2018-12-02: Aby vaše srdce nebyla zatížena

Lukáš 21:25-36

Žít pro Syna člověka znamená žít život, který má smysl. To není něco, co bychom měli odkládat na dobu, kdy všechny problémy pominou. Je to věc, na kterou máme myslet i tehdy, když na nás doléhá příboj a hukot moře. I v takové době máme vyhodnocovat znamení doby a jednat podle nich (to při výběru dnešního čtení z jednadvacáté kapitoly vypadlo, ale tady se mi to hodí). Jednou Syn člověka přijde, tak trochu možná přijde už o Vánocích, a pak by bylo škoda spolu s básníkem Nohavicou litovat těch let, kdy jsem tě nelíbal.

Dnes v evangeliu čteme o úzkosti národů, o bezradnosti, snad i svět hvězd se chvěje – ale křesťan i v této situaci vidí slávu a moc Boží, stojí se vzpřímenou hlavou, ví, že spasení je na dosah ruky. Dělá vše pro to, aby obstál v očích Syna člověka. Ty věci se kolem nás mohou dít v každé době, i když si zrovna v kalendáři neumíme zakroužkovat den soudu. Ježíš na více místech Písma vybízí k tomu, abychom byli bdělí vždy. Dnešní čtení v tom není výjimkou.

Jak vlastně vypadají lidé, kteří mají srdce zatížené nestřídmostí, opilstvím a světskými starostmi? Obávám se, že takové lidi v naší zemi nazýváme vlastenci. Jsou to lidé, kteří odmítají mít podíl na celoevropské starosti o uprchlíky ze Sýrie a dalších nešťastných zemí. Možná je k tomu vedou rozumné úvahy: Uprchlíci by mohli ohrozit náš těžce vybudovaný blahobyt, naši kulturu a naše křesťanství. Možná bychom kvůli jejich prosté přítomnosti museli přiznat, že to, co Ruská a Čínská vláda podporují v Sýrii, je krutý režim. Nechceme je zde mít a je to racionální. Stejně k nám nechtějí. Však on se někdo o ně postará… Nebereme totiž možnost spolupráce se svými přáteli jako příležitost ke sblížení, jako možnost ujistit se navzájem, že sdílíme křesťanské hodnoty. Jsme nejateističtější země Evropy a nesnažíme se to skrývat.

Ale i v této situaci křesťan žije nadějí a vyhlíží slávu Boží. Každé zlo kolem nás je příležitostí k tomu, abychom usilovali o dobro, které chybí. Vidíme-li zlo kolem sebe, je to znamení příležitosti žít život, který má smysl, život, kterým se můžeme podobat Bohu. Navíc, pokud překonáme rozděleni, které nám hrozí, bude Mesiáš mezi námi. Hledejme tedy, co nás, křesťany, a nás, katolíky, navzájem spojuje.

Reklamy

2018-11-25: Velekněží mi tě vydali

Jan 18:33-37

Heslo rozděl a panuj bylo v Ježíšově době známo už několik staletí a Římané neváhali tuto metodu používat. Když Ježíš vtipně odrazil jeho posměšnou otázku, jestli je král, Pilát zdůrazňuje, že Ježíše vydali velekněží: Ti, kteří měli lid vést z titulu své funkce, žádají smrt pro toho, za nímž by lid byl ochoten jít. Pilát má dobrý důvod to zdůraznit, protože tak může potrestáním Ježíše postavit židovský lid proti jeho formálním vůdcům. Podobně nemilou situaci, kdy se určité síly snaží rozdělit národ tak, aby jedni stáli proti druhým, prožíváme my v této době. Emotivní komentáře v médiích i na sociálních sítích se snaží prohloubit rozdělení mezi občany i mezi členy církve a já se znepokojením pozoruji, jak se národ a církev štěpí. Tam, kde dřív byla možná diskuse, se dnes člověk bojí svůj názor říci, protože lidem už nejde o svlažení vyprahlé půdy, ale o to, na kterou stranu kapky tečou. Mnohdy jen říkáme tytéž věci různými slovy a před pravdou nebeskou jsou moderní názory stejně ubohé jako ty tradiční. Ale nepřítel každé neporozumění dokáže rozdmýchat. Pilát dnes na podobný oltář klade Ježíše.

Ježíš nikoho neobviňuje, jen Pilátovi připomíná základní cíl, který by vládce a soudce měl mít – hledat pravdu. Je to hledání pravdy, co z nás dělá krále, ne hledání toho, jak druhé pokořit. Přitom ví, že Pilát se chystá jednat opačně: Podpořit farizejské předáky, za nimiž lidé pak půjdou tím míň. A udělat to tak, aby všichni viděli, že vina je na nich. Stejně, jako to nyní je v naší zemi. Ale nenechme se tím zviklat v naději. I když se to nezdá, nakonec, přece jen, Ježíš je král.

Další myšlenky jsem sepsal před třemi roky: 2015-11-22: Já jsem král

2018-11-18: V těch dnech po velkém soužení

Marek 13:24-32

Před dnešním čtením předchází popis velkého soužení, které někdy bývá spojováno se zničením Jeruzaléma nebo se situací před koncem světa. Ale v tomto soužení Kristovi věrní uvidí zárodky slávy Boží, jejíž nástup je líčen ve dnešním čtení. Líčení toho, jak zhasne slunce a nebe se zachvěje, to není detailní předpověď událostí, které nás mají čekat. Má podobný význam jako popis terénních úprav na počátku Izajášovy čtyřicáté kapitoly: Znázorňuje velikost Boží.

Zárodky slávy Boží vidíme kolem sebe každý den. A i když dnes neprožíváme dobu tak těžkých zkoušek, jakými začíná Markova 13. kapitola, je úkolem především nás, křesťanů, abychom si těch zárodků slávy všímali, abychom se z nich radovali a abychom byli připraveni o nich hovořit. O smyslu apokalyptických proroctví jsem psal už dříve. Tento úryvek Markova evangelia chápu v podobném duchu.

Dnešní čtení ale může mít také rozměr osobní. Okamžiky mého vlastního obrácení jsou spojeny s těmi chvílemi v životě, kdy jsem si myslel, že moje zbožnost končí. Je možné, že Bůh takto přichází často, že je to záměrné. Přál bych si, aby už brzy přišel do celé naší země. Velmi bych chtěl být při tom.

2018-11-11: Dala všechno co měla

Marek 12:38-44

V komentářích ke dnešnímu čtení jsem se dozvěděl, že jeden denár se skládal ze 6 meahů, jeden meah byl dva pondiony, jeden pondion byl dva assarie a assarius bylo množství stříbra odpovídající čtyřem zrnkům ječmene. Vdova dala dvě mosazné mince v celkové hodnotě jednoho ječného zrnka stříbra, tedy asi jednu šestadevadesátinu denáru. Denár byla denní mzda dělníka. Při dnešní průměrné denní mzdě cca 1600 Kč to činilo kolem 16 korun, což bylo celé její živobytí. To nezní jako báchorka. Ještě v roce 1820 žilo za méně než dnešní dolar na den více než 80% všech lidí na světě, a i dnes, po všem technickém pokroku, je to kolem deseti procent. Těch „pár halířů“ v českém překladu je nejspíš odrazem situace u nás v počátcích první republiky, kdy obvyklá mzda byla necelá desetikoruna denně (pracovních dnů v týdnu bylo 6) a vdovin dar by tedy byl vyčíslen méně než deseti haléři.

Lze předpokládat, že vdova byla chudší než dnešní bezdomovec. Přesto za ní Ježíš nejde a neřekne „Paní, vy byste při své chudobě nic dávat nemusela, vždyť se to v ostatních darech ztratí“. Naopak, Ježíš ocení, že i tak chudá žena bude mít podíl na oslavě Boha – a její podíl je větší než těch, kdo dali na dnešní peníze tisíce. Touha oslavit Boha celým svým živobytím, celým svým životem, je bohatstvím nejen pro ty, kdo umí oslovit davy, kdo mají slávu a moc. Je bohatstvím i pro nás, kdo mezi lidmi na chodníku ničím nevynikáme. V Božích očích náš život je podobně velký jako životy těch nahoře. I prostý život může být Bohu milý, a to je pro chudé velká radost. Ve dnešním čtení nenajdeme nic o tom, že by slepí viděli, hluší slyšeli, malomocní byli očišťováni nebo mrtví vstávali, jak o tom píše Matouš na začátku 11. kapitoly – ale vidíme, jak Ježíš chudým zvěstuje evangelium. Blaze tomu, kdo se nad tím neuráží.

 

Kázání profesora Piťhy

V poslední době plní internetové stránky reakce na kázání, které na svátek svatého Václava, 28. září 2018, pronesl v pražské katedrále profesor Mons. Petr Piťha. Nejsem šťastný z toho, že se tomuto kázání dostalo takové popularity. Ne, že by mne šokovalo – jsem už dost starý na to, abych takových řečí už dříve slyšel několik. Spíše mi vadí, že v době, kdy lidé žízní po slově Božím, po naději, víře a lásce (které mnoho služebníků církve skutečně hlásá), se do médií a diskusních fór dostává místo toho věc tak trochu nepatřičná.

Kázání pana profesora by mi nevadilo, kdyby nebylo několika okolností. Jednu z nich jsem právě zmínil: Přichází v době, kdy lidé od církve žádají radostnou zvěst a mají na ni právo. Popularita tohoto kázání pak obraz církve kazí a zatlačuje do pozadí úsilí mnoha lidí, kteří evangelium chtějí hlásat.

Druhý problém mám s tím, že kázání přišlo do situace, kdy v naší zemi probíhá zápas o to, jestli budeme patřit k Západu nebo k Východu. Kritika Istanbulské úmluvy přišla z Balkánu a tam nás její podpora směruje. Nemyslím si, že by lidé na Balkáně byli horší než my. Já ale tíhnu k Západu, proto mě volání na Východ znepokojuje. Milovníci Balkánu a Ruska chtějí s sebou vzít celou naši zemi, jinak to ostatně asi nejde, a to mne plní zármutkem. Nechci, aby se naše země posouvala na Východ. V tom se s panem profesorem neshodnu.

Třetí problém je v tom, že vím o lidech, kteří všechno to, co pan profesor říká, považují za pravdu. Přiznám se, že si nemyslím, že to kázání pan profesor myslel exaktně. Věřím, že svou řeč myslel básnicky, literárně, jako jakousi karikaturu, jako obraz s přehnanými prvky, které uznal za vhodné vypíchnout. Ale jsou lidé, kteří v podobných představách žijí, řídí svůj život podle nich. Není zodpovědné dávat takovým představám vodu na mlýn.

Poslední problém je, že své kázání proslovil při mši. Má-li potřebu razantně podpořit východní cestu, měl to udělat jindy, aby nerozděloval lidi při slavení Eucharistie. Musí přece vědět, že Východ není jediná správná cesta (může-li vůbec být správná). Musí vědět, že jeho ovečky jsou už dnes trpce rozdělené v názoru, kterým směrem naši zemi táhnout. Jitřit takovou ránu při mši svaté je nedobré.

Ještě okomentuji to, že arcibiskup Duka se za pana profesora postavil a připomněl, že i biskupská konference Istanbulskou úmluvu odsoudila (stejně jako pan profesor). Podle mne je víceméně správné, že se jako biskup postavil za svého kněze, jenž bude patrně čelit (absurdnímu) trestnímu oznámení, a který je teď veřejně kritizován až dost. Ale měl by se s ním sejít soukromě a vyjasnit s ním to, co píšu v předchozím odstavci.

Nakonec se musím pozastavit nad slovními formulacemi, které odpůrci Istanbulské úmluvy používají. Například v letáku, do něhož přispěli arcibiskupové Graubner i Duka, čteme: Úmluva nehledá pravé příčiny násilí mezi lidmi, ale nařizuje jednostranný,
tzv. genderový pohled: násilník je muž, obětí je žena, protože je žena. Můj pocit z textu smlouvy je opačný: Smlouva se zabývá pouze (nebo převážně) tím násilím, jehož obětí je žena, protože je žena, a to v případě, že to násilí je kulturně nebo společensky zakotvené. Netvrdí, že jiné násilí neexistuje, to by jen stěží mohla. Protesty proti úmluvě stojí na hliněných nohou, další výhrady proti nim jsem zmínil v předchozím článku.