2018-11-04: Které přikázání je první

Marek 12:28-34

Občas dochází k tomu, že určitá věc by se podle různých zákonů měla řešit různě. V takové situaci právníci používají určité zásady, tzv. kolizní pravidla, pomocí nichž rozhodují o tom, který zákon v našem právním řádu má v dané situaci přednost. Myslím si, že učitel Zákona ve dnešním čtení se ptá Ježíše právě na toto: Má nějaké přikázání tak velkou právní sílu, že by mělo přednost před všemi ostatními? Představuji si, že toto téma mohlo být tehdy aktuální, moderní, a že řada diskutujících by se snažila najít řešení logickou cestou. Například, jako první mě napadne… za které hříchy je v Zákoně určen trest smrti? Těm je třeba se vyhnout především! Takových hříchů, za které patřila smrt, nalezl Steve Shirley minimálně 28 a jsou to věci jako vražda, zabití, modloslužba, kacířství, porušování soboty a řada věcí z oblasti sexuality. Jsou to hříchy, které mohly znamenat definitivní trest, definitivní zavržení. Rozumně uvažující člověk se takových hříchů varuje jako čert kříže. Ale z dnešního čtení vidíme, že starozákonní hrozba není tím, co má určovat naše rozhodování, můj příklad logické úvahy byl špatný. Na vrcholu pyramidy stojí přikázání, které není podloženo žádným trestem: Přikázání lásky. Ta myšlenka je dost závažná.

Jestliže na vrcholu všech přikázání je takové, za kterým nestojí žádný trest, znamená to, že hlavním vodítkem pro naše jednání nemá být strach. Jsou křesťané, kteří svých hříchů litují z obavy před věčnými tresty. Já jsem už v počátcích svého blogu upozorňoval na to, že tresty Boží se nás vlastně netýkají, že vůbec nejsou určeny těm, kdo Boha milují.

Náš profesor matematiky kdysi říkal, že v každé knize je aspoň jedna chyba. Kdybych měl najít chybu v katechismu, ukázal bych dnes na odstavec 1453, kde se píše, že lítost ze strachu před věčným zavržením nebo jinými tresty je darem Božím. Není. Dnešní čtení nám říká, že náš život má být veden láskou a ne strachem z trestu. Je to jedna z hlavních myšlenek křesťanství. Jestliže konáme dobro ze strachu před Božím trestem, můžeme udělat mnoho pro lidi kolem nás – ale my sami se tím k Bohu nepřiblížíme, spíše naopak.

Občas se v životě může stát, že se budeme rozhodovat, které z Božích přikázání máme uplatnit. Ve dnešním čtení můžeme najít odpověď: Přikázání lásky k Bohu a lásky k bližnímu mají tu nejvyšší právní sílu.

Reklamy

2018-10-28: Ježíši, synu Davidův

Marek 10:46-52

Ve dnešním čtení je tvrzení, že Bartimaios byl syn Timaiův, nejspíš poznámkou někdejšího překladatele (jméno Bartimaios znamená „syn Timaiův“). Zato oslovení Ježíše „synu Davidův“ je výrazem naděje, kterou slepý do Ježíše vkládá: V židovském náboženství se lidé modlí za brzký příchod Mesiáše, syna Davidova. Zřejmě nebylo společensky přijatelné, aby žebrák oslovil Ježíše jako Mesiáše, proto používá perifrázi. I tak se lidé kolem zděsí, ale Ježíš se zastavuje.

Bůh často vyslyší naše prosby, když k nim připojíme zásadní argument, když prosbu pojmeme tak, že nás vyslyšet musí. Když se Abrahám modlil za záchranu Sodomy, argumentoval spravedlností. Slepý Bartimaios takový argument nemá, ale našel si jiný: Uzdrav mne, jsi přece Mesiáš! To, že jej Ježíš vyslyšel, je jedním z argumentů pro to, abychom my mohli věřit v jeho mesiášství.

Zbytek jsem popsal už před třemi lety.

2018-10-21: Těm, pro něž byla připravena

Marek 10:35-40

Zdálo by se, že dnešní úryvek je zamýšlen jako komický. Ježíš předtím mluvil o tom, jak mnoho musí vytrpět, a najednou přichází Jakub a Jan a chtějí mít v Ježíšově slávě protekční místa. Mohli by tušit, jak ta sláva bude vypadat,  měli by se jí spíše bát. Ale ostatní učedníci se nesmějí, žádost těch dvou vypadá reálně. Přece jen je zde mnoho zážitků s Ježíšovou velkou mocí, jeho království se zdá být na dosah a případné utrpení nejspíš bude jen jeho předehrou… Zebedeovi synové nejspíš byli z lepší rodiny. Přinejmenším víme, že při Ježíšově soudu Petr musel sedět venku, zatímco Janovi byly dveře otevřeny. Kdo jiný, než ti z lepší rodiny by měl dostat čestná místa, až boj bude vybojován? Má snad být nad nimi nějaký rybář?

Dnes víme, že původ a bohatství nejsou zárukou toho, že u Krista budeme prvními. Bohatý křesťan nesmí pohrdat křesťanem chudým. Ale také je stále více potřeba podotknout, že ani chudý či přírodní křesťan nesmí pohrdat bohatým, starý mladým a mladý starým. Ježíš nepřišel proto, aby světáctví bohatých nahradil světáctvím trempů, nebo aby nadřazenost starců nahradil pýchou mládí. Svatost znamená uznání všech. Nemyslím si, že být otrokem všech znamená vzdát se vlastního úsudku nebo vlastního dobra. Skutečná služba druhým od nás vyžaduje zdravé sebevědomí. Proto píšu o uznání všech.

V dnešní době asi nejvíc hrozí světáctví tam, kde proti sobě stojí tradicionalisté a modernisté. Jedni i druzí bývají přesvědčeni, že jejich víra je správnější. Takové smýšlení je ale krok chybným směrem. Církev potřebuje mír mezi tradicí a rozletem, ne jejich boj. Církev potřebuje, aby si tyto dvě větve navzájem sloužily. Sám Ježíš vyšel z dost tradičního prostředí. Známá věta , že Josef byl muž spravedlivý, kterou čteme na začátku Markova evangelia, znamená právě toto. Přitom při mnoha příležitostech podpořil moderní proud. Pokud si – ať už jako tradicionalisté, nebo jako modernisté – myslíme, že naše víra je pravější než víra těch druhých, dostáváme se do stejného nebezpečí, jakému ve dnešním čtení podléhají Jakub a Jan. Bůh je větší než tradice a větší než pokrok. Vzájemné uznání je více než vzájemný boj. Místa v Božím království jsou připravena těm, kdo si slouží navzájem.

2018-10-14: Stokrát víc v tomto čase

Marek 10:17-30

Vykladači dnešního čtení se často soustředí na jeho první část. To jsem udělal před třemi roky, takže dnes se mohu zabývat neméně zajímavou částí druhou.

Ježíšův slib, že naše velkorysost dojde odměny už v tomto čase (a ne jen na věčnosti), vypadá dost nepravděpodobně. Nedokážu teď říci, jestli se to naplnilo v mém životě, ale slyšel jsem už několik lidí, kteří z vlastní zkušenosti trvali na tom, že tento příslib je pravdivý. Jisté je, že když se dnes podíváme kolem sebe, je křesťanský Západ viditelně bohatší než zbytek světa. Možná i stokrát. A nevěřím tomu, že je to jen plod vykořisťování.

Na konci světové války Spojenci rozbombardovali Německo tak, že zbídačený národ už nebyl schopen vést válku. Když do rozbité země přišly miliony Němců, odsunutých z okolních států s (maximálně) třiceti kilogramy zavazadel na hlavu, nastala vleklá humanitární katastrofa. Ještě deset let po válce v Německu žilo čtvrt milionu lidí v provizorních táborech. Ve srovnání s tím u nás byly válečné škody minimální. Navíc lidem padl do klína majetek odsunutých Němců. Znamená to, že český národ se stal bohatým a německý chudým? Právě naopak: Německo je dnes bohatší než my.

V červenci 2012 Rusko a Čína už potřetí v OSN vetovaly rezoluci, která měla dát Sýrii naději na mír, a zanedlouho se do okolních států a posléze do Evropy začal valit proud uprchlíků. Německé církve vyzývaly vládu, aby uprchlíkům pomohla, což se zásluhou kancléřky Merkelové stalo. Jsou s tím spojeny značné náklady a další nemalé problémy, ale přesto je Angela Merkelová ještě teď druhým nejoblíbenějším politikem, hned po prezidentu Steinmeierovi. Člověk stojí s otevřenými ústy a ptá se, jak národ s touto mentalitou mohl tak zbohatnout? Odpověď můžeme nalézt ve dnešním čtení: Německo není bohaté navzdory tomu, že mnoho obětuje Kristu v jeho chudých. Bohatne právě proto.

Nemyslím si to, co někdy čteme ve výkladech závěru dnešního čtení, že Kristův příslib se týká až jeho druhého příchodu. Je myšlen tak, jak jej čteme – samozřejmě s určitou rezervou, jakou jsem si nechal i ve čtení předchozí neděle. Věřit Písmu se obecně vyplácí už víc než dva tisíce let.

2018-10-07: Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj

Marek 10:2-16

Nemám rád, když se dnešní čtení používá jako klacek proti myšlenkám, které papež František vynesl na světlo v encyklice Amoris Laetitia. Proto chci poukázat na svůj komentář, který jsem k tomuto úryvku z evangelia napsal před třemi roky. Dnes budu volně pokračovat.

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj. To říká Ježíš dvanáct veršů po příkazu svádí-li tě tvé oko, vyloupni je. Myslí tím, že nefunkční sňatek nelze rozloučit, ledaže by byl vadný od počátku? Přece Mojžíš dovolil dát rozlukový list a ženu propustit, a Ježíš jeho zákon nepřišel zrušit, ale naplnit… Rozpory, ke kterým dojdeme při posuzování jednotlivých vět, jsou způsobené tím, že se snažíme doslovně aplikovat jednotlivé věty v situaci, kde se to příliš nehodí. Větu o vyloupávání očí chápeme správně jen jako vykřičník. Dnešní čtení je třeba chápat stejně.

Mojžíš zavedl rozlukové listy pro tvrdost vašich srdcí a já si dovedu živě představit proč. Představuji si, že nějaký muž už ženu nechce a chce se jí zbavit. Není-li možnost ji propustit, může se uchýlit k tomu, že jí bude ztrpčovat život tak dlouho, až odejde sama – odejde jako žena nejen bez muže, ale i bez perspektivy. Ten muž (ale i žena) to nemusí dělat cíleně, někdy je to snad instinkt, ale výsledkem bývá bolest do krajnosti. Rozlukový lístek zapuzené ženě přece jen šanci dává: Jiný muž se jí může ujmout a přijmout ji jako vlastní. V naší církvi jsme rozlukové lístky zrušili, protože Ježíš je proti. Znamená to, že nejsou potřeba? Dneska už nikdo nemá tvrdé srdce? Víme, že to tak není. Alkohol, únava a zklamání někdy dokážou udělat násilníka i z věrného katolíka. Bojím se, že jsme se spíše vrátili do doby, kdy Mojžíš svůj kontroverzní zákon ještě nezavedl. Tvrdým srdcím jsme vydáni na milost a nemilost.

Když Ježíš mluví o velkém mravním dopadu rozluky manželství, je třeba to brát jako memento: Snažit se udělat všechno, aby ta hrůza nastat nemusela. Být si vědomi toho, že manžele spojil Bůh a my o ten vztah máme pečovat. Mnohdy je v problémech možná cesta zpět – a někdy možná není. Bez rozlukového lístku je stres takto raněných horší.