2019-02-03: Nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman

Lukáš 4:21-30

Jak jsme už četli minule, Ježíš promluvil tradičnímu shromáždění o radosti z víry a oni se divili jeho slovům. Vzápětí jim Ježíš vkládá do úst alegorické rčení „lékaři, uzdrav sám sebe“. Při různosti významů, které vykladači tomuto úsloví připisují, snad příliš nepochybím, když si je vyložím po svém: Myslím si, že lidé po Ježíšovi žádali, aby prokázal, že má pravdu; podobně, jako tvrdě platící pacient může po lékaři chtít, aby osvědčil svoje schopnosti. Ten požadavek je z hlediska rozumu v pořádku: Jde-li o věčnou spásu, chtějí se dobře ubezpečit, než odhodí plášť a vyběhnou za novým prorokem.

Ježíšovi se příliš nechce svoji pravdu automaticky dokazovat pomocí zázraků. Svým kázáním přece navázal na starozákonní slova, která říkají totéž. Proroci svými zázraky oslovovali nevěřící – vdovu z Fénicie nebo Námana ze Sýrie. Člověk, který zná slovo Boží, by měl vědět, že k víře radost patří. Problém je ale v tom, že do tohoto dne židé v Nazaretě od svých farizeů slýchali pouze kázání o přísných trestech Božích. Teď žádají po Ježíšovi důkaz, že jeho radostné učení je správné. Pochybuji, že by předtím po svých tradičních učitelích žádali důkaz toho, že správná jsou jejich zlověstná slova. Slovům o pekle člověk uvěří tak nějak snáz – zvlášť, když je jimi živen od mala. Není snad lépe se řídit předběžnou opatrností a na dobrotu Boží moc nespoléhat? Později Ježíš podstatu tohoto problému vysvětlí podobenstvím o hřivnách (19. kapitola). Tam, kde má být láska a důvěra, předběžná opatrnost nepatří. Z hlediska tradicionalistů ale je nebezpečné mluvit o lásce Boží a dnes za to Ježíši reálně hrozí trest.

Reklamy

2019-01-27: Abych vyhlásil zajatým propuštění

Lukáš 1:1-4;4:14-21

V době komunismu se oficiální média snažila vytvořit zdání, že pod ruskou okupací všechno je skvělé a radostné. O špatných věcech se psalo minimálně, zato úspěchy byly hlásány ze všech stran. V takové situaci režim bral jako provokaci, když se objevil Karel Kryl se svými protestsongy. Situace mezi tradičními židy Ježíšovy doby patrně byla opačná: Byli zvyklí vše kritizovat a mluvit o Boží přísnosti. Známe to i v dnešní době – pro řadu tradičních věřících je přijatelnější poslouchat zlověstné kázání profesora Piťhy než promluvu o radosti z víry a o dobrotě Boží. Slova o naději, která Ježíš přečetl, evidentně vyzněla jako provokace. Formálně možná bylo co kritizovat, protože Ježíš přečetl příliš krátký text – měl přečíst aspoň dvacet veršů. Ale když se do Izajášovy 61. kapitoly podíváte, uvidíte, že se i dál nese v podobném duchu. Ježíš slova z kontextu nevytrhl, radostná byla už víra otců… Do dnešního čtení se už nevešlo, že slova o radosti z víry tentokrát Ježíše málem stála život. Tradiční posluchači se nechtěli vzdát své příjemné zahořklosti.

Málokdy poukazuji na jiná čtení dané neděle, ale dneska neodolám: Čtení z 1. Kor. 12:12-30 mluví o tom, že církev potřebuje údy různého druhu. Ke dnešnímu evangeliu to čtení je důležitým dodatkem. Svatý Pavel nám v podstatě říká, že chybu udělali nejen zahořklí tradicionalisté, když se chtěli zbavit radostného Ježíše, ale že stejná chyba hrozí i nám, kdybychom chtěli z církve vylučovat některou z dnešních skupin – třeba modernisty nebo tradicionalisty. Strom apoštolské víry potřebuje vyhánět větve do různých stran a je pouze věcí Otce, jestli některou z nich bude chtít odstřihnout.

2019-01-20: Naplňte džbány vodou

Jan 2:1-12

Připadá mi pravděpodobné, že to, jak jsem příběh o svatbě v Káně převyprávěl před třemi roky, je jeho původní význam. Podstatou toho příběhu je, že když lid není připraven poslouchat slovo Boží, Ježíš jej zaujme jinak. V tomto případě vínem. Ta věc je zajímavá i v naší době: Také my se nacházíme v situaci, kdy lidé nejsou připraveni z našich úst poslouchat slovo Boží. Nezbývá, než se rozhlédnout kolem a zjistit, co dnes lidem schází, a vybrat si z toho něco, co jim – jako církev – jsme schopni nabídnout. Na první pohled se zdá, že lidé mají dnes všechno (aspoň tady, na Západě). Ale skutečnost taková není. Jsou věci, které církevní tradice má a které lidem dnes chybí víc než kdykoli dříve.

První věcí, která mě napadá, je ticho. Ticho je nedostatková komodita a jen málo lidí s ním umí pracovat. V církvi má práce s tichem velkou tradici, v mnišských řádech nejvíc. Pomáhat lidem, aby se naučili konfrontovat ticho, je navíc jedna z věcí, které jim mohou pomoci slyšet hlas Boží. Tichý byl i sám Ježíš (a k tomu pokorný srdcem). Toto bohatství církve je dnes jen málo vynášeno na povrch.

Druhá věc, která trápí mnoho lidí, je strach ze samoty. Přitom církev má velkou tradici budování společenství různého druhu. Mnohdy jsou to staří a nemocní, kdo se na jedné straně bojí samoty a na druhé straně toho, aby nebyli na obtíž, ale jsou to i další lidé: Rozvedení, opuštění, přistěhovalci, matky s malými dětmi: Ti všichni v naší (dost uzavřené) společnosti mívají důvod cítit se sami, nebo na hranici samoty. Budovat jejich společenství nestojí příliš peněz. Mnohdy by se k tomu našla příležitost. Zajímavé je, že někdy na duchovních obnovách lidé mají problém být zticha. To ukazuje, že společenství mnoha lidem dnes chybí ještě více než ticho.

Třetí věcí je potřeba pracovat pro svého Boha. Jako problém vidím to, že církevní stavby jsou často chráněny památkovým úřadem a pomoc dobrovolníků při jejich proměně v použitelný objekt je pak problematická. Ale ta věc je důležitá. Vzpomeňme na svatého Františka, jehož obrácení začalo opravou kostela svatého Damiána nedaleko Assisi. Také dnes by řadě lidí prospělo, kdyby mohli (nejspíš pod něčím vedením) pracovat pro své společenství. Na stavbě nebo rekonstrukci klubovny nebo jiné společné budovy se mládež může naučit mnoho věcí pro svůj život, které se jinak nedozví. Věřím, že v církvi by se pro to mohlo najít dost příležitostí, když dnes je díky desetiletím komunizmu mnoho objektů v troskách. Je třeba využít deviz, které máme.

Možná mi řeknete Když jsi tak chytrý, dělej to sám. Vím, že sám dělám málo, ale vidím jako svou povinnost uvést pár příkladů, které tuším. Ježíš se nezdráhal namísto Božího slova dát opilcům na svatbě to, co jim zrovna chybělo. Jeho učedníci pak v něho uvěřili. Možná uvěří i v nás, když budeme dělat to, co každý z nás vnímáme jako potřebné.

2019-01-13: Křtít Duchem svatým a ohněm

Lukáš 3:15-16,21-22

V příběhu o narození Jana Křtitele svatý Lukáš popisuje, že otec Zachariáš nemohl mluvit, když v jeho srdci už zářila Boží milost, ale rozum stále lpěl na přísné tradiční židovské víře. Zachariáš byl němý, dokud si netroufal promluvit o naději, kterou jeho srdce přetékalo. Až když se mu syn narodil, odložil tradice a pojmenoval jej Jan, tj. Hospodin je milostivý. S odvahou mluvit o Boží milosti se mu řeč vrátila. Ale tradiční sklon strašit lidi obrazem Mesiáše, který přijde s hněvem, ohněm a sekerou, po něm Jan nejspíš přece jen zdědil. Nepochybuji o tom, že těmito slovy Jan hlásal pravou víru Boží, ale je také potřeba si vychutnat moment překvapení, když přišel skutečný Ježíš a provázela jej holubice a laskavá slova z nebes.

Jan křtí své učedníky vodou, podobně, jako se kněží očišťovali před službou v chrámu. Ježíš je má křtít Duchem svatým a ohněm. Nemyslím si, že by zde nutně byl spor mezi ohněm a holubicí. Spojení Ducha svatého s ohněm nacházíme už ve Starém zákoně, například u Jeremiáše, kapitola 20: Řekl jsem: „Nebudu je připomínat, už nebudu v jeho jménu mluvit“, avšak je v mém srdci jak hořící oheň… Nevím, jestli to Jan takto myslel, ale Boží Duch v srdci člověka skutečně může být jako oheň. Pro mnoho mučedníků  Boží slovo bylo ohněm – raději strpěli bolest a smrt za jeho hlásání, než aby jej drželi tajně ve svém srdci. Pro toho, kdo je povolán k hlásání víry, je často přijatelnější smysluplná smrt než dlouhý, ale  planý život. Být pokřtěn Duchem je hrozné i krásné. Dnes tu věc čekáme od Ježíše.