2019-01-06: Mudrci od východu

Matouš 2:1-12

Když čtu příběh o mudrcích z východu, nemohu nevzpomenout na tibetské buddhisty a jejich dalajlámu. Už od 14. století, vždy, když dalajláma zemře, se přední mužové na základě různých věšteb a zjevení snaží najít jeho další vtělení a neváhají kvůli tomu hodně cestovat. Toho dnešního, čtrnáctého dalajlámu, našli v malé vesnici v oblasti ovládané muslimskými bojovníky, a ti za vydání jeho rodiny žádali obrovské výkupné. To se v roce 1939 s mezinárodní pomocí podařilo shromáždit a čtyřletý dalajláma se mohl přestěhovat do Tibetu. Tím nechci přirovnávat dalajlámu ke Kristu. Chci jen ukázat, že cesta mudrců za malým Ježíškem tehdy nemusela být něčím nelogickým. Nevyzněla by podivně ani v dnešní době.

Řecké slovo μάγοι v Ježíšově době mohlo znamenat kouzelníky nebo vzdělance různého druhu, ale nejspíš se (podle Heinricha Meyera) mělo jednat o příslušníky [nežidovského] kněžského kmene, vzdělané kasty Médů a Peršanů, která dnes bývá spojována se zoroastrismem. Zoroastrismus byl, podobně jako židovství, významným monoteistickým náboženstvím. Ať tito mudrcové zastupovali kohokoli, myslím si, že „tříkrálová“ epizoda z dnešního čtení nás má především ubezpečit o tom, že nekřesťanská náboženství hledají téhož Boha jako my. Jako křesťané jsme většinou přesvědčeni o tom, že křesťanská cesta vede k Bohu lépe, že je provázena zvláštními Božími milostmi. Ale shazovat hodnotu ostatních náboženství by mohl být vážný hřích: Mnoho lidí, kteří křesťanství nepoznali, se mohlo setkat s Bohem ve svém srdci a jejich učení mohlo oslovit lidi s podobnou zkušeností. Věřím-li, že je jeden Bůh, musím s úctou přijmout i to, že může promlouvat k druhým. Křesťanství je dar, který od Boha máme. Ostatní Boží dary nám nepřísluší snižovat, i když mohou být menší.

Reklamy

2018-12-30: Proč jste mě hledali?

Lukáš 2:41-52

O Vánocích jsme se setkali s Ježíšem jako s dítětem – tak, jak jej Josef s Marií znali odmalička. Cestou z Jeruzaléma jej nejspíš stále takto vidí a představují si, že se bude chovat tak, jak se od něj čeká. Vlastně jsou si tím tak jisti, že je ani nenapadne, že by to mohlo být jinak. Ale jejich představa je mylná a časem to zjistí: Ježíš je už dospělý a necítí se vždy povinen jednat podle našich představ. Chce nést svůj díl odpovědnosti za svět kolem sebe. My dnes z evangelií víme, že Ježíš (i Bůh Otec) má svobodnou vůli; Josef s Marií to poznávali v bolestech.

Také my se v životě dostáváme do situací, kdy obtížně hledáme Krista. Chceme-li se mu přiblížit, musíme se – podle dnešního čtení – vydat tam, kde jde o věci Boží. Představa, že budeme žít v rozkoších a v zahálce a Ježíš vždy bude s námi je lichá. Ježíš nebývá tam, kde o nic nejde. Spíše jej najdeme na místě, na nějž nás povolá Bůh, abychom tam dbali o jeho věci.

2018-12-23: Blahoslavená která jsi uvěřila

Lukáš 1:39-45

Dnešní evangelium popisuje setkání dvou žen, které si prožily ženskou noční můru: Alžběta byla dosud považována za neplodnou, což  byl nevděčný úděl. Maria, naopak, počala dítě za svobodna, což bylo ještě horší. Žádná z nich nezapadala do úzkých škatulek tradiční společnosti. Ale Bůh jim oběma dá tu milost, že jejich jména, spolu se jmény jejich synů, lidé budou znát a chválit ještě po tisících let. Podobných příběhů je v židovské tradici víc – třeba příběh Abraháma a jeho ženy Sáry, nebo proroctví z dnešního prvního čtení, kdy z maličkého města (Betléma) přichází král, jehož moc bude sahat do končin země. Ta věc nám může být poučením, když se nám něčí život zdá pochybený: I dnes může Hospodin mít plány, o nichž nemáme tušení. Samozřejmě to ale neznamená, že bychom neměli vystoupit proti tomu, když někde vidíme soustavné zlo.

Možná to byla právě šikana, kterou Alžběta trpěla od zbytku společnosti, co pomohlo Janu Křtiteli pochopit skutečnou slávu Boží. Možná totéž prožíval i mladý Ježíš. Ale pochopit neopodstatněnost tradičních předsudků je jenom první část cesty: Potřebujeme ještě druhou část, oslovení Duchem Svatým. A nejen oslovení, ale také pochopení a přijetí tohoto volání – tak, jak to ve dnešním čtení prožívá Alžběta, nebo jak to o pár řádek dál líčí Maria ve svém chvalozpěvu. Podstatou tohoto úseku Písma je popis toho, jak se dvě ženy setkávají spolu navzájem a zároveň s Bohem. Začíná zde to, co je podstatou křesťanství.

2018-12-16: V ruce má lopatu

Lukáš 3:10-18

Židovský národ byl okupován a vykořisťován s pomocí celníků a vojáků. Lidé mohli cítit povinnost svůj národ zachránit silou a s ním vybojovat i zbožnost Hospodinovu. Měli důvod celníky a vojáky nenávidět a zatracovat. Ale zdá se, že Jan úkol křesťana vidí jinak.

Obraz lopaty ve dnešním čtení je celkem jednoznačný: Už od dávných dob lidé po sklizni širokou lopatou házeli vymlácené obilí proti větru, přičemž vítr lehké plevy odfoukl a zrno tvořilo pročišťenou hromádku. Netroufám si jednoznačně říci, jestli si Jan uvědomoval, že boj proti římské říši by byl předem ztracený, nebo jestli mluvil o obecném postoji křesťana, když říká, že to je Mesiáš, komu patří do rukou lopata (a ne učedníci). Ale další podobná místa v Písmu naznačují, že jde o obecný princip: Mužem s lopatou v ruce nebo vinařem, který odřezává ratolesti, bývá buď Mesiáš nebo Otec. Úkolem učedníků není rozhodovat, kdo z lidí je ten horší.

Zajímavý je také Janův postoj k samotným celníkům a vojákům: Neříká jim, že jsou povinni hledat si jinou práci, ale vybízí je, aby jednali poctivě a s mírností. Z hlediska rozhořčeného nacionalisty věc nepochopitelná (i když v praxi může být dobré, aby vojáky nebo celníky nebyli jen ti největší darebáci). Řekl bych, že křesťanští učedníci jsou už od počátku vedeni k tomu, aby království Boží budovali zdola, od lidí, kteří jsou mezi nimi. Ani Ježíš celníky a hříšníky nezavrhoval, byl připraven s nimi stolovat. A možná bychom i my dnes měli křesťanství budovat jako pyramidu, odspoda, a nedělat si těžkou hlavu z toho, že do vyšších pater politiky může probublat až za řadu let.

2018-12-09: Připravte cestu Pánu

Lukáš 3:1-6

Dnešní čtení sice končí už veršem 6, ale k jeho pochopení se hodí si text přečíst aspoň po verš 8, po slova nezačínejte si říkat: „Náš otec jest Abraham!“ Těmito slovy Jan vysvětluje, že pro to, abychom byli lidem Božím, bude podstatné, jestli neseme ovoce obrácení – ne to, že bychom díky tradici měli nějaká privilegia. V tomto případě mluví o tradici Abrahamově. Před týdnem jsem mluvil o naplňování života smyslem. Dnes to nemohu říci jinak: Svůj život žijeme před Bohem a jeho smysl nikdo nemůže naplnit za nás.

Za Janem Křtitelem jistě nepřicházeli všichni, kdo v jeho kraji bydleli. Mluví k těm, kdo se rozhodli vydat se na cestu Boží a přišli za ním. Velikost Boží, kterou svatopisec (po vzoru proroka Izaiáše) naznačuje rozsahem terénních úprav, se ve verši 8 stává obrazem důkladnosti změn, které potřebujeme udělat ve svém životě pro to, aby vejít mohl slávy král. Kdo někdy držel v ruce krumpáč a lopatu, tak ví, že není v lidských silách srovnat hory a zasypat propasti. Ale dá se poznat, jestli kopeme správným způsobem, jestli pracujeme na odstranění překážek a srovnání cesty, jestli neseme ovoce obrácení. Až Pán přijde, uvidí všichni, jak sláva Boží vypadá. Možná pak někteří budou závidět, že na ní máme podíl.