2019-04-08: Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny

Jan 20:19-31

Myslím si, že když Ježíš říká Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, myslí na důležitost odpuštění, na jeho reálnou podstatu. Těžko si lze představit, že by se někdo dopustil horšího činu, než nechat tak hrozně umučit Ježíše, ale právě v této situaci Ježíš přichází, aby učedníky k odpuštění sám vybídl: Pokud vy viníkům odpustíte, nic nezůstane neodpuštěno. Ta slova říká bez toho, že bychom ze strany velerady viděli nějakou lítost. Odpuštění Ježíš dává do souvislosti s přijetím svatého Ducha. Nebojte se ho přijmout, říká. Říká to v zájmu jejich svobody. Myslím si, že bez takového odpuštění by učedníci jen těžko mohli dostat ohnivé jazyky, o kterých čteme ve druhé kapitole skutků.

Církev z dnešního čtení odvozuje praxi svaté zpovědi – řešení situace, kdy jsme se provinili my proti Bohu. Možná dnes zpověď tak trochu vychází z módy, ale není to banální věc. Když se člověk proviní proti Bohu, je slušné říci „promiň“. Neřekneme-li to, komunikace zůstane narušena. Ježíš na kříži viníkům odpustil, ale rány na jeho rukou zůstaly. Stejně tak zůstává rána po našem hříchu, my o ní víme, a jsme-li slušní, chodíme kolem Boha s hlavou skloněnou. Potřebujeme obnovit komunikaci. Zpověď je k tomu uzpůsobena geniálně. Kromě Boha jsme ovšem svým hříchem mohli poškodit i někoho dalšího a musíme se vyrovnat i s ním, zpověď neřeší vše.

Z hlediska toho, co jsem napsal, je přirozené, že církev nedoporučuje věřícím, aby v tzv. stavu hříchu přijímali Kristovo tělo. Svaté přijímání je polibek Kristův, po kterém toužíme my i on, a k tomu je dobré si problémy vyříkat. Nejen mezi námi a Bohem, ale i mezi bližními (jak čteme v Matoušově páté kapitole). K polibku Kristovu nemáme chodit se skloněnou hlavou.

Reklamy

2019-04-21: Vzali Pána z hrobu

Jan 20:1-9

S vděčností vzpomínám na to, jak jsem se ještě za vlády komunuistů mohl zúčastnit přísně utajeného víkendového saleziánského kurzu základů víry a filosofie. Mluvilo se i o dnešním úryvku z Písma, o zmrtvýchvstání. Přednášející vysvětloval, že Ježíš po zmrtvýchvstání už nepřicházel v běžném těle, jaké máme my, ale v těle oslaveném, v němž procházel zavřenými dveřmi. Zeptal jsem se tehdy, kam se tedy podělo Ježíšovo tělo z hrobu, když nadále měl jen tělo oslavené. Přednášející odpověděl, že neví, a že ani neví, že by o tom církev něco učila. Pro mne, který jsem (nevědomky) pocházel z tradičního prostředí, to bylo jedno z prvních setkání s významným nevím ze strany církve. Snad díky němu má víra přežila dodnes.

Ovšem z hlediska vztahu s Bohem mechanismus Ježíšova vzkříšení zase tak významný není. Když čtu, co o vzkříšení píše ve svých listech svatý Pavel, tuším, že bychom jej neměli chápat jako projev Kristova božství. Podstatné na vzkříšení je, že se může a bude týkat i nás. Místo dlouhých úvah dnes dávám odkaz na píseň, která jde k podstatě věci: „Rájem zpěv až bude znít, smím tolik lásky vzít, kolik mám jí sám„. Ostatní jsem už nastínil před třemi roky.

2019-04-14: Ano, já jsem král

Lukáš 22:14-23

Ježíš se přiznává k věci, která se trestá na hrdle: Ty jsi král? ptá se Pilát. Ano, já jsem, odpovídá Ježíš. Pilát obratem řekne: Já na něm neshledávám žádné provinění. Ta příhoda dokresluje absurditu celého soudního procesu. Židovští starší, kteří sami hájí vzbouřence s Barabášem v čele, přivádí Pilátovi Ježíše, který jejich vliv podkopává, a chtějí, aby jej odsoudil pro pobuřování lidu. Pilát ale dobře ví, že jeho nepřítelem není mírumilovný Ježíš, ale ti, kdo svojí tradicí živí terorismus. Ježíš je z hlediska Piláta spojencem, který může pomoci zachovat mír – ale nakonec jej Pilát obětuje. Možná proto, aby židovští předáci nerozpoutali povstání v době svátků, kdy je Jeruzalém přeplněn poutníky, kteří ctí tradici.

Amatérský teolog se nemůže vyhnout otázce, jak je to možné, že před pár dny dav volal Ať žije židovský král a teď volá Ukřižuj. Mohl bych říci, že to byl jiný dav, a zkušenost z dnešní rozdělené společnosti, kdy polovina národa věří dezinformacím (a nikdo s jistotou neví, která polovina to je) by tomu napovídala. Ale pravděpodobnější mi připadá jiný scénář: Když jsem listoval olomouckým lokálním deníkem Osvobozený Našinec z prvních týdnů po skončení druhé světové války, jasně jsem viděl, že v tak turbulentní době lidé jsou zmatení a dezinformovaní – společnost žije protiřečícími si fámami a teprve časem se ustálí realistický výklad událostí. Jestliže se v Našinci mohly střídat články o tom, jestli Adolf Hitler žije nebo ne, mohly se v Jeruzalémě střídat fámy o tom, na čí straně je Ježíš. Kdyby jej Pilát neodsoudil, postavil by jej na svou stranu, na stranu okupantů, a dav jeho příznivců by se mohl (nyní se subjektivní jistotou) semknout za veleradou. Pět tisíc mužů s vidlemi a sekerami, které Ježíš před časem zázračne nasytil, by se přidalo k Barabášovi. Pilát Ježíše obětoval za to, aby Židé zůstali rozděleni na tradiční a moderní proud a nebyli schopni se sjednotit proti Římu.

Nakonec Ježíšovu smrt Pilát využil k ponížení všech Židů, když na jeho kříž umístil nápis Král židovský. Národ má poraženého krále. Velerada sice dosáhla svého, ale národ utrpěl porážku. Roztržená opona v chrámu a zatmění slunce až do tří hodin je obraz čirého zoufalství, kdy vůdce jedné části rozdělené společnosti je popraven a druhá část je s ním ponížena. Není-li vzkříšení, jsme se svou vírou ti nejubožejší z lidí.

2019-04-07: Jdi a už nehřeš

Jan 8:1-11

Žena byla přistižena při smrtelném hříchu a zákoníci ji přivedou Ježíšovi. Víme, že při jiných příležitostech Ježíš kladl hodnotu manželství vysoko: I když někdo propustil ženu zákonným způsobem a vzal si jinou, nazval to cizoložstvím (v Janově evangeliu sice tato pasáž není, ale křesťané manželství vždy velmi ctili). Ale také se stýkal s hříšníky a sám se nejednou provinil, třeba tím, že narušil sobotní klid. Ať Ježíš rozhodne ve prospěch hříšné ženy nebo v její neprospěch, bude sám sobě protiřečit. A nejen to: Řekne-li nezabít, odmítne Mojžíšův zákon a není Mesiášem; řekne-li zabít, přestoupí zákon římský a bude potrestán. Normální člověk by zpanikařil. Ježíš je tak klidný, že píše prstem do písku. Je klidný, protože jeho cesta nespočívá ani v drakonickém trvání na mojžíšovských trestech, ani v jejich popření, a tou svou cestou je si jist. Jeho cesta vede dimenzí, se kterou farizejská tradiční víra nepočítá.

V jistém smyslu podobné dilema misí věřící řešit i dnes: Na čí jsi straně? Jsi tradicionalista nebo modernista? Jsi vpravo nebo vlevo, s Dukou nebo s Halíkem? Stejné problémy řešili už apoštolové – proto Pavel na začátku 1. listu Korintským píše: Mezi vámi se říká: Já se hlásím k Pavlovi, já zase k Apollovi, já k Petrovi, já ke Kristu. Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo? Naším cílem nemá být, zařadit se do jednoho z křesťanských fanklubů nebo do některé sekty, která tvrdí, že našla Boha. Naším cílem zde na zemi není Boha definovat, ale jít za ním. Hledat jej. Být na cestě. Kdybych nalezl Boha, musel bych bojovat proti těm, kdo jej nalezli jinde. Ale je-li moje víra cesta, pravda a život, mohu uprostřed sporů zůstat nevzrušen. V tichu pak možná uslyším, že ke mně mluví Pán. A je důležitým úkolem církve být pro nás hledající společenstvím.

2019-03-31: Tolik let ti sloužím

Lukáš 15:1-3,11-32
Otec rozdělí majetek svým dvěma synům, ale žádný z nich se nestane hospodářem: Jeden svůj podíl prohýří, druhý na svém vlastním statku pracuje jako otrok – neodvažuje se ani dbát o svůj osobní rozvoj. S otcem zřejmě mají napjatý vztah. Jako by oba měli oči zavřené a neviděli, že otec je miluje, chce jejich prospěch a touží po jejich společenství. Stejně Bůh touží i po nás. V knize Josefa Beránka Deník venkovského faráře Jan Rybář dává tuto Boží touhou po kontaktu s námi do souvislosti se svatým přijímáním, Ježíš ji vykládá v podobenství. S oblibou říkám, že Bůh se při vstupu do našeho srdce prokazuje radostí jako vstupenkou. Dnešní čtení nám ukazuje, že stejnou radost při setkání s námi cítí i Bůh.

Jsou různé věci, které nás mohou oddělovat od Boha. O tom, že to může být mamon nebo touha po světských radovánkách, se v církvi mluví celkem často. Méně často se mluví o tom, že i starší bratr je od lásky otcovy oddělen. Odděluje se sám: Mezi stády, která mu patří, se netroufne vzít si kůzle, aby se pobavil s přáteli, aby se to otce snad nedotklo. Žije tak, jak žil, když byl nedospělý. Žije tak, jak žil dříve, jako by tohle byla tradice. Myslím si, že stejnou lásku, kterou otec projevuje marnotratnému synu, cítí i k tomu staršímu – chce, aby se syn uvolnil a dělal věci podle své vůle. Jestliže neuspěje, otec jej obejme, políbí a dá mu prsten.

Říká se, prý podle Chestertona, že pokud něco stojí za dělání, stojí to za to, abychom to udělali (napoprvé) špatně. Příklad mladšího syna naznačuje, že stojí za to, vrhnout se do života. Bůh je ten, kdo nám kryje záda. Tak aspoň čteme v Žalmu 62.

2019-03-24: Všichni právě tak zahynete

Lukáš 13:1-9

Když před cestou na dovolenou nakládáte zavazadla do kufru auta, selský rozum velí nakládat napřed velké kusy a potom malé. Kdo by napřed naložil drobnosti, nejspíš by zjistil, že velké věci se pak už do auta nevejdou. Podobně je to v životě: Pokud opakovaně odkládáte věci důležité a stále se zabýváte podružnostmi, můžete najednou zjistit, že na ty velké věci v životě nezbyde místo. Je pozdě nad tím přemýšlet, když vás uvězní Pilát nebo zasype věž. O tom, co je velké a co malé, je třeba si udělat představu včas a na ty velké věci dbát. Jinak můžeme zahynout stejně nehotovi a nepřipraveni jako nešťastníci z dnešního čtení, i kdybychom žili do sta let.

Čas, který máme, je bonus. Lidé, kteří byli na pokraji smrti, si často váží života více než ti, kdo žijí poklidně. Jsou trochu jako fíkovník z dnešního čtení, který ještě dostal šanci. Vědomí, že smrt je blízko, jim dává touhu naplnit čas. Cílem dnešního čtení není strašit, ale postavit nás před realitu: Abychom stále znovu neodkládali to, co považujeme za důležité.

V manželství člověk mnohdy není s to dělat takové věci, jaké si vysnil, protože také musí brát ohled na svůj vztah a na své blízké. Při nakládání do kufru auta zjistíme, že manželství je věc rozměrná, a je tím rozměrnější, čím méně je v něm společného směřování a tolerance. Právem v předmluvách knih čteme poděkování manželkám, i když žádným textem nepřispěly, protože jen málo žen se může smířit s tím, aby manžel psal román. Stejné je to s dalšími velkými činy. Přesto křesťané vždy přikládali zachování manželství velkou důležitost, například evangelista Marek to řeší na začátku 10. kapitoly.

Nohavica ve své písni vykresluje myšlení člověka před smrtí. Ta píseň přímo vede k otázce – co bych já doplnil do věty: Škoda bude těch let, kdy jsem…? Šel jsem tam, kde jsem viděl něco důležitého? Křesťan nevěří v převtělování, život nelze vyskládat a znova naplnit jako kufr od auta. Nemá se jen nechat unášet proudem.

2019-03-17: Spatřili jeho slávu

Lukáš 9:28-36

V katolickém prostředí se mluví o celé řadě mimořádných úkazů, zjevení, kdy lidé viděli svaté osoby – nejvíce Pannu Marii nebo Krista. Mnoho lidí v nejbližší době, snad už příští rok na jaře, očekává tzv. Velké varování a brzy po něm Velký zázrak (odkazy schválně neuvádím). Každoročně z Česka putují stovky lidí do Medžugorje (Bosna a Hercegovina), další lidé putují do Fatimy, Lurd, na Turzovku nebo do Litmanové. Film Lurdy rakouské režizérky Jessiky Hausnerové rozhodně je jedním z nejlepších filmů, které jsem kdy viděl. Nepochybuji o tom, že dnešní čtení dává legitimitu spiritualitě, v níž tato zjevení hrají velkou roli, když i Ježíš svým učedníkům takový úkaz dopřál. Dopřál jej některým učedníkům; ti pak mohli na vlastní vidět, že Ježíš sám není Eliášem ani Mojžíšem, ale je s nimi v dobrém vztahu.

Já sám jsem podobné vidění neměl, mé obrácení bylo jiné. Jiná je i má spiritualita. A prosím ty své přátele, kteří jsou zjeveními nadšeni, aby k mé spiritualitě měli úctu tak, jak já mám úctu k té jejich. Není mým posláním stát na stupních vítězů společně s Petrem, Jakubem a Janem. Moje víra je prostší, můj život hektičtější. Mnoho mého času a sil pohřbily zvraty v mém životě a snaha zařadit se tam, kam mne zanesl. Možná se málo modlím a příliš přemýšlím o těžkých chvílích dětství, možná dávám Pánu málo prostoru na to, aby mi mohl dopřát pohled na svůj zářící šat. Ale s jistotou vím, že i přesto Bůh tluče v mém srdci a pohlíží na mne s láskou. Zjevení slávy Boží nelze zapomenout.

2019-03-10: Duch ho vodil po poušti

Lukáš 4:1-13

Dnešní čtení navazuje na příběh o Ježíšově křtu. V něm se Ježíš připojil k těm, kdo chtěli sloužit Bohu a nechali se omýt tak, jak to dělali kněží před službou v chrámu. Duch svatý obrací jeho život vzhůru nohama a Ježíš odchází na poušť. Odvaha odejít na poušť, odvaha dělat to, k čemu jej duch svatosti volá, je poučením i pro nás, abychom se odvážili jít za svým povoláním. Z lidí, kterých si vážím pro to, co dokázali, jich má v životopise odvahu k zásadní změně života několik. Například náš současník, hubený a zanedbaně vypadající řeholník Ladislav Heryán, o kterém jsem teď dočetl knihu U Božího Mlýna (napsal Josef Beránek): V době komunismu pocítil povolání k misiím a to jej vedlo k emigraci na Západ – do zemí, o nichž málo věděl a odkud tehdy nebylo návratu, k zpřetrhání rodinných vazeb a způsobení velké bolesti blízkým. Odměnou je mu dnes přeplněný diář, po okraj plný zásobník „přátel“ na Facebooku a hlavně vědomí, že žil život v blízkosti Boží.

Podstatu ďáblových pokušení jsem popsal před třemi lety, není nutné k tomu něco dodávat.

2019-03-03: Není žák nad učitele

Lukáš 6:39-45

Před časem jsem četl článek o hierarchii ve stádu opic. Opice se hodně věcí naučí od opic, které jsou ve stádu výše než ona, a jen velmi málo od těch, které jsou pod ní. Myslím si, že to tak je i u lidí: Pokud si žák svého učitele váží, pak mu dokáže naslouchat a naučí se nejen probíranou látku, ale i jeho postoj ke světu. Pokud svým učitelem pohrdá, nenaučí se nic. Jednou z věcí, která nám umožní správně naslouchat, je, když se nesnažíme komentovat nebo poučovat toho, kdo k nám hovoří. Myslím si, že o umění naslouchat je dnešní čtení. Potřebujeme naslouchat Bohu, naslouchat učiteli, ale i naslouchat lidem okolo nás: To nás učiní moudřejšími.

Internet nám dnes umožňuje okomentovat ledacos: Něčí „status“ na Facebooku, odborný článek o počítačích, duchovní úvahu. Snaha vše komentovat nás ale nepřivede k moudrosti. Nemyslím si, že všichni internetoví trollové jsou placeni z Ruska. Mnozí jsou oběťmi systému, který jim umožňuje vše kolem komentovat a tak se nepoučit. Rezignace na správné naslouchání vede k degeneraci. Pokud se člověk nesnaží hledat a naslouchat, nakonec jej zaujmou jen ty nejsenzačnější zprávy a snadno se stane obětí konspiračních teorií. Myslím si, že diskuse pod články na internetu nám pomáhají k tomu, abychom se rozdělovali do sociálních bublin, do skupin, které si vzájemně nenaslouchají. Navíc nás svádí k tomu, abychom hájili to, co jsme jednou řekli, místo toho, abychom hledali pravdu. To vede přímo od Krista, který je (také) pravda.

Ta věc se někdy stává i v církvi: Lidé mají pocit, že jsou povinni hájit učení církve před jeho kritiky, takže si ani pořádně neposlechnou, co kritik dogmatu říká. Taková rezignace na naslouchání je ale v přímém rozporu s dnešním čtením. I bezmyšlenkovité lpění na pravdivých poučkách ubíjí ducha. I kdybych citoval Bibli, musím si vždy být vědom toho, že v mém oku je trám. Jen tak se mohu poučit a růst.

Původně to asi byl správný pud: O věcech, kterým nejméně rozumím, se mi nejvíc chce mluvit – to mi umožňuje konfrontovat s druhými svoji nevědomost a poučit se ze svých chyb. Ale na internetu je snadné opustit své komentáře (zvlášť napsané pod pseudonymem) a nepřemýšlet o tom, co na ně někdo odpověděl, nebo proč je někdo smazal. Takto se člověk nejsnáze stane trollem. Umění diskutovat se nepěstuje tím, co člověk napíše, ale tím, jak přijme reakce na své myšlenky. Umění poučovat začíná uměním naslouchat a udržuje se jím. A ze všeho nejlepší je naslouchat lidem, kteří přináší dobré plody.

 

2019-02-24: Nastav i druhou tvář

Lukáš 6:27-38

V pohádce o perníkové chaloupce dřevorubec zavede své děti do lesa a tam je lstí nechá zabloudit. Děti prožijí velké trápení a nebezpečí, ale nakonec se k otci vrátí. Z pohledu dnešní psychologie si děti ponesou trauma až do smrti, možná se už nikdy nedokážou usmát, a jestli, tak jen dík odborné péči a práškům. Ale pohádka končí jinak: Žili všichni šťastně až do smrti… Dnešní čtení je o tom, jak k tomu dospěly: O velkorysosti a odpouštění.

Vykladači často poukazují na to, že když Pilátův voják Ježíše udeřil do tváře, Ježíš nenastavil i druhou, ale ohradil se. Jedině filmový hrdina po ráně do tváře zachová dobrou náladu. Myslím si, že jako v příběhu o bohatém mladém muži Ježíš dnes trochu přehání, abychom v případě potřeby měli před očima ještě horší variantu a v jejím světle mohli řešit svoji situaci. Podle mne Ježíšovi jde o to, abychom se necítili tak svázáni povinností bojovat proti bezpráví, že bychom (ať už reálně nebo příslovečně) prosoudili víc, než získáme. Mnohdy je nutné hájit svůj majetek nebo svá práva. Ale jsou případy, kdy je lépe ustoupit. Není dobré být ošizený, ale bývá dobré být velkorysý. V těch dvou slovech je rozdíl.

V bouřlivých devadesátých letech jsem měl známou, která se po mateřské dovolené chtěla vrátit na své místo na jistém úřadě, ale to mezitím obsadila vlivná osoba. Kdosi z úřadu měl styky u soudu, takže nemohla vyhrát: Soudkyně spor protahovala velmi dlouho, až uplynula jakási promlčecí lhůta, a pak, už po několika stáních, prohlásila, že měla žalobu podat jinak. Případ odložila a na novou žalobu bylo pozdě. Kde chybí vůle soudce, nemůžete vyhrát. V primitivní společnosti to může být pravidlem. V takové situaci uvažme dnešní čtení. Má známá mluvila velkoryse a zvládla se uživit jinak. Její protivník by to možná zvládl stěží.

V souvislosti s tím, jak církev usilovala o vrácení svého majetku, mnoho věřících citovalo větu z dnešního čtení: Kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. Ta věc je závažná: Zpronevěřila se církev Kristovu slovu, když se rozhodla čelit lžím komunistů (současných i bývalých) a usilovat o to, co jí patří? Osobně si to nemyslím. Ten spor byl – nebo měl být – celkem standardní, až na to, že nepřátelé církve si zahráli na duševně méněcenné a mnoho lidí to neprohlédlo. Kdyby církev rezignovala na svůj majetek, pohrdla by oběťmi mnoha dárců, kteří ji ze svých prostředků podporovali. Myslím si, že se nemohla vzdát svých nároků bez toho, aby se znemožnila v očích mnoha dobrodinců a vyřadila se i z mezinárodního společenství. Je nepříjemné, že se komunistům podařilo využít situace k jejímu očerňování – ale myslím, že by si našli jinou záminku. Boj proti církvi je jejich hlavní bod programu. To ostatně vidíme i dnes.