2017-03-05: Nakonec vyhladověl

Matouš 4:1-11

Před rokem jsem komentoval podobné čtení u svatého Lukáše a tam vysvětluji jednotlivá pokušení. Dnes se na čtení podíváme z jiného úhlu.

Na konci třetí kapitoly je Ježíš pokřtěn a Duch Boží se překvapivě neukazuje s ohněm, mečem a sekerou, jak jej Jan předtím líčil, ale v podobě holubice. A tento Duch Ježíše vyvádí na na poušť (rozuměj do divočiny), aby jej zocelil zkouškou života na vlastní pěst. Víme, že takto žil i Jan, než začal kázat obrácení. Jak jsem psal jinde, samostatnost je důležitým prvkem dospělosti a ani Ježíš není ušetřen zkoušky odvahy, která je pro ni nutná. Nejsem si jist, jestli moment, kdy Ježíš vyhladověl, byl očekávaným důsledkem postu. Spíše se kloním k myšlence, že se jednalo o neúspěch – že cílem poustevníka bylo uživit se v divočině sám. A v tomto okamžiku slabosti, v momentě hladu a zklamání, přichází ještě ke všemu pokušení, o němž dnes čteme v Písmu. V krizové situaci ale Ježíš nepřestává být věrný své víře, v nejtěžší situaci si pomáhá poučkami, která má vštípené z dětství. Taková věc se může stát i nám: Může se nám zdát, že mimořádně těžká doba si žádá mimořádné prostředky, že opustit křesťanské způsoby je omluvitelné. Z hlediska práva, i církevního, to může být pravda. Ale držet se pevně svých hodnot je hrdinství, které ve dnešním čtení – a leckdy i v životě – odplácí Bůh.

Na začátku a na konci postní doby držíme dva dny přísného půstu. Půst by nás měl, tak nějak cvičně, postavit do částečně mimořádné situace. Pokud v té situaci, souženi hladem, propadneme zlosti a klení, zmařili jsme svou příležitost. Půst je příležitostí cvičit se v přilnutí k dobru i v protivenstvích. Věřím, že takto jej prožíval Pán.

Reklamy

Astronaut

Báseň o životě bez víry, naděje a lásky, kterou jsem před mnoha lety napsal, teď jsem ji z paměti vydoloval, co chybělo doplnil a zde vyvěsil, pro ty, kdo žijí na planetě Zemi.

 Z mrazivých, černých dálek zpět
vrací se tiše starý hvězdolet.

Kdys deset mužů vydalo se v dál
jen jeden z nich svůj život zachoval.
Již devět mužů přemoh věčný strach,

již devět mužů rozpadlo se v prach,
jen jeden člověk stále ještě žije,
jen jedno srdce stále ještě bije,
jen jedny oči neztratily lesk,
v těch vlhkých očích odráží se stesk:
stesk po jediném teplém lidském slově,
stesk po štěstí a touha po domově,
stesk ze samoty, která krutě drtí,
vidina blízké, neodvratné smrti,

vidina smrti, která v hlavě třeští,
srdce se svírá do ocelových kleští,
mysl touží po šťastném zapomnění
a na chvíli se oddá svému snění…
Již jenom rok, a navrátí se zpět,
na Zem, kde prožil pětadvacet let,
do rodné země, o níž léta snil,
ve které prožil tolik krásných chvil;
zas vidí v dálce světla svého města,
zářivé hvězdy, tichá noční cesta,
ze tmy se noří siluety stromů,
hranaté stíny potemnělých domů,
zářivé hvězdy, milióny světů,
vzdálený návrat z posledního letu,
hlad po štěstí, jež nebude nám dáno,
prázdnota noci, která nemá ráno,
prázdnota nebe, která duši saje,
prázdnota věků bez pekla a ráje,
vidina smrti, jež se stále mění,
barevné vlny horečného snění,
lahvička jedu, hořké polknutí,
dusivé vedro, vedro k zalknutí,
poslední pohyb, oči ztrácí lesk,
s životem mizí nenávratně stesk:
stesk po jediném teplém lidském slově,
stesk po štěstí a touha po domově,
stesk ze samoty, která krutě drtí,
stesk z vyvolení dobrovolné smrti…
Z mrazivých, černých dálek zpět
vrací se tiše mrtvý hvězdolet.
Kdys deset mužů vydalo se v dál,
jeden po druhém sám si život vzal,
poslední z nich byl ten, o němž jsem psal.

2015-09-13: Syn člověka bude mnoho trpět

Marek 8:27-35

Dost často používám obrat, že Ježíš se postavil zlu tváří v tvář. Dnešní evangelium s velkým důrazem vysvětluje, že taková věc je nutná – je nutná pro to, aby člověk svůj život nepromarnil. Ježíšova sláva se rychle šířila a Petrovi připadalo, že Ježíš se setkání se zlem může vyhnout: Má k tomu zjevně dostatek přirozených i nadpřirozených prostředků. Ale Ježíš nechválí Petra za jeho utěšování. Místo toho je zděšen, že učedníci nechápou zcela základní věc.

V závěru evangelia, v 15. kapitole, budeme číst o tom, jak farizeové Ježíše vydali k umučení ze zášti. Nemůžeme být na pochybách, že Ježíš si utrpení nevybral, ale přijal jej, když se stalo nevyhnutelným důsledkem hlásání evangelia. Zášť farizeů přece byla přímým důsledkem toho, že Ježíš nabourával jejich učení – učení, které nebylo božské, ale lidské. Ve dnešním evangeliu je Petr v pokušení udělat podobnou chybu jako oni. Od přímé cesty životem se člověk může snadno odchýlit do více různých směrů, farizejský tradicionalismus není jediným z nich. Brána k životu není široká.

Proč „Údolí amatérské teologie“

Název blogu

Když jsem hledal název pro svůj blog a zkoušel jsem různá slova, která ještě nejsou použita na WordPress.com, název Údolí se mi zalíbil. Netroufal bych si tvrdit, že moje myšlenky jsou hlubší než myšlenky těch druhých, ale nechci se schválně držet na povrchu.

Co a proč hodlám psát

Jen málo těch věcí, které budu psát, mám z vlastní hlavy. Většínu jsem jich někde slyšel – a tak se předem omlovám všem, jejichž myšlenky budu „vykrádat“ a zde publikovat. Mnohdy se jedná o věci, o kterých jsem si říkal: Jsem přece k víře vychováván od dětství, vyslechl jsem stovky či tisíce kázání, tak proč tuhle věc slyším až nyní? Mám jakousi představu o tom, o jakých věcech se v církvích mluví, a některé věci mi občas chybí. A takové věci bych chtěl doplňovat.

Pro koho píšu

A tak se dostávám k tomu, že tento blog píšu pro člověka jako jsem já, vlastně pro sebe. Mohu jen doufat, že i někomu dalšímu bude k užitku. Nepíšu tedy pro lidi, kteří hledají materiály k vědecké práci na poli teologie. Jen se snažím – ve vší své nevzdělanosti – připomenout věci, na které by bylo škoda zapomenout.

Kam sám sebe řadím

Hlásím se (jako amatérský teolog) především ke katolické církvi. Zdá se mi, že většina katolických teologů-amatérů, kteří se rozhodli něco soustavně psát, je velmi vzdělaná a silně konzervativní. Já sám jsem se až donedávna cítil být někde mezi konzervatizmem a modernizmem, ale s přibývajícím věkem asi ztrácím pružnost a je mi stále obtížnější držet se jako most obou těchto břehů, které se od sebe (bohužel!) postupně vzdalují. Chtěl bych se tedy – dokud mi Pán dává čas – postupně stát jakýmsi malířem, který dokáže krásně namalovat obojí tvář. Kteroukoli tvář víry. Myslím si, že k tomu není exaktní vzdělání v teologii vždy nutně zapotřebí.

Otázkou zůstává, jestli se katolická církev může přihlásit ke mně. Nemyslím si, že by mé názory na nejspornější věci byly tak odlišné od názorů některých teologů (třeba v otázce sexuality od Hanse Rottera), že bych je jako katolík nesměl mít. U tradicionalistů bych ale nejspíše hledal pochopení jen stěží.

B. Tříska