických kostelích podáváno svaté přijímání. Můžeme si o tom myslet ledacos, protože v našich katolických kruzích se zabydlela taková představa, jako by protestanté v naší Nejsvětější svátosti viděli jenom symbol, tedy něco, co je jenom „jako“. Skutečnost taková ale mnohdy není – mnohdy se s protestanty lišíme jenom v názoru na to, jestli Tělo Kristovo po bohoslužbě uchovávat nebo ne. V takových případech já osobně ve společném přijímání s protestanty nevidím problém; přinejmenším v případě, že mezi příslušnými věřícími a katolíky nepanuje zášť.

Německá biskupská konference se letos pokusila tuto praxi formalizovat. V únoru 2018 tříčtvrtinovou většinou schválila směrnici, podle které měly farnosti v takových případech postupovat. Ale sedm nesouhlasících biskupů se odvolalo do Říma. Bohužel jsem nečetl ani směrnici, ani jejich dopis, takže můj pohled je nutně omezený. Z komentářů tradičně smýšlejících bratří a z novin ale soudím, že pro ně (i pro mnoho dalších lidí) byla především nepřijatelná sama myšlenka, že bude dovoleno protestantům podávat svaté přijímání. Z odkazovaného článku cituji: List „Kölner Stadt-Anzeiger“ píše, že nedávno přijaté rozhodnutí biskupské konference o tom, že v jednotlivých případech bude manželům jiné víry podáváno svaté přijímání, je z pohledu těchto biskupů nezákonné, protože je v rozporu s katolickou naukou a jednotou církve.

Papež spolu s prefektem Kongregace pro nauku víry, panem Ladariou, stížnosti vyhověli a o směrnici prohlásili, že není „zralá“ pro zveřejnění. Server Onepeterfive, který tuto neveřejnou odpověď získal, cituje ze zdůvodnění větu: Zvláště se zdá být vhodné ponechat na místním biskupovi, aby posoudil, jestli zde existuje naléhavá nutnost. Podstatu tohoto zdůvodnění potvrdil i papež na tiskové konferenci v letadle cestou ze Ženevy 21.6.2018. Myslím si, že pan Ladaria v odpovědi naráží na kánon 844 církevního práva, kde se v odstavci 2 povoluje katolickým věřícím v případě nutnosti přistupovat k některým svátostem ve východních církvích, v odstavci 3 se za určitých podmínek dovoluje, udělovat „katolické“ svátosti příslušníkům jiných církví, které o svátostech mají stejnou nauku, a v odstavci 4 se v případě velmi vážné nutnosti dovoluje je udělit i jiným křesťanům, kteří (jako jednotlivci) mají stejnou víru jako katolická církev. To celé uzavírá odstavec 5, který stanovuje, že biskupské konference k těmto věcem nemají vydávat obecné předpisy, a když, tak jedině po poradě s místní církví, případně s nekatolickým společenstvím.

Myslím si, že z předchozího odstavce plyne, že odpověď Říma je naprosto správná. Podle církevního práva biskupská konference v této věci nemůže jednat proti místním biskupům. Já k tomu dodávám, že také je potřeba myslet na to, abychom neprosazovali společenství s druhými církvemi za cenu rozkolu v církvi vlastní. Směrnici biskupské konference bylo potřeba zamítnout i přesto, že důvod stížnosti sedmi biskupů, který uvádí Kölner Stadt-Anzeiger, je – dle mého názoru – mylný. Z místních biskupů nikdo nesejme tíhu rozhodnout, jestli víra daných křesťanů o dotčených svátostech je v souladu s tou katolickou; případně, jestli existuje vážná nutnost.

Pozn.: Opravil jsem dodatečně několik překlepů – 28.6.2018

2018-06-24: Jeho jméno je Jan

Lukáš 1:57-66+80

Lidé mívají různé názory na to, jaký poznatek je pro lidstvo nejdůležitější. Například fyzik Richard Feynman říkal, že nejdůležitějším ze všech poznatků je, že hmota se skládá z atomů. Ve dnešním čtení starý kněz Zachariáš má příležitost pojmenovat syna po sobě. Místo toho volí jméno Jan. Podle Wikipedie jméno Jan pochází od hebrejského Jochanan, což znamená Hospodin je milostivý. Myslím si, že pojmenováním svého dítěte chtěl Zachariáš tento poznatek předat do další generace. V prostředí, kde vládla přísná farizejská víra, to viděl jako nejdůležitější poznatek lidstva.

Dnešní čtení je sondou do procesu obrácení Zachariáše a jeho rodiny. Když Zachariáš porušil farizejskou tradici a rozhodl se zvěstovat to, co je na víře podstatné, rozvázalo mu to jazyk a on „mluvil a chválil Boha“. Nemyslím si, že chválil Boha proto, že dostal vytouženého syna, nebo proto, že se mu vrátila řeč. Naopak, jazyk se mu rozvázal, když pochopil, jak milý je Bůh, a když mu srdce přeteklo chválou. Němý byl předtím, když začínal vidět pravdu, ale žil ještě v kleci tradičního židovského kněžství. Od Zachariášova obrácení jeho rodina žila moderní víru, a proto se k nim mohla utéci Maria ve své tísni. Zachariášovo poselství se následně stává jádrem evangelia.

Dát synovi jméno Jan patrně byla v tradičních kruzích rebelie, příbuzní proti tomu protestují. Zavedení nového zákona založeného na milosrdenství Božím tedy byla rebelie od samého počátku, až do ukřižování Krista. Nicméně na tom stojí nejvyšší kultura, ve které lidstvo do dneška žilo.

2018-06-17: Ať spí nebo je vzhůru, semeno klíčí

Marek 4:26-34

Není úplně snadné, aby se malé dítě naučilo jezdit na kole. Zpočátku ho rodiče drží za sedačku a je kolem toho spousta běhání. Když jsem to před mnoha lety dělal, byl jsem po první lekci na pokraji zoufalství a zdálo se mi, že se to syn nikdy nenaučí. Ale když po těch prvních pokusech uplyne určitý čas a dítě se vyspí, druhý den jde učení mnohem lépe. Po pár dnech už je dítě na kole jako doma. Kdybyste dítěti první den začali spílat, zanevře na kolo úplně a do smrti bude chodit pěšky. S trpělivostí a laskavostí dosáhnete mnohem víc. Ve dnešním čtení Ježíš vysvětluje, že ani život v království Božím k člověku obvykle nepřijde ze dne na den. Nějakou dobu trvá, než v něm Boží kralování zapustí kořínky, vyklíčí a vyroste. Království Boží potřebuje prostor a čas.

Ve dnešních podobenstvích se Ježíš zaměřuje na potřebu postupného růstu. Zmiňuje zralost, při které hospodář může od své rostliny žádat úrodu, žádat ovoce víry. I když člověk při svém obrácení naplno pocítí Kristovu víru, naději a lásku, nemáme předčasně žádat plody dokonalosti. V církvích, které přerušily mnišskou tradici, takové nebezpečí někdy hrozí více, než v církvi katolické, ale i tak na tento problém můžeme narazit – nejen při vedení druhých, ale i u sebe samého. Čas, který si žádá zrání víry, my sami neumíme ničím nahradit. Dnešní čtení nám říká, že prorůstání člověka Božím královstvím je postupné, dobrý hospodář se bez trpělivosti neobejde.

 


Proto jsem před pár dny chvíli váhal, jestli pod svým článkem smazat příspěvek, který bez ohledu na kontext podrýval směr, kterým se ubírám. Tuším, že takové příspěvky bývají pokusem poznat víru, sondovat ji pomocí provokace. Někdy jsou pokusem zoufalým, kdy se člověk cítí odmítán těmi, kdo by jej měli vést. Ale jako vlastník tohoto blogu mám odpovědnost ke svým čtenářům a nechci dráždit jejich vkus. Autor excentrického komentáře si může snadno založit vlastní blog.

2018-06-10: Je posedlý Belzebubem

Marek 3:20-35

Občas slýchám úvahy o tom, jestli nějaká zjevení (např. v Medjugorje) jsou pravá. Jejich zastánci jako rozhodující argument používají tvrzení, že zjevení nejsou ve sporu s učením církve. Je zajímavé vidět, že v této disciplíně Ježíš neuspěl. Skutečnost, že nedbal na zachovávání sobotního klidu, byla (spolu s pár dalšími poklesky) pro jeho odpůrce jasným důkazem toho, že jeho víra je ďábelská. Přitom to vůbec neznamená, že by víra farizeů byla v principu špatná: Zachovávání svátečního klidu nebo mytí rukou před jídlem chceme po bližních i dnes. Spíše byl problém v tom, že své regule stavěli na místo lásky Boží. Tak se víra, které učili, stávala modloslužbou. Není divu, že byli ve sporu se Synem Božím.

V menší míře se s podobnými dedukcemi také setkáváme. Lidé, kteří podepsali tzv. Synovské napomenutí, pocházeli i z univerzit, tak jako Ježíšovi kritici pocházeli z Jeruzaléma. Přitom si myslím, že papežova exhortace Amoris Laetitia se snaží o totéž, co ve své době dělal Kristus: Sesadit z trůnu slávy mechanické poučky a usadit na něj lásku Boží.

Ježíšovi příbuzní se snažili maximálně zachovávat pravidla své víry. Víme, že Josef byl muž spravedlivý, přesněji možná počestný, že rodina chodila slavit Velikonoce do Jeruzaléma, i Ježíš se s nimi účastnil zbožného života. Situace ve dnešním čtení pro ně musela být těžká, když proti Ježíšovi museli vystoupit představitelé tradiční víry. Rozpor mezi pravdou a vírou, mezi společenstvím s lidmi a s Bohem, je bolestný: Člověk se nechce vyřadit ze společenství, ale také nechce popírat pravdu. Vina je na těch, kdo zavírají oči před slovem Božím, ale bolest je údělem Božích věrných. Kdyby na konci dnešního čtení Ježíš vstal a pokorně odešel se svými příbuznými, zradil by pravdu a i pro ně by se stal přítěží. Jedná však (jako vždy) správně a tím dává důstojnost sobě i jim.