V řadě německých farností se stalo praxí, že protestantům, kteří mají za manžela katolíka (omlouvám se za soustavný mužský rod), bývá v katolických kostelích podáváno svaté přijímání. Můžeme si o tom myslet ledacos, protože v našich katolických kruzích se zabydlela taková představa, jako by protestanté v naší Nejsvětější svátosti viděli jenom symbol, tedy něco, co je jenom „jako“. Skutečnost taková ale mnohdy není – mnohdy se s protestanty lišíme jenom v názoru na to, jestli Tělo Kristovo po bohoslužbě uchovávat nebo ne. V takových případech já osobně ve společném přijímání s protestanty nevidím problém; přinejmenším v případě, že mezi příslušnými věřícími a katolíky nepanuje zášť.

Německá biskupská konference se letos pokusila tuto praxi formalizovat. V únoru 2018 tříčtvrtinovou většinou schválila směrnici, podle které měly farnosti v takových případech postupovat. Ale sedm nesouhlasících biskupů se odvolalo do Říma. Bohužel jsem nečetl ani směrnici, ani jejich dopis, takže můj pohled je nutně omezený. Z komentářů tradičně smýšlejících bratří a z novin ale soudím, že pro ně (i pro mnoho dalších lidí) byla především nepřijatelná sama myšlenka, že bude dovoleno protestantům podávat svaté přijímání. Z odkazovaného článku cituji: List „Kölner Stadt-Anzeiger“ píše, že nedávno přijaté rozhodnutí biskupské konference o tom, že v jednotlivých případech bude manželům jiné víry podáváno svaté přijímání, je z pohledu těchto biskupů nezákonné, protože je v rozporu s katolickou naukou a jednotou církve.

Papež spolu s prefektem Kongregace pro nauku víry, panem Ladariou, stížnosti vyhověli a o směrnici prohlásili, že není „zralá“ pro zveřejnění. Server Onepeterfive, který tuto neveřejnou odpověď získal, cituje ze zdůvodnění větu: Zvláště se zdá být vhodné ponechat na místním biskupovi, aby posoudil, jestli zde existuje naléhavá nutnost. Podstatu tohoto zdůvodnění potvrdil i papež na tiskové konferenci v letadle cestou ze Ženevy 21.6.2018. Myslím si, že pan Ladaria v odpovědi naráží na kánon 844 církevního práva, kde se v odstavci 2 povoluje katolickým věřícím v případě nutnosti přistupovat k některým svátostem ve východních církvích, v odstavci 3 se za určitých podmínek dovoluje, udělovat „katolické“ svátosti příslušníkům jiných církví, které o svátostech mají stejnou nauku, a v odstavci 4 se v případě velmi vážné nutnosti dovoluje je udělit i jiným křesťanům, kteří (jako jednotlivci) mají stejnou víru jako katolická církev. To celé uzavírá odstavec 5, který stanovuje, že biskupské konference k těmto věcem nemají vydávat obecné předpisy, a když, tak jedině po poradě s místní církví, případně s nekatolickým společenstvím.

Myslím si, že z předchozího odstavce plyne, že odpověď Říma je naprosto správná. Podle církevního práva biskupská konference v této věci nemůže jednat proti místním biskupům. Já k tomu dodávám, že také je potřeba myslet na to, abychom neprosazovali společenství s druhými církvemi za cenu rozkolu v církvi vlastní. Směrnici biskupské konference bylo potřeba zamítnout i přesto, že důvod stížnosti sedmi biskupů, který uvádí Kölner Stadt-Anzeiger, je – dle mého názoru – mylný. Z místních biskupů nikdo nesejme tíhu rozhodnout, jestli víra daných křesťanů o dotčených svátostech je v souladu s tou katolickou; případně, jestli existuje vážná nutnost.

Pozn.: Opravil jsem dodatečně několik překlepů – 28.6.2018